Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mor na oba vaše rody! Věčný život Romea a Julie. MATURITA Z ČEŠTINY

19.06.2024
Mor na oba vaše rody! Věčný život Romea a Julie. MATURITA Z ČEŠTINY

Foto: Se svolením 20th Century Fox

Popisek: Tragédie se dočkala mnoha filmových adaptací, dosud poslední je od režiséra Baze Luhrmanna, který rozehrává klasické drama v moderní podobě o panensky čisté lásce a zbraních s plnými zásobníky. V oslnivé adaptaci Shakespearova proslulého milostného příběhu se představuje na Oscara nominovaný Leonardo DiCaprio společně s Claire Danes. Oba září na filmovém plátně jako milenci narození pod nešťastnou hvězdou, jejichž osudové drama je odvážně umístěné do současnosti.

Jak vnímáte současnou podobu maturity z českého jazyka a literatury? Je maturita potřebnou zkouškou z dospělosti, nebo jen otravným strašákem, který mladým lidem navždy znechutí krásnou literaturu? Je četba dvaceti titulů z české i světové klasiky nezbytností pro každého, kdo chce, aby ho okolí mělo za vzdělance? Nebo jde o zbytečný opruz, který sráží nadějné mladé lidi v rozletu a hloupě nahrává dýchavičným boomerům s jejich již dávno vyčpělými pravdami i překonaným pohledem na svět?

Na tyto a další podobné otázky si každý musí odpovědět sám. Naše rubrika Maturita z češtiny je určena nejen pro maturanty. Pomůže studentům, kteří v průběhu čtyřleté docházky na střední škole o knihu nezavadili, i těm, již se o slavných literárních dílech rádi dozvědí něco nového. A možná zaujme také další milovníky literatury, kteří si rádi opráší středoškolské znalosti. 

Dva zámky plné spisovatelů 

William Shakespeare byl anglický renesanční dramatik, básník, herec a spolumajitel divadla Globe v Londýně. Narodil se v dubnu 1664 ve Stratfordu nad Avonou. Zemřel o 52 let později ve svém rodišti.

Bývá považován za největšího anglicky píšícího spisovatele všech dob a celosvětově nejvýznamnějšího dramatika a označován za „barda z Avonu“. Český divadelník Jan Werich mluvil o Shakespearovi v nadsázce jako o „dvou zámcích plných spisovatelů“. 

Tohle všechno napsal syn rukavičkáře ze zapadákova? 

Uznání se Shakespearovi dostalo už za života, ale skutečné slávy dosáhl až posmrtně. Připisuje se mu autorství 38 divadelních her, z nichž některé napsal se spoluautory, 154 sonetů a několika dalších básní. Někdy se spekuluje o tom, že tak rozsáhlé a kvalitní dílo nemohl vytvořit jediný člověk, prostý syn rukavičkáře, spisovatel bez univerzitního vzdělání, navíc pocházející z anglického zapadákova. Shakespearovo autorství mnoha dramat bylo opakovaně zpochybňováno a připisováno jiným, spolehlivé důkazy však dosud nebyly předloženy. 

Historické hry a komedie 

V prvním období své tvorby (zhruba do roku 1600) psal především historické hry. Náměty čerpal z anglické historie (např. Král Jan, Richard II., Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI., Richard III.), ale i z antiky (Titus Andronicus, Julius Caesar).

Byl také úspěšným autorem komedií – např. Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva šlechtici z Verony, Marná lásky snaha, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový. Pouze jediná z nich – Veselé paničky windsorské – se odehrává v Anglii. Ve svých komediích se Shakespeare vysmíval lidské hlouposti a namyšlenosti, zkostnatělosti v uvažování, stereotypům a přežitkům. Diváky zaujaly také výraznými ženskými postavami, které ovšem v Shakespearově době na anglických jevištích ztvárňovali muži.

Nejznámějším dílem tohoto období tvorby však není komedie, ale tragédie Romeo a Julie. 

Od pesimismu a černého humoru k pohádce 

Druhé období Shakespearovy tvorby (zhruba do roku 1608) je ovlivněno autorovou osobní krizí. Shakespeare bojuje o uznání a řeší hmotné starosti a zajištění rodiny. Do jeho díla proniká pesimismus, píše především tragédie a sonety.

V tomto období vznikají Shakespearovy nejslavnější tragédie – Hamlet, kralevic dánský; Othello, benátský mouřenín; Macbeth; Král Lear. Píše také tragédie s antickými náměty – Antonius a Kleopatra, Coriolanus, Timon Athénský, Troilus a Kressida. V komediích se uplatňuje černý humor – např. Půjčka za oplátku (též Něco za něco), Dobrý konec vše napraví.

V roce 1609 Shakespeare vydává sbírku 154 sonetů. V závěrečném období píše hry s pohádkovými motivy – Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře.

V létě 1613 divadlo Globe vyhořelo a Shakespeare i s rodinou opustil Londýn a vrátil se do Stratfordu. Dramatické tvorbě se zřejmě již nevěnoval, zemřel o tři roky později. 

Inspirace a nepůvodní námět 

Tragédie Romeo a Julie pojednává o nešťastné lásce Romea a Julie, mladých milenců ze znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů. Teprve nad jejich mrtvými těly se obě rodiny usmíří.

Tak jak bývá u Shakespeara běžné, ani v této hře neusiluje o námětovou původnost. Vybral si námět, který byl nesmírně populární, a dokázal ho zpracovat tak, že se stal ještě populárnějším.

Inspirovala ho středověká italská pověst o nešťastných milencích z Verony, která měla reálný základ. K tragické smrti dvojice zamilovaných došlo roku 1303 za vlády Bartolomea de la Scaly – Shakespeare ho přetvořil na vévodu Escala (v některých překladech jméno psáno s „k“ jako Eskalus). Smutný příběh zpracoval italský autor Matteo Bandello v novele Tragická smrt dvou nešťastných milenců. (Z Bandellových textů Shakespeare vychází také v komediích Mnoho povyku pro nic a Večer tříkrálový.)

Bandellovu novelu přeložil do angličtiny a převedl do veršů Arthure Booke roku 1562. Existují také další zpracování, z nichž Shakespeare mohl čerpat.

Inspirací alžbětinskému dramatikovi byl i antický příběh o nešťastných milencích Pýramovi a Thisbé, který Shakespeare připomíná už v komedii Sen noci svatojánské formou „divadla na divadle“ – divadelní společnost, složená z athénských řemeslníků, se chystá v čarovném lese zkoušet srdceryvnou tragédii o nešťastných milencích, nakonec ji zahrají na svatební hostině.

Další inspirací se mohl stát antický příběh o tragické lásce mladíka Leandra a Héro, kněžky bohyně Afrodity, nebo osud Tristana a Isoldy. 

Kompozice 

Kompozice díla je chronologická, příběh je zachycen v časové následnosti. Tragédie Romeo a Julie se skládá z prologu a pěti dějství, která se dále člení na scény a výstupy, složené z promluv neboli replik postav. Objevují se také stručné scénické poznámky. Drama je vystavěno z pěti částí. Expozice uvádí do děje. Následuje kolize, tedy úsek děje rozvíjející dramatickou zápletku (potomci znepřátelených rodů se do sebe osudově zamilují). Přichází krize – zdánlivé vyvrcholení děje (svatba Romea a Julie). Peripetie přináší dějový zvrat (Romeo zabije Tybalta, je vyhnán z Verony). Katastrofa je tragickým vyvrcholením děje (sebevražda milenců).

 

Asi nejslavnější filmový přepis je z roku 1968, romantické britsko-italské drama klasika Franca Zeffirelliho s hudbou Nina Roty. V hlavních rolích hrají Leonard Whiting a Olivia Hussey, foto Paramount Pictures

Předmluva 

V prologu, který má formu sonetu, se diváci dozvídají, že příběh se odehrává v italském městě Verona, kde žijí dva významné rody, mezi nimiž se táhne dávný spor:

Dva rody, stejně staroslavné oba
– jsme v krásné Veroně – svůj dávný hněv
zas ženou na nůž a zas občanova
v občanských rebeliích teče krev. 
Dva milující, pod nešťastnou hvězdou
z těch rodů narozeni, rodičům
smír vykupují křížovou svou cestou:
svou smrtí usmiřují s domem dům.
Tu jejich lásku smrtí znamenanou
a záští zuřivější napořád,
v němž staří po zmar dětí neustanou,
dvě hodiny vám nyní budem hrát.
A jestli se vám příběh nezalíbí,
svou snahou nahradím, co mu chybí.

(Přeložil E. A. Saudek.)

Zajímavé je, že příčinu nenávisti autor nevysvětlil. Tato nedořečenost přispívá k nadčasovosti příběhu. Zatímco v Shakespearově době si diváci mohli představovat např. spor mezi rody Lancasterů a Yorků, který vedl ke krvavé Válce růží, nebo probíhající náboženské neshody mezi protestanty a katolíky, dnes si můžeme dosadit jakýkoliv aktuální konflikt. 

Romeo na plese nepřátel 

První dějství je expozicí příběhu, který začíná popisem střetu mezi Monteky a Kapulety na veronském náměstí. Romeo Montek se do bitky nezapojí, nešťastně miluje Rosalinu a vzdychá nad její krásou. Tato láska nemá vyhlídky na úspěch, protože jeho vyvolená se rozhodla vstoupit do kláštera.

Po celém městě se rozšíří zpráva, že Kapuletové pořádají „každoroční starodávný ples“. Mezi pozvanými je i Rosalina. Romeo ji chce vidět, a tak se navzdory hrozícímu nebezpečí na bál vetře, kryt maskou. V domě úhlavních nepřátel se na první pohled zamiluje do Julie. I ona je neznámým mladíkem okouzlena a poprvé se políbí. 

Balkonová scéna: Při luně nepřísahej… 

V druhém dějství přichází kolize, střet zájmů, jímž je nedovolená láska mladých lidí ze znepřátelených rodů.

Julie vychází v noci na balkon a vzdychá po Romeovi:

Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.

Julie netuší, že mladík se ukrývá ve stínu noci a vše slyší. Dívčin monolog pokračuje:

Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,
ni paže, ani tvář, ni jiná část,
patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?
Copak je po jméně? Co růží zvou,
i zváno jinak vonělo by stejně.
A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,
by nebyl o nic méně drahocenný
než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!
A za ně, které není částí tebe,
si vezmi mne!

V té chvíli se jí mladý Montek dá poznat:

Beru tě za slovo.
Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn.
Už nechci nikdy víc být Romeo.

(Překlad E. A. Saudek.)

Následujícího dne mladé milence tajně oddá mnich Vavřinec (v jiných překladech Lorenzo), který doufá, že tento sňatek ukončí letité nepřátelství Monteků a Kapuletů.

 

V současnosti uvádí Národní divadlo ve Státní opeře Romea a Julii jako balet Johna Cranka podle Williama Shakespeara s hudbou Sergeje Prokofjeva, foto ND

Souboj a Romeovo vyhoštění 

Ve třetím dějství se Juliin bratranec Tybalt, synovec paní Kapuletové, snaží vyprovokovat Romea k souboji. Mladý Montek se ho však pokouší uklidnit. Nechce se s ním bít, protože Tybalt se stal jeho příbuzným. Říká mu:

Lnu k tobě víc, než můžeš pochopit,

dokud se nedovíš můj důvod pro to.

Tak, milý Kapulete, jehož jména

si vážím jako svého, jen se utiš!

(Přeložil E. A. Saudek.)

Merkucio je pobouřen jeho „podlézavou smířlivostí“, neudrží se a tasí. Bije se s Tybaletem. Romeo šermíře upozorňuje, že vévoda rvačky ve městě zakázal, vyzývá Benvolia, aby duelantům srazil kordy. Sám se jim snaží v souboji zabránit, ale Tybalt pod jeho vztaženou paží bodne Merkucia a uteče. Merkucio je těžce zraněn, těsně před smrtí zvolá:

Mor na oba vaše rody!

Pro červy žrádlo ze mne udělaly.

Tybalt se vrací a Romeo krvavě pomstí přítelovu smrt. Měšťané i vévoda jsou pobouřeni. Paní Kapuletová žádá spravedlnost. Vévoda vyřkne trest:

A zákon jeho trestá

vyhnanstvím navždy, vyhoštěním z města!

Nešťastný Romeo ještě stihne prožít svatební noc s Julií a ráno za úsvitu musí uprchnout.

Rodiče Julii oznámí, že se musí provdat za Parise. Dokonce i věrná chůva jí radí, ať zapomene na Romea a bere Parise. Romeo je přece vyhoštěn a už se nevrátí. Pokud by se vrátil, nemůže se k Julii veřejně znát.

Zkrátka a dobře, když už je to tak,

vdejte se, podle mého, za hraběte.

Vždyť je to krasavec. Váš Romeo

je proti němu hadr. Orel, slečno,

tak hezké, bystré pomněnkové oči

jak Paris nemá. Slečno, na mou duši,

s tím druhým chotěm uděláte štěstí.

Vždyť on je lepší. A i kdyby ne,

první je nebožtík, či měl by raděj

být nebožtík, než žít a nebýt nic. 

Juliina zdánlivá smrt 

Ve čtvrtém jednání nastává rozhodující obrat ve vývoji událostí. Julie je zoufalá. Než by si vzala Parise, raději chce zemřít. Mnich Vavřinec ale přichází s jiným řešením. Dá Julii nápoj, po jehož požití se jí zastaví dech. Po dvou dnech ze zdánlivé smrti procitne. Mezitím Vavřinec pošle pro Romea do Mantovy. Její manžel si ji z hrobky odvede.

V domě Kapuletových se chystá svatba. Julie se sňatkem s Parisem naoko souhlasí. Rodiče jsou spokojeni, „že se ta zbrklá holka umoudřila“.

Večer Julie váhá, zda má vypít obsah lahvičky od mnicha Vavřince. Není si jistá, jestli jí mnich nedal jed, aby ho její druhý sňatek nezostudil, když už ji oddal s Romeem. Bojí se, že procitne v hrobce dřív, než dorazí Romeo, a zadusí se tam. Představuje si hrůzy sklepení nacpaného kostmi předků, v němž v rubáši hnije sotva pohřbený Tybalt. Děsí se duší zatracenců, puchu a skřeků, bojí se, že se jí rozum zkalí, bude si hrát s kostmi, z Tybaltova těla trhat rubáš a hnátem pradědečka si jako kyjem vyrazí mozek.

Nakonec ale nápoj vypije.

Druhého dne ráno přípravy v domě vrcholí. Chůva vstupuje do pokoje nevěsty. Nejdřív má za to, že tvrdě spí, ale pak se domem rozlehne její zoufalý křik, že slečna je mrtvá. Teprve teď rodiče projeví svůj dosud skrývaný cit. Otec běduje:

Mé dítě! Víc než dítě! Duše má!

Jsi mrtva! Ach, mé děťátko je mrtvé,

a s ním je mrtvo, co jsem kdy měl rád.

Také Paris, který se těšil na sňatek s Julií, si zoufá:

Oklamán, zkrácen, ztupen, zabíjen,

ohavná smrti, tebou! Tebou, smrti,

učiněn paroháčem zničeným!

Můj živote! Má lásko! Mrtvá lásko! 

Usmíření nad mrtvými 

V pátém dějství se Romeo v Mantově dozvídá o Juliině „smrti“, neví, že je fingovaná. Františkána, který mu měl přinést dopis od mnicha Vavřince, zavřela městská stráž v domě, kde vypukl mor, proto nemohl Romea vyhledat. Zoufalý mladík se vrací se do Verony. Zamíří rovnou do hrobky Kapuletových, kam rodina mezitím Julii uložila.

Najde tam Parise, který přišel držet tryznu nad mrtvou. Paris si myslí, že Julie zemřela ze žalu nad smrtí bratrance Tybalta, jehož zabil „zpupný Montek“, který teď přichází zhanobit mrtvé. Vyzývá ho:

Nech bezbožného díla, Monteku!

Což sahá za hrob tvoje pomstychtivost?

Ty usvědčený vrahu, zatýkám tě.

Pojď se mnou! Musíš na smrt, svatokrádce!

Romeo ho prosí:

Jdi! Prchni! Pryč! A vypravuj co živ,

že tobě šílenec byl milostiv.

Paris si však trvá na svém. Bijí se a zrazený ženich padne mrtev.

Romeo se podivuje nad svěžím vzhledem mrtvé Julie, nad jejíž krásou smrt „dosud moci nemá“.

Ještě tě nedobyla. Dosud nachem

ti v tvářích plá a na rtech prapor krásy

a nevztyčen tam bledý prapor smrti.

Přivezl si z Mantovy lahvičku s jedem, jímž hodlá ukončit svůj život. Pronáší závěrečný monolog:

A vy, mé rty, vy brány dechu, navždy

polibkem upište se nebytí.

Pojď, trpký druhu, trapný provázeči!

Teď najeď, lodivode zoufalý,

svým uondaným člunem na skalisko!

Na zdraví, lásko!

Vypije jed a umírá. V té chvíli se Julie probírá ze zdánlivé smrti a nachází mrtvého milence. Mluví s ním, jako by dosud žil:

Co to máš v ruce, lásko? Cos to pil?

Tak tedy jedem ses mi zahubil?

Lakomče! Všechno vypils! Ani krůpěj

nenechals mně? Budu tě líbat na rty.

Snad na nich vázne ještě trochu jedu

a dá mi zemřít na léčivý doušek.

Chce se otrávit, ale jed už v lahvičce nezbyl, a tak jí nezbude nic jiného než se proklát Romeovou dýkou.

Do hrobky vstupují stráže, vévoda, Kapuletovi, Montek a Vavřinec. Hlava rodu Monteků sděluje, že jeho žena v noci zemřela zármutkem nad synovým vyhnanstvím. Mnich Vavřinec vysvětluje, co se stalo. Teprve nad mrtvými těly svých dětí se Montekové a Kapuletové usmiřují. 

Nezletilí milenci 

Hlavními postavami hry jsou ještě ani ne čtrnáctiletá Julie Kapuletová, mladá, naivní a upřímná dívka, a asi o tři roky starší Romeo Montek. Julie vždy byla poslušnou dcerou svých rodičů. Jakmile pozná Romea, vše se změní. Miluje věrně i vášnivě, život bez Romea pro ni ztrácí smysl.

Romeo je mladicky nerozvážný, prudký, velkou hodnotu pro něj má přátelství. Zpočátku platonicky miluje Rosalinu, teprve v Julii nachází skutečnou lásku. Nastal konec jeho přelétavosti, je schopen lásce obětovat život. V díle je patrný vývoj pojetí jeho lásky od povrchnosti, kdy o lásce jen konvenčně mluví, jako by byl zamilován do lásky samé, nikoliv do konkrétní ženy, k opravdovému citu. Jeho jméno přešlo i do obecné řeči – romeo je mladý milovník. Tento přenos významu z vlastního jména na obecné se odborně označuje jako metaforická apelativizace.

Vzájemný vztah Romea a Julie se v průběhu hry vyvíjí. Pod vlivem okolností mentálně dozrávají. Vedou osamělý, hrdinský boj proti všem, v němž nakonec podléhají. 

Další postavy 

Romeovými přáteli jsou Merkucio (čteno Merkucio, nikoliv Merkučio, v některých překladech psáno též Merkuzio), prostořeký synovec veronského vévody Escala/Eskala, a bratranec Benvolio, veselý mladík, vždy připravený pomoci druhým. V řeči břitký a necudný Merkucio si nade vše cení rozum a vtip, nepostřehne však převratnou změnu v Romeově srdci, přítelovu zamilovanost ironizuje.

O Juliinu ruku usiluje Paris, krásný a elegantní mladík z bohaté a mocné rodiny, příbuzný veronského vévody Eskala. O svou vyvolenou opravdu stojí, je jí okouzlen. Upřímně pláče nad Juliinou zdánlivou smrtí a je odhodlán bránit její tělo před případným zhanobením, jehož se chce podle jeho představ dopustit Romeo. Nakonec smrtelně raněn prosí, aby byl v  hrobě položen ke své vyvolené.

Bratr Vavřinec/Lorenzo je dobrotivý, chápající, šlechetný františkánský mnich, lidé se na něj často obracejí s žádostí o pomoc. Projeví se jako vstřícný, moudrý a vynalézavý muž, který v zájmu dobré věci Julii s Romeem tajně oddá a později zoufalé dívce poskytne nápoj, po kterém vypadá, jako by zemřela. Ani svou moudrostí, ušlechtilostí a snahou prospět nejen mladým milencům, ale i celé Veroně se mu nepodaří zabránit tomu, aby jeho chráněnci nezůstali napospas nešťastné náhodě. 

Juliina rodina 

Julie je jediným dítětem svých rodičů, blíže než k nim však má ke své chůvě, laskavé, prakticky uvažující ženě. Chůva je dobrosrdečná, veselá a hubatá. O dívku se stará od jejího narození, vlastní dítě pochovala, o to víc se upnula k Julii. Stala se Juliinou důvěrnicí a přítelkyní, záleží jí na chovančině štěstí, má pochopení pro její lásku. Pokud někdo Julii miluje mateřskou láskou, je to její chůva. Nakonec se však i ona přidá ke svým chlebodárcům a radí chovance, aby udělala štěstí s krasavcem Parisem, protože z vyhnaného Romea nic nekouká.

Kapuletovi vypadají vedle chůvy jako chladní, odtažití až despotičtí rodiče, vypočítaví a zištní. Sňatek dceři nedomlouvají ani tak s ohledem na její budoucí štěstí, ale spíše se záměrem získat vlivného, bohatého zetě, jenž zvýší jejich společenskou prestiž – „urozeného pána s pěkným zbožím, mladého, s vychováním jako kníže, přednostmi, jak se říká, naditého“. Umíněně prosazují svou rodičovskou autoritu. Když se Julie sňatku vzpírá, otec jí říká: „Jsi-li má, dám tě jemu. Nejsi-li, oběs se, žebrej, zemři na ulici!“ Otec je již starší muž, zato matka je z dnešního pohledu velice mladá, z její rozmluvy s Julií vyplyne, že má 28 let.

Julie má pyšného a hádavého bratrance Tybalta, jenž je synovcem její matky. Tybalt nepropásne žádnou příležitost bít se v souboji, Romea a všechny Monteky z hloubi duše nenávidí. Nad příčinou vzájemné nevraživosti nehloubá, je pro něj jednou provždy daná. Usiluje stůj co stůj o Romeův život.

Shakespearovi hrdinové řídí svůj osud sami, čímž se odlišují od postav klasického antického dramatu, které podléhaly bohům. Autor vylíčil jejich charaktery tak dokonale, že jsou postavy blízké i dnešnímu divákovi. 

Téma a motivy 

Tématem díla je nešťastná láska mladých milenců ze znepřátelených rodů. Shakespeare rád pracuje s kontrastními motivy – např. láska x nenávist, přátelství x nepřátelství, Montekové x Kapuleti, nové (renesanční) vidění světa x staré (středověké) myšlení, svobodná vůle a právo jedince na štěstí x poslušnost vůči rodičům, svatba x pohřeb, ples x souboj, porozumění x spor, sebevražda x vražda/zabití, usmíření x nenávist až za hrob, den x noc, světlo x tma, jas x temnota, palác x hrobka, zdánlivá smrt x skutečná smrt, soulad x nesoulad, Romeova láska k Rosalině (povrchní, pouze proklamovaná) x láska k Julii (hluboká, niterná), Romeova konvenční mluva lásky o Rosalině x Merkuciovy obscénní slovní hříčky, láska neopětovaná x láska vzájemná.

Kontrastně se ve hře střídá také tragická nálada s nespoutaným humorem, poezie a próza, řeč vázaná a prostá, vysoký styl a nejjadrnější lidová mluva. Použité kontrasty podtrhují vnitřní napětí díla, které je svým tématem nadčasové. 

Časoprostor 

Příběh se odehrává v italském městě Verona. Dějištěm je dům Juliiných rodičů, zahrada, cela mnicha Vavřince/Lorenza, veronské ulice, náměstí, hrobka Kapuletových. Jedna scéna je umístěna do Mantovy, kde se Romeo ocitl ve vyhnanství. Využití různých prostředí dokládá, že Shakespeare nedodržoval zásadu tří jednot, požadavek kladený na klasické drama.

Děj tragédie Romeo a Julie nelze jednoznačně časově zařadit. Odehrává se v blíže neurčené minulosti, a to v průběhu čtyř dnů – od neděle do středy. V neděli se Romeo s Julií seznámí, v pondělí se odehrává jejich tajná svatba, v úterý Romeo odchází do Mantovy, ve středu dojde na tragické finále v hrobce rodiny Kapuletů. Neukotvení do konkrétní doby podtrhuje nadčasovost, aktuálnost příběhu.

Čas hry je oproti reálnému času místy zrychlený – v poslední scéně čtvrtého dějství je nalezena zdánlivě mrtvá Julie, v první scéně pátého jednání se Romeo v ulicích Mantovy dozvídá o údajném milenčině skonu a už ve třetí scéně vstupuje do hrobky Kapuletových ve Veroně. Naopak dialogy se odehrávají prakticky v reálném čase. 

Forma – verš i próza 

Pokud jde o výrazovou formu, Shakespeare používá blankvers, rýmovaný verš i prózu. Blankvers je nerýmovaný pětistopý jambický verš. V angličtině se blíží mluvenému projevu, avšak do češtiny, která klade přízvuk na první slabiku, je těžko přeložitelný. V překladech ho proto nenalezneme.

Vážná témata jsou v Shakespearově tragédii pojednána ve verších, postavy však plynule přecházejí do prózy, např. když se obracejí ke sluhům. Prozaický text signalizuje, že mluví neurozená postava nebo jde o komickou scénu. I vznešené postavy se mohou vyjadřovat v próze, která značí odlehčení vážného tématu, komickou vložku.

Stejně jako v dalších Shakespearových raných hrách převažuje v Romeovi a Julii verš nad prózou, je zde však nejmenší zastoupení verše rýmovaného. Hra obsahuje pouhých 18 procent rýmovaných veršů. Lépe se veršům daří v Shakespearových komediích. 

Jazyk díla 

Prostí lidé se vyjadřují hovorově. V překladech používají hovorovou nebo obecnou češtinu, někdy dokonce vulgarismy. Urození mluví spisovně, v jejich řeči je množství knižních slov i archaismů.

Shakespeare je mistrem slovních hříček. Plná dvojsmylů je řeč sluhů, chůvy i Merkucia, ale objevuje se např. i v páté scéně třetího jednání, kdy si Julie zoufá kvůli vyhnání Romea z Verony, zatímco její matka má za to, že oplakává mrtvého Tybalta (Po jeho těle toužím, chci je mít / jak odplatu za tělo Tybaltovo.).

Shakespeare používá obrazná pojmenování – tropy (např. metafora, personifikace, přirovnání, ironie atd.) i figury (např. apostrofa, inverze, enumerace, polysyndeton, řečnická otázka atd.).

Postavy se vyjadřují převážně prostřednictvím jednoduchých souvětí nebo krátkých vět. Nejčastěji jsou to věty oznamovací, často také věty tázací. Citovou vypjatost podtrhují věty zvolací. 

Zařazení do kontextu Shakespearovy tvorby 

Drama Romeo a Julie bylo autorovou první tragédií a stalo se jeho nejúspěšnější tragédií o lásce. Shakespeare toto dílo psal současně s hrou Sen noci svatojánské, která je jeho nejznámější komedií o lásce. Obě hry vypovídají také o nenávisti. Dalšími Shakespearovými tragédiemi jsou např. Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear.

Shakespearova tvorba přestavuje vrchol anglické renesanční literatury i tzv. alžbětinského divadla, k jehož představitelům patřil např. i Christopher Marlowe. Dalším významným renesančním autorem byl Španěl Miguel de Cervantes.

Tragédie Romeo a Julie je stále opakovaně uváděna na českých a světových jevištích, vznikají četné adaptace. V roce 1968 se zrodila slavná filmová adaptace Franca Zeffirelliho. V roce 1996 natočil Baz Luhrmann postmoderní verzi s Leonardem DiCapriem a Claire Danesovou v hlavních rolích. Sergej Prokofjev složil hudbu k baletu Romeo a Julie. V padesátých letech minulého století vznikla muzikálová adaptace West Side Story, k níž složil hudbu Leonard Bernstein. Shakespearovo dílo inspirovalo také další tvůrce, např. spisovatel Jan Otčenášek je autorem novely Romeo, Julie a tma. 

Slovníček pojmů 

  • Alžbětínské divadlo – souhrnné označení pro tvorbu anglických pozdně renesančních dramatiků, spadající do období vlády Alžběty I., Jakuba I. a Karla I. Vyvrcholením je tvorba Williama Shakespeara, dalším představitelem je např. Christopher Marlowe. K významným divadelním scénám patřilo divadlo The Globe, jehož spolumajitelem byl Shakespeare. Hrály se komedie, tragédie, tragikomedie, historické i pohádkové hry.
  • Apelativizace – zobecnění, ze jména vlastního (proprium) se stává jméno obecné (apelativum). Apelativizace má buď povahu metafory, nebo metonymie. Příkladem metaforické apelativizace je obecné jméno romeo – mladistvý milenec.
  • Apostrofa – druh řečnické figury, básnické oslovení nepřítomné osoby, fiktivní postavy nebo neživé věci (např. Vražedná lásko, něžná nenávisti, ty velké něco vzešlé z ničeho, ty tího lehká, vážně lehkovážná, ty beztvarý tvare marnivého zmaru…; ohavná smrti; Můj živote! Má lásko! Mrtvá lásko!; A vy, mé rty, vy brány dechu…; Jen sviť, mé slunce, a zabij lunu…).
  • Archaismus – zastaralý jazykový prostředek (např. jest, zván, tich, sic, živ, milostiv, plá).
  • Blankvers – nerýmovaný pětistopý (desetislabičný nebo jedenáctislabičný) jambický verš. V angličtině se blíží mluvenému projevu, proto se uplatňoval zejména v epické poezii a dramatu. Do češtiny je prakticky nepřeložitelný.
  • Děj – je založen na příběhu.
  • Dialog – rozmluva, rozhovor mezi dvěma nebo více osobami, opak monologu. Skládá se z replik.
  • Drama – divadelní hra, jeden ze základních literárních druhů (vedle lyriky a epiky), text určený k převádění na jevišti. Dva hlavní žánry dramatu jsou komedie a tragédie. Základními stavebními prvky jsou dialogy a monology. Divadelní hra se člení na jednání (akty, dějství), která ohraničuje vytažení a spuštění opony.
  • Enumerace – výčet, básnická figura (např. Ruka, noha, tvář…).
  • Figura – ozvláštnění jazyka pomocí opakování, hromadění slov, slabik, hlásek, na rozdíl od metafory nemění význam slova (např. apostrofa, inverze, enumerace, polysyndeton, řečnická otázka atd.).
  • Héro a Leandros – Mladík Leandros žil na asijském břehu dnešního průlivu Dardanely (Helléspont, Hellespontos), zatímco Héro, kněžka bohyně Afrodity, bydlela ve věži na evropské straně. Scházeli se tajně v noci. Héro ve věži vyvěsila lampu a Leandros přeplaval úžinu. Jedné bouřlivé noci vítr sfoukl lampu, mladík ztratil směr a utopil se. Jeho milá pak ukončila život skokem z věže. Příběh zpracoval Ovidius v Proměnách i Vergilius ve Zpěvech rolnických.
  • Hovorová čeština – mluvená forma spisovné češtiny.
  • Chorus – V antických tragédiích vystupoval jako hlavní vypravěč děje sborový chor, který doprovázel a komentoval hru od začátku až do konce. Jeho úloha se postupně zmenšovala. V Shakespearově době vystupoval Chorus již jen jako jednotlivec, a to v prologu a na začátku nebo na konci jednotlivých dějství. Říkalo se mu také Prologus. Herec, který ho představoval, byl oblečený v černém plášti. V Romeovi a Julii se objevuje na začátku hry a potom před zahájením druhého dějství – hodnotí předcházející události a naznačuje věci příští, tak jako v prologu i tady ve formě sonetu.
  • Ironie – patří mezi literární tropy, slova nebo výroku se použije v opačném významu, než je běžné (např. Romeo se chystá vypít lahvičku jedu a říká: Na zdraví…). To, že jde o ironii, poznáme pouze z kontextu.
  • Inverze – literární figura, která spočívá v nezvyklém řazení slov (např. oltář zářící).
  • Jamb – dvojslabičná vzestupná stopa, první slabika je nepřízvučná, druhá přízvučná. Pro češtinu, která klade přízvuk na první slabiku slova, není přirozený. Přesto ho použil např. Karel Hynek Mácha v básni Máj.
  • Jednání – akt, dějství, část divadelní hry. Ohraničuje je vytažení a spuštění opony.
  • Knižní jazykové prostředky – užívané v projevech vyššího stylu, jsou vysoce spisovné, mohou nést určitý patos a rys vznešenosti (např. krůpěj, nach, staroslavný).
  • Komedie – veselá divadelní hra, která ukazuje život z jeho směšné stránky. V nadsázce zesměšňuje špatné charakterové vlastnosti a negativní jevy ve společnosti. Děj obvykle spěje k dobrému konci.
  • Kompozice – způsob, jak je umělecké dílo uspořádáno.
  • Kontrast – protiklad.
  • Mantova – město ležící asi 35 kilometrů od Verony.
  • Metafora – obrazné pojmenování založené na vnější podobnosti, patří k tropům (např. za černým pláštěm noci; na rtech prapor krásy a nevztyčen tam bledý prapor smrti).
  • Metrum – ideální schéma verše.
  • Monolog – opak dialogu, souvislá promluva jedné postavy, která odhaluje své pocity, myšlenky a názory, komentuje dění.
  • Motiv – nejmenší tematická složka díla.
  • Obecná čeština – nespisovná forma českého jazyka, interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě.
  • Oxymóron – protimluv, spojení dvou jevů, které se vzájemně v doslovném významu vylučují (např. tího lehká, beztvarý tvare, ledový žár, zdravá nemocná, velké něco vzešlé z ničeho, něžný barbar, holubičí sup, prokletý svatý, čestný padouch).
  • Personifikace – zosobnění, jeden z literárních tropů. Neživým věcem nebo abstraktním pojmům se přisuzují lidské vlastnosti nebo činnosti, které vykonává člověk (např. tak ruka s rukou líbati se smějí; mé uši nevypily ani sto tvých slov; Jen sviť, mé slunce, sviť a zabij lunu, / co zbledla samou závistí a hořem…; smrt ještě tě nedobyla; mé rty, dva uzardělí poutníci).
  • Polysyndeton – nadbytečné využití spojek, druh figury (např. Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část…).
  • Prolog – má za úkol uvést drama, krátký úvod ke hře. Prolog v tragédii Romeo a Julie má formu sonetu, není však útvarem lyrického básnictví, jedná se o veřejnou promluvu. Je uvozen scénickou poznámkou: „Vystoupí Chorus.“
  • Próza – „řeč postupující přímo“, veškerá literatura, která není psána ve verších. V tragédii Romeo a Julie próza signalizuje mluvu prostých lidí nebo jde o komickou scénu, např. když Kapuletův sluha lamentuje, že má sezvat hosty na ples podle seznamu, který mu pán dal, on ale neumí číst. Následuje komický dialog s Romeem, na něhož se sluha na ulici obrací se žádostí, aby mu seznam přečetl, ale z mladíkovy odpovědi zprvu mylně usoudí, že je také negramotný.
  • Přirovnání – patří k literárním tropům (např. krásná jako boží posel).
  • Pýramos a Thisbé – milenci, jejichž rodiny jim nedovolují, aby se spolu vídali. Komunikují přes prasklinu ve společné zdi. Domluví se na setkání. Thisbé dorazí jako první, ale vyděsí ji lvice, před kterou uteče do jeskyně. Ztratí při tom závoj, lvice ho rozcupuje. Pýramos se při pohledu na rozedraný závoj domnívá, že Thisbé je mrtvá. Nechce bez ní žít a probodne se. Když Thisbé objeví tělo svého milého, také se v žalu zabije. Námět zpracoval antický římský básník Ovidius v díle Proměny.
  • Renesance – životní styl, umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 16. století. Zrodila se v bohatých severoitalských městech, kde vznikaly první manufaktury. Rozvíjely se vědy a mezinárodní obchod, docházelo k významným námořním objevům, lidé se odkláněli od středověkého pohledu na svět. Význam slova: znovuzrození. Dochází k oživení antických ideálů, je snaha obnovit antickou kulturu a vzdělanost. Klade se důraz na lidský rozum a všestranný a harmonický rozvoj osobnosti. Ideálem se stává člověk tělesně i duševně dokonalý. S renesancí je spojen humanismus – myšlenkový směr, který hlavní pozornost věnuje člověku. Pro renesanční umění je typické častější zpracování světských (nenáboženských) námětů a porozumění pro radosti života. Tím se liší od většinou vážného středověkého umění, usilujícího především o oslavu Boha.
  • Replika – promluva, nejmenší stavební prvek dramatu; mluvený projev postavy, který navazuje na mluvený projev jiné postavy. Tím, že jedna replika střídá druhou, vzniká dialog.
  • Rým – zvuková shoda na konci verše.
  • Rytmus – uspořádání zvukových prvků verše, záměrné opakování určitých zvukových prvků v textu.
  • Řečnická otázka – řečnická figura (např. Romeo, Romeo, proč jsi Romeo?).
  • Scénická poznámka – vedlejší text dramatu; vše, co nemá podobu repliky. Popisuje gesta, mimické výrazy a pohyby nebo akce, které doprovázejí repliku, udává potřebné informace o dějišti (např. Vstoupí Samson a Řehoř, ozbrojeni meči a štíty. Šermují.).
  • Sonet/znělka – nejrozšířenější forma lyrické poezie, má 14 veršů a dané rýmové schéma. Italský (petrarkovský) sonet se skládá ze 4 slok: dvou čtyřverší a dvou tříverší. Rýmové schéma: abba abba cdc ede. Anglický (shakespearovský) sonet se nedělí na strofy. Rýmové schéma: ababcdcdefefgg.
  • Spisovná čeština – je kodifikována v publikacích vydávaných Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR, zejména v Pravidlech českého pravopisu a ve slovnících; je tvořena výhradně spisovnou slovní zásobou, náležitě se vyslovuje, slova se správně tvoří, ohýbají, zapisují.
  • Stopa – nejmenší jednotka veršového systému, tvořená dvěma až třemi slabikami.
  • Středověk – dějinná epocha mezi koncem antické civilizace (starověku) a počátkem novověku, 6. až 15. století.
  • Tragédie – truchlohra, divadelní hra s vážným obsahem, hrdina obvykle neúspěšně bojuje s nepřízní osudu, často umírá. Klasická tragédie mívá pět částí: 1. expozice – úvodní část, uvedení do děje, seznámení s prostředím, představení hlavních postav. 2. kolize – zápletka, zauzlení děje, začíná se objevovat možnost konfliktu (potomci znepřátelených rodů se do sebe osudově zamilují). 3. krize – zdánlivé vyvrcholení (svatba Romea a Julie). 4. peripetie – dějový zvrat (Romeo zabije Tybalta, je vyhnán z Verony). 5. katastrofa – tragické vyvrcholení děje, rozuzlení konfliktu (sebevražda milenců).
  • Tragikomedie – drama kombinující veselé a vážné prvky.
  • Tristan a Isolda – Král Cornwallu se chce oženit s irskou princeznou Isoldou. Její ruku pro Marka vybojuje v turnaji synovec Tristan. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Osud jim však nepřeje. Isolda se provdá za Marka, také Tristan se ožení, ani jeden z nich není šťastný. Když po letech Tristan onemocní, dá poslat pro svou někdejší lásku. Zemře však dřív, než dorazí. Nešťastná Isolda políbí mrtvého Tristana a sama umírá. Keltská pověst se stala námětem francouzského rytířského eposu ze 12. století.
  • Tropy – obrazná pojmenování založená na přenášení (pozměnění) významu (např. metafora, personifikace, přirovnání, ironie atd.).
  • Verona – město v severní Itálii.
  • Verš – základní stavební jednotka básně, jeden řádek. Pokud se verše rýmují, jedná se o verš vázaný. Stejně jako v dalších Shakespearových raných hrách převažuje v Romeovi a Julii verš nad prózou, je zde však nejmenší zastoupení verše rýmovaného. Hra obsahuje pouhých 18 procent rýmovaných veršů. Lépe se veršům daří v Shakespearových komediích. Nejrýmovanější Shakespearovou hrou vůbec je Marná lásky snaha, která má 66 procent rýmovaných veršů (Sen noci svatojánské 52 %).
  • Vulgarismus – hrubý, obhroublý, společensky nepřípustný výraz.
  • Výstup – jedna ze stavebních jednotek dramatu. Vymezuje ho příchod nějaké postavy na scénu a odchod téže nebo jiné postavy.
  • Zásada tří jednot – definuje tři základní požadavky na stavbu klasického dramatu, tj. jednotu děje, místa a času. Jednota děje znamená, že dílo se má zaměřit pouze na ústřední dějovou linii, neobsahovat vedlejší motivy, odbočky, aby byla podpořena vnitřní celistvost díla. Má se odehrávat na jednom místě během 24 hodin, výjimečně v rozmezí 30 hodin. 

Zdroje: Shakespeare, W. Romeo a Julie. Hilský, M. Shakespeare a jeviště svět. Stříbrný, Saudek. Romeo a Julie. Štrpková, K. Nová literatura pro střední školy, Taktik; Polášková, T. Literatura, Didaktis; Polášková, T. Literatura – přehled středoškolského učiva. Výuka; Adámková, P. Maturita z českého jazyka a literatury. Didaktis; Martinková, V. Připravujeme se k maturitě; Sochrová, M. Literatura v kostce, Internetová jazyková příručka. Český rozhlas, Youtube, přednášky prof. Hilského, csfd.cz, epochaplus.cz.

 

Vložil: Vladimíra Krejčí