Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

111 let bohaté a dobrodružné historie, jíž vévodí Jaroslav Foglar. Vyšla Kniha o Dvojce. Knižní glosa Iva Fencla

14.05.2024
111 let bohaté a dobrodružné historie, jíž vévodí Jaroslav Foglar. Vyšla Kniha o Dvojce. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Skautská nadace (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Burianova obálka Foglarovy Knihy o Dvojce

Kroniky oddílu známého jako Hoši od Bobří řeky (nebo Pražská dvojka) nikdy nevyšly knižně. Existují dnes ale knižně vydané výbory - a především je tu vlastní Foglarův pokus napsat tzv. Knihu o Dvojce, výtah z těch kronik. Dvojku šedesát let vedl, nicméně úplně si ji nárokovat nemohl a nechtěl. Existovala i předtím a funguje dodnes, takže letos jí bude 111 let (přesné datum vzniku je nejasné).

Už v letech třicátých toužil Foglar mít jakousi „vypreparovanou zkratku“ kronik, jakési stručnější jejich převyprávění, a 29. března 1949 si zaznamenal: „Už častokrát jsem si přál - a se mnou všichni, kteří měli Dvojku opravdu rádi - abychom měli historii podrobně vypsanou v jediné přehledné knize, kterou by bylo možno přečíst za dvě až tři hodiny a kde by o minulosti Dvojky bylo skutečně všechno. Tahle touha napsat Historii Dvojky v kostce… přitom byla největší za okupace.“

Kniha o Dvojce se nicméně rodila zvolna i ztěžka, takže ji Skautská nadace vydala teprve nyní, a to ještě jen formou ofotografovaného strojopisu. Není přitom pouze Foglarův, protože první autor byl Sláva Bursík, který zachytil (a to teprve roku 1938) prvních dvanáct let oddílu (1913-1925), tj. dobu před Foglarovým nástupem a chopením se moci.

 

Jaroslav Foglar, Sláva Bursík: Kniha o Dvojce. Reprint oficiálně nevydané Knihy o Dvojce autorů S. Bursíka (1913 - 1925) a J. Foglara (1925 - 1931), doplněné několika vlepenými stranami původního oddílového vydání. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. K vydání připravil, doslovem opatřil Roman Šantora. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2023. 84 stran. K mání je na stránkách Skautské nadace.

Jak to vlastně bylo, si již čtěte sami, ale nelze nezestručnit už zestručněné! Antonín Benjamin Svojsík (1876-1938) založil roku 1912 český skauting a kluci se nejdřív scházeli v takzvaných „družinách“. Vedle jiných vznikla i jedna ryze pražská a osmičlenná - a říkali si kdožvíproč Skokani. Jejich „rádcem“ byl jistý Václav Jelen a klubovnu našli v Říční ulici.

Prvně tábořili - jen ve dvou stanech - u Pelíškova mostu na Sázavě. Postavili tam prý pramici a dva z nich doveslovali do Prahy. Při plavbě zažili četná dobrodružství, která si však dnes už musíme domyslet, a někdy koncem prázdnin 1913 (anebo po nich) se Skokani spojili s tzv. Kamzíky. Ty vedl budoucí starosta Svazu skautů (od roku 1935) a budoucí zakladatel naší endokrinologie Josef Charvát (1897-1984).

Sloučením vznikl třicetičlenný oddíl a začátkem roku 1914 získal klubovnu v Letohradské ulici. Stali se instruktory u výletů prvních skautek a plánovali putovní tábor, ale ten již zatrhlo zavraždění Ferdinanda v Sarajevu a mobilizace. Také Jelen byl odveden. Přesto šel život dál a o Vánocích 1914 inscenovali v Malostranské besedě dvě hry. Roku 1915 se pár těchto kluků stalo i instruktory skautek na prvním táboře skautek vůbec - u Sejcského ostrova - a v srpnu se Jelen vrátil raněn. Na podzim 1915 sehráli v klubovně šňůru dobročinných představení, a když začala zima, někteří už lyžovali, ačkoli šlo ještě o exotický sport, jak ho známe z filmu Krakonoš a lyžníci.

Zjara 1916 opravovali v Yacht Klubu loď Forward a v červnu byli na táboře v Čáslavi. O prázdninách na dalším: u Županovic na Vltavě. Přivydělávali si polními pracemi a dvakrát je navštívil profesor Drtina se synem Prokopem (1900-1980), jejich členem a budoucím ministrem spravedlnosti.

Podnikli také pětidenní výlet do jižních Čech, kde v Hostišově přepadli novináře a spisovatele Jana Herbena (1857-1936), jehož syn Ivan k nim také patřil, a 29. prosince 1916 uspořádali na Benecku lyžařský závod, který prý dopadl, „až na různá bloudění“, výborně.

Napřesrok opět makali u Županovic - na polích - a s 5. dívčím oddílem pořádali hodiny tance. Ze starších členů vznikla instruktorská družina a osamostatnila se jako 1. oddíl a nejstarší vodní skauti u nás. U Bursíků doma hráli na mandolínu a 30. června 1918 proběhl na Slávii atletický přebor, který vyhrál jistý Čáslavský a kde byl Bursík druhý. Ten rok se po pěti letech vrátili na tábor k Pelíškovu mostu a vybudovali dvě chýše. Udělali si výlet do Ledče, Zruče a Světlé. Na válečné frontě se octlo celkem šestnáct ze 75 hochů, kteří prošli tímto budoucím Foglarovým oddílem…

Pak válka končila a drželi pořádkovou službu už za květnových slavností Národního divadla, které se staly předehrou státního převratu. Počínaje 28. říjnem převáděli do kasáren transporty zajatců a byli telefonisty a kurýry na Staroměstské radnici. Informační kancelář Národního výboru měla k dispozici většinu z nich. Doplňovali pořadatele před Obecním domem a měli pořádkovou službu na Staroměstském náměstí. Pomáhali při stěhování Národního výboru do Harrachova paláce v Jindřišské a Bursík zaznamenal: „Vraceje se do Národního výboru k noční službě, ocitl jsem se ve Vršovických kasárnách, kde jsem konal s puškou v ruce hlídku, a vrátil jsem se teprve o polednách, protože střídání nepřicházelo.“

O východních zajatcích pak píše: „Početný transport těch ruských byl nejtěžším oříškem. Oddychli jsme si, když jsme je u Vršovických kasáren přepočítali a v pořádku odevzdali. To s Francouzi byla práce daleko menší.“

Skauti z Jelenova oddílu udržovali i pořádek při Masarykově návratu do vlasti, ale Jelen na funkci vůdce začátkem roku 1919 rezignoval. Na jeho místo nastoupil Prokop Drtina a vedl i další tábor u Pelíškova mostu.

A Foglar? Tomu bylo dvanáct a skautem se nadále nestal. Na nákladních vagónech a spolu s Červeným křížem zatím mířilo (po Velikonocích 1920) hned několik členů oddílu na Zakarpatskou Ukrajinu, kde vařili strádajícímu obyvatelstvu. V letech 1920 a 1921 tábořili u Letošovic a novinkou se tenkrát stávala odbíjená. V lednu 1922 uspořádali „1. taneční večer“ a na tábor k Příběnicím s nimi jel dánský vůdce Jörgen. Kluky naučil pokřiku, který oddíl užívá dodnes, a jehož jádrem je zvolání „čigoligo, čigoligo, čau, čau, čau“.

Domů se vraceli v pramicích a na kánoi, což zabralo šest dní, a zjara 1923 se zúčastnili kanoistického přeboru Cholín-Praha. Jejich loď pak vyhrála závod Svatojánské proudy-Zbraslav a nebyli ořezávátka, takže oslavili 10 let oddílu večerem v Lucerně. Mluvili tam jak Jelen, tak Bursík, a ten pak vedl tábor na ostrově u Příběnic v létě 1923, kdy i převzal celý oddíl. Film Den na skautském táboře natočil u Příběnic bývalý jejich člen Reichl, nyní ředitel Lloydfilmu. Pět členů oddílu bylo ve stejný čas v Dánsku za Jörgenem.

V září získali kluci putovní pohár vodních skautů a 1. června 1924, tedy zhruba před sto lety, uspořádali již druhý závod Cholín-Praha. Na tábor jeli pak na Malši, kus za Velešín. Místo objevil Bursík ještě s jistým Ducháčkem, pravidelným hostem táborů. Velmi podobně tehdy skauty navštěvoval i sochař Palouš, nicméně podobné pobyty „civilů“ na táborech poté Skaut s výjimkou víkendů zarazil.

Členů Dvojky ale ubývalo, jak stárli a odcházeli, a Bursík oddíl posléze musel předat dvojici nových vůdců, a to Jaroslavům Foglarovi a Ryšavému. Ti přišli do Dvojky z rušeného 34. oddílu. Tolik tedy (mnou zestručněné) vzpomínky Bursíkovy - a zbytek Knihy o Dvojce již napsal Foglar. Ale dovedl příběhy jen ke 2. srpnu 1931, kdy končil Tábor ve Sluneční zátoce, a definitivní verze poslední načisto přepsané stránky je z 9. května 1992.

 

Ukázka

Foglar ale Knihu také ilustroval a většinu textu zpracoval v letech 1949-1952. Úvodní kapitoly přitom věnoval klíčovým sekvencím vlastního dětství, a jak zaznamenal, bylo mu právě dvanáct let a psal se rok 1919, kdy jeho spolužák Mirek Stiebling přinesl do třídy chleba se švestkovými povidly zabalený do novin.

Stiebling vystupuje ve foglarovce Boj o první místo jako Sojka a všechny neuvěřitelné věci, které se tam o něm uvádějí, jsou prý pravdivé. Foglara každopádně upozornil na zprávu, podle které že se skauti mohou Na Staré Rychtě v Rytířské ulici hlásit k zájezdu do Anglie.

Tento hoch Stiebling seděl s Foglarem přímo v lavici a měl přirozenou dispozici k toulání. Už několikrát „utekl z domova“ a jistě i následkem této vyšinutosti navrhl, aby se zkusili dostat přes Kanál. Foglar byl pro a oba vinohradští chlapci se přitom naivně domnívali, že bude cesta zdarma. Možná nebylo divu, protože si tenkrát někteří lidé mysleli, že skauti ani nemusí do školy. - Na Rychtě jim jistý vedoucí řekl, ať přijdou na schůzku do vršovické školy. „Proti záložně.“ Jak se Foglar zmiňuje, byli tenkrát skauti vysmíváni třeba i jen pro nahá kolena - a jen někteří se ostatně odvažovali stáčet ponožky až na kotníky.

Na schůzce ve Vršovicích byl dojednán nedělní výlet do Prokopského údolí a Foglar prý tam slyšel o Prokopáku prvně. Skauti na schůzce zpívali především song Na těch panských lukách, což byla jejich oblíbená; jinak ji prý v těch časech nezpíval vůbec nikdo.

Stiebling na prokopskou výpravu nepřišel, ale Foglar ano. Nadšeně. Vykročili z místa zvaného Na Kovárně a přes Nusle mířili k Vltavě. Využili přívoz v Braníku a dostali se na kopec Kalvárie, kde hráli na plíženou. Foglar se vzápětí stal svědkem neštěstí, ke kterému patrně došlo při natáčení filmu. Jako jediný prý upozornil na pád herce ze skály a skauti obratem udělali nosítka a raněného dopravili k trati, kde zastavili vlak na Prahu. Dnešní ctitelé Foglara (například Slavomil Janov) mají za to, že se jednalo o film Titimekův náhrdelník, jenž měl premiéru 17. března 1920 a je bohužel ztracen; ale sám jsem posléze dospěl k trochu jinému názoru. Věc mohla být podle mě pouze narafičena a vede mě k tomu přesvědčení fakt, že si Foglar naprosto nepamatoval na žádné filmaře. Nezmiňuje se o nikom, a jen mu tehdy bylo řečeno, že prý „mají kameru na protějším svahu“. S tím se spokojil. Skauti pak muže naložili do vlaku na zastávce na znamení, a když byl odvezen, hry pokračovaly. Foglar dokonce vzpomíná, že se vedoucí oddílu především soustředil na přípravu k maturitě.

Jaká je hlavní námitka proti mé teorii? Raněný byl převlečen za dobrodruha a měl i střelnou zbraň či její maketu. Skutečně by skauti plánovali pouhý nácvik přenosu raněného tak složitě? Film Titimekův náhrdelník navíc skutečně existoval a režíroval jej Václav Binovec (1892-1976). Ten hrál i hlavní roli českého vystěhovalce, hledajícího poklad Aztéků. Další herec pan Struna zde pak byl „zrádný mestic“ a vystupovali také Hugo Kraus, Vladimír Pospíšil-Born, Marie Vítková a Marie Jansová. Scénář napsal sám kameraman filmu Josef Novotný.

Teprve na další schůzce zaúřadoval osud zřetelněji. Dostali totiž losy skautské loterie, aby jich každý deset prodal, a jenom oba nováčci měli prodat po dvaceti. Bylo to nespravedlivé, ale věc zvládli do dvou dní. Bohužel tím do nich vjela ctižádost, i prodali losů nakonec 150.

A to Foglar odpykal. Pří lítání Prahou dostal - i kvůli nahým kolenům - rovnou zápal plic (byť je ta diagnóza neověřena) a maminka mu skautování zatrhla. Peníze odevzdal sám Stiebling a Foglar ležel doma a nikdy víc „své“ skauty nespatřil. Sice to po letech zkusil, ale pozdě. Tehdy až zoufale toužil po návratu k onomu oddílu, i vstoupil opět do vršovické školy. Opakovaně se k ní vracel, ale školník mu nakonec řekl, že se tam kluci už nescházejí.

Foglar tedy aspoň hledal Prokopák. Ne moc chytře a také marně. Blíží se to, pravda, neuvěřitelnosti, ale... „Šel jsem tam asi pětkrát a dostal se pokaždé nejdál k vysokému viaduktu na konci Hlubočep. Jako závoj mi Zapomenutí s velkým Z zakrývalo cestu dál.“

Ale nejen zapomenutí. Při jedné z výprav se zeptal konečně na cestu, „ale nějaké zlomyslné malé holky mě úmyslně poslaly od viaduktu doleva“.

Nějak tím prý nabyl přesvědčení, že tenkrát našli úplně jiné údolí jinde, a hledat kvůli děvčatům přestal. Takže se stala dalším klíčem k jeho životu teprve Císařská louka a tamní zkouška oddílů před vystoupením o 28. říjnu.

O akci mu řekl starší bratr, tzv. oldskaut, a Foglar tedy bloumal po Louce, až narazil na teprve rok starý 34. oddíl vedený Jaroslavem Ryšavým. Pomohl co rozhodčí, měl přirozenou autoritu a Ryšavý mu navrhl, aby k nim přistoupil. Oddíl měl tehdy snad šedesát členů, a přece se někdy scházeli prostě v kuchyni na Letné, u svého skutečného vůdce učitele Kalivody.

I Foglar se dostavil na jejich „17. schůzku“ a docházel pak k manželům Kalivodovým (ona měla na starost „Vlčata“) takřka každý večer. A pracoval na oddílových písemnostech, co taky jiného? Navíc objevil druhý domov. Vnímal prý Kalivodu (vzpomíná) jako otce, přičemž o skutečného tatínka přišel už ve svých čtyřech letech.

Protože Kalivoda učil hned na dvou školách v Libni a na Letné, kluci v oddíle pocházeli z těch čtvrtí a většinou byli jeho žáky. Kuchyně však nikdy oddílu nestačí, a tak Stromovkou chodívali do „kouzelného“ údolí za Trojským přívozem. A taky do ďáblického a čimického háje. Už po dvou měsících se Foglar stal Kalivodovým zástupcem.

Ryšavý se funkce vzdal a zůstal jen instruktorem. Do „Údolí Mládí“ chodili každou neděli a Ryšavý a Foglar večer co večer ještě vždy na čaj ke Kalivodovým, kde hráli na mandolíny.

Na mikulášských sehrál oddíl hru Cikáni a Foglar v ní zvládl hned několik rolí. Napsal i báseň Údolí Mládí a je v ní moment, kdy se úžlabina za měsíčního svitu zadumá a sní, zda kluci ještě přijdou. „Nebo zapomenou? Rozběhnou se v širý svět, v pláň života rozbrázděnou? Kolik se jich vrátí zpět?“ Kterási maminka při recitaci těch veršů na mikulášské brečela.

V lednu jeli ke Kalivodovým rodičům: vlakem do Píst za Českým Brodem. V mrazu a stále s nahými koleny, protože kroje neodkládali, rozdělali v lese oheň a Kalivoda a Ryšavý dali Foglarovi přezdívku Jestřáb. Jednak přišel od oldskautů Jestřábů, které vedl jeho bratr (tuto „epizodu“ jsem zde vynechal, protože byla omyl) a jednak se v kronice, kterou vedl, opakovaně vrhal na „oběti“ a „trhal“ je svým perem.

Zjara Foglar zvládl sám i první samostatnou dvoudenní výpravu s dětmi do Pikovic, kdy nocovali ve stanu po rozpadlých Jestřábech, a podobně zvládli výlet na Kokořín. Ale členů ubývalo a zůstávali hlavně libenští, a to především z pověstného domu Na tarase.

Dokonce jich odtamtud pocházelo osm. A jen s osmi hochy také Foglar vyrazil na první letní tábor. Nepřipraven. Mířili vlakem do Světlé a pěšky šli tři a půlhodiny po vedrem rozpálených silnicích do Ledče, aby ušetřili za lístek. Foglar byl v Ledči rok předtím prvně na několikadenní návštěvě strýce a celý tábor by skončil katastrofou, ale potkali vedoucího 35. skautského oddílu, který poblíž tábořil. Ten se jmenoval Ladislav Rački a byl jugoslávského původu. Za tři dni měli končit, i navrhl Foglarovi, že mu tábor nechá i s kamny a slamníky. Bingo! A přece tehdy hrdý a naivní Jestřáb prosil o lhůtu na rozmyšlenou.

Konečně se k Rakčimu nastěhovali. Ležení bylo u lesa, asi 150 metrů od mlýna. „Místo jsem pojmenoval už rok předtím u strýce, ještě jako civil,“ vzpomíná Foglar překvapivě. „Pojmenoval jsem ho Zátoka Neznáma, protože jsem nevěděl, jak to zde vypadá. Vždycky jsem se sem jen díval z dálky, od okraje města, a to jsem nemohl v tahle místa dohlédnout pro ohyb řeky.“

V předvečer dne, kdy měli předchozí táborníci odjet, vzal Rački přítele proti proudu Sázavy. Došli na větší louku v zátočině a Foglar měl onomu místu teprve za šest let začít říkat zátoka Sluneční. Rački tu stany nepostavil, protože to znamenalo platit vysoký nájem, ale nyní navrhl, aby se příští léto oddíly spojily.

Sotva odjel, přišly problémy. Kluky Foglar neuměl nutit k práci a za dešťů se museli na dva dni odstěhovat do mlýnské stodoly. Zrovna tak přišla krize v Praze. Zatímco byl Foglar na táboře, Kalivodovi se vzdali vedení. Pohádali se s Ryšavým a ten vymyslil (měl to ze své hlavy?) následující ultimátum: „Zůstanu u práce, jen když zbylí hoši přejdou do 2. pražského oddílu. Skomírá.“

Ve Dvojce zůstalo tenkrát nadšení jen ve třech klucích a ti tři chodili s Čtyřiatřicítkou jako hosté už čtvrt roku. Foglar je prvně potkal právě v Údolí mládí. Jmenovali se Müller, Reinsberg a Kafka. Ale celá šaráda Foglarovi páchla. Chtěl, aby raději zrušili Dvojku. Přesun si představoval opačným směrem a jen Ryšavý chápal, že jde o DOBU trvání Dvojky.

34. oddíl byl starý jen dva roky, zatímco Dvojka patřila už tehdy k nejstarším oddílům. Snad se dá říct, že jí i „politicky“ přikládali skauti smysl pro celé hnutí. 34. oddíl byl už za pár týdnů oficiálně zrušen ústředím a Ryšavý vesele formoval doplněnou Dvojku. 12. října 1925 to schválil „Pražský Skaut“ definitivně, Ryšavého jmenoval vedoucím a Foglara jeho zástupcem. A Bursík? Sice ještě byl také vedoucí, ale „čestný“. Dospíval, už ani neměl čas.

„Osádka“ už zmíněného libeňského domu Na tarase byla bohužel tenkrát kýmsi ovlivněna a odmítla do Dvojky přejít. Z Libně tak vlastně přestoupili pouze jistí Málek a Lorenc. Foglara to otrávilo. Dlouho se vzpamatovával. 20. září 1925 proběhla první výprava s domovenkou Praha 2. Na konci měsíce jeli znovu na Kokořín. Ale jen čtyři, a to včetně Foglara. Jeli jen pamětníci barvité výpravy z května. - Jinak se scházeli se v sálech Skautského domova na Petrském náměstí, kde nebylo útulno. Ale ve Foglarově specifickém životě mělo teprve všechno přijít a publikace Kniha o Dvojce zachycuje už řečené i následující a velmi podstatné události do roku 1931. Jestřáb se vše doučil a hodně věcí začal teprve pak dělat po svém. Mimo jiné kluky z oddílu neoslovoval „bratři“, jako to vždy dělal komisní Ryšavý, a neříkal jim ani příjmeními. Užíval jména křestní a přezdívky. Tak plynul čas a najednou žijeme sto let poté… Srovnání tehdejší a dnešní Dvojky už musím nechat na jiných.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl