Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Hitler také, hlavně ale Himmler (a Hess) jel v okultnu jako ďas. O tom vypráví kniha Nacisté a nadpřirozeno. Knižní glosa Iva Fencla

10.04.2024
Hitler také, hlavně ale Himmler (a Hess) jel v okultnu jako ďas. O tom vypráví kniha Nacisté a nadpřirozeno. Knižní glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Bookmedia Ostrava (stejně jako obálka v textu)

Popisek: Výřez z obálky knihy Nacisté a nadpřirozeno

V letech 1948 - 1989 mohl v Československu psát o vztahu nacistů a nadpřirozena leda snad jen legendární Ludvík Souček, jinak důstojník a lékař. Nikomu jinému to neprošlo a úplně ani Součkovi ne. Po převratu se hodně věcí obrátilo (samozřejmě včetně některých kabátů) a možná tím pádem dochází k opačnému extrému. Musím se ale ptát: je tady ještě o čem psát? Anebo přemíláme ve vztahu nacismu a nadpřirozena jedno a to samé? Nuance? Starou sodu? Neumím odpovědět a jen (zaujatě) listuji nejnovější knihou na téma.

Jmenuje se Nacisté a nadpřirozeno, české vydání je z března 2023 a napsal ji Michael Fitzgerald, jehož devět let stará publikace s obdobným námětem je nadále na trhu, jak jsem zjistil, ostatně ji mám: Nacistická okultní válka, autor Michael Fitzgerald, k mání v KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví. Najednou mě proto napadá, že dnes větší díl čtenářů zajímají reálná fakta o nacismu. Ne nadpřirozeno, ale naopak jeho přirozenost. Nemáme snad šarlatánů všude dost, možná i na soudobé politické scéně?

Patříte-li ovšem apoliticky k fanouškům nadpřirozena, i kdyby nadpřirozena pochybného, a pořád ještě máte pocit, že víte málo, jsou Nacisté a nadpřirozeno trefný vstupní portál do problematiky. Sice je to fakticky kompilace, ale nevychýlená do extrému. Ani negeneruje plané senzace vysoustružené z trivialit, ani nepopírá roli okultismu u některých nacistů. Uznávané výklady ve věci sice už předložili historikové jako James Webb, Dusty Sklarová a Francis King - nesmírně obezřetní při hodnocení materiálu -, Fitzgerald je ovšem s úctou jmenuje. Výhodami jeho knih jsou mj. krátké kapitoly a hutnost, chcete-li strohost.

 

Michael Fitzgerald: Nacisté a nadpřirozeno. Z angličtiny přeložil Vladimír Fuka, Bookmedia Ostrava 2023. 256 stran

Okultní praxe roli ve Třetí říši hrála taky díky Hitlerovi, to jistě, ale byl to především Himmler, kdo se na poli okultna činil jako otrok lampy. Ne snad? Lány času, úsilí a peněz, ba vlastní prestiž, byla-li ještě jaká, házel Bohu do oken. Vynakládal to vše při budování hradu Wewelsburgu, nacistického pokusu o nový Kamelot, i během pořádání novopohanských slavností. Při absurdních pokusech o komunikaci s Jindřichem Ptáčníkem, při vysílání expedic za pozůstatky na Zem prý padlého měsíce, při studiu magických vlastností zvonů v oxfordské katedrále! A podobně jako Himmler hledal nesmysly i další zločinec jménem Rosenberg. Věřil ve zmizelou Atlantidu, no tak dobře, avšak byl iracionálnější Himmlera. A Göring?

I jako letec stál zprvu pevně na zemi a zdálo se, že ho nadpřirozeno nezmámí. Omyl. Brzy mezi svými sbírkami obrazů dumal nad tím, nakolik je Země dutá.

Nadpřirozena se ale především týkala mysteriózní společnost Vril, pojmenovaná na počest britského románu lorda Lyttona. Jmenuje se The Coming Race (1871), česky Budoucí lidstvo. Autor tvrdí, že v nitru zeměkoule žijí polobozi, kteří si říkají vril-ya, a zdůrazňuje jejich árijství. Ovládají údajně sílu vril a plánují nás tu nahoře aspoň částečně vyhubit. Z větší části. Budoucí lidstvo je samozřejmě pouhý román a končí větou: „Modlím se, aby ještě uplynuly věky do chvíle, kdy se naši neodvratní ničitelé vynoří ve svitu slunce.“

Je Lyttonův sen vůbec na místě vážně zkoumat? Určitě stojí za to ozřejmit si definici vrilu, té spásné energie. Podle dostupných informací se fakticky jedná o totéž, čemu Japonci říkají „či“ a hinduisté „prána“. Roku 1919 se základ budoucí společnosti Vril sešel poblíž Berchtesgadenu. Už tehdy - krátce po pro Němce potupném skončení první války - očekávali Mesiáše, toho spasitele Německa. Přijde, bude nejspíš prostý a ujme se Kopí osudu, doposud součásti rakouských korunovačních klenotů…

Členy spolku byli od začátku budoucí Hitlerovi přátelé Eckart a Haushofer, později i Rudolf Hess, Göring a Himmler. A bytosti vril-ya, které poutaly jejich zájem? Pohrdaly ve své říši soucitem a podle Lyttona měly svého vůdce, jehož cíl je „čistota“ lidstva v rámci potlačení podřadných ras.

Ale společnost nevycházela jen z jednoho románu, nestačil by. Jejím zdrojem se stala japonská Společnost Zeleného draka, prahnoucí po světě vyvolávat převraty. V Tibetu je, lze dodat, zelený drak symbol hromu. Nepřemožitelnosti. A příslušníci této východní organizace zkoušeli soustředěnou myslí ovládat vlastní čakry. Navíc tvrdili, že taky Země je astrální tělo. S několika velmi vitálními srdci neboli zemskými čakrami. A věřili, že je dvacáté století k tomu, aby se vynořila nová, rozhodnější civilizace. V Mnichově založil „pobočku“ Draka Haushofer a zprvu si říkala Bratři světla nebo Světelná lóže. Posléze Vril. A taky sny o podsvětních říších Agartha a Šambala nacisty přiměly k tomu, že uspořádali čtyři výpravy do Tibetu - v letech 1931-1932, 1934, 1936 a 1938-1939 - a jako šílení posílali jeskyňáře do hlubin rozličných dolů a jeskyní, aby tam pátrali po království vril-ya.

Lytton je dnes už známější jako autor opakovaně zfilmovaného románu Poslední dny Pompejí a psal i působivé horory. Je otázka, co z toho myslel vážně, byl to hlavně spisovatel s bujnou fantazií. Vidíte, a přesto a navzdory imaginaci tvrdil, že pro vril jednoduše nenachází synonymum. Představoval si ho jako energii a - zrovna objevenou - elektřinu. S něčím navíc. A co s tím má společného nacismus? Jak sám Fitzgerald uznává, Hitlerovo zapojení do Společnosti rychle sláblo, jakmile se stal v Německu zdárným politikem; takže jen jemu blízká trojice Himmler - Rosenberg - Hess posléze udržovala na pozadí událostí aspoň étos vrilu. Abychom se ale nemýlili v opačném gardu. Existence společnosti význam měla a zůstala jako mnoho jiných významných věcí až do konce války utajena. Ještě v Norimberku ignorovali žalobci zmínky o Agartě a Šambale, protože se prostě chtěli ubránit výmluvám obžalovaných na nepříčetnost, a teprve roku 1947 zveřejnil Willy Ley stať o vytváření nadčlověka za pomoci vrilu. Ten text se jmenuje Pseudověda v nacistickém režimu a čteme tu prvně o „Muži se zelenými rukavicemi“ neboli o jednom z lámů usazených v Berlíně jako učitelé a stýkajících se s Haushoferem, faktickým šarlatánem.

Jedním z největších paradoxů dějin zůstane, že nacistické hnutí bylo posedlé relikviemi právě těch náboženství, která nenávidělo. Relikviemi judaismu i křesťanství. Kopí svatého Mořice, kterým Říman Longinus údajně bodl ukřižovaného Krista, v mládí fascinovalo i Hitlera, a když anektoval Rakousko a vjel se slávou do Vídně, dal ho převézt do Norimberka, aniž by zkoumal jeho silně pochybnou pravost.

Fitzgerald se obírá i návazností nacismu na teutonské rytíře a hledáním vůbec nejposvátnější židovské relikvie, Archy úmluvy. Tedy zářící truhly s Desaterem, kterou vyrobil Mojžíš, když byli Izraeliti v egyptském zajetí. Během následného putování z Egypta nesli kněží archu v čele průvodu a skončila v Šalamounově chrámu, když byl dostavěn. Ale chrám zničili roku 586 před Kristem Babylóňané. Povedlo se ještě předtím archu ukrýt? Někteří rabíni dodnes tvrdí, že ano, a podle jednoho z mnoha tvrzení je v Chartres, kam ji přepravili templáři, kteří prokazatelně ve Svaté zemi prováděli vykopávky. Ale pravděpodobné to není. I nacisté proto nakonec hledali spíš grál. (I když Howard Buechner bombasticky tvrdí, že plukovník Otto Skorzeny našel archu i grál roku 1944 na jihu Francie.)

Většina pátrání nacistů po grálu se týká muže jménem Otto Rahn. Ten se domníval, že je archa v moci katarů, a tedy zlovolné sekty, která hlásala, že svět nestvořil bůh, ale ďábel. To si, pravda, koncem života myslel třeba i Mark Twain, rozhodně ale netvrdil jako kataři, že to byl ďábel nenávidějící Židy.

Roku 1929 hledal Rahn svatý grál v Carcassone a jeskyních jižně od hradu Montségur. Ve třicátých letech kvůli němu navštívil Montserrat ve Španělsku a roku 1933 se vrátil do Německa. Rok poté vydal knihu, která silně zaujala Himmlera, a tak byl Rahn naverbován k SS. Měl za nacistické peníze pátrat po grálu dokonce až na Islandu, ale výsledkem jeho cest je „pouze“ další kniha (1936). Roku 1939 spáchal sebevraždu.

Himmler rok nato navštívil hrad Montserrat, který někteří považují - stejně jako Montségur - za Munsalväsche z Wagnerova Parzivala. Návštěva nic neobjasnila, samozřejmě, ale je tam skutečně hezky.

Až moc krátce se věnuje náš Fitzgerald doktríně „světového ledu“, za kterou stál Hanns Hörbiger, ale víc píše o „árijské“ fyzice a matematice. A opakovaně naráží na už zmíněného Erika Jana Hanussena, vlastním jménem Herschela Steinscheidera. - Vlastně to byl herec, velmi dobrý zpěvák, akrobat a jevištní iluzionista. Také napsal knihy: Telepatie a Čtení myšlenek. Stal se Hitlerovým důvěrníkem, vydával časopis, zřídil Palác okultismu a 26. února 1933 předpověděl požár Reichstagu. Náhoda to asi nebyla, šest týdnů nato byl zavražděn.

Postoj nacistů k nadpřirozenu začal být tehdy kritický a v letech 1933- 1937 v Německu fakticky vymýtili okultismus i astrologii. Něco málo sice zbylo, ale po 10. květnu 1941, kdy uletěl Rudolf Hess do Velké Británie, přesvědčil Martin Bormann svého šéfa, že se ten úlet zaručeně stal pod vlivem astrologů; takže byli během „Akce Hess“ pozatýkáni.

Gestapo lovilo i obyčejné hadače z ruky, grafology, dokonce léčitele; ale po nějakých třech týdnech výslechů všechny propustilo. Tak či onak byla v Německu už Bible nahrazena Mým bojem a Hitler oslavován jako spasitel. Nevyznával žádné nadpřirozeno a po válce naopak plánoval zničit náboženské instituce. Kdyby se střet vyvinul ve prospěch Německa, čelili by křesťané perzekuci o síle, jakou naprosto nezažili od času římského impéria. Dosvědčuje to i Rosenbergových Třicet artikulí, ve kterých mimo jiné hlásá: Bible se v Německu přestane vydávat. Z oltářů zmizí krucifixy, obrazy svatých - a budou tam ležet pouze meč a Mein Kampf. Z kostelů, katedrál a kaplí musí pryč křesťanské kříže, aby je nahradila svastika. Protože bohem Němců je Wotan. Od roku 1938 se v německých školách nesměly zpívat koledy a slovo Weihnachten (Vánoce) bylo nahrazeno slovem Julfest. To byly tedy „konce před koncem“. Ale začátky?

Hitler byl od roku 1919 pod vlivem nejméně tří okultistů, a to Gottfrieda Federa, Dietricha Eckarta a Alfreda Rosenberga. Eckart ho uvedl - vedle Vrilu - i do společnosti Thule a tzv. Armanenského řádu. Byl mu „spirituálním otcem“ a seznámil Hitlera se spisy židovského psychologa Otto Weiningera, který národy rozdělil na feminní a maskulinní. Weininger se za své židovství ukrutně styděl, a nakonec spáchal sebevraždu. Ale zaživa byl antisemita a nejen to, protože nejvíc proslul tvrzením „i nejlepší žena je podřadnější než nejhorší muž“. A racionálně tvrdil, že musíte mít k agresivnímu antisemitismu vždy židovské rysy.

Dalším podivínem, který Hitlera hnětl, byl paranoidní Alfred Rosenberg, vyhnanec z Estonska, odkud prchl po ruské revoluci. V soukromí byl sběratelem hudebních nástrojů a vedle Židů nenáviděl kapitalismus, komunismus, katolíky… Vlastně i materialismus. Zdálo se, že ctil jen síly přírody, a byli to on a Eckart, kdo v němčině vydali podvržené Protokoly sionských mudrců. Roku 1930 zveřejnil pak Rosenberg své klíčové dílo Mýtus dvacátého století, nakonec druhou nejoblíbenější knihu nacismu. Asi věřil všemu, co psal, a snil o „spirituální existenci vyššího člověka“ mimo materiální tělo. Nemá smysl rozebírat jeho bludy, ale mimo jiné se domníval, že by prý křesťanství pozbylo všech „židovských rysů“ a stalo se antisemitským náboženstvím, kdyby nebylo svatého Pavla.

Závěrem se vraťme úplně na začátek. Už roku 1909 se Hitler setkal s antisemitou Adolfem Lanzem, jinak vůdcem řádu tzv. Nových templářů. Byli to „jen“ okultisti, ale s mocí. Lanz vydával časopis a ve dvacátých letech vlastnil řád čtyři hrady! Jejich heslo neznělo pěkně. „Rasová válka až po kastrační nůž.“ Biblické anděly považoval Lanz poměrně iracionálně za první árijské reky a vedle Židů choval zvláštní zášť ke Slovincům a Čechům. Ještě roku 1951 tento muž tvrdil, že ke „konečnému řešení“ inspiroval Němce právě jeho řád. Jistěže to byl nesmysl a Fitzgeraldovy knihy nakonec soudného čtenáře přivedou k tomu, že si uvědomí, jak důležité je chápat vztah nacismu a přirozenosti. Jistěže ne ve smyslu normality nacismu, ale v duchu věčné války s některými přirozenými sklony jedince i davu.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl