Je to úvazek 24/7 bez nároku na dovolenou, říká autorka románu MaminkOFF

Foto: Se svolením Kateřiny Chalupníkové

Popisek: Kateřina Chalupníková

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s Kateřinou Chalupníkovou o mateřství byl pro mne jako muže skutečně objevný zážitek. Matky, maminky to zkrátka nemají vůbec snadné. Tak neuškodí ani mužům, když společně s námi navštíví MaminkOFF.

Patří mezi šťastlivce, co svou práci dělají nadšeně a s láskou. Přes patnáct let se věnuje propojení divadla a vzdělávání a jeho využití v běžném životě. Učí dramatickou výchovu všechny věkové skupiny (od batolat po vysokoškoláky). Školí prezentační dovednosti ve firmách i individuálně. Pořádá interaktivní programy, kde čte dětem, puberťákům nebo dospělým. Ráda jí, plave, čte a chodí na dlouhé procházky. Miluje Harryho Pottera, rozhovory se svými dcerami a humor svého muže. 

Pojďme si, paní Chalupníková, popovídat o mateřství. V nakladatelství Bourdon vám vyšla kniha MaminkOFF, v němž se, jak již název napovídá, právě mateřství ocitá tak říkajíc v hlavní roli. Navštívil jsem již nejednu zemi, ale do MaminkOFFa jsem z pochopitelných příčin nedostal vízum. Jak to tam chodí a jaké nástrahy číhají v tomto království na jeho návštěvnice?

Ona tam vede i velmi zajímavá cesta. 9 měsíců přípravy završené intenzivním zážitkem. Pro mě bylo největší nástrahou, že jsem si to prostě představovala jak Hurvínek válku. Že dám mimino do šátku a půjdu do divadla. Netušila jsem, že je např. problém dítě uspat. Na tuto otázku taky velice trefně odpovídá jedna z postav v knize – Marcela, byť velice drsným a vulgárním jazykem. Svoji deziluzi jsem vložila do úst další postavě – Janě: „Mé sebevědomí se pozvolna rozpouští a nemůžu najít cestu, jak se s tou svou novou rolí popasovat. Takhle jsem si mateřství nepředstavovala. A sebe jako matku už vůbec ne. Moje máma na mě takhle nikdy neječela.“

V knize se potkáváme s příběhy čtyř žen a jejich traumaty spojenými s rolí matky. Vycházela jste při psaní ze skutečných příběhů?

Záměrně jsem se snažila, abych nepsala o nikom skutečně žijícím, ale inspirace situacemi z mého života nebo života mých kamarádek tam je. Není to autobiografie, abych si uchovala pro tvorbu potřebný nadhled. U autorských divadelních představení jsme měli heslo „hraj o tom, co v tobě tepe, ale vyprávěj to prostřednictvím něčeho jiného“. Kniha má v mnohém reálný předobraz, se kterým dál pracuji. Já jsem takový celoživotní sběratel materiálu. Když to budete číst, hlavou vám bude běžet „ježiš, to je přesný, to je úplně jak u nás!“, ale nebude to o vás.

A myslím, že kniha zachycuje v podobném duchu i další témata, např. partnerské vztahy a vztahy dospělých žen s jejich matkami – to je téma, o kterém by mnoho žen mohlo dlouze vyprávět. Nebo hledání, vznosně řečeno, životního štěstí.

Předpokládám, že jste do knihy vtělila i svoje vlastní zkušenosti s rodičovstvím a mateřstvím.

Pro mě by bylo neskutečně svazující psát o sobě a o svých blízkých. Styděla bych se psát např. erotické či jinak intimní scény. Jsou to spíš konkrétní detaily, drobničky, co se z mého života propíšou. Třeba můj tatínek je zajímavá osoba, velmi podnikavý člověk, hlučný, cholerický, motorkář s dlouhými vlasy a zároveň neskutečně obětavý, pečující a je na něj spoleh. A tento kontrast je příběhově nosný, takže jeho povahové rysy do některých mužských postav promítám. Ale žádná z postav není můj táta, protože pak by se mi to prostě psalo těžko. Nebo jsou tam velice výrazné vedlejší postavy babiček. To není náhoda, babička má i v mém životě velice výrazné místo. A taky není náhoda, že Kristina se bojí zrovna pavouků.

MaminkOFF je vaše prvotina. Jakým způsobem jste si našla nakladatele? Vím, že vydat knihu někoho neznámého je dnes dost obtížné. Nakladatelé nechtějí riskovat. Ale vám se to podařilo.

To máte pravdu. Jsem velký čtenář různých žánrů, mám ráda současné české autorky, takže jsem přirozeně oslovila Host. Ten se mou knížkou dlouhý čas zaobíral, dostalo se mi dokonce pochvaly od Petry Dvořákové (jejíž tvorbu mám moc ráda a její osobnost obdivuju). Nakonec to nedopadlo, ale „všecko zlý je pro něco dobrý, jen někdy trvá safra dlouho, než to pochopíme“ (říká postava Janiny babičky a já to naštěstí pochopila rychle). Ocitla jsem se v rukou nakladatelství Bourdon a začala jsem spolupracovat s příjemným profesionálním týmem lidí a další práce na knize mě neskutečně bavila. Cenila jsem si, že nakladatelství podporovalo moje nápady – například když jsem přišla s vidinou 4 obrazů od 4 různých malířek. S čistým štítem můžu říct, že kniha splňuje moje představy i představy nakladatelství. A to je krása.

Psaním knih se ale patrně neživíte.

Myslím, že tím se dokáže uživit jen několik málo vyvolených. Já na tom v tuto chvíli spíše prodělávám (smích), ale srdcem na tom rozhodně vydělávám. Vystudovala jsem dramatickou výchovu na JAMU a jsem dramkařka tělem i duší. Kombinuju divadelní a pedagogickou roli. Učím dramatickou výchovu a prezentační dovednosti na Masarykově a Mendelově univerzitě. Lektoruji různé workshopy zaměřené na rozvoj projevu. Dělám i individuální tréninky. Hraju divadlo pro děti, učím dramaťáček v mateřském centru pro maminky a malé děti, dramaťák pro velké děti a od září nastupuji jako učitelka dramatické výchovy na pedagogické lyceum u nás na Vysočině.

Jak jste se s tou možná krásnou, ale také náročnou rolí vypořádala vy?

Mateřská role je opravdu ta nejtěžší, kterou jsem kdy zastávala. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala z toho, že je to úvazek 24/7 bez nároku na dovolenou a že je to slovy postavy Marcely „na furt“. A taky jsem se musela naučit diametrálně jinak plánovat čas. Vždycky jsem měla odshora dolů plný kalendář, chodila včas, nebo pět minut předem na všechny schůzky, vše odevzdávala s předstihem apod. S dětmi je tohle všechno daleko těžší, protože nějaká disciplína je vám na prd, když se miminko pozvrací a musíte ho převléct. Když se musíte vlézt do kojících intervalů, protože je zima, do které se vám prso nechce vytahovat. Když se batole zasekne, že do téhle tramvaje nenastoupí. Když zrovna v den, kdy máte školit, je ve školce vystoupení pro maminky. Když ve víru věcí přehlédnete v kalendáři, že mají děti do školy přijít v kostýmech. Druhým dechem ale dodávám, že mít děti považuju za obrovský dar. Porodit je, vidět vyrůstat, budovat s nimi vztah, tomu se jen tak něco v životě nevyrovná. Cítím obrovský vděk a radost a objevil se ve mně úplně nový druh lásky.

Ať už je tomu jakkoliv, bez matek a maminek by se svět zkrátka „dotočil". Nemáte pocit, že právě ony by měly mít od společnosti a také zaměstnavatelů daleko větší podporu než jaké se jim doposud dostávalo a dostává? Mám dojem, že z hlediska státu jsou matky ohroženým druhem. Podle toho to s tou porodností také vypadá.

No jéje. Já vlastně nevím, jestli je to černá komedie, nebo tragédie. Když před pár lety vznikla diskuze nad sdílenými úvazky, všichni mohutně kývali hlavami, jak to podporují, palečky nahoru, ale nějak se zapomnělo to reálně dotáhnout – jako například daňově ulevit, aby zaměstnavatel platil za ty dva úvazky jedny odvody. Každopádně jsem po rodičovské dost bolestně pociťovala, jak je kloubení mateřské role s profesní brutálně těžké. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Proč se ale podle vás rodí stále méně a méně dětí?

Těch faktorů bude určitě fůra a netroufám si bez příslušného vzdělání a vhledu vytvářet nějaké hlubší závěry, to přenechám odborníkům.

Co vás štve na dnešní době?

To asi nedokážu říct. Mně doba neštve, každá doba má svoje.

A co vám naopak udělalo v poslední době radost?

Moje dcery. Ty mě opravdu každý den něčím potěší (a dost často i rozčílí). A pak taky křest knihy. Pojala jsem ho jako ženskou párty ve velkém stylu a vydařilo se to. Víno i mlíko teklo proudem!

Kniha je na světě. Nechystáte se napsat další?

Teď ještě vstřebávám tu současnou. Ale já si píšu něco pořád a tlaky od okolí na další knihu jsou velké, takže nic není vyloučené.

Vložil: Jiří Kačur