Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak pejsek s kočičkou neslavili 28. říjen. Desátá povídka ze série Multivercz II. Marka Dobeše. Čtení na pokračování

15.06.2024
Jak pejsek s kočičkou neslavili 28. říjen. Desátá povídka ze série Multivercz II. Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fáda

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí Midjourney

Korunovační hákový kříž byl symbolicky převezen do Drážďan 15. března. Pejsek se podrbal za uchem a vyklepal zpoza něho poslední zbytky českých blešek a začal snivě cvičit před zrcadlem zvedání pravé tlapky do pozice 125 °. Desátá povídka ze světa Multivercz II. Marka Dobeše.

Ze zápisu preemptivního zasedání manželské komise tří tak zvaných tušitelů rozvodů od stolu i lože předpovídajících. Autodegenerativní vesmír katalogové číslo NUNSEXMONKROCK82.

„Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října a my nemáme žádný prapor. Ale letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Přijali jsme Euro, odevzdali právo veta a předali hlasovací právo šestnáctiletým, pod podmínkou, že si to udělají v rychlokurzu Soros Jugend, takže protentokrát můžeme být spokojení. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor s hákovým křížem a u nás nic.“

„Copak o to,“ povídá kočička, „prapory, to se mně už od studií na bratislavské Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda líbí. Hlavně ty rudé.“

„No ba,“ řekl pejsek, „ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně od zdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe. Nebe hnědorudé bude.“

„А poslouchej, pejsku,“ řekla kočička, „a co to vlastně je, ten 28. říjen?“

„Jejej,“ smál se kočičce pejsek, „ty ani nevíš, jaký je to slavný den? Vždyť ty nic nevíš, vždyť ty jsi jako ty malé děti! Ty také se budou ptát, až uvidí ty prapory a tu všechnu slávu, proč to vlastně je.“

A to neměl pejsek říkat, kočička zasyčela a ukázala drápky.

„Inu, když ty pejsku na mne takhle povýšeně a mužsky dominantně a nadřazeně, to já tedy nějaký tvůj blbý 28. říjen slavit nebudu!“

Pokud by byl přítomen starý dobrý zapřisáhlý nepřítel Pávkovců Odilo Lotario Globocnik, Jr., chvěl by se nyní u svého odposlechu značky Zutro bezpochyby slastným napětím z očekávání věcí příštích.

Jenže tu nebyl, indoktrinace jeho dětského mozečku odvedla svou práci a Odilo se zařadil mezi šedou masu střední třídy nabubřele papouškující vládní propagandu. Ta říkala, že manželé Petro Pavlovovo Hnědí jsou harmonickou dvojkou, kde levá je tak sladěna, že neví, co dělá pravá a přesto souhlasně hajlují obě.

To jsou paradoxy, herr Odilo... Dokud jsi s tou dvojkou hrdinně bojoval, byla jako skála. Sotva jsi ze hry, odhalí se kde tkví jejích Achillova pata. V nerozborné jednotě. Nejpevnější látky jsou v bodu zlomu nejkřehčí. Což platí o svazku politručky s rozvědčíkem dvojnásob.

Paní protektorová prezidentová, podplukovnice české armády v záloze, absolventka bratislavské Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, jež se zjednodušeně označovala za školu pro politruky, a od března 2023 první dáma České republiky z titulu manželky prezidenta protektora Pavla Petra, se trápila. Spíše než dáma se nyní cítila jako nána.

Tato komunistka tělem i duší, která přestože 20. listopadu 1989 ze strany vystoupila, když v ní zvítězilo prospěchářství nad vírou, nikdy vnitřně ideologii třídního boje neopustila. Což prokázala svými prohlášeními záhy po zvolení.

Jen proletáře vyměnila za kartu genderismu.

Dříve bojovala třídní boj, nyní přesedlala na boj genderový, ten mezi muži a ženami. Termíny jako výrobní prostředky, společenská organizace práce vyměnila za Gender Pay Gap nebo Equal Pay Day.

V knize „Generál Petr“ vzpomíná, jak jí v začátcích vyšší důstojníci dávali v armádě jasně najevo, že má nejen nižší hodnost, ale že mezi nimi ani nemá co dělat. Podle ní přitom ženy často zvládají fyzické i odborné požadavky lépe než muži. „Už tehdy jsem si říkala, že ženy v armádě rozhodně mají své místo, a to i ve vyšších pozicích,“ svěřila se v knize.

Starý dobrý Odilo předtím, než prošel převýchovou jako starý vojcl ošlehaný kulkami rudoarmejců, od Stalingradu dobře věděl, že osoba ženského pohlaví, která se i přes svou nižší hodnost dere do popředí v rozhodovacím armádním řetězci, je ambiciozní hloupost sama. Kvóty na ženy by mu přišly zhruba tak funkční pro bojeschopnost české armády jako Paulusova zahřívací doporučení u Stalingradu - dřepujte. Vojsko má upřednostňovat podle zásluh a nikoli podle podlézavosti, jako se to povedlo Päwkovi nebo uvědomělosti, což razila Hnědá.

Jenže kde blbka, tam tuplem (VYPUSTIT) nebezpečno.

Poznámka z vyšetřovacího spisu Život a dílo cenzora Foltýna: Napadáním nejlepšího - od předání moci - soudruha prezidenta, se autor sám vylučuje z řad nás uvědoměle pokrokových novodemokratických umělců a stihne ho spravedlivý soud dějin. Ovšem zeslabováním závažnosti problematiky nerovných platových podmínek třídy mužů a žen v kombinaci s podsouváním narativu, že snad hloupost politručky může být nebezpečnější, než hloupost rozvědčíka, jen proto, že ona je žena (oprava: menstruující bytost) navozuje dojem veřejného podněcování k nenávisti vůči jiné skupině osob a může být trestáno odnětím svobody až na dvě léta, přičemž osobně doporučuji dvacet, protože bez monstrprocesů společnost těžko převychováme k multinkluzivkultilepšímu. Domluvil jsem, rozchod.

Nedosti na tom, z nedostatku jiné činnosti se politrukyně Hnědá vrhla na literární čistky. Odstavení Odila předčítáním uvědomělých pohádek ji přesvědčilo, že literatura na které vyrostete, vás pak bude formovat navždy. Proto tak dlouho větrala v hradní knihovně, až tam zbyly jen publikace z edice „FUFO - Fučíkův und Führerův odznak“. Odilo tento způsob uvědomělého extremismu nesnášel. Jistě, když se jeho milovaná Říše domluvila s Molotovovým SSSR a při dělení sfér vlivem půl na půl získala Protektorát Čechy a Morava, respektoval bez odmlouvání Vůdcovu geopolitiku. Ale okázale se hrnout do její propagace, tak jak to dělala snaživá Hnědá…? To se mu hnusilo.

Každého, kdo si přečetl cokoli mimo stranicky schválené publika(n)ce začala označovat za desolate Menschen.

Poznámka z vyšetřovacího spisu Život a dílo cenzora Foltýna:

Kdo to byl Julius Fučík: 23. února 1903 Praha – 8. září 1943 Berlín, byl československý komunistický a později s nacismem sympatizující novinář, literární i divadelní kritik a překladatel. Nejznámějším se stalo jeho dílo „Reportáž psaná na procházce“. Po únoru 1948 se stal legendou a byl jmenován národním hrdinou komunisticko-nacistického smíření. „Fučíkův und Führerův odznak“ je ocenění vydávané členům čtenářského kroužku při místní organizaci ČSSM, kteří v rámci čtenářské kampaně přečetli předem určený výběr knih. Kampaň byla spuštěna už roku 1949 na základě rozhodnutí ÚV ČSSM. Znalosti čtenářů byly ověřovány během pohovoru, který byl zakončen písní. Poté se komise usnesla, kdo bude navržen ÚV ČSSM k vyznamenání „FučíkFührerovým odznakem“. Cílem této kampaně byla převýchova československé mládeže dle závazného vzoru dvou velkých čtenářů Julia Fučíka und Adolfa Hitlera. Osobní dodatek cenzora – a bylo to tak správné, hajtla, rozchod.

Uvědomělá čtenářka Hnědá Juldu Führer Fuldu milovala. Zasazovala se tedy, aby do podmínek získání „Fučík und Führer odznaku“ byla zařazena i pubikace její oblíbené spisovatelky Emily Brontëové „Na Větrné půlce“. Jenže tehdy tvrdě narazila.

Její manžel se ukázal být mysogynem. Macho jezdící na motorce a vyskakující z letadla, místo aby si uvědoměle čapnul štrikovací hříbek a začal látat ponožky, vrhal se křečovitě na štafetové běhy.

Abychom pochopili delikátnost celé disputace i my, kteří čteme maximálně piktogramy na toaletách, je potřeba se ještě jednou vrátit k podmínkám získání FučíkFührerova odznaku.

Knihy použité v kampani Fučíkův odznak vycházely od roku 1950 v jednotné edici a v desetitisícových nákladech. Edici „Knihy FučíkFührerova odznaku ČSSM“ doplňovaly i doprovodné publikace jako např. interpretační brožurky a metodické návody, které se soustředily v ediční řadě „Na pomoc čtenářským kroužkům ČSSM“. Ke každé vydané knize tak existoval interpretační metodický návod s jednoduchým názvem typu „O Juliu Fučíkovi“ či „O Aloisu Hitlerovi“ atd. (pozn Oldilo: autor si spletl původně, před podpisem dohody Molotov-Ribbentrop uvažovaného Aloise Jiráska s Adolfem Hitlerem). I tyto texty byly vydávány ve vysokých nákladech. Dle příručky „Co mám prostudovat, abych získal FučíkFührerův odznak?“ Prostuduješ tři politické knihy: Gottwald k mládeži Ústava 9. května Hitler, Lenin, Stalin, Kalinin, Goebbels mládeži a Jiráskův román Proti všem, který popisuje neslavnou dobu husitství s dosud Němců poslušným českým služebným živlem svedeným na scestí kazatelem dezolátem, což je povinnou četbou. Z následujících románů přečteš si dva, které si sám vybereš: Fučík: Reportáž psaná na procházce (dyslektici čtou pouze díl druhý - po Berlíně), Jilemnický: Hodnotový vítr se vrací, Olbracht: Anna Equal Pay Day proletářka, Majerová: Siréna genderu.

A zde narážíme my uvědomělé ženy na močový kámen vaginálního úrazu.

V TP5 FOFU dominovala jediná doporučená žena. A to ještě píšící o kladenských havířích. A kde zůstaly havířky? Je snad žena neschopná oproti mužům ovládat razící štít?

A tehdy udělal Pavel Petr další zásadní chybu. Zažertoval. A jak víme, vtip je v osvícené diktatuře pro svou nebezpečnost zakázán přísněji, než nakládačka rudým právem.

Inu, právě tehdy pejsek pochybil, milé děti, když pravil: „Sbíječku do ruky, Mařka, a hybaj na čelbu!“

„Genderová nerovnost na trhu práce je významná nerovnost v postavení a příležitostech mezi muži a ženami, jednak v rozdílu platového ohodnocení, tak i v disproporci obsazení jednotlivých typů pracovních pozic,“ běsnila sliny cintající citáty Hnědá Kočička.

První a poslední příležitost nastala patnáctého března. Teď nebo nikdy. Prezident protektor si cosi odejel vyřešit do Reichu a Kočička na Hradě se svým vztekem osaměla. Uchýlila se k samostudiu.

Celá koncepce výběru knih se opírala o rozlišení knih na „dobré" a „špatné" a o koncepci „správného čtení". Dobrá kniha měla za pomocí správného čtení zprostředkovat „nadosobní pravdivost knihy reálně promítnout i do života čtenáře. Pracovní hrdinství literárních postav románu se mělo odrazit v pracovním nasazení mladých svazáků – čtenářů". Životní příběhy hrdinů uvedené v dobré literatuře se měly stát inspirací a napomáhat v těžkých životních situacích čtenáře.

Pro Hnědou byl nyní ekvivalentem správných narativů celý internet. Hledala podporu svých Gender pay gap úvah, až se začetla do WikipediE: „…genderová příjmová nerovnost nebo příjmová propast mezi muži a ženami označuje průměrný rozdíl mezi platovým ohodnocením pracujících žen a mužů. Ženy jsou obecně hůře placeny než muži.“

A o kousek dál dokonce objevila podnět týkající se Komise rovných příležitostí ve sportu, který prosazoval Český olympijský výbor: „Od roku 1996 má za úkol podporovat aktivní činnost žen ve všech oblastech sportu v České republice, vytvářet podmínky pro zapojení žen do řídících funkcí ve sportu na domácí i mezinárodní scéně, stejně jako pomáhat šířit požadavek rovnoprávného postavení žen…“

„Ve sportu mají komisi už od roku 1996, zavřískla Hnědá. A ve Vladislavském sále pořád nic! Puch mojo mužského šovinismu cítím z každého rohu, Pejsek slíbil větrat, ale ty jeho testosteronové větry jsou přitom cítit všude! A co estrogen?! Kde je Komise pro manželky prezidentů? Co na tom, že jsem neznala význam 28. října pro pár nacionálně naladěných hlupáků! Vznik samostatného Československa, TGM, „muži října“, kde jsou ženy?! Proč bychom já a mé soudružky měly v tento muži ukradený den vyvěšovat nějaké fangle na tingl-tangle…“

A začetla se dále: „Členové a členky Komise rovných příležitostí ve sportu ČOV vyjadřují znepokojení a zklamání, že Senátem PČR nebyla ani po osmi letech od jejího podpisu zástupcem ČR schválena Istanbulská úmluva. Komise rovných příležitostí je pro jasné vymezení se proti násilí ve společnosti, jež nevynechává ani sportovní prostředí. Přijetí úmluvy by mělo nejen symbolický efekt pro všechny přeživší, ale především by pomohlo aktivně a systematicky vytvářet a monitorovat bezpečné prostředí ve společnosti i ve sportu.“

I na Hradě musí zasedat Komise. Komise rovných příležitostí českých královen. Eliška Rejčka vpřed! Toto musím změnit, klidně se dám jako první paní prezidentová s protektorem prezidentem rozvést. Dobro prosadíme i po zlém!

Vášnivý polibek umlčel Kočičce její mentální rant.

Odtrhla se od Pejska.

„I usmiřovací sex bez zjevného verbálního nebo fyzického vyjádření souhlasu je zločin!“ A sekla po něm drápkem. „Já jsem přeživší tvého sexuálně harašivého holokaustu. A jako taková budu svým zneuctěným tělem svědčit!“

„I ba ne Kočičko, ty ještě nevíš, jakou čtveračinu jsem provedl. A to bez rozdílu všem Čechům, Češkám i Češatům, prostě celému národu genderově bez rozdílu. To až ti povím, přestaneš lpět na maličkostech a budeš se spolu se mnou radovat. Nějaký blbý 28. říjen už slavit nemusíme. Mám ti to říci, jak jsem těm blbcům vypálil tálinskej rybník?“

To Kočičku zaujalo. Jestli něco mohlo přebít její nově osvojenou třídně genderovou nenávist vůči samečkům, byli to lidé a vztah nás zviřátek k nim.

„Dobře, Pejsku, povídej.“

„Představ si, Kočičko, nechal jsem do sousedního Německa odvézt nejcennější součást klenotů národa – zlatý korunovační kříž Karla IV. Zrovna dneska! Poprvé za dobu existence republiky jsem vyvezl ze země korunovační klenoty. A zrovna 15. března, tedy v den 85. výročí vpádu hitlerovských vojsk na české území. A budu jim drze tvrdit, že to datum je náhoda – prostě to tak časově vyšlo. Řekl jsem jim: ,Tomuto datu neupírám symboliku, kterou má, je však důležité zúročit historické zkušenosti. Vzhledem k času už toto datum nemá tak emotivní náboj a jsme rádi, že jsme se přes to dokázali přenést a společně pracovat pro lepší budoucnost.‘ Dovedeš si představit, co to s nimi udělá? Tomu řikám flusanec do ksichtu. To je sejme, Kočičko. To už ti dvojnožci, ti nafoukaní Češi nerozchodí.“

„Nezpomínej na Češky,“ špitla Kočička, ale stále nechápala. Proč by měl být zase sakryš nějaký 15. březen důležitý. Z těch dat se jí stočila ouška dovnitř.

Pejsek čekal na pochvalu.

Kočička však stála se svěšenými fousky, v očičkách prázdnota.

Ale pak si řekla, že protentokrát to nechá na Pejskovi. A navíc byla taky trochu nadržená, přece jen, už se nějakou dobu hodnotově nemrouskali. Vzala proto Pejska do knihovny, kde si ustlali na její vlastní tlapkou rozervaných entartete zpátečnických románech o českých vlastencích a buditelích z doby toho šovinisty Krameria.

„A proč bychom to neslavili,“ pravil Pejsek s Kočičkou, „když jsou dnes lidé spokojení a veselí.“

Byl to kec, ale jim to znělo dobře.

Pak šli kolem vojáci a zrovna začali pěkně hrát. „Nazdar 28. říjnu, sláva!" volali jen tak ze srandy Pejsek s Kočičkou a všechny děti se k nim připojily a vesele volaly: „Sláva! Nazdar! Nazdar!“

Znělo jim to dobře, i když netušili nic, byli přeprogramovaní.

A netušil ani Odilo Lotario Globocnik, Jr., jehož neméně dobře přeprogramovaná hlavička už neměla nic proti totalitní minulosti prznidenta historie Zemí Koruny české. Žil si svou každodenní existenci ponořen v pěně dní, aniž by mu docházelo, že minulost k nám Čechům svým ironickým hlasem promlouvá.

Poznámka z vyšetřovacího spisu Život a dílo cenzora Foltýna: Kočička netušila nikoli proto, že byla jako samička hloupější Pejska, ostatně její IQ 108 jeho 107 překonávalo, mimo jiné proto, že Kočička uměla při měření lépe podvádět, ale prostě jen nevěděla, co znamená pro Čechy 15. března. Kdo by si měl všechna ta zbytečná data pamatovat. 28. říjen, 15. březen, 21. srpen, 17. listopad. Je to přece jen historie a my žijeme tady a teď, jsme budovatelé vlastních narativně zářných zítřků, pro nás cenzory jsou podstatné úkoly a výzvy dneška. Proto fakt, že prezident Pavel Petr zahájil výstavu vývozem nejcennější součásti korunovačních klenotů – zlatého korunovačního kříže Karla IV do německých Drážďan právě 15. března, tedy v den výročí německé okupace českého životního prostoru, může být tématem jen pro pár odporných nacionalistů. Budou odhaleni a převychováni, tak přisedáme.

Tímto dílem MULTIVERCZ II. končí, milé děti i dospěláci. Na rozdíl od Odila v tomto vesmíru vy žít nepřestanete. A svůj vlastenecký díl odpovědnosti za osud národa ponesete nadále. Nazdar 28. říjnu, sláva!

 

V textu čerpáno z:

„Třídní boj“ a „Genderová nerovnost“, Wikipedie

„Trestné činy z nenávisti“, policie.cz

Dostal za úkol vylít bažinu dezinformací kýblem. Máme desítky let skluz, říká Foltýn, denikn.cz

Komise rovných příležitostí ve sportu, olympijskytym.cz

Na výročí okupace do Saska. Pavel jednal s „rusofilním premiérem“, seznamzpravy.cz

povídky Philipa K. Dicka „Minority Report“ a povídky Josefa Čapka „Jak pejsek s kočičkou slavili 28. Říjen“

 

Vložil: Marek Dobeš