Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jmenuji se Karel, jsem kocour a je mi patnáct let. Což znamená, že mě bolí klouby, padají mi chlupy i zuby… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

22.06.2024
Jmenuji se Karel, jsem kocour a je mi patnáct let. Což znamená, že mě bolí klouby, padají mi chlupy i zuby… Přes kočičí hřbet. Čtení na pokračování

Foto: Markéta Vančová pro Krajské listy.cz

Popisek: Přes kočičí hřbet, tak se jmenuje půvabná knížka, kterou od dneška nabízíme čtenářům ke čtení na pokračování.

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně… Tak začíná napínavý román Simony Mahlerové Šustkové, který má dva hlavní hrdiny – ženu, jejíž jméno se nedozvíme, a kocoura Karla, kteří se ve vyprávění střídají. Tentokráte jsme vám obstarali celou knížku, tak se pojďme začíst – stejně jako právě začíná léto a Berounka se líně valí svým korytem, po březích šeptají stromy, rozeznělé letním vánkem a sluníčko pableskuje na hladině...

Prolog.

Karel

Jmenuji se Karel, jsem kocour a je mi patnáct let. Což znamená, že mě bolí klouby, padají mi chlupy i zuby, ale díky solidní péči se mám dobře. Jsem černý vdovec. Černý jsem odjakživa a vdovec jsem potřetí. K tomu se ještě dostanu.   

Bydlím celý život, s výjimkou prvních tří let, ve sklepním pelechu na břehu  řeky, tedy kromě povodní, které jsem zažil  tři a donutily mě přestěhovat se na hrušeň. Když na to přijde, umím se o sebe  postarat, ale raději nechávám lidi, aby se starali oni.  Pravda je, že kdyby  přišla povodeň znovu,  musel bych se vyškrabat po schodech do prvního patra, kam  chodím celkem nerad, protože tam bydlí dva  neurotičtí psi, ale  už nemám věk, abych spal na stromě. Můj sklep je prostorný a teplý, plný vůní domova.  Čas od času mívám problém s blechami, hlavně když se přemnoží, ale lidem v domě vadí ještě víc,  a tak je vždycky vyhubí.  Kromě blech do mého sklepa léta nikdo nechodí, nikoho nezvu a psi se mu, díky blechám, naštěstí vyhýbají. Takže  jsou vlastně pro něco dobré, ty blechy. To je taky moje životní filozofie, že všechno špatné je pro něco, nebo někoho,  dobré.

1.

Původně   tady na břehu řeky stávaly  čtyři vily a   dřevěná loděnice, kde skladovali   průkopníci surfingu lodě a prkna.  Toho odpoledne jsem seděla na pontonu, máchala kotníky ve vodě,  v ruce držela starý bochník chleba a dělala z něj kuličky, kterými jsem krmila kachny.  Krkavě se vrhaly za každým soustem, rvaly se  a  tláskaly zobáky ve vodě, aby si rozmělnily sousta.  Pozorovala jsem jejich půtky a přemýšlela o debatě s kamarádem, který mi nedávno   doporučil, abych si zašla za psychiatrem. Zeptal se totiž, co dělám ze všech těch věcí, co se nesmí, ale co je všichni dělají. Určitě bych si na něco vzpomněla, kdyby mě  nestresoval.  Jenže v tu chvíli jsem se zmohla jen na trapné potřesení hlavou, nenapadlo mě vůbec nic. Voda v řece protékala, zatímco jsem   zpytovala svědomí a  nakonec jsem otráveně zahodila zbylou půlkou chleba mezi kachny. S kvákotem se rozlétly do všech stran a jedna zůstala ležet na hladině, vypadala, že ji chleba zabil, ale vzpamatovala se a hbitě zaujala pozici nejblíže u bochníku.     

Náš dům postavili  v roce třicetpět.  Od řeky ho odděluje  násep, který  chrání  pozemek před velkou vodou, po něm vede cestička, kudy  chodí lidé venčit psy a užívají si  výhled na řeku. Násep se  svažuje ke břehu  zarostlému  vrbičkami, kam se uvazují loďky, na hladině se  pohupují divoké kačeny. Na druhé straně náspu je naše zahrada zarostlá starými stromy a uprostřed stojí  stavba z třicátých let, která původně sloužila jako letní byt kavárníkovi z Prahy. Na balkoně  hrávali  kdysi muzikanti každou lichou sobotu na večírcích pro místní smetánku.  Nalevo i napravo s důstojným odstupem  stojí další tři  domy, jeden s balkonkem pro muzikanty na sudé soboty a řadu zakončuje malá  prkenná chata přestavěná v nepopsatelném slohu na domek. Před patnácti lety jsme vilu zrekonstruovali. Jsou tady  dva byty, jeden zůstal  rodičům a ve druhém bydlím já s rodinou.  Na opačném konci pozemku vede silnice, podél které stojí pár malých prvorepublikových vilek, které si zachovaly statut rodinných domků i za komunistů. Bývaly ošuntělé, nebohé, ale po poslední povodni prokoukly. Když jsem se jako malá   podívala  z okna  přes jejich střechy,  dohlédla  jsem  na rozlehlé pole s  kukuřicí. Mívala jsem  děs, když uprostřed léta šustily klasy pod okny, šeptaly si podivná tajemství a uprostřed noci se ozýval kvílivý  pláč mrouskajících se koček.  Strašilo mě: to, že v noci do mého pokoje vletí upír. Bránila jsem se hustou záclonou pečlivě přetaženou přes otevřené okno, aby se do ní  vampír zamotal, záclonu i s konzolí urval a hlukem mě probudil. Dále mě strašila obava, aby na našem poli nepřistáli mimozemšťané. Trápilo mě to dost intenzivně, ale asi jsem nebyla sama, protože nedávno jsem svou noční můru viděla ve filmu. Každé ráno za rozbřesku  jsem se natahovala z okna a kontrolovala, jestli nejsou v poli podezřelé  kruhy.  Když   pole zastavěli, oddechla jsem si.  Kočky se odstěhovaly do zastřešeného altánu staré Pěničkové a na přistávací dráze vyrostly ještě za bolševika nízké panelové bytovky a  po revoluci „Nová čtvrť“, sídliště  vil ve stylu amerických seriálů. Mezi vilovou čtvrtí a paneláky zbylo místo na tenisové kurty a hospodu, kam  se chodí  na pivo a řeči.  

Narodila jsem se v Praze,  ale pak si  mě přivezli sem. Mockrát jsem se chtěla odstěhovat, jenže to z různých důvodu nešlo, nebo jsem to nedokázala, sama nevím. Byly doby, kdy jsem to tu nenáviděla, venkov je venkov, člověku vidí do talíře, život musíte řídit příjezdy vlaků, ale když jsem  překonala pubertu, mládí, volání stříbrného větru a patálie s malými dětmi, nemám teď důvod něco měnit.   Řeka a jez kus pod naším domem  šumí a bublá, bez toho neusnu. Vlaky rachotící na druhé straně řeky mi nahrazují pohled na hodinky. Z rákosí obrůstajícího  řeku se line nahnilá vůně, nad vodou  plachtí racci, chechtající se každému novému dni. Zkrátka a dobře, už bych si nezvykla jinde.   

Karel

Dneska je pěkný letní den,  vylákalo mě to ven. Přešel jsem zahradu, párkrát kýchnul, jak jsem se nadýchal žlutého pylu a protáhnul jsem se pod plotem ven. Kdysi jsem přes plot přeskakoval, ale dneska tenhle kousek dělám, jen když těm dvěma troubům z prvního patra dokazuju, že psi jsou pitomci. Sám sobě nic dokazovat nemusím. Klidně jsem se rozhlídnul a zamířil přes silnici k Pěničkům. Mají hezké jméno, pěničky mám odjakživa rád, tak jsme si s kočkama z okolí řekli, že se budeme scházet v jejich altánu. Zní to dobře, když kočka kočce řekne, sejdeme se u Pěničků.  Ptáky ostatně taky dáno nechytám, to jejich peří protivně drhne v krku a lepí se do huby, maso skoro žádné a nakonec se dávíte zobákem. Mám rád  jídla pro kočky z konzervy, sleduju pravidelně  pořady typu „vaše kočka by si kupovala whiskas,“ takže vím, co je pro  kočky dobré. Ochutnal jsem i žrádla pro psy, o kterých vysílají celé seriály, ale není to zdaleka tak chutné a jemně nakrájené a musím potom  zdrhat, ani si to nevychutnám. No, abych se vrátil k tomu letnímu dnu plnému pylu. Posadil jsem se do stínu pěničkovic altánu a čekal, jestli přijde někdo na kus řeči. Chvilku jsem klimbal, nikdo nešel a po půl hodince mě ptáci řevem probudili ze spaní. Tak jsem si začal v hlavě sumírovat, jak jsem se stal prvně vdovcem. 

2.

Cestou od řeky jsem přemýšlela nad tím, že po revoluci se v našem městečku hodně věcí změnilo. Začalo to postupně, polehounku. V kočárkárnách paneláků se otevřelo několik malých obchůdků, které  pak zkrachovaly, když kousek za vsí vyrostla dvě nákupní střediska. Zůstal obchod s jízdními koly,  obchod s nápoji, trafika  a v jedné z nových vil autoservis  luxusních vozů. Začaly tu stavět moderní vily, stavební boom připomínal zlatou horečku na Klondajku.  Ke kurtům přibylo   finess centrum a hospoda prošla  rekonstrukcí, už to není vesnická knajpa, podnik provozují bratři, moji kamarádi z dětství. Z loděnice udělali  půjčovnu loděk a surfů.

Uvědomila jsem si, že se úplně změnila atmosféra v městečku, všechno ožilo, obec se projasnila.  Berounka je čistší a na jezu se dá po letech zase koupat. Ospalý zamlžený klid se občas vrací na jaře a na podzim, jinak je pryč. 

Největší změnu prodělali lidé. Je jich víc, jsou mladší a jiní. Někteří z mých dávných přátel se odstěhovali, někteří umřeli. Do nových domů přišli noví lidé.  O víkendech grilujeme, v zimě je každý týden nějaká zábava v hospodě nebo u někoho doma a člověk si občas přeje, aby se před tím mohl schovat.   

Karel

Slunce mi tak zašimralo po čumáku, že jsem si ho musel olíznout. To léto, co jsem přišel na svět, bylo teplo jako dneska. Narodil jsem se pod starou vanou, kam se dalo dostal úzkým průlezem pod odpadem. Místo narození je u kočky dost podstatná věc. Pokud vás najdou moc brzy, dokud nevidíte, hodí vás do kyblíku s vodou a drží v té studené lázni čumákem pod vodou, až jste v pánu.  Neotřásejte se pokrytecky hnusem, tak se to běžně dělá a neříkejte, že jste o tom neslyšeli. Měl jsem tehdy štěstí, trvalo dlouho, než nás začali hledat a ještě déle, než mě a sestry matka vyvedla zpod vany ven. V té době už jsem měl rozlepené oči a viděl dobře svět kolem sebe. Na obranu lidí musím říct, že se  k nám všichni vrhli, hladili nás, obdivovali  a o koupání v kyblíku nebyla řeč. Postupně nás začaly opouštět sestry. Upřímně řečeno, nijak mě nechyběly, užíraly mlíko a rozčilovaly matku. Když jsem byl konečně sám a mohl si začít užívat role jedináčka, naložili i mně do auta, pojmenovali mě Karel a odvezli k mé první partnerce.

Byla o hodně starší, než já. Měla velký byt bez zahrady, stromy pěstovala uvnitř v květináčích. Žila se mnou sama a neměla vlastní mláďata, která mi v době naivního mládí chyběla. Byla dosti mrzutá, v ruce nosívala hůl a měla sklon s ní  mlátit. Celkem mě to nevzrušovalo, protože nebyla  hbitá a hůl dopadala mimo můj hřbet. Učila mne chodit do krabice, kam jsem zahrabával výměšky a byl jsem na to opravdu bystrý. Jinak s ní byla, upřímně řečeno, nuda. Často polehávala celé dny v posteli, takže jedinou mou zábavou bylo honit se za vlastním ocasem, škrábat neduživé kmeny podvyživených stromků v květináčích a šplhat po záclonách. Někdy se  mi podařilo vyskočit na kuchyňskou desku, to je taková hladká plocha v kuchyni, a slízat nějakou dobrotu. Jako bonus jsem si vysloužil  honičku po bytě, učil se uskakovat ranám holí. Bývala to vcelku legrace, už jí to moc neběhalo. Život v bytě je jednotvárný a smutný, nevidíte slunce, stromy, chybí vám vůně a já se nejen nudil, ale přímo chřadnul. Během společného soužití jsem dorostl a dospěl a začal si značkovat teritorium pro případ, že by se k nám chtěla nastěhovat nějaká  kočka.  To se však  nestalo. Zato jsem zjistil, že lidi nemají pro značkování moc  pochopení, ani tenkrát, ani dneska. Zase  lítala hůl, ale  v době, kdy jsem měl lesklou srst a pěkně vyvinutou figuru, moje partnerka náhle zmizela, nechala mě v bytě samotného  a nevrátila se.  Poprvé jsem ovdověl. Byl jsem mladík a vůbec jsem nevěděl, co to pro mne znamená, když  se ztratila  z našeho bytu. Bylo mi jasné, že budou potíže, ale vždy někdo přišel, otevřel konzervu, dal ji do mé misky a já se přestal bát. Samota je ale strašná. Už jsem si zoufal, když si pro mne přijeli moji původní pěstitelé. Začal jsem se radovat, že zase uvidím vanu a setkám se s matkou, ale jeli jsme jinam.

Za první rok života jsem se naučil   uhýbat ranám, dávat si bacha na staré baby a značkovat si terén. Vše se mi později hodilo.  Celkově to bylo dobré. Dostával jsem kvalitní žrádlo a nikdy neměl blechy.  Co mi naopak scházelo, byla zkušenost s ostatními kocoury a kočkami. Ale všechno v životě má svůj čas a to, že jsem se stal vdovcem, mi přineslo kupodivu nové radosti.

Pokračování 29. 6.

 

V jedné vilce na břehu Berounky žije kocour Karel. Je to starý a sobecký mrzout, který se stará hlavně o to, co kde sežrat a jak si vyhřát kožich. V domě naproti žije žena na počátku středního věku, která se snaží udržet si rodinu a zdravý rozum. Je konec léta, slunce hřeje, voda v řece je tak akorát a dny plynou pomalu a klidně. Jenže stačí pár zdánlivě nevýznamných událostí a oba hrdinové si uvědomí, že musí své po léta zaběhlé životy změnit, pokud se chtějí vyhnout samotě a sklíčenosti a znovu nalézt lásku a smysl života. Podaří se jim proplout labyrintem partnerských vztahů, aniž by definitivně ztroskotali? Hravě psaný román Simony Mahlerové-Šustkové vás vtáhne do děje hned od první kapitoly a rychlý sled událostí spolu s detektivní zápletkou vás udrží v napětí od začátku až do konce... 

 

Vložil: Anička Vančová