Není to jen o emigraci, ale i o lidských charakterech, které se dokáží neuvěřitelně proměnit, říká spisovatelka Lenka Potůčková

Foto: Se svolením Lenky Potůčkové

Popisek: Lenka Potůčková

ROZHOVORY NA OKRAJI Lenka Potůčková debutovala v loňském roce velmi úspěšným historickým románem Návrat nežádoucí z českého pohraničí po druhé světové válce. V novince Dálnice vypráví opět příběh z minulosti, tentokrát z období let 1984-1992. Rodině Tomanových se otřese život v základech, když se Renata nečekaně nevrátí ze zájezdu do Rakouska, aniž by o její plánované emigraci předem věděli její manžel Richard a jejich dvě děti...

Lenka Potůčková se narodila v roce 1972 v Praze, kde také stále žije. Po absolvování střední ekonomické školy pracovala ve stavebnictví a správě nemovitostí a oblast stavebnictví ji stále oslovuje. Miluje přírodu, historii, ráda cestuje a fotografuje. Od puberty je jejím koníčkem psaní, zatím psala tzv. „do šuplíku“. Její první román Návrat nežádoucí (2023) vzbudil u čtenářů velký úspěch.

Váš román Návrat nežádoucí přivádí čtenáře do pohraničí po odsunu Němců. Proč jste si zvolila pro svůj příběh právě tyto nelehké časy? Neměla jste pro své rozhodnutí osobní či rodinné důvody?

Od školy mě zajímala historie a literatura. To, co jsme se v hodinách dějepisu učili, se ale postupem doby, pak mnohdy ukazovalo v úplně jiném světle a potvrzovalo tvrzení, že dějiny píší vítězové. Mnoho podstatných událostí nám zůstávalo buď záměrně skryto či překrouceno, nebo bylo zapomenuto.

Ten příběh si mě obrazně řečeno našel sám. Než jsem se pustila do jeho samotného psaní, nosila jsem jej nějakou dobu v hlavě. Ale to, že se bude odehrávat v poválečné době a v pohraničí, jsem věděla hned od začátku. I to, že bude v horizontu deseti let.

Pohraničí jako takové mě zvláštním způsobem fascinuje. Pokaždé, když tam jedu, vnímám jeho nesmazatelné stigma, které na něm leží jako vypálený cejch. Stačí se podívat na podkrušnohorskou krajinu zasaženou těžbou uhlí. Na zaniklé osady. Zdevastované kulturní památky, které se ani téměř po osmdesáti letech nedočkaly obnovy. Vybydlené nebo vyloučené lokality. Stoupající nezaměstnanost. To vše hovoří o tom, že v této krajině není opravdu něco v pořádku, ale bohužel to stále nikoho nezajímá.

Poválečná doba v sobě nesla určitě velkou naději pro všechny ty, kdo válku přežili. Trvala bohužel jen krátce, než jednu totalitu vystřídala druhá.

Osobně si myslím, že do pohraničí odcházeli převážně lidé rozhodnutí začít tam žít úplně nový život, tak říkajíc od nuly. Některé ale přivedlo i vědomí, že se tam dá téměř přes noc zbohatnout. Jiní tam možná utekli i sami před sebou, před svojí minulostí. Byla to přepestrá směsice nejrůznějších věkových, sociálních i etnických skupin. Neexistovaly tam ale žádné vzájemné vazby, přátelství mnohdy teprve vznikala. Lze předpokládat, že tam muselo docházet často k situacím, které měly co dělat se zákonem. Lidské charaktery se tam odkrývaly až na dřeň.

Vytratil se duchovní život, se kterým se lze téměř na každém kroku v pohraničí setkat. Kostely, kapličky, smírčí kříže, křížky u silnic. Tento tmelící prvek, probouzející bohabojnost, už nefungoval. Navíc se tyto sakrální stavby mnohdy stávaly terčem primitivního ničení během pobytu spřátelených vojsk.

Příběh, který jsem napsala, je čistě fiktivní, a nemám pro něj žádný předobraz. Ale, přece jen, jedna z mých prababiček a její druhý manžel, tedy můj nevlastní pradědeček, se po druhé světové válce do pohraničí vydali. Nejprve do Stadic, rodiště bájného Přemysla Oráče. A poté do Krušných hor, kde ve Vejprtech, které jsou napůl české a napůl německé, dostali na dekret statek, což byl prý velký pradědečkův sen. Tady ale, dle vyprávění, přitiskl pradědečka při krmení býk ke žlabu a pradědeček na následky toho zranění zemřel. Prababička pak žila v Žatci, v Chomutově a Jirkově, kde mám i část svých příbuzných.

Jak vnímáte tu stále kontroverzní otázku, zda bylo, či nebylo správné odsunout z pohraničí obyvatelstvo německé národnosti?

Otázka viny a trestu. V tomto případě kolektivní viny. Nacismus a následný komunismus, dva zrůdné systémy, které bohužel dokázaly zfanatizovat ve své době tisíce lidí. Biblické oko za oko, zub za zub, život za život, je tady hodně příměrné. Nejprve drastický odsun českého obyvatelstva z pohraničí Němci, po druhé světové válce odsun německého obyvatelstva Čechy. Německo jako poražený národ neslo vinu a muselo nést i trest. Z pohraničí najednou zmizely tři milióny obyvatel. Zůstaly tam prázdné vesnice, domy, samoty. Přestalo se vyrábět v malých manufakturách i velkých továrnách, zmizel personál nemocnic, obchodníci. Běžící stroj se zadrhl.

České a německé etnikum vedle sebe po staletí žilo. Rodiny spojovaly sňatky, přátelství, práce, mrtví leží vedle sebe na hřbitovech. Do idyly to mělo samozřejmě daleko, ale život tu běžel v určitých zaběhnutých kolejích.

Otázka odsunu je opravdu kontroverzní. Sama o ní musím hodně přemýšlet. Německo se dopustilo během druhé světové války strašlivých zločinů proti lidskosti. Existuje ale vůbec nějaký trest pro to, co bylo na nevinných napácháno? A spraví to odsun pohraničních obyvatel příslušejících k německé národnosti? Byli opravdu všichni z nich sympatizanty nacismu? Probíhal odsun skutečně tak, jak měl? Každé zlo plodí zase jenom zlo. Dopouštíme-li se toho, pro co pranýřujeme nepřítele, pak se dostáváme na jeho úroveň.

V té době jsem nežila, proto nedokážu jednoznačně posoudit, zda byl, či nebyl odsun německého obyvatelstva z pohraničí správný. Věřím jen, že ne všichni byli vinni, protože všude jsou lidé dobří i zlí, a třeba ti úplně obyčejní lidé, kteří pouze pracovali, starali se o své živobytí, nikdy se nikde politicky neangažovali a se zrůdným systémem nekorespondovali, měli jen tu smůlu, že se narodili jako Němci.

Lidé, kteří museli pohraničí opustit, s ním byli mnohdy po staletí spjati neviditelnými kořeny. Ti, kdo přišli po nich, k těm místům obvykle necítili nic. Proto možná z pohraničí čiší vykořeněnost, zoufalství a volání o pomoc.

Kdybych se na to podívala současným pohledem, mrzí mě, že většina investic teče do Prahy, která se stala jakýmsi středobodem naší ekonomiky a zájmu, ale do pohraničí, které by rozhodně nějakou ozdravující injekci notně potřebovalo, neteče nic. Nebo to alespoň tak nevypadá.

Ve svém posledním románu Dálnice se opět vracíte do minulosti. Tentokráte do socialistického Československa let osmdesátých, kde popisujete nejenom následky emigrace hlavní hrdinky na „Západ“ pro její rodinu, kterou zanechala za železnou oponou. To musela mít skutečně silnou motivaci, jistě si byla vědoma, co její útěk způsobí?

Dálnice je příběh, který si mě, ač se to možná bude zdát jako klišé, ale je to tak, zase našel sám. Téma emigrace, a hlavně doba normalizace, je docela nedávná a mnoho z nás ji má ještě v živé paměti.

Postava Renaty, která emigruje na „Západ“, si jde sobecky za svými cíli. Jak z příběhu vyplyne, byť je vdaná, odchází tam s jiným mužem, kterého bere jako muže svého života. Je to žena, která se cítí v socialistické šedi upozaděná, žije v nepříliš šťastném manželství, vůči dětem se také nechová jako milující matka. Jako zaměstnankyně podniku zahraničního obchodu má navíc možnost trochu vidět, jak to vypadá za železnou oponou a zjišťuje, že to je přesně ten svět, kde by si přála žít. Díky zájezdu, na který jedou společně se svým milencem, se na „Západ“ dostane. Navíc, díky němu a jeho známému, tam nachází i zázemí.

V románu Dálnice je její útěk vlastně jakýmsi sobeckým aktem, kdy vůbec nevyhodnocuje, jaké dopady to bude mít pro její rodinu. V emigraci spatřuje jenom svoji šanci a splnění si svých snů. Litovala by spíše, kdyby to neudělala než toho, že to udělala.

Při psaní jsem se ale více zaměřila na její rodinu, která tady zůstala a která se musela s celou situací vypořádat.

Není to ale jenom román o emigraci, ale i o lidských charakterech, které se někdy dokáží pod vlivem určitých okolností neuvěřitelným způsobem proměnit. O výstavbě rychlostní silnice, nyní dálnice, která nás vede někam dál za pomyslný obzor, kde dojedeme k určenému cíli, ale kde také nemusí být dál už nic. A v neposlední řadě i o krizi středního věku, kdy začínáme bilancovat, co se nám povedlo, co ne a co ještě můžeme od života očekávat.

Neinspirovala jste se nějakými skutečnými událostmi?

Z vyprávění vím, že lidé v normalizačních letech často na „Západ“ utíkali během zájezdů nebo dovolených do bývalé Jugoslávie. Jejich pohnutky byly buď touha po svobodě, po lepším uplatnění, případně už „tam venku“ někoho měli.

Bylo to jejich rozhodnutí a já je proto neodsuzuji. Jen si myslím, že vůči těm, které tu zanechali a kteří pak byli vystaveni nejrůznějším ústrkům, to bylo trochu sobecké.

Při psaní Dálnice jsem se trochu inspirovala ale i jednotlivými historickými událostmi, na které během čtení narazíte, a do kterých jsem příběh zasadila. Příběh samotný je ale čistě fiktivní.

Jak jste prožívala ty normalizační časy vy? Od Vás, z Vaší rodiny někdo tehdy emigroval?

Začátek svého života jsem v dobách normalizace prožila. Tehdy jsem byla holka školou povinná. Nejprve jsem navštěvovala základní školu a následně střední ekonomickou školu. Normalizační léta si pamatuji jako dobu front na pomeranče a banány, literárních čtvrtků, kdy vycházely dobré knihy, kdy se jezdilo embéčkem a následně škodovkou, kdy se víkendy trávily na chatách a chalupách. Z vyprávění pak, že se jezdilo na nákupní zájezdy do NDR. Byla to doba, kdy se vyplatilo příliš nevybočovat a splývat s davem. Doba přetvářky a nedůvěry.

Ale také doba, kdy k sobě měli lidé tak nějak blíž. Kdy jsem trávila dny venku a s ostatními dětmi blbla na hřišti nebo v parku. Z paměti se mi vynořují hry, které jsme hráli a které už dnešní děti neznají. Protože ta doba byla převážně spojena s mým dětstvím, na které mi zůstaly jen ty hezké vzpomínky, nevnímám ji jako zase až tak úplně negativní.

Z mé rodiny ani z mého bezprostředního okolí nikdo na „Západ“ neemigroval.

Musím se vlastně přiznat k tomu, že jsem patriotka. Svou rodnou zemi, Českou republiku, mám ráda, a ač mám k některým věcem a dění výhrady, nikdy bych ji neopustila. Je to takové to, budeme spolu v dobrém i zlém, až do konce. A ač se to může někomu zdát směšné, při představě, že bych už třeba nikdy neviděla Hradčany nebo České středohoří, mě naplňuje nepopsatelný smutek. Pohled do české krajiny, třeba právě z kopců Českého středohoří, má pro mě obrovský energetický náboj. A když je mi někdy ouvej, tak si to zase v mysli promítnu jako film.

Co Vás přivedlo k psaní?

Píšu od puberty. Co mě k psaní přivedlo, se nedá popsat. Je to něco, co je ve mně. Příběhy jsou čistě fiktivní, podobnost s realitou, pokud je, je čistě náhodná. Příběh ke mně přijde tak zvaně sám. Mám nejprve v hlavě takovou kostru. Hlavní postavy, dobu a děj, kde a jak se bude vše odehrávat. Začátek a průběh mám tak nějak vymyšlený hned. Naskakují mi jména, charaktery. Na kostru se nabaluje děj. Píšu a příběh nechávám plynout. Samozřejmě si musím nastudovat historické materiály, pokud je příběh zasazen do určitého historického období. Podotýkám, že jsem nestudovala ani filozofii, ani jsem nechodila na kurzy tvůrčího psaní. Musela jsem se takzvaně vypsat. V šuplíku mám ještě hodně svých děl, které ale s odstupem doby hodnotím sama jako naivní a muselo by se na nich ještě hodně zapracovat. Konce příběhů vyplývají vždycky tak nějak ze situace. Nejsou dobré ani špatné, ale mají v sobě naději. Je už pak na každém čtenáři, aby si dosadil svůj konec. Píšu ráda, je to můj koníček, vlastně takový kůň. Svým způsobem je to i jistý druh duševní hygieny.

V minulosti jsem již zkoušela obeslat některá menší nakladatelství, ale vždy se mi díla vrátila s tím, že by na nich buď bylo třeba ještě pracovat anebo nebyl na jejich vydání dostatek financí. Uvažovala jsem rovněž o tom, že bych mohla zkusit vydat svou knihu vlastním nákladem. Pak jsem ale dostala velkou šanci z nakladatelství EUROMEDIA GROUP, a.s. (Ikar), za kterou jsem velice vděčná, a po pravdě, je to pro mě stále trochu neuvěřitelné. Všechno začalo v roce 2021, kdy jsem Návrat nežádoucí přihlásila do Literární ceny Knižního klubu. Sice jsem nevyhrála, ale byla mi nabídnuta možnost knihu vydat. Z původního textu jsem musela ještě několik stran vyškrtat a po přečtení jsem pak musela sama uznat, že to textu prospělo a zbavila jsem jej zbytečného balastu. Samozřejmě, že jsem si na knihu četla i kritiky. Čtenáři zmiňují opakující se obraty, výrazy, které se jim nelíbí. Za hodnocení jsem samozřejmě ráda. Vím, že to, co se líbí jednomu, nelíbí se druhému a byť je to prvotina, budu se snažit styl psaní ještě vycizelovat.

Psaní je hlavně o disciplíně, houževnatosti a vytrvalosti. Nedá mi to nevzpomenout si v téhle souvislosti na jedno z mých oblíbených rčení, a sice, vytrvalost vede k cíli, překoná i dlouhou míli.

Dá se tím uživit, anebo máte ještě nějakou další práci? Z vlastní zkušenosti vím, že psaní je především o touze a nadšení, ale určitě ne o vydělávání peněz.

Nevím, jak renomovaní spisovatelé, ale za mě se psaním uživit nelze. Takže já mám svoje hlavní zaměstnání a psaní beru opravdu jako koníčka. Během svého pracovního života jsem pracovala jak u soukromých firem, tak i ve státním sektoru. Dlouhé roky například ve stavebnictví, které je mi stále hodně blízké. Proto i Dálnice je z tohoto prostředí. V současné době pracuji v oblasti administrativy.

Podle všeho se ve svých románech pomalu ale jistě posouváte od konce války přes Husákovský gulášový socialismus do současnosti. Tedy možná. Nemáte v úmyslu napsat další román, který by se třeba odehrával v přítomnosti?

Román ze současnosti mám právě rozepsaný, vlastně už jej pomalu dokončuji, ale prozatím k němu nic bližšího nebudu prozrazovat. Až jej dokončím, ráda bych jej opět nabídla nakladatelství EUROMEDIA GROUP. A pokud jej vydají, bude to pro mě znamenat, že to, co dělám, dává smysl.

Čtenářům Krajských listů bych chtěla popřát šťastnou ruku při výběru knih. Hodně poučných poznatků získaných čtením. A rovněž tak i hodně osobních šancí, díky kterým může pomyslná výhybka přehodit jejich život třeba právě tím směrem, kterým chtějí jít. 

Vložil: Jiří Kačur