Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdyby jmenoval místo Dia prezidenta, šel by do vězení. O Eduardu Petiškovi, autoru Starých řeckých bájí a pověstí. Svět Tomáše Koloce

20.05.2024
Kdyby jmenoval místo Dia prezidenta, šel by do vězení. O Eduardu Petiškovi, autoru Starých řeckých bájí a pověstí. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Institutu Martina a Eduarda Petiškových

Popisek: Eduard Petiška

ROZHOVOR Minulé úterý uběhlo 100 let od narození Eduarda Petišky (1924 – 1987), jednoho z největších a světově nejznámějších českých spisovatelů. Co o jeho životě a díle nevíme, se dozvíme od jeho syna Martina Petišky, též uznávaného spisovatele i vydavatele Almanachů českých šlechtických rodů.

Spočítal jsem, že se letos známe už 20 let – od chvíle, kdy jsme se viděli na chodbě redakce revue PROSTOR v pražské ulici Politických vězňů. Od té doby jsem zjistil, že jsme spojeni mnoha podobnostmi: našimi rody pocházejícími z Českého ráje i svou láskou k němu, dětstvím na břehu Labe (ve vašem případě v Čelákovicích a Brandýse, v mém dál po proudu: v Kostelci), příbuznými, které znal Jaroslav Hašek a použil jejich jména ve svých dílech (u vás to byl Haškův spolužák, váš dědeček, kterého Hašek ve své povídce nechal rozřezat a spálit, u mě vzdálený příbuzný Augustin Koloc, kterého Hašek popsal jako autistu, co chrlí řadu faktů bez zřejmé souvislosti). Taky: Ačkoli jsme generaci od sebe, za vašeho dětství v 50. i za mého v 80. letech existovaly jen dva druhy limonád, oranžová a žlutá (pravda, za nás ještě navíc červená). A taky nás tatínci naším společným Polabím v dětství vozili v sedačkách, připevněných na rámech kol.

Lišíme se ale zásadní věcí: já jsem vyrůstal v době, která už byla určovaná vaším tatínkem celonárodně: můj největší kamarád Petr Čurda miloval jeho Pohádkového dědečka, zato já Staré řecké báje a pověsti, ze kterých nám naše (tehdy ještě soudružka) učitelka Vendula Váchová v páté třídě vykládala starověk. A vlastně jsem už tehdy znal i vás: z knížek o Martínkovi, ve kterých o vás váš tatínek psal a které tehdy byly doporučenou četbou například pro děti ve školkách v Japonsku.

Kdysi jsem dělal rozhovor s režisérem Jindřichem Mannem. Jeho tatínek se jmenoval Ludvík Aškenazy a napsal o jeho dětství taky krásnou a dnes už klasickou knihu Dětské etudy, kde kreslenou podobu malého Jindříška (v knize „Človíčka“) – stejně jako malého Martínka v těch od vašeho tatínka, vytvořila ilustrátorka Helena Zmatlíková. A tak jsem si řekl, že by bylo hezké, položit vám na úvod stejnou otázku, jakou jsem tenkrát položil panu Mannovi:

Stýská se vám dosud po vašem tatínkovi?

Kde chybí stesk, chybívá láska. Stýská se těm, kteří něco hezkého zažívají a nemají už u sebe toho, na kterého byli zvyklí, o kterém vědí, že by měl radost spolu s nimi… Platívá to i naopak: když chybí ten, kdo sdílel starosti – a sdílením je nadlehčoval. Když má člověk někoho, kdo s ním jeho radost sdílí, má dvojnásobnou radost. Je velké štěstí mít někoho, kdo svou radostí znásobuje naši radost – a dokáže sdílením břemen - aspoň trochu - tíhu nadlehčit. Je pravdivý aforismus, jaký jsem dal před lety na parte mamince: „Někdo odchází, aby neodcházel…“

Když je někdo synonymem literárního talentu, překládá Goetha, Heineho, Grasse, Lessinga, zatímco když píše sám, i mnohá z jeho autorských děl se stanou známými celosvětově – člověka napadá: je tam ještě i místo na múzy jiného druhu?

Tatínek měl absolutní sluch. Měl i krásný hlas a rád zpíval, když jsme jezdívali autem, rád při řízení zpíval a zněly písně v několika jazycích. Uměl i hrát krásně na housle, v dětství ho učil císařský hudebník, který žil v Čelákovicích na odpočinku a velmi jeho talent oceňoval. Během války byl otec totálně nasazený ve Volmanově továrně jako soustružník. Během dlouhých pracovních dob se mu zřejmě narušil sluch, proto si později často vychutnával hudbu, aby si ji užil, než „ohluchne“... Byl velkým znalcem hudby a s muzikanty se stýkal, byl i porotcem soutěže flétnové hry s jejím učitelem, profesorem Václavem Žilkou, otcem Veroniky Žilkové. Brával mne na koncerty Louise Armstronga, Artura Rubinštejna, operu Julietta nebo Epos o Gilgamešovi od jeho oblíbeného Bohuslava Martinů. Byl dlouholetým členem gramofonového klubu a z jeho pracovny zněli Janáček stejně jako Mozart i staří čeští mistři, Mysliveček, Zelenka, Brixi a Černohorský. A měl i velké výtvarné nadání, skvěle kreslil a já jsem jeho kresby jako nakladatel použil do několika knížek.

Kdysi jste se mi neprozřetelně zmínil, že za zákazem druhého vydání Starých řeckých bájí a pověstí (které pak byly naštěstí znovu povoleny a přeloženy do angličtiny, němčiny, ruštiny, maďarštiny, finštiny, holandštiny atd., ve francouzštině se staly dokonce školní četbou…), možná stálo i to, že několik bohů mělo v tatínkově ztvárnění předobrazy v našich tehdejších politicích. (Kniha vznikla roku 1958.) Tahle představa se mi líbí. Dokážu si představit, koho bych dnes viděl jako boha Krona, pojídajícího své vlastní děti, kterou skupinu lidí bych viděl jako Sisyfy, kteří musí neustále valit na kopec svůj kámen a ten se jim z vyšší moci vždy svalí zpět – jen nevidím žádného Hérakla, který by přišel vyčistit náš Augiášův chlév. Tedy kromě jednoho každého z nás… Prozradíte nám alespoň jednoho tehdejšího politika-boha?

Něco takového se tehdy šuškalo, ale oficiální zdůvodnění bylo, že kniha podporuje náboženství tím, že šíří víru v bohy… Myslím, že by se Zeus radoval, jak se ho i po tolika letech ještě někdo v Československu bojí. Tehdy to mělo takový dopad, že se tatínek už pomalu zajímal o podmínky, za kterých může v Brandýse dělat soustružníka.

Když jste byl malý, jezdili se přátelé vašeho tatínka svých pražských starostí zbavit do vašeho malého města na Labi. Jaroslav Seifert (tehdy ještě neměl Nobelovu cenu), Jiří Šlitr, Emanuel Frynta, pražští parťáci Jiří Kolář a Bohumil Hrabal, můj milovaný František Hrubín, který vám, pokud vím, věnoval básničku. Vzpomínal jste, že hovory těch dospělých pánů vás tehdy nezajímaly – jen jste jim chodil pro pivo. Kdo ho vypil nejvíc (tipoval bych, že Bohumil Hrabal)? A můžete o některém z těch pánů říct: „Znal mě v dětství – a v dospělosti jako bych to našel“?

O to, co kdo pil, jsem se tehdy nestaral, podobně jako o to, co kdo říkal. Spíš o to, co nám maminka, výborná kuchařka, navařila. Jiří Kolář jednou zapsal do knihy hostů: „U Petišků dobře bříšku…“ František Hrubín byl „strejček“, jak se mi podepisoval do knížek, které mi dával a podepsal se tak i k básničce, kterou mi napsal v dětství do památníku, možná jediné svojí dosud nepublikované básni. A do knihy hostů nám napsal, že „u Petišků dělat knížku, je legrace, jde to bez práce“. Byl prvním, kdo si všiml, že mi v Hostu do domu vyšla básnička a tak jsem se od něj dozvěděl, že jsem „tištěný autor“. Napsal na mne první lektorský posudek, ale moje knížka se dostala do nakladatelství v roce 1969, a tak byla zamítána a vyšla až o šest let později. (Napadá mne, že letos je nejen tatínkovo stoleté jubileum, ale i moje: uplývá půl století od vydání mé první knihy.) Josef Nesvadba (Pozn. TK. Mj. autor filmu Zabil jsem Einsteina, pánové… či dnes velmi aktuálního seriálu o uměle vyrobených lidech Bambinot) mi do památníku napsal, že bych neměl být doktorem ani spisovatelem – že on vyzkoušel oboje... Jaroslav Seifert mi zas jednou řekl: „Můžeš si brát z tatínka příklad ve všem, jen ne, co se týká vlasů“. Od té doby vím, že rady nositelů Nobelových cen se nemají zlehčovat...

Jiří Kolář, jeden z tatínkových nejlepších přátel, četl verše, které jsem napsal a dovolil mi později, když už tatínek odešel, použít svá výtvarná díla jako obálky i ilustrace do našich knížek. Navštěvoval jsem ho za hranicemi, když byl v emigraci, i po návratu v Praze. Měl fantastický přehled o umění, velké zkušenosti, neagresivní genialitu. Pracoval v atelieru na Montparnassu i jinde. Obýval pařížský byt po Brigitte Bardotové a říkalo se, že jednu dobu patřil k deseti nejprodávanějším výtvarníkům světa. Zkrátka u nás, v Brandýse, vznikl jakýsi neoficiální „klub“ mimo pražský dohled. Když se tatínkovi přátelé se u nás scházeli, putovali podél Labe, kde vznikl i film (později ukrytý a ještě později, po roce 1989 zpracovaný v televizním dokumentu), který tatínek jednou na polabské procházce natočil, a myslím, že někteří nafilmovaní tam byli nafilmovaní poprvé v životě:

 

Zpátky k chlapečkovi Martínkovi, který u toho mnohého z toho tehdy byl. Jaký byl? Ve smyslu otázky, kterou jsem odkoukal od vás samého: Líbilo by se vám být otcem sebe sama?

Odpovědět na tuto otázku ANO! může bez rozmýšlení nejspíš jen velmi domýšlivý člověk. Ten by k souhlasu přidal i úrodu vykřičníků. Ale já se k takové domýšlivosti ještě nedopracoval. Ano, vzpomínám si, že takhle se ptám v jedné své knížce. Tenhle dotaz může přinést pohodu do vztahů, kde pohoda chybí. O to víc, když se slova obmění a místo otcem se dá „manželem“. Nebo když se manželka podívá na sebe z manželova úhlu. Když se dítě zeptá, jestli by chtělo mít dítě, jakým je. Jsou otázky, ve kterých bydlí cesta k odpovědi. Kéž by si otázku, jakou jste mi dal, pokládal člověk takto i v oněch obměnách. Když v jeho rodině dochází k důležitým rozhodováním. Mnoho psychiatrů i psychologů by si nejspíš muselo hledat jinou práci…

Někteří vaši předkové byli správci šlechtických panství (například u knížat Rohanů) a mezi uměleckými přáteli, kteří jezdili za vaším tatínkem, byl taky jeden šlechtic, Kamil rytíř Lhoták, jehož rod dostal rytířství už roku 1403 za boj proti Turkům (vím to od jeho vnuka, správce lázní v Podolí). Byl to jediný impulz pro vaše celoživotní věnování se mapování šlechty (o kterém jsme jen spolu do Krajských listů už udělali tři rozhovory), anebo je v tom ještě něco víc? Co byste řekl na obrat „modrá krev Petišků“?

Kdo ví, jak to bylo… Ano, hovořilo se o tom, že jsme spřízněni s jedním šlechtickým rodem. Koneckonců, když jsme v mém dětství objížděli zámky, otec působil pravděpodobně na domorodce víc aristokraticky než turisticky. Pamatuji se, že jedna průvodkyně mu významně sdělila, že ona si uvědomuje, že on to tady zná lépe než ona – i když jsme na onom zámku byli poprvé. Na jiném zámku se jej jakási stará paní snažila přimět, aby navštívil zahradníka: „…jakou ten bude mít radost, už jen leží, ale nemůže umřít, dokud jeho milost ještě neuvidí…“ Teprve mnohem později jsem se náhodou dozvěděl, že po válce na onom zámku zmizela veliká sbírka stříbra – a kdo jiný mohl lépe v zámecké zahradě stříbro zakopat, ne-li zahradník…

Eduard Petiška tehdy té možnosti nevyužil, ale řekl bych, že se stalo víc, než kdyby to stříbro tehdy dostal – on sám se stal národním stříbrem. Byl vyznamenán ne stříbrnou, ale Platinovou knihou, je po něm pojmenována planeta, po vás obou brouk, v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi (protože nejsem místní, nedokážu určit křehkou hranici mezi těmito dvěma městy, která často prochází středem jediné ulice) je po něm nazvána knihovna, dostal cenu svého brandýského krajana Rudolfa II. (který – jak víme z historie i z Císařova pekaře – často utíkal na svá panství „hopsa hejsa do Brandejsa“). Nakonec se váš tatínek dostal do soudobé klasické literatury i jako její postava, když o něm Jaromír Nohavica (v narážce na ilustrace řeckých bájí) v jedné písni napsal: „Kdo chtěl vidět nahou babu, musel se podívat do knížky od Eduarda Petišky“. Jakého vyznamenání si vážil nejvíc?

Myslím, že těch nenápadných… Například toho, když jedno dítě používalo místo slova „knížky” slovo „petišky” a chtělo na Vánoce petišky. Toho, když mu při autogramiádě jedna maminka pověděla, že její dítě za ní přišlo a tisklo si jeho knihu o českých dějinách k hrudi. Mlčelo, ale oči mu svítily sdělením. „Co se stalo?“ zeptala se matka syna. „Maminko, já jsem rád, že jsem Čech,“ řekl slavnostně chlapeček.

Jste zakladatelem Institutu Eduarda a Martina Petiškových. Co nám o něm můžete říct?

Institut se zaměřuje na několik oblastí kultury, literatury. Rád by například pomohl četbě dětí krajanů, vedl je k tomu, aby ten podivný jazyk, jakým mluví rodiče, nezapomínali. Když jsem besedoval s dětmi v cizině, uvědomoval jsem si, jak málo stačí a děti si pomocí slov v českých knihách uvědomí svůj vztah k české zemi a připojí se k desítkám pokolení, které budovaly českou kulturu, vnímaly ji, protože ji znaly. Letos pod záštitou Institutu vyšel už desátý díl Almanachu českých šlechtických rodů, největšího českého genealogického díla svého druhu. Léta před změnou režimu jsme s MUDr. Františkem princem z Lobkowicz plánovali, že jednou toto dílo vznikne, i když se to zdálo neuvěřitelné a neuskutečnitelné… Přes třiatřicet let na něm pracoval tým autorů, který zpočátku nevěděl, jestli se toto dílo podaří vytvořit.

Otázka, která (v dnešní době, kdy co spisovatel lidem o své tvorbě sám neřekne, to se čtenář z médií většinou nedozví) musí zaznít: Co nám můžete říct o současné práci spisovatele Petišky Druhého (tedy sebe):

Minulý měsíc jsem vydal sbírku veršů Tajný život Fryderyka Chopina, která by se měla prezentovat v Mariánských Lázních, spolu s mou další sbírkou veršů připravenou k vydání: Vidět Mariánské Lázně a žít. (Ta má název inspirovaný ne tak optimistickým pořekadlem Vidět Neapol a zemřít…) Nakladatelství Olympia mi připravilo k vydání sbírku povídek Cesty Amose Goldsilbera, která vypráví o alternativních českých dějinách. Například o světě, ve kterém Přemyslovci dosud nevymřeli. V Čechách vládne namísto současných politických stran Přemysl Čtyřicátý osmý… A na podzim by měl vyjít i třetí díl mé kočičí trilogie nazvaný Bydlím u své kočky. Průběžně bych taky měl pracovat na svých pamětech a na rodinné sáze, líčící sto let jedné české rodiny, pět pokolení žen – ty mívají pro spisovatele ještě dobrodružnější osudy, než mají muži…

Knih vašeho tatínka „zmizelo“ z pultů na osmdesát milionů výtisků ve třiceti jazycích. A ačkoli jeho jasně nejznámější knihou byly Staré řecké báje a pověsti, které naučily starořecké mytologii nejen Čechy a Slováky, byly následovány jiným hitem z jeho psacího stolu: Jak krtek ke kalhotkám přišel, nakresleným Zdeňkem Milerem (což dokazuje, že váš tatínek byl milován nejen múzami, ale i skvělými ilustrátory: Miler, Zmatlíková…). Bylo to v těžké době minulého režimu, ale skoro si říkám: Neměla ta doba i svou výhodu v systému vzájemného sdílení národních kultur (kde umělecké dílo, které bylo kvalitní a bylo už jednou schváleno, se většinou rozšířilo do celého východního bloku, díky čemuž mělo skvělou šanci překročit i hranice železné opony. A to stále pod jménem svého autora – lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan, autor jazyka, kterým nemluví víc než dvacet tisíc osob, například vydával knihy v Anglii i s tím ě ve jméně)? Jak se díváte na dnešní dobu „frančízované“ kultury, kde o všem rozhoduje vyšší finanční nabídka, včetně autorství, takže zatímco Krtečka dnes namísto nás píší a točí Číňané, nové díly Pana Tau se točí v Německu anglicky?

Ale taky: právě nová doba nabízí úžasné příležitosti, jak šířit literaturu. Zkoumám vymoženosti, jaké nabízejí alternativní uveřejňování prací: Facebook, webové stránky atd… A hlavně: na literatuře je krásné, že je tolik knih, kolik je čtenářů. To, co se označuje jako její náklad, nevypovídá o tom, kolik knih vyšlo do života, jen o tom, kolik jich bylo vytištěno. Když kniha vychází, je to podobné tomu, když se sází rostlina. Bude růst – nebo se jen zasadí a nazapustí kořínky? Nietscheův Zarathustra, který vyšel v tolika řečech a v obrovitých nákladech, byl vydán autorem vlastním nákladem a ve čtyřiceti výtiscích. A říká se, že výtisky ještě přátelům rozdával… A jak dopadl jeho Zarathustra? Ujal se. Jeho poesie žije. Nedávno jsem dostal hrneček na kávu, na který mi čtenářka mých knížek nechala napsat jeden můj aforismus: „Nejlepší způsob jak se bránit světu, je přemýšlet o něm…“ K tomu, aby se lidé bránili a vítězně ubránili úzkostem, zlu, zmatkům, odedávna sloužila literatura. Knihy přicházely a přicházejí jako spolehliví kamarádi, věrní přátelé. Každý čtenář vnímá knihu jako jiné dílo. A jeho vztah k ní je nenahraditelný tím, jaký vztah ke stejné knize má jiný čtenář.

František Halas říkal mému mladému tatínkovi, studentovi: „Petiško, dělejte si na sobě… Básnička, ta se povede, ale dělejte si na sobě…“ Lidé si stěžují na to i ono, ale nejdůležitější je snažit se to i ono správně pochopit… a nacházet záměr, jaký se v tom skrývá. Kardinál Špidlík, který léta sledoval mou práci a napsal mi ke knize tu doslov, tu předmluvu, vyprávěl, že při jedné křivdě, jakou zažil v dětství, mu maminka řekla, že co se stalo, není v pořádku, ale aby se zamyslel, co mu tím chtěl Pán Bůh povědět… Kdo se naučí vnímat zprávu z literatury, učí se chápat zprávy ze života. Velký básník Josef Palivec mi při našem posledním setkání řekl: „Kamaráde Petiško, i v mrtvý době musíme být živí…“ K tomu, aby lidé mohli být zdravě živí i v nemocných dobách, odedávna přispívala literatura. Dodávala naději. Upozorňovala, že se člověk má rozčilovat leda kvůli tomu, že se rozčiloval.

Ondřej Neff mi kdysi řekl, že zatímco jeho otec se zabýval minulostí, na něho zkrátka vyšla budoucnost, a tak začal psát sci-fi. A stejně jako u Neffových to dopadlo i u Petiškových. Myslíte, že v českých zemích někdy přijde čas, kdy bude možné radostně a zároveň pravdivě ztvárňovat přítomnost?

Radostně a pravdivě? Jak moudře jste to zdvojil… Někdy se dá radostně jen lhát. Vyprávět pravdivě o současnosti vyžadovalo nejspíš pokaždé odvahu. Ale vypovídat o přítomnosti pravdivě bylo z jistého úhlu možné vždy. Tedy, pokud ji člověk vyslovoval z exilu. Ten exil nemusel být v zeměpisné dálce. Mohl být v čase, do kterého drábové nedohlédli. Když si lidé čtou o bozích i postavách v tatínkových knížkách, mohou v souborech mezopotámských, egyptských, řeckých osudů nacházet nejen poutavé zprávy o dalekých zemích a dávno rozplynulých životech, ale i zprávu o přítomnosti. O pomíjivých trůnech přítomnosti. Zprávu o svých úzkostech a nadějích. Jak říká jeden můj aforismus ze sbírky nyní chystané k vydání: „Minulost je zpráva o tom, co bude…“ Koneckonců i Ezop nebo například i náš Smil Flaška z Pardubic oslovovali jak svou přítomnost, tak budoucí generace. Místo pomíjivými panáčky na trůnech obsazovali své bajky zvířátky a zvířaty.

Takže jsme se k tomu nakonec dostali: Kdyby váš tatínek napsal „prezident“, šel by do vězení. Tak napsal „Zeus“…

Ano, cenzor snadno škrtne výpověď o oslech, jestli se oznámí pojmenování oslů jejich úředními jmény, a snadno zakáže zmínky o hyeně, když jí autor přilepí na srst vizitku. Jenže vizitky se během pokolení mění. A hyeny i vlci sužují dál... Opatrnost a zbabělost neznamenají to samé. Ezop to dobře věděl. Je možné oslovovat minulostí i budoucností. Archetypem. Minulost i budoucnost vyslovují zprávu o tom, co bylo, co je, i bude.

PhDr. Martin Petiška

(pseudonym Eduard P. Martin, v anglicky mluvících zemích Martin P. Edwards)

Narozen 1951. Je předobrazem Martínka, chlapečka malovaného paní Helenou Zmatlíkovou do knížek jeho otce Eduarda (1924-1987), autora knih, čtených už čtvrtou generací čtenářů po celém světě. Vystudoval divadelní vědu a slovanské jazyky (ruštinu, polštinu a bulharštinu). Pracoval jako vysokoškolský učitel literární teorie. Je autorem čtyřiceti knižních titulů. Píše romány, povídky, verše, eseje, scénáře, životopisy, meditace a divadelní i rozhlasové hry. Jeho sci-fi román Prorok? o naklonování Ježíše Krista, ač uzavřen doslovem římského kardinála Tomáše Špidlíka, vzbudil nebývalou vlnu kontroverze. Jeho neobyčejně úspěšné knihy příběhů o andělích z obyčejného života, které píše pro Karmelitánské nakladatelství, se počítají na desítky. Je také vydavatelem každoročního Almanachu českých šlechtických rodů a dalších knih, spojených s tímto tématem, a organizuje pravidelná setkání české šlechty. Některé ze svých knih a knih svého otce dal autor k dispozici zdarma na webu. Jeho nejnovější aktivitou je Institut Eduarda a Martina Petišky.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc