Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po románu Kontinuita parku přichází Petr Šesták s novým textem Vyhoření, který se nebojí mít jasný názor

10.07.2024
Po románu Kontinuita parku přichází Petr Šesták s novým textem Vyhoření, který se nebojí mít jasný názor

Foto: Zaher Jureidini

Popisek: Petr Šesták

ROZHOVORY NA OKRAJI Petr Šesták vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. Vydal poeticko-filozofický cestopis Kočovná galerie (2014), sbírku povídek Štvanice (2015), román Kontinuita parku (2021), v roce 2023 knihu určenou dětem Cesta je pes a románový pamflet Vyhoření. V současné době žije především v Praze. Provozuje analogové fotokabiny a organizuje kulturní akce v jihomoravském Mikulově.

Předpokládám pane Šestáku, že po té nominaci na Magnesii Literu se asi roztrhl pytel s rozhovory a jistě nepochybím s domněnkou, že se většina točila kolem románu Vyhoření. Každopádně vám k nominaci gratuluji a nyní se můžeme, souhlasíte-li, pustit do otázek.

Je pravda, že nominace přinesla knize i mojí osobě větší pozornost, ale není to tak, že by si předtím nikdo mého psaní nevšiml. Ta cena spíš rozšířila zájem o Vyhoření i mimo literární kruhy, takže mi teď častěji pokládají otázky, které se spíše než psaní a literatury týkají témat, které kniha otevírá. Ale i o těch mi přijde důležité mluvit.

 

Románový pamflet o životě člověka ve světě aut. Text oscilující okolo osy pamfletrománalegorie podává obžalobu fetišizace automobilu coby symbolu pokroku, nezávislosti, moci a privatizace světa. Všechny vozy jsou totiž alegorické. Vyprávění kurýra, který rozváží po městě jídlo, příliš šlape a příliš přemýšlí, je roztroušené mezi vzájemné nadávky účastníků každodenního provozu. Kurýr, poslíček, Posel stojí na jedné straně barikády pouliční občanské války a jeho vyhrocená pouť nepřátelským územím, jeho nesmiřitelný boj za spravedlnost, ať už skutečnou, či domnělou, vede až na hranice bezohlednosti a nenávisti.

Po výrazném románu Kontinuita parku přichází Petr Šesták s dalším textem, který vzdoruje čtenářskému očekávání. Tento kříženec pamfletu a románu se nebojí mít jasný názor na věc. Že má literatura věci ohledávat ze všech stran? A co když jsou jednoznačné?

Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).

 

Nedostavil se u vás díky tomu rozruchu právě ten pocit vyhoření?

Zatím ani ne, já si toho vážím, že kniha zaujala. Ono by bylo asi trochu divné něco publikovat a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Samozřejmě ten literární provoz může být únavný a nakonec je tu i nebezpečí, že může odvádět od tvorby. Na druhou stranu tady bylo dlouho zvykem říkat, že dobrá kniha se prodá sama, že spisovatel má být někde zalezlý a psát. Tak to ale nefunguje, knihy je potřeba podpořit, doprovázet a prezentovat. Jen tomu autor nesmí propadnout příliš, těžiště literatury skutečně je v tvůrčím soustředění a v psaní, a ne v sebepropagaci.

Mám dojem, že tento stav asi známe všichni a vy určitě také. Jak s tím bojovat?

Těžko říct, je to asi individuální. Obecně jsou asi nejčastěji příčinou vnější tlaky, které si internalizujeme. Nějaká obrana možná je už jen v tom, být si těch tlaků vědom, být si vědom vlastní omezenosti, nesnažit se udělat a stihnout všechno, naslouchat vnitřnímu rytmu a tempu. Taky se snažím dělat věci, které mi dávají smysl, když mi smysl dávat přestanou, tak třeba i zariskovat a pustit se do něčeho jiného.

Máte automobil?

Auto nemám, když ho na něco nezbytně potřebuju, tak si ho půjčím. Ale k tomu, že nemusím auto vlastnit, vedla celá řada rozhodnutí. Zkrátka to pro mě byl vždy jeden z parametrů, jak nastavit svůj život, kde budu bydlet, třeba i čím se budu živit. Dám příklad, kdybych uvažoval o koupi chalupy, hledal bych v lokalitách, které jsou dobře dostupné vlakem, abych pak nemusel říkat: „Ale já auto mít musím, jak jinak bych se dostal na chalupu!"

Nevím, jak odpovíte, ale ať už bude odpověď znít jakkoliv, zeptám se na váš osobní postoj k těm samohybům a automobilismu.

Automobil sám o sobě je jistě úžasný nástroj, je v něm koncentrováno hodně z lidského poznání. Problém je ve způsobu a v míře, jak ho používáme i v nezdravém vztahu, který k němu, obzvlášť v našich postkomunistických končinách, chováme. Auto je u nás do značné míry statusová záležitost, na to, že jde jen o nástroj, se k jeho obhajobě váže trochu moc emocí. Ta otázka automobilismu je velmi složitá, do takového rozhovoru se odpověď, která nebude zjednodušující, prostě nevejde. Ale co je jisté a praxí i teorií prokázané: osobní doprava autem ve velkých městech není efektivní a přináší tolik negativních externalit, že je potřeba ji nahrazovat pro život ve městě vstřícnějšími a ve finále často i komfortnějšími prostředky. Totéž platí o osobní dopravě mezi velkými městy, kde asi účel mnohem líp splní rychlé a kvalitní spojení vlakem. Jiná je situace na venkově. Jiný je problém zásobování a nákladní dopravy a tak dále. Ale objevují se zajímavé alternativy, svět dopravy se prostě mění a bude se měnit.

Jezdíte na kole?

V podstatě denně, kolo je pro mě vedle chůze nejčastější prostředek dopravy po městě. Je to také úžasný nástroj, ve své jednoduchosti mě fascinuje víc než auta. Přístup obyvatel Česka ke kolům je trochu paradoxní, na jednu stranu jsme statisticky téměř na vrcholu v Evropě ve volnočasové cyklistice, ale na druhou stranu jsme skoro na chvostu ve využívání bicyklu jako dopravního prostředku. Přitom je levný, je levné pro něj vybudovat infrastrukturu a ve městě a na kratší vzdálenosti je extrémně efektivní. Používat kolo navíc znamená spojit příjemné s užitečným a ještě dalším užitečným. Pohybu se nám v době sedavých povolání nedostává, na kole se současně hýbete a dopravujete, to je to dvakrát užitečné. A navíc je jízda na kole příjemná, rozproudí vás, osvěží, dodá vám energii.

Objednávate si někdy jídlo přes ty různé donáškové služby jako třeba Wolt či Rohlik.cz anebo Bolt?

Velmi zřídka. Jsou situace, kdy se to hodí, třeba když je člověk nemocný. Ale mám pocit, že je to další součást procesu odpojování se od setkávání v reálném světě a přesun dalších činností do virtuálna. Sedíte doma s mobilem nebo počítačem a objednáváte si z meníčka. Je lepší jít do restaurace, potkat se s lidmi. Nakupovat ideálně v malých obchodech, prohodit pár slov s prodavači. Tyhle služby nám mají takzvaně ušetřit čas, ale na co si ho vlastně šetříme?

 

Jak vypadá lidské cestování očima psa? Jaký pán, takový pes. A když páníček vyrazí na cestu po Evropě, musí ho jeho čtyřnohý přítel věrně doprovázet. Nebo spíš trpělivě sedět vzadu v autě. Pes Barnabáš je vypravěčem cestopisu, který nás zavede z Horoměřic u Prahy do Paříže, na pobřeží Atlantského oceánu a přes Španělsko, Portugalsko a Itálii až na Balkán. Psí vypravěč glosuje konání svých páníčků a my tak jeho prostřednictvím zažíváme komické situace. V psích očích totiž vypadá značná část našich naprosto automatických činností absurdně. Děti to mnohdy vidí podobně a v Barnabášovi brzy najdou spojence.

A co si z cestopisu malí čtenáři odnesou? Především chuť poznávat nové věci, krajiny i lidi. Vždyť dobrodružství čeká hned za rohem. A kdo si označkoval všechny čtyři nohy Eiffelovky, ten se ve světě neztratí. A co je nejdůležitější: teprve na cestě poznáte, co je to vlastně domov. Domov je tam, kde máte svou misku a dečku.

Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).

 

Všechny tyto jevy a úkazy jako právě auta či rozvozové služby a cyklistika se vynořují také na stránkách románu Vyhoření. Ano, je to tady a nejsem originálnější než ostatní tazatelé. Cože se vám to přihodilo, že jste to zamíchal všechno dohromady?

Míchání dohromady, hledání souvislostí, není to jeden ze způsobů, jak literatura může porozumět světu a pokusit se ho postihnout? V jedné rovině mi šlo o technologie, jak používáme nástroje a jak nástroje používají nás. V knize je zastupuje bicykl, automobil, ale taky digitální platforma, jejíž algoritmy do značné míry řídí kurýrův život. Druhá rovina je společenská, proč se k sobě chováme nenávistně a jak to souvisí s technologiemi a nástroji, které používáme.

Nepocházíte čirou náhodou z maloměsta? Proč se ptám? Kvůli Kontinuitě parku.

Pocházím. Ačkoli někdo tvrdí, že Znojmo je na maloměsto už moc velké. Mně přijde, že celá tahle země je prolezlá maloměstskou povahou. Taková malozemě. I když není zas tak malá. Ta malost nemusí vždy souviset s velikostí.

Ještě než opustíme bouřné vody literatury, které ovšem mohou také vypadat jako stojaté rybniční vody plné sinic a bláta, zeptám se na vaše oblíbené autory.

Já vlastně zas tak moc nemám nějaké oblíbené autory, možná mám spíš oblíbené knihy. Ale stejně, nerad vytahuju jména z klobouku, na některé bych zapomněl, jiným bych dal větší váhu, než pro mě mají. Ale nechci vás úplně odbýt, tak to zkusím z jiné stránky a nadhodím pár knih a filmů, ne proto, že bych je považoval za dobré nebo špatné, ale proto že tvoří nějaké myšlenkové pozadí Vyhoření: Kerouacův Big Sur, přehánění a žlučovitost Thomase Bernharda, pamfletičnost Louisova Kdo zabil mého otce, Byung-Chul Hanova Vyhořelá společnost, Huxleyho Překrásný nový svět, Lelouchův film Muž a žena, Menzelův Upír z Feratu nebo Pontecorvova Bitva o Alžír, Scorseseho Taxikář...

Tak jsem trochu pohořel se svým úmyslem ptát se na všechno jiné než Vyhoření. Pokusím se svoje vnitřní selhání napravit dotazem na vaše jiné záliby než psaní. Fotografování? Tak to je věru umění jako řemen. Co vás na něm fascinuje?

Asi napětí mezi existencí nějaké skutečnosti a jejím zobrazením, které je tu výraznější než u jiných výtvarných technik. Na rozdíl třeba od malby, fotografie umí zachytit jen něco, co je hmotné a skutečné, a přesto je tam prostor pro hru, pro fantazii. Zajímá mě jen analogová fotografie, na jednu stranu je velmi technická: fyzika, chemie, laboratorní prostředí. Na druhou stranu jde o procesy, které nejde mít vždy stoprocetně pod kontrolou. Fotky se vyvolávají, jako duchové. Jak název napovídá, je to grafická technika, která otiskne skutečnost prostřednictvím světla. Je to fyzika a chemie, ale je v tom taky cosi magického.

Povzbudilo vás literární ocenění do další literární tvorby?

Obecně asi umí člověka povzbudit, když někdo ocení jeho práci. Zároveň je to nějaká zátěž, větší očekávání, větší strach ze selhání. Snažím se moc si to nepřipouštět.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur