Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Asimulant Švejk. Sedmá povídka za série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

13.04.2024
Asimulant Švejk. Sedmá povídka za série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fáda

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí Midjourney

Stejně, jako bylo Rakousko-Uhersko střetem mnoha kultur, není možné, aby Švejk nesmočil svůj divoký jazýček v multinárodní rozlišnosti nucené žít pospolu. Marek Dobeš a jeho pokračování nových osudu Josefa Švejka.

„Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu - Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celého světa. Proletáři všech zemí, spojte se!“ Karel Marx

„Ten chlap měl radši psát horory.“ Tak pravil Švejk.

 

„Vy, Švejku, jste taky takový asimulant. Simulujete blbost, abyste na vojně zapadl a přitom jste mazaný jak tahleta, jak se to jen, lýška. Vy se zas tolik od toho vašeho polního kuráta Otto Katze nelišíte. No, co se štětíte, vždyť ten váš spisovatel, ten Gašek, to přece tak dobře popsal, nepamatujete?“

Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid.

Ale Švejk neměl ani nejmenšího zájmu štětit se. Jen se zoufale snažil přijít na to, zda k němu hlasitěji hovoří ten divný hlas v hlavě, stařec hluboko ve vagónu pod ním nebo jeho létající koberec. Tříštilo a pletlo se mu páté přes desátek. Kalva se mu hrozila oddělit od těla. A odletět za zvony do Říma nebo alespoň do Čáslavi. Náboženské symboly okolo něj vířily. Nefigurální geometrické ornamenty společné islámu i judaismu se do sebe zakusovaly a opět rozplétaly. A okolo toho všeho se nezaujatě přesýpaly mandaly. Přesvědčovat Tatary o výhodách křtu, byl kříž.

Těch Tatarů ruských, se kterými byl nyní zavřen v odstaveném rakousko-uherském vagónu. S posledními zbytky středověké mongolotatarské záplavy, kteráž všechny země od hranic „nebeské" říše čínské až k Olomúci, od Sibiře až indickému moři zatopila a ruskou říši v koňském objetí držíc a krev i šťávy její, jako nenasytný upír střebajíc konečně železnou pěstí probuzené síly slovanské rozpoltěna jest a rozdrcena, poskytnuvši výstražný příklad odvěkým vrahům a nepřátelům Slovanstva, kdyby též někdy o porobu jeho pokoušeti se chtěli. Třásla se druhdy celá Evropa slyšíc jen jméno zlaté hordy vyslovovati, chvěli se národové již z úkladného vraždění Slovanů řemeslo dělali, děsili se státové velicí i mocní nájezdů půlměsíce a koňského ohonu, ale jich zkrotiti, jich zbaviti se nedovedla Evropa, moc mongolo-tatar-skou roztřepilo a roztříštilo rámě Slovanstva, i zbyly jen dva chatrné pomníky bývalé její slávy: doklepávající Turecko, jemuž co nevidět zase Slovanstvo poslední zasadí ránu, a „veliký magyar-ország," kterýž nemoha se též konce svého dočekati, slovanský svět všemožně škádlí a dráždí. — Jen strpení, baratom, i na tebe řada dojde. Odehravše dávno již svou roli válečnou a světobornou, žijí vlastní Tataři nyní, v nesčíslných větvích a hordách rozptýleni, v rozličných částech ruské říše tiše a klidně přivykajíce pod mírnou a vlídnou vládou slovanskou životu spořádanému, jinak ale zcela volnému.

Švejk se pokusil zkoncetrovat. Jak k tomu všemu vlastně došlo? Vzpomněl si, jak krmil tlumočníka Tatarů poznatky svého bratra, profesora na gymnasiu. Ale měl vůbec kdy bratra? Těžko říci, sám už nebyl schopen rozpoznat lži od pravdy. Každopádně věděl, že říkal zhruba následující…

„Podívejte se třeba na židy, ještě za Karla IV., otce vlasti, v Norimberku raději sami kráčeli na hranici, než by se nechali pokřtít a dnes? Nebrání se ničemu. Dokonale se asimulují.“

„Co to znamená asimulovat se?“ položil tlumočník udivený dotaz v chvályhodné snaze nepokřivit překladem jakoukoli Švejkovu myšlenku, ať už byla původu sebepaťatějšího.

„Asimulovat? To znamená předstírat, že jsi jedním z nás tak dlouho, až se tím staneš,“ opáčil Švejk a jedním dechem se vstřícností idiota sobě vlastní pokračoval.

„Nebojte. Ještě nám poděkujete. Pávě ten křest vám umožní se přejmenovat. Abyste mezi nás lépe zapadli. Židé to tak s úspěchem dělají už dlouho. Proč byste vy muslimové, jejich mladší náboženští pobratimové, nešli vyšlapanou cestou.“

Teď byl čas, aby se trochu zaštětila tatarská menšina tvořící v tomto vagónu drtivou většinu. Kruh okolo Švejka se opět o něco zúžil. Jak bylo jeho zvykem, nevěnoval tomu ni nejmenší pozornost.

„Přijímají dokonce i naše jména, aby mezi nás zapadli a nikdo je nemohl odlišit a nějak je upozadit. Umí si v tom najít i vlastní výhodu. Podívejte se na toho německého proroka diktatury proletariátu. Nějakej Karl Heinrich Marx. To zní vznešeně teutonsky, což? A přitom je to vějička na naivní posluchače. Narodil se jako třetí dítě do původně židovské rabínské rodiny v pruském Trevíru v Porýní jistému Hirschelu Mordechaiovi, který si přechodem na protestantství pojistil povolání justičního rady. Z našeho českého hlediska je zajímavé, že jeho předkové pocházeli mimo jiné z Postoloprt. To je taková slovní hříčka, víme? Něco jako získat za pět prstů. Což ostatně byl i základ celé té teorie. Vzít těm co mají a třeba násilím to dát těm, co by chtěli.“

Rozruch mezi islám vyznávajícími Tatary utichl. Tohle neznělo zrovna jako obhajoba národa nepřátel. A když Švejk dokonce vztyčil ukazovák pravé ruky, jakoby je nabádal k šahádě, získaly jejich výrazy i na jisté smířlivosti. Dlouho se na jejich osmahlých tvářích neudržely, protože Švejk suverénně pokračoval.

„Ale poctivým křtem se to pro vás všechno vyřeší, pravím vám. Nu a při té příležitosti vás také právě všechny přejmenujeme. S těmi vašimi jmény by si jeden překousl jazyk. Hádží Halef Omar ben hádží Abú'l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah, to se v knížce čte dobře, ale zkuste to vyslovit na Armádě spásy, když jdete škemrat o příspěveček v hmotné nouzi. To než dořeknete, už je vší té charitě konec a jak by k tomu přišel zbytek migrantů-“

Švejk si všiml nechápavých pohledů, které cizí, gymnaziálními učebnicemi dosud stěží inkubované slovo vybudilo. Na mysli mu přišlo, že synonymem může být „uprchlíků“. Ale před čím by asi tak prchali z Kalkaty do Prahy, že? Rychle se opravil na výstižnější-

„Přivandrovalců, kteří k nám ten rok připutovali? A jak by k tomu přišli naši cikáni, kteří měli ten rozum, konvertovali ke křesťanství už dávno, mají krátká jména a dávky se jim díky tomu vyplácejí jak na drátku?“

„Kdožeto?“ Osmělil se tlumočník k upřesňujícímu dotazu. Švejkovi bylo zcela jasné, že do této společnosti založené na tvrdém a nelítostném potrestání každého příživnictví, kočovníci zvenčí proniknout nedokázali. A to ani ti indičtí. Začal proto zeširoka.

Do Herrensdorfu za Českou Lípou jednou přišla cikánská banda Serinkova. Sčítacím komisařem byl pan Lerche, upřímný Němec s hezkým voletem. Pan Lerche neprodleně navštívil starostu Köhlera a prosil ho, aby cikány nevykazoval z obce, poněvadž by odtáhli do Müllersdorfu a on, pan Lerche, přišel by o slávu, že německý národ zvelebil o osmnáct nových příslušníků, tolik osob čítala totiž banda Serinkova.

Starý Serinek utřel si slzu. „Rádi bychom byli Němci, to ví bůh, s největší radostí bych všude říkal: Ich bin Serinek, ein Deutscher!, ale přidejte, milostpánové, dva šestáky a já půjdu mezi své děti říci jim: Pomodlete se, děti! Už jste ode dneška Němci a dostaneme dvě koruny za každou hlavu.“

Slíbili mu tedy dvě koruny a starý Serinek s radostí odešel ku své tlupě. Tam bylo živě debatováno. Konečně vyhrál názor, že nelze dělati Němce bez piva a bez vuřtů. I šel starý Serinek tlumočiti tento názor poznovu na obecní úřad. „Zlatí milostpánové,“ rozplakal se tam, „toto řekli moji synové a dcery: Čibálo! Bez piva a bez vuřtů nemůžeme dělat Němce. Dejte nám každému k těm dvěma korunám nějaké pivo a nějakého vuřta a moji synové a dcery řeknou všude s největší radostí: Ich bin Serinek, ein Deutscher!“

Táhnou nyní dále k Liberci a na cikánských vozech mají velkoněmecký prapor. Starý Serinek je spokojen a jen jedna věc kalí jeho štěstí, že těch krásných dob neužije i jeho nejstarší syn, který právě sedí na Pankráci pro loupež.

S jakou radostí by ten shrábl ty koruny a jak by mastnou hubou řekl slavnostně: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“ A to je milí, tatarští přátelé nejvyšší dosažený stupeň asimulace v dějinách.

Načež si ještě pamatoval, že vzápětí mu dali napít toho podivně sladkého čaje a koberec se s ním vznesl.

V textu čerpáno z textu Serváce B. Hellera „Život na Rusi“, Matice lidu, č. 3. Praha 1868; povídky Jaroslava Haška „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“ a knihy Karla Maye: „Ve stínu pádišáha“ (Im Schatten des Grossherrn)

 

Příště: knižně, neboť zájem projevili knižní vydavatelé a vyšší gramáž bere 

 

Vložil: Marek Dobeš