„Pozor, gringo, prachy přijely“ platí jen v těch nejturističtějších místech jižní Ameriky. Cestovatelka Eva Záhrobská o cestách s krosnou a dětmi

Foto: Se svolením Evy Záhrobské

Popisek: Eva Záhrobská s rodinou v Mexiku

ROZHOVORY NA OKRAJI Eva Záhrobská spolu s manželem v roce 2011 procestovala 12 zemí od Salvadoru po Patagonii na jihu Argentiny. V Ekvádoru, Peru a Bolívii naprosto propadla barvám místních látek a šperků. Po návratu domů opustila svět korporátního bankovnictví a na mateřské s prvním synem spustila e-shop Latamer.cz. Chtěla si totiž barevnými látkami vyzdobit dům, ale nedaly se v ČR koupit. Rozhodla se je tedy sama dovážet. Když povyrostl druhý syn, začali do Střední Ameriky cestovat všichni čtyři.

Tak to jsem opravdu rád, že se na to mohu zeptat právě vás, paní Záhrobská. V nakladatelství Grada vám vyšel cestopis po Latinské Americe Cesty za oceán. A vidíte to. Zrovna minulou sobotu jsem si povídal s jedním zajímavým mužem před halou 22 Holešovické tržnice. Bob, tak se jmenoval ten pán, zapředl řeč a povídali jsme si o jeho cestování. Projel rovníkovou Ameriku a pobyl také v Panamě, kde měl přítelkyni, a pobyl i jinde. Říkal mi o těch místních, že jsou celkem milí, ale bílá tvář, že pro mnohé znamená – pozor gringo a přijely prachy. Takže se prý člověk musí mít na pozoru, pokud se pohybuje ve větších městech. Dodal ale cennou cestovatelskou zkušenost.

„Podívejte, projel jsem také Vietnam, Mongolsko, celou hedvábnou stezku, nejenom Střední Ameriku, ale všude na horách byli ti lidé milí, asi proto, že si tam musejí pomáhat, aby přežili.“

Jak to tedy s tím cestováním po Jižní Americe je? Má se člověk pořád třást, že za každým kaktusem potká narkobarona a nájemné hrdlořezy?

My jsme při našich cestách na narkobarony ani hrdlořezy nenarazili. Naším pravidlem je nezdržovat se ve velkých městech, většinou tam jen přestoupíme na jiný autobus nebo strávíme v centru dva dny před odletem domů. Ani s dětmi, ani bez dětí nevyhledáváme noční bary a nebezpečná místa.

Zkušenost s „Pozor gringo, prachy přijely“ máme jen z těch úplně nejvíc nejturističtějších míst, třeba loni z Tulumu nebo Palenque. Myslím, že se to zas tak moc neliší od situace u nás v centru Prahy, kde jsou turisté také chodící peněženky. Stejně tak i v ČR najdete nebezpečná místa, kde byste auto na noc nezaparkoval.

Občas se nějaký vypečený taxikář snaží ztrojnásobit cenu. Na to je ovšem jednoduchá pomoc – zeptat se předem místních, kolik co stojí, a zkusit jiného taxikáře. Navíc my cestujeme hlavně veřejnou dopravou s krosnami na zádech, často už tak trochu cestovatelsky jetí. Na pracháče nevypadáme.

Do Latinské Ameriky jezdím ráda především kvůli lidem. Místní se hodně smějí, neřeší zbytečnosti, nespěchají, umí si užít každý okamžik. Atmosféra je tam uvolněná, pohodová, veselá. Vracím se domů nabitá energií. Kromě Hondurasu, kde nám lidé připadali trochu odtažití a méně přátelští, jsme se ve všech zemích setkávali se zájmem, ochotou a nadšením pomoci. Obzvlášť při cestování s dětmi, které tam mají rádi.

Neříkejte, že jste se při svých cestách nikdy neocitla v ohrožení života?

Nikdy. Možná má každý ten pocit ohrožení života jinde, ale nám i procházka po setmění v přístavu mezi kontejnery banánů Chiquita s opilým chlapíkem připadala bezpečná. Chlapík nám velmi pomohl a dovedl nás k lodi, kterou jsme se nutně potřebovali dostat na ostrov. Nebo když jsme na guatemalsko-mexických hranicích potkali skupinku zakuklenců na motorkách. Pozdravili jsme, pěkně jsem se na ně usmála a oni nám zamávali. Ohrožení víc než v lidech vidím v přírodě. Tehdy tříletého syna štípnul štír, když si hrál ve vodě s kamínky. To nás hodně vyděsilo, než se nám po půl hodině běhu vysmáli dva pánové na recepci národního parku, že to byl jen neškodný štíreček. Nevíte, kdy vás něco uštkne nebo vás třeba jen přepadnou zdravotní problémy a doktor bude hodně daleko. A také se tam bojím přecházet silnice a dálnice. Pravidla silničního provozu mají dost podivná a po předchozích zkušenostech už si nesedáme za řidiče mikrobusů. Při jejich předjížděcích manévrech tuhne krev v žilách.

O čem tedy vlastně je Cesta za oceán?

Knížka popisuje naše dobrodružství jednak během půlroční cesty za svobodna ze Salvadoru až po Patagonii a pak čtyři měsíční výpravy do Střední Ameriky s dětmi. Půlroční cesta proběhla v roce 2011, do Střední Ameriky jezdíme posledních 5 let. Cestujeme ekonomicky s batohem, spíme skoro každou noc na jiném místě a podnikáme nejrůznější výlety do džungle, na sopky a do turisty méně navštěvovaných míst. Snažila jsem se přiblížit čtenářům cestování bez cestovky, navíc s dětmi, aby bylo jasné, že to jde a není to nic těžkého. Je tam i několik snad vtipných pasáží o tom, co se tak úplně nepovedlo nebo naopak předčilo veškerá očekávání.

Dá se kniha také použít jako průvodce? Tedy jde o to, zda se v ní čtenář dočká i praktických rad. Něco z místní kuchyně, kde přenocovat a tak podobně?

Doufám, že ano, bylo to mým cílem. Podle konkrétních míst a mapky si každý může sestavit itinerář cesty a udělat si představu, co ho tam čeká. V knížce popisuju druhy dopravy, ubytování a stravovací zařízení. Jídlo máme rádi a rádi ochutnáváme nové pokrmy, takže se čtenář dočká i tipů, co v dané zemi rozhodně zkusit. A zároveň je připraven na to, že ve spoustě zemí ho čeká hlavně kuře s rýží a fazolemi. Nám nejvíce ze všech zemí chutnalo v Mexiku, to je kulinářský ráj.

Jaké země jste navštívila a kde se vám líbilo nejvíce?

Zemí Latinské Ameriky jsme navštívili patnáct, kromě ostrovních států nám chybí už jen Venezuela, Uruguay a Kolumbie, do které se chystáme příští rok. Projela jsem také spoustu evropských zemí a USA. Poslední navštívenou zemí o jarních prázdninách byla Albánie, kde se nám moc líbilo. Myslím, že jsme tam nebyli naposledy. Mojí nejoblíbenější zemí je asi Guatemala. Mám ráda sopky, zvířata, barevné látky, šťavnaté ovoce, tím vším Guatemala bohatě oplývá. A také Mexiko, hlavně kvůli jídlu a pohodové atmosféře. Tam se cítím jako doma.

Kdybych se rozhodl, že si udělám dva roky prázdnin a zmizím z Evropy do Latinské Ameriky, co byste mi poradila? Kam jet, jak ušetřit, čeho se vyvarovat? Nějaké místní dobroty?

Předně bych vám blahopřála ke skvělému rozhodnutí. Poradila bych vám jet od Patagonie směrem nahoru, ze zimy do léta. Navštívit každou zemi Latinské Ameriky, protože v každé najdete něco jedinečného a fantastického. Argentina má naprosto luxusní, až směšně levné hovězí steaky, úchvatné hory a nevídané ledovce. V Chile můžete navštívit park s araukáriemi a ocitnout se tak na chvíli v pravěku. Bolívie vás překvapí rozlehlostí solných plání a budete obdivovat hejna plameňáků. Pak překrásné Peru a jeho dechberoucí treky (doslova), písečné pobřeží a pisco, pálenka z vinné révy. Ekvádor, který má stejně jako Peru tři části – džungle, hory, pobřeží. Panama a její pláže jak z katalogu. Tam bych doporučila se zastavit déle. Není tam draho, ani tolik turistů, příroda a moře jsou nádherné. Kostariku bych já osobně přeskočila. Připadá mi už trochu zkažená cestovním ruchem, už je tam víc gringů než místních. Nikaragua to je pravý opak, ta už autentičtější být nemůže. Navíc se můžete podívat přímo do kráteru sopky Masaya na žhavou lávu. Honduras a Salvador bych jen rychle přejela a ušetřila čas na Guatemalu a Mexiko, kde je toho spousta ke zkoumání.

Ubytování se dá pořídit ve všech zemích velmi levně, pokud nejste nároční a není zrovna státní svátek. Můžete bydlet na pláži s výhledem na oceán nebo v džungli. Dopravu doporučuji rozhodně veřejnou. Skýtá nekonečné množství nevšedních zážitků a vtipných scének. Doprava autobusy je také levná a bezproblémová. Jednoduše si stoupnete na roh a místní už se o vás postarají. Buď jede kolem autobus a zastaví vám, nebo vás pošlou tam, odkud odjíždí. Případně zařídí taxíka či kamaráda, který vás doveze, kam potřebujete. Když tam nejede autobus, tak tam zaručeně jede loď. A jídlo… jezte tam, kde jí místní a kde je jich nejvíc. Supermarkety v některých zemích najdete zřídka, jen malé obchůdky, jeden jako druhý se sušenkami, limonádami a brambůrky. V jiných zemích naopak přetékají zbožím. Nakoupíte většinou levněji než u nás. Pouliční jídlo je vynikající a také velmi levné. Nepijte vodu z vodovodu a nejezte nic z vody, co neprošlo varem, třeba nanuky. Jinak budete přísně potrestáni svým trávicím ústrojím. My si vozíme ponornou čističku vody. Vyzkoušejte placky na všechny způsoby vysloveně přetékající výborně dochuceným masem, zeleninou a různě pálivými salsami. A nevynechte ovoce. Tak šťavnatá manga a ananasy u nás nekoupíte.

Já si na stránkách vašeho e-shopu Latamer.cz všiml, že vozíte zboží z Ekvádoru, Guatemaly, Peru a Mexika. Podle vzorů a barevnosti těch látek jsem si řekl, že nejoptimističtější budou Guatemalci. Jejich přehozy a pokrývky byly jásavě pestrobarevné. Je tomu tak?

Ano, Guatemala a Mexiko, tam jsou lidé nejmilejší, nejpozitivněji smýšlející, nejvíc se usmívají. Guatemalské i mexické látky hýří barvami. Projít se po místní tržnici to je pastva pro oči a nabíječka energie.

Vy si do těch zemí ty věci jezdíte vybírat osobně?

Ano, při našich cestách navážu kontakty a prohlédnu si zboží. Jelikož ale cestujeme měsíc s krosnou, zboží pak objednávám z domova. Jsme už radši v ČR, když se balíky proclívají. S Latinskou Amerikou není úplně jednoduchá domluva, často mi přijde něco, co jsem si vůbec neobjednala.

Den mrtvých (španělsky Día de los Muertos) a ulice plné lebek, kostlivců a smrti. Ten svátek je pouze mexická záležitost? Můžete mi vysvětlit nějaké souvislosti? Slaví ti lidé Den mrtvých, protože jsou smrtí posedlí?

Je to taková mexická oslava, kterou pořádají živí pro mrtvé. Nejsou smrtí posedlí, jen chtějí v dobrém a s radostí vzpomenout na ty, kteří už nejsou mezi námi. Věří, že 2. listopadu se do našeho světa vrací duše zemřelých. Nachystají bohatě zdobený oltář s oblíbenými věcmi zemřelého a s množstvím afrikánů, které odhánějí zlé duchy. Lidé si zdobí obličej lebkami zvanými Catrinas. Velmi ráda bych tento svátek v Mexiku někdy zažila na vlastní kůži.

Jak vnímáte tu imigrační krizi a touhu obyvatel mnoha zemí Jižní Ameriky utéct pryč pokud možno co nejrychleji?

Někteří žijí opravdu ve velké chudobě. A když na internetu vidí, jak se žije v Americe nebo jak si bohatí turisté v jejich zemi dopřávají luxusu, chtějí jít za lepším a zajistit svou širokou rodinu. Mnoho lidí tam ale žije i ve své chudobě šťastně. Mají domek se střechou z vlnitého plechu, hliněnou podlahu a širokoúhlou maxitelevizi. Povídají si s rodinou v houpací síti před chajdou a troufla bych si říct, že mnozí jsou mnohem spokojenější než bohatý vystresovaný evropský manažer.

Jedna věc je tedy cestovatelská vášeň a druhá trpká životní realita? Někde ve favele byste patrně žít nechtěla?

Favely jsou extrém v těch největších městech, který se netýká zdaleka všech obyčejných lidí. Jak jsem psala výše, lidé tam umí být šťastní tak, jak jsou. U nás najdete taky extrémy, i když v menším měřítku. Ve favele bych žít nechtěla, ale prostý domek na kůlech na vodě na panamském ostrůvku je náš sen. Tam se jednou přestěhujeme. Člověk ve Střední Americe rychle přijde na to, že vlastně nepotřebuje skoro nic a může žít šťastně.

Ale my tu situaci nevyřešíme. Chystáte nějaké pokračování svého cestopisu?

Psaní mě baví. Možná ještě sepíšu historky z cest po Evropě. Letos se chystáme znovu do Mexika, protože se nám tam všem moc líbilo, příští rok do Kolumbie. Když z toho vzejde zase nějaké dobrodružství, napíšu ráda i druhý díl Cest za oceán.

Vložil: Jiří Kačur