Záměrně jsem popisoval ty nejhnusnější věci, abych lidem přiblížil, že práce u policie není taková havaj

ROZHOVORY NA OKRAJI „Jisté je, že žádná z vražd, u nichž jsem se za svoji policejní kariéru podílel na vyšetřování, nenasvědčovala tomu, že by byl pachatel rafinovaný nebo geniální. O tom, že by cokoliv promýšlel, nemohla být ani řeč,“ říká kriminalista a autor nového detektivního románu Vražedná splátka David Urban.

David Urban se narodil v Praze, kde žije dodnes. Je šťastně ženatý, má dvě dospělé děti a v panelákovém bytě s ním mimo manželky bydlí také pár koček. Už více než polovinu života pracuje u pražské kriminálky, což se odráží na jeho literární tvorbě. Mezi jeho zájmy patří četba knih, sbírání komiksů a hraní her. Rád zdolává lezecké stěny a věnuje se lukostřelbě. Je autorem povídkových sbírek Tři opice (Kalibr, 2020) a Výjezdovka (2021), mnohé z publikovaných povídek byly oceněny v nejrůznějších literárních soutěžích. V posledních letech vydal u Kalibru také několik románů jako jsou Rozsudek smrti (2021) nebo Hra o přežití (2022).

Víte, co mi občas vrtá hlavou, pane Urbane. Klánovický les. Za poslední léta právě v něm došlo k několika vraždám, a tak jsem si říkal, proč právě tam a nikoli třeba v Kunratickém lese či ve Stromovce. Nemáte pro to nějaké vysvětlení?

Nejsem si jistý jestli se nejvíc vražd stalo právě v Klánovickém lese, ale je pravdou, že je jedním z nejrozlehlejších lesů na okraji Prahy. Je protkán hlavními cestami, vyhledávanými turisty, cyklisty a běžci, ale na ty jsou napojeny úzké stezky, které vedou do hloubky lesa, kam lidská noha zabrousí jen málokdy. Incident z poslední doby byl podle mě spíše ojedinělý. Pokud si pamatuji, v minulosti zde došlo k vraždě hledače pokladů, a kdysi se zde našlo několik kusů lidského těla, což však neznačí, že by ta oběť byla zavražděna právě tam.

Kunratický les je samozřejmě podobně rozlehlý, ale je více v centru Prahy a tedy do něj chodí podstatně více lidí, většina cest je velice dobře udržovaných a neskýtá tolik opuštěných a odlehlých míst jako Klánovický. Stromovka je více než lesem parkem.

Abych se přiznal, nikdy jsem nezkoumal ani se nesetkal s policejní statistikou, v kterém pražském lese došlo k nejvíce vraždám.

 

Na okraji lesa se najde ohořelé luxusní auto. Když na místo dorazí policie, s překvapením zjišťuje, že ve voze je mrtvola a že požár s největší pravděpodobností nebyl nehodou, ale snahou o zahlazení stop. Kriminalista Radim Brázda spolu s novou parťačkou Dianou Černou, svéráznou policistkou, která si s sebou nese komplikovanou minulost, pouští do nelehkého vyšetřování. Zavádí je do slepých uliček a nutí je uvažovat nad tím, jak dobře vlastně znají lidi, o nichž si mysleli, že je nemohou ničím překvapit. Zároveň bojují s přitažlivostí, která se mezi nimi začíná probouzet. Vydalo nakladatelství Kalibr (obálka s jeho svolením).

 

Neptal jsem se úplně náhodou právě na ten Klánovický les. Děj vaší detektivky Hra o přežití se točí také právě kolem toho strašidelného lesa. Vycházel jste při psaní z nějakého skutečného případu?

Bydlím kousek od Klánovického lesa, často do něj chodím na procházky nebo jezdím na kole a mám ho prozkoumaný křížem krážem, takže jsem ho pro děj své knihy zvolil zejména z tohoto důvodu. Rád děj svých knih situuji do míst, která důvěrně znám a popisem v knize je mohu přiblížit čtenářům.

Osobně mi moc strašidelný nepřijde a vždy jsem se v něm cítil bezpečně.

V románu je hned v prvních kapitolách nalezena useknutá dětská noha, což jsem měl jako zápletku vymyšleno od počátku psaní. Až později mi došlo, že právě v tomto lese se kdysi našlo několik částí lidského těla, kdy vrah se nikdy nenašel. V tu chvíli jsem si řekl, že tento skutečný případ do románu zakomponuji, aby si moji detektivové museli lámat hlavu s tím, jestli se pachatel po letech vrátil na místo činu.

Způsob lákání obětí a vraždění, jaké jsem vymyslel v románu, je výplodem mé fantazie a nevím o tom, že by se někdy někde podobný případ stal.

Koneckonců ve Vražedné splátce, která nedávno vyšla, shoří u lesa auto, a jak už to bývá, patrně nikoli náhodou. A opět les. Tak se začínám domnívat, že většina vražd začíná a končí v lese. Možná to tak je, nevím.

V novém románu je les zmíněn opravdu hodně okrajově a nehraje žádnou roli. Místem činu je spíše slepá ulička vedle čističky odpadních vod – nicméně, jak čističku, tak i lesík s nádhernou turistickou stezkou Draháňským údolím k Vltavě si čtenář může podle mého popisu najít a prohlédnout. Jen upozorňuji, že i tato vražda je vymyšlená a nikdy se na tom místě nestala.

Hlavní děj románu se odehrává na sídlištích a v hustě obydlených čtvrtích Prahy, stejně jako děj většiny mých knih. V „civilizaci“ se zločinů děje podstatně více než v lesích a věřím, že policejní statistiky by mi daly za pravdu.

Jako kriminalista máte vlastně psaní detektivek jednodušší než nějaký detektivní amatér. Mám pocit, že většinu těch těžkých zločinů spáchají právě amatéři pod tlakem různých okolností. Existuje nějaká statistika vražedných motivů? Který motiv pro vraždu se vyskytuje nejčastěji?

Nepracuji a nikdy jsem nepracoval na oddělení vražd, takže vycházím jen z toho, co se dozvím z policejních svodek, což je samozřejmě více než z novin. Každopádně je pravdou, že k více vraždám dochází v afektu či okamžitém hnutí mysli člověka, než k plánovaným či nájemným. Pachatelé z afektu jsou často lidé, do kterých byste to neřekli a většinou se po skutku sami udají na policii.

Statistika motivů určitě existuje, ale já s ní nikdy nepracuji. Nejčastějším spouštěčem vraždy v afektu je hádka, zlost na druhého, okamžité neshody, častokrát umocněné alkoholem či drogami, kdy se člověk hůře ovládá. Stěžejními motivy vražd jsou podle mě buď vztahové (nenávist, láska, zloba, osobní spory, pomsta za něco…), nebo majetkové (něco získat nebo o to nechtít přijít).

Setkal jste se ve své praxi s opravdu rafinovaným, ba geniálním pachatelem, který měl svoje zločiny promyšleny přímo do puntíku?

Jak jsem řekl, nejsem detektiv z mordparty, takže k vraždám jsem se nachomýtl jen několikrát v počátku vyšetřování jako detektiv výjezdovky, tehdy jsem byl mezi prvními na místě činu a pomáhal zajišťovat potřebné důkazy, ale následného vyšetřování jsem se už neúčastnil.

Na oddělení pátrání se mi před patnácti lety při hledání pohřešovaného seniora podařilo vypátrat jeho vraha, který mezitím zabil dalšího člověka (jednou se to objeví v některé mé knize). Takže jsem si na konto připsal zatčení dvojnásobného vraha.

Jisté je, že žádná z vražd, u nichž jsem se za svoji policejní kariéru podílel na vyšetřování, nenasvědčovala tomu, že by byl pachatel rafinovaný nebo geniální. O tom, že by cokoliv promýšleli, nemohla být ani řeč.

S rafinovaností jsem se v jisté míře setkal na oddělení pátrání u několika hledaných zločinců, kteří se dokázali umně skrývat, získávat falešné identity a unikali svému trestu spoustu měsíců a někteří i pár let. Většinou se nejednalo o vrahy, ale podvodníky, kteří měli své milionové podvody velice dobře promyšlené, nicméně ne natolik, aby se na ně nepřišlo a nestihl je trest.

Příběh o pátrání po jednom docela záludném podvodníčkovi mám již částečně rozepsaný, a až bude čas, zkusím z toho textu v nepříliš blízké budoucnu vytvořit další román.

 

Z nevinné zábavy se stává nebezpečná posedlost... Rodiče ji nechápou, děti ji milují. Lovci monster jsou hra, s níž školáci tráví celé dny. Musí pochytat imaginární nestvůry, aby pokročili do dalších levelů a překonali spolužáky. Jenomže k tomu je zapotřebí být v určitý čas na určitém místě. I kdyby to mělo být uprostřed noci v temném lese. Ale co když mezi stromy číhá něco víc než jen malovaná postavička? Tutéž otázku si začnou klást kriminalisté, když v Klánovickém lese najdou uříznutou nohu. Po zbytku těla není ani stopa, ale pak se začnou ztrácet další lidé... Vydalo nakladatelství Kalibr (obálka s jeho svolením).

 

Zažil jste někdy při pátrání přestřelku, které televizní a filmoví kriminalisté zažívají skoro s železnou pravidelností?

Přiznám se, že za více než třicet odsloužených let ne. Dokonce ze svého okolí neznám žádného kolegu, který by ji zažil, přitom na oddělení pátrání se vydáváme i po stopách vrahů a násilníků. Každopádně jsem za to docela rád, a budu šťastný, když se tomu až do důchodu vyhnu.

Někde jsem četl, že někteří herci, kteří museli hrát třeba sériové vrahy, trpí těžkými duševními stavy už jenom z toho, že se museli vcítit do takových podivných postav. Vy jste se při své práci musel setkat s mnoha hroznými situacemi a také podivnými psychopaty. Jak to děláte, že jste z toho všeho ještě nezbláznil?

Máte pravdu, že se ve své práci často setkávám se špatnými, podivnými a někdy i šílenými lidmi, kteří provedli hrozné až odporné věci. V době služby u výjezdovky jsem během osmi let viděl skoro stovku mrtvol v různém stádiu rozkladu, přičemž za ostatních 24 let jsem jich viděl třeba jen pět. To vše se vám dostane do hlavy a zůstane to ve vás, častokrát v noci zavřete oči a vidíte to za víčky… a pak to prostě překonáte.

Poslední roky jsem se z těchto zážitků začal vypisovat ve svých románech, kde jsem záměrně popisoval ty nejhnusnější věci, které jsem viděl, abych lidem přiblížil to, co jim v televizi neukáží. Aby pochopili, že práce u policie není taková havaj, jak si třeba myslí.

Každopádně všichni policisté prošli přísnými psychotesty a musí mít a také mají hodně velkou psychickou odolnost, jinak by tuhle práci nemohli dělat. Já nejsem výjimka.

Jak to vlastně vypadá s tou zločinností u nás? Roste? Klesá?

To je spíš otázka na nějakého policejního funkcionáře nebo tiskového mluvčího. Já bohužel nemám k ruce potřebné podklady, abych mohl fundovaně odpovědět. Mohu se o to pokusit maximálně z pohledu obyčejného řadového kriminalisty.

Myslím, že nijak výrazně neroste ani neklesá, podle mě se drží stále na stejném průměru. Rozdíl je v druhu kriminality, který se s průběhem času mění, takže v současné době z mého pohledu nejvíce dominují internetové, bankovní a telefonické podvody, se kterými se roztrhl pytel.

Kdy jste se vlastně rozhodl, že přetavíte svoje bohaté kriminalistické zkušenosti do knih?

Někdy před osmi lety mě napadlo, že bych zkusil napsat pár povídek a zjistit, jestli jsou dobré a mám pokračovat, nebo jsou tak mizerné, že je lepší na to zapomenout. Našel jsem si literární soutěže, většinou sci-fi a fantasy, a zkusil v nich soutěžit. Zpočátku neúspěšně, ale u sci-fi na téma cestování časem jsem se dvakrát umístil na stupních vítězů, což mě povzbudilo v dalším psaní.

V té době jsem objevil literární soutěže O cenu havrana a Česká lupa, kde byly tématem detektivní příběhy. Tři roky jsem si v nich zasoutěžil, přičemž jsem dvakrát vyhrál Českou lupu, jednou Cenu Agathy Christie a Cenu společnosti Sherlocka Holmese a pokaždé se dostal do finále Havrana. Díky těmto soutěžím jsem zjistil, že realistická detektivka ze současného prostředí se mi píše nejsnáze a je dobře přijímána porotou i čtenáři. Výherní a finálové povídky jsem seskupil do sbírky Tři opice a nabídl ji vydavateli, kterému se zalíbila a vydal ji.

Po tomto úspěchu jsem se rozhodl zkusit napsat román – na svět přišel Rozsudek smrti. K povídkám jsem se vrátil ještě jednou, když jsem chtěl čtenářům a milovníkům kriminálek ukázat, jak opravdu pracuje česká policie a zejména výjezdovka, načež vznikla stejnojmenná sbírka skoro true crime povídek. Pokračoval jsem dalšími romány.

Hra o přežití byla nominována na Cenu Magnesie Litery a vyhrála Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.

V každém svém románu využívám své znalosti a zkušenosti z policejní praxe a občas do příběhů promítnu vlastní zážitky. Vždycky popisuji policejní práci tak, jak opravdu probíhá, co nejtěsněji se držím realističnosti a uvěřitelnosti příběhu v českých reáliích a nikdy to v mé tvorbě nebude jinak, což je takový můj trademark.

Máte rád detektivky také jiných autorů?

Samozřejmě. Ze zahraničních mám rád krvavé thrillery Chrise Cartera nebo většinu drsnějších severských detektivek. Z českých autorů musím vyzdvihnout knihy bývalého policisty Martina Goffy, který se spolu s Pavlem Frýbortem stal mým literárním vzorem.

 

Jarda Horák slouží u městské policie, je šťastně ženatý, s manželkou čekají prvního potomka a práci u mužů zákona je plně oddaný, byť se občas setkává u kolegů s výsměchem kvůli svému dobráctví a blahosklonnému postoji ke spodině společnosti. Během jedné noční služby jsou s kolegou přivoláni k potyčce bezdomovců a narkomanů na kraji města, která skončí brutálním znásilněním a vraždou. A přestože pro většinu přítomných policistů zapadne do dlouhé řady hrůzných zážitků, pro Jardu se noční výjezd stává předzvěstí nešťastného sledu událostí, které obrátí naruby celou jeho budoucnost. Kolik ran osudu člověk ustojí, než ztratí veškeré mravní a morální zásady? Vydalo nakladatelství Kalibr (obálka s jeho svolením).

 

A co nějaké filmové detektivky či seriály?

Jsem seriálový maniak. Z českých mám nejraději velice realistické Případy prvního oddělení, Devadesátky a nyní i Metodu Markovič. Zahraniční preferuji zejména minisérie s uzavřeným koncem. V současné době si znovu pouštím všechny díly Dextera.

Co nemusím, ať již v knihách, filmech nebo seriálech, jsou pro mě neuvěřitelné příběhy, kde vraždy vyřeší důchodkyně, novinář, patolog nebo zkrátka někdo, kdo v reálu vůbec nemá šanci zastat práci policie, dostat se k důkazům, analyzovat je, vyslýchat či zatýkat.

Nu, a jistě neskládáte ruce do klína a možná již chystáte další knihu.

Rozhodně nezahálím. Mám takové předsevzetí či zvyk, že jakmile mi vyjde kniha, odevzdávám vydavateli dopsaný román a začínám psát další, abych měl pro čtenáře na příští rok přichystaný nový příběh.

V dubnu vyšla Vražedná splátka, odevzdal jsem další hodně brutální a krvavý román a začal psát nový příběh (prozradím, že bude navazovat na děj Hry o přežití).

Jak říkám, není čas ztrácet čas, a mým snem je napsat a v ideálním případě vydat aspoň jednu knihu ročně.

 

Vložil: Jiří Kačur

Rozhovory na okraji, HP, David Urban,