Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pozapomenutý Timur a jeho parta aneb Jak Rudá armáda „statečně bránila vlast“, ačkoliv ve skutečnosti přepadla sousední zemi

09.04.2024
Pozapomenutý Timur a jeho parta aneb Jak Rudá armáda „statečně bránila vlast“, ačkoliv ve skutečnosti přepadla sousední zemi

Foto: Se svolením Knihobot (stejně jako snímek obálky v článku)

Popisek: Takhle vypadala knížka Timur a jeho parta s ilustracemi Kamila Lhotáka

DO HLOUBKY Pokud patříte ke generaci dětí, které zasedaly ve školních lavicích před rokem 1989, pravděpodobně vás jako povinná či alespoň doporučená četba neminula kniha sovětského autora Arkadije Gajdara. Novelu Timur a jeho parta celé generace čtenářů obdivovaly pro dobrodružné vyznění dětského příběhu, jakých ve své době nebylo mnoho, a zrovna tak ji druzí nenáviděli pro její ideologické poselství. Pozapomenutá dětská knížka je dnes možná aktuálnější, než by si šiřitelé sovětského a ruského imperialismu přáli.

Budoucí spisovatel publikující pod pseudonymem Arkadij Gajdar se narodil jako Arkadij Petrovič Golikov v roce 1904 v ruském městě Lgov. Otec se živil jako učitel, matka byla šlechtického původu. Velkou část dětství strávil Arkadij ve městě Arzamas, které alespoň v jeho vzpomínkách neslo značně idylické rysy.

„Naše tiché městečko Arzamas se ztrácelo v záplavě sadů, ohrazených vetchými ploty. V zahradách bylo plno višní, raných jablek, trnkových keřů a pivoněk. Městem kolem zahrady se táhly tiché zabahněné rybníčky, ve kterých už dávno vyhynuly dobré ryby a zbyli jen kluzcí okouni a žáby. Městečko se podobalo poutnímu místu, bylo v něm na třicet kostelů a čtyři kláštery,“ napsal o něm později. 

Realita a sny 

Toto „tiché městečko“ má sto tisíc obyvatel a v červnu 1988 se tu odehrála tragédie – při výbuchu vlaku naloženého trhavinou zahynulo 91 lidí a patnáct jich bylo zraněno. Katastrofa, kterou dodnes připomíná nevzhledná skulptura označovaná za památník, zničila 151 budov a osm rodin zůstalo bez domova.

Rozpor mezi idylickým pohledem na dětství v „tichém městečku“ a drsnou, nelítostnou realitou jako by byl pro Gajdara typický. On sám žil ve světě ideálů, které přenášel do svých knih.

Co na tom, že realita byla poněkud odlišná. 

Neradostné dětství revolucionáře 

Arkadijovo dětství netrvalo dlouho. V roce 1917 už jako třináctiletý pod vlivem levicových myšlenek rozdával letáky a hlídkoval v ulicích Arzamasu. Byl při tom napaden a pobodán.

Ve čtrnácti letech začal pracovat jako korespondent místních novin, stal se členem bolševické strany a přihlásil se do Rudé armády. Lhal o svém věku a díky tomu byl přijat.

Již v lednu 1919 putoval na ukrajinskou a později polskou frontu. Jeho vojenská kariéra pokračovala strmě vzhůru. Podílel se na potlačení antikomunistického rolnického povstání a byl jmenován velitelem pluku. Armádní řady opustil ve dvaceti letech, zřejmě kvůli následkům zranění, která utrpěl. 

Občanská válka v tvorbě pro děti 

Po odchodu z armády začal pracovat jako novinář. První povídku pro děti napsal v roce 1925. Poselství R. V. S. vypráví o dobrodružství dvou chlapců, kteří za časů občanské války zachránili život zraněnému veliteli rudých. V češtině kniha vyšla v roce 1960.

První Gajdarovou rozsáhlejší prací pro mládež byla autobiografická novela Škola, publikovaná nejdříve časopisecky. Tak jako předchozí kniha i Škola se odehrává za občanské války. V češtině se dočkala hned pěti vydání. Ve slovenštině vyšla čtyřikrát.

Dobu občanské války neopouští ani děj knihy Na hraběcích rozvalinách. Příběh vypráví o chlapci, který se postaví banditům a udá je čekistům, příslušníkům bezpečnostního orgánu sovětské moci. 

 

Snímky Arkadie Gajdara, foto FDB

Místo dalekých krajů kolchoz a budování socialismu 

V časech budování socialismu se odehrává soubor povídek Daleké kraje. Symbolem „dalekých krajů“ je rychlík projíždějící denně zapadlou vesničkou, v níž žijí a o vzdálených zemích sní chlapci Vaska a Peťka.

Jejich život je líčen na pozadí tichého a odlehlého kraje, který se postupně proměňuje. Ve vsi vzniká kolchoz, začíná se budovat strojírenský závod, staví se škola, sílí stranické uvědomění obyvatel. V češtině se Daleké kraje dočkaly čtyř vydání, jednou kniha vyšla ve slovenštině. 

Pionýrský tábor Artěk navštíví smrt 

Šťastný život dětí v pionýrském táboře Artěk popisuje kniha Vojenské tajemství. Hrdinové prožívají kouzelné prázdniny uprostřed nádherné přírody. Autor však nezapomíná ani na stinné stránky a temné síly, které chtějí ohrozit Sovětský svaz a hrdinům knihy vzít jejich radostné dětství, a tak nechává v příběhu zemřít chlapce Alka, jehož zabije diverzant. Chlapcova smrt pionýry burcuje k boji proti nepřátelským živlům a zavazuje je, že budou stát na stráži míru a štěstí své země.

V českém překladu vyšlo Vojenské tajemství devětkrát, poprvé už v roce 1936. Znovu pak v roce 1949, v padesátých letech dokonce pětkrát, vždy ve vysokých nákladech. Např. v roce 1956 to bylo 50 tisíc výtisků, o dva roky později stejné množství a už v roce 1959 vyšlo dalších třicet tisíc kusů.

Zajímavostí je, že když děti autorovi psaly, že by si přály, aby Alka neumřel, Gajdar konec příběhu přepracoval. 

Bubeník mezi dobrem a zlem 

Následoval Modrý hrneček a dětská detektivka Osudy bubeníkovy. Čtrnáctiletý Serjoža, jenž je jmenován hlavním bubeníkem pionýrského oddílu v Moskvě, má za sebou pohnutou minulost.

V osmi letech se mu maminka nešťastnou náhodou utopila v řece Volze, o čtyři roky později otec skončil pro zpronevěru ve vězení, macecha pak chlapce opustila a on zůstal sám jen s hrstkou peněz. Dostal se do špatné společnosti, ale protože byl ostražitý a naučil se rozlišovat dobré od špatného a poctivé lidi od podvodníků, podaří se mu rozkrýt špionážní akci.

V češtině vyšlo pět vydání tohoto napínavého příběhu, ve slovenštině dvě. Ideologické zabarvení tak jako u ostatních Gajdarových knih čtenáři příliš nevnímali, oceňovali dobrodružné motivy, čtivost a vítězství dobra nad zlem. 

Čuk a Gek jedou na Sibiř 

Nejmenším čtenářům Gajdar věnoval optimisticky naladěný příběh pojmenovaný po hlavních hrdinech Čuk a Gek. Autor v něm vylíčil dobrodružné eskapády dvou městských kluků. Bratři Čuk a Gek bydlí v Moskvě, neustále se perou, pak se zase udobřují. Stará se o ně maminka, tatínek pracuje na výzkumné geologické stanici na Sibiři.

Jednou mají za tatínkem jet. Maminka jde koupit lístky, mezitím pošťák přinese telegram, o který se kluci poperou a omylem jej zničí. Mamince nic neřeknou a vydají se na cestu dlouhou dva tisíce kilometrů.

Tatínek je však na nádraží nečeká, dozvídají se, že je s ostatními výzkumníky v tajze a vrátí se až za deset dní. Nakonec vše dobře dopadne. Společně oslaví Nový rok a poslouchají rozhlasový přenos z Moskvy.

V Československu kniha patřila mezi povinnou četbu, vyšla v jedenácti českých a čtyřech slovenských vydáních. 

Místo mužů zůstaly jen hvězdy 

Gajdarova nejslavnější kniha Timur a jeho parta vyšla v roce 1940, dodnes je vnímána jako silně ideologicky zabarvená literatura. Zobrazuje vysoké uvědomění sovětských pionýrů v dobách ohrožení jejich domova a socialistické vlasti.

Příběh začíná v Moskvě v polovině prázdnin. Dívky Olga a Žeňa (Evženie) obdrží telegram od tatínka, jenž je plukovníkem Rudé armády a doma se neukázal už celé tři měsíce. Otec dcerám navrhne, aby strávily konec léta na chatě.

Zbytek děje se až na krátký návrat do hlavního města odehrává v městečku nedaleko Moskvy. Soupeří tam spolu dvě chlapecké party. Timur a jeho kamarádi pomáhají tajně rodinám, jejichž otcové či synové narukovali do armády. Nanosí jim vodu, naštípou dříví, najdou ztracenou kozu… Domy odvedených vojáků a jejich rodiny se ocitají pod „záštitou a ochranou“ timurovců, kteří zřejmě pro přehlednost situace na vrata svých „klientů“ malují rudé pěticípé hvězdy. Pokud voják zemřel, hvězda dostane černou obrubu. To se týká i domu poručíka Pavlova, jenž „nedávno padl na hranicích“.

V partě vládne řád ne nepodobný vojenskému. Všichni Timura poslouchají a do puntíku plní jeho rozkazy. Jako na vojně!

 

 

Za bývalého režimu vycházela kniha stále dokola, dnes ji seženete v antikvariátech. Foto Krajské listy

Timurovci versus kvakinovci 

Timur je rozený vůdce, ostatní pionýry převyšuje svou inteligencí, rozhledem, strategickým myšlením, uvažuje jako stranický funkcionář a také se tak umí vyjadřovat. O jeho přednostech nikdo nepochybuje, respektují ho, až nekriticky k němu vzhlížejí. Je morálním majákem, neotřesitelnou autoritou. Pod Timurovým vedením děti konají všeobecné dobro.

Zato Miška Kvakin a jeho stoupenci páchají různé neplechy, kradou jablka, polámou hrušeň a tropí další škody a vylomeniny. Kvakinova banda se schází za kapličkou s oprýskanou freskou s postavami zarostlých starců a andělských bytostí. Freska má „zřejmě představovat Poslední soud i s kotli, vařící smolou a divokými anděly“. Na tomto pozoruhodném místě kluci mastí karty nebo hrají „Mrtvolo, hýbej se!“. Princip hry spočívá v přivádění „mrtvoly“ k životu s pomocí šlehání svazky kopřiv. 

Komisař a ataman 

Nájezdy kvakinovců do cizích zahrad se Timurovi a jeho stoupencům vůbec nezamlouvají. Nabízejí kompromis, podle něhož záporáci mají při svém řádění vynechat domy označené pěticípou hvězdou. Rošťáci návrh odmítnou.

Po marném pokusu o domluvu a diplomatické řešení sporu timurovci darebáky zpacifikují s použitím hrubé síly. „Zajmou“ je a veřejně pranýřují. Zajímavým motivem je přetrvávající respekt vůdců obou part k sobě navzájem. Timur Kvakina oslovuje „atamane“ a Kvakin Timura neméně uctivě „komisaři“.

Na rozdíl od kladných timurovců jsou záporní kvakinovci v knize vylíčeni jako agresivní hlupáci, protilidové živly práce se štítící. A navíc ještě i kouří. Kupodivu nemají zápalky, a když si chtějí zakouřit, prosí kolemjdoucí o oheň. Ti je však jedním pohledem odhadnou a sirku jim nedopřejí. 

Chuligán Timur? 

Černobílému líčení příběhu a šustění papíru se autor vyhnul tím, že použil optiku dívčích hrdinek, příchozích z Moskvy. Timurovci pomáhají sousedům tajně, často pod rouškou noci. Olga se Žeňou se v místních poměrech příliš nevyznají, a tak nevědí to, o čem si štěbetají snad i vrabci na střechách.

Třináctiletá Žeňa se pokouší s Timurem spřátelit. Starší sestra, osmnáctiletá studentka techniky, ho však má za chuligána, jako je Kvakin, a chce Žeňu raději odvézt zpět do Moskvy, aby ji vymanila z Timurova neblahého vlivu.

Příběh vrcholí dramatickým nočním odjezdem Timura a Ženi do hlavního města, kde se dívka na okamžik setká s otcem, jenž Moskvou jen projíždí a na návštěvu domova mu zůstane jen pár volných minut. Potom jako velitel obrněného vlaku vyráží za dalšími povinnostmi:

Vlak nabírá zvolna rychlost. Lokomotiva jen supí. V dálce mizí a nepozorovaně se ztrácejí obrysy dělových hlavní. Za nimi zůstává Moskva. Mlha houstne. Hvězdy blednou. Svítá. 

Jako kůl v plotě 

Těsně před koncem příběhu se Olga se Žeňou vracejí na venkov. Starší dívka se tam sblížila s Timurovým strýčkem Jiřím Garajevem, jenž právě obdržel povolávací rozkaz. Nadějně se rozvíjející vztah je tak ukončen již v zárodku. Dívka mladého důstojníka doprovodí spolu se Žeňou a Timurem na nádraží, kde se nesentimentálně rozloučí:

„No tak… na shledanou,“ řekla. „Myslíte, že se dlouho neuvidíme?“ Stiskl jí ruku a potřásl hlavou. „Nevím… jak nám bude přát štěstí!“

Lokomotiva zapíská a mladé lásce je konec.

Nejvíce dojatý je při loučení Timur. Má za to, že po strýcově odjezdu zůstal „jako kůl v plotě“, ale Žeňa mu připomene, že má ještě kamarády a…

„A co tohle?“ Zamířila prstem na znamení hvězdy.

Zdůrazní Timurovi, že když on nezapomínal na druhé, oni teď zase nezapomenou na něj. Odvedený strýček je vmžiku zapomenut a titulní hrdina si pochvaluje, že všem je dobře a jsou spokojení a on je spokojený s nimi. 

Milovaná Rudá armáda 

Tak jako všechny Gajdarovy knihy pro děti i novela Timur a jeho parta je silně politicky podbarvená. Autor agituje, adoruje vše sovětské, vyzývá k budování socialismu. Není divu, když byl s režimem osobně spjat. Už ve čtrnácti vstoupil do armády a plně se ztotožnil s komunistickými ideály. Nelze mu ani vyčítat konjunkturální podbízivost a kariérismus. Opravdu věřil tomu, že budoucnost patří komunismu. A tyto názory veřejně prezentoval ve své tvorbě pro děti.

Do vyprávění o prázdninových dobrodružství Timura a jeho přátel nenápadně vkládá zmínky o Rudé armádě, o níž se vyjadřuje s uznáním, respektem, hrdostí. V knize jsou vykreslovány vojenské transporty a přesuny sovětských vojáků, kteří jsou líčeni v těch nejsvětlejších barvách jako skuteční romantičtí hrdinové.

Stačí, aby kolem projel vojenský vlak nebo vozy motorizované pěchoty s rudoarmějci na korbách nákladních aut, a děti jsou hned šťastné a radují se. Skotačivě vybíhají z vrátek zahrad, mávají, házejí vojákům jablka a volají „hurá“. Dětským čtenářům je tak nenápadně vštěpováno, že Rudá armáda je skvělá a je třeba ji milovat.

 

 

Armádní agitka? 

Plukovník Alexandrov, otec obou dívčích hrdinek, je velitelem pancéřového oddílu. Olga ráda hraje na harmoniku píseň o letcích:

Ukažte se mi ještě jednou,

letci, vy statní rytíři,

než vaše stroje křídla zvednou

a mezi mraky zamíří.

(…)

Ta krásná křídla s hvězdou rudou

nade mnou krouží sem a tam…

A až se k zemi snášet budou

se srdcem bušícím je uvítám.

Olžin přítel Jiří Garajev, strojní inženýr v automobilovém závodě, kde mají také operní kroužek, studuje roli starého partyzána a zpívá „hlubokým, zvučným hlasem“:

… pušku v ruce svírám, až mě pálí v dlani.

Na hranici chci být vlasti pevnou hrází,

varuji vás, žoldáci a nájezdníci samozvaní,

ač jsem stár a chromý, nepřítele srazím,

tak jak před dvaceti lety na vás mířím dnes svou zbraní.

Novela však není pojata jako prvoplánová armádní agitka. Gajdar dokázal udržet zmínky o vojácích v míře únosné pro dětského čtenáře. Přináší i barvitý děj, zajímavé dětské postavy, humor. Vede děti k tomu, aby akceptovaly obecně respektované lidské hodnoty, k nimž patří láska, milosrdenství, přátelství, oběť, pomoc slabším. Mnozí Gajdarovi čtenáři dodnes oceňují, že ve svém díle nastoluje ideály cti, statečnosti, hrdinství i rodinné hodnoty, i když k nim přiřazuje také lásku k vlasti a dělnické třídě. 

Timur v Československu 

Podle počtu vydaných výtisků by se mohlo zdát, že novela české čtenáře uchvátila, vyšla totiž v neuvěřitelných 22 vydáních, poprvé v roce 1945, v překladu Václava Pavláta. Slováci byli pionýrem Timurem okouzleni podstatně méně. Ve slovenštině kniha vyšla třikrát.

Kniha patřila v Československu, které spadalo do sféry vlivu Sovětského svazu a fakticky bylo jeho satelitem, k povinné školní četbě, díky čemuž získala množství nedobrovolných čtenářů. Mnozí si ji přečetli s odporem a z donucení a dodnes ji odsuzují jako ideologií podbarvený paskvil.

Jiní podobně jako čtenáři v Sovětském svazu ocenili charakterové vlastnosti hlavních hrdinů, dobrodružnost příběhu i lehkost a čtivost vyprávění, ostatně novela není dlouhá a přečíst ji nezabere mnoho času. Při ideologicky oproštěném pohledu se dětský čtenář mohl zaměřit na zajímavé hrdiny, napínavou zápletku a obecně akceptovatelné hodnoty humanity.

Pro čtenáře v socialistickém Československu však muselo být historicko-společenské pozadí Timurova příběhu značně matoucí, a to zřejmě nejen pro děti. A kupodivu takovým zůstává dodnes. 

Bojovali proti nacistům? 

Ve školách v komunistickém Československu se často tvrdilo, že novela se odehrává v době Velké vlastenecké války, tedy po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem.

Timurova parta přece pomáhá rodinám vojáků bránících vlast. Někteří z nich už dokonce padli, což v příběhu dosvědčují hvězdy se smutečním černým lemováním. Otec Ženi a Olgy je plukovník Rudé armády. Zmiňovány jsou probíhající odvody do armády i přesuny vojáků:

Po silnici právě projížděl ve zvířených oblacích prachu útvar jízdního dělostřelectva. Statní koně v postrojích čile táhli zelené vozíky s municí i děla zahalená šedavými ochrannými plachtami. Větrem ošlehaní, osmahlí vojáci seděli v sedlech jako přikovaní a obratně zajížděli do zatáčky, kde mezi stromy mizela jedna baterie za druhou. Než se chlapci nadáli, byl útvar ten tam.

„Jedou na nádraží, k transportu...“

Podobné popisy se v novele objevující na více místech a jsou si hodně podobné. Například v závěru příběhu:

V prvních vagónech byli rudoarmějci. Průvod jim mával a hlasitě je zdravil. Pak se objevily otevřené vagóny s koňmi, kteří potřásali hlavami a pochutnávali si na seně. Taky těm zakřičeli hurá. Nakonec se kolem přehnal odkrytý vagón s jakousi obrovitou hranatou nestvůrou, zahalenou odshora dolů šedivou celtovinou. Stál tam na stráži voják a kymácel se v rytmu vlaku ze strany na stranu. Vojenský transport zmizel.

Čtenář má za to, že rudoarmějci směřují na frontu, aby tam bojovali s nepřítelem, a tak snadno nabude dojmu, že příběh se odehrává sice v zázemí, ale skutečně v době Velké vlastenecké války.

Kniha však vyšla v roce 1940, kdy také vznikl stejnojmenný film, zatímco nechvalně proslulá operace Barbarossa, při které nacistické Německo zahájilo výpad na východ, začala až 22. června 1941.

Ze srovnání obou letopočtů tedy vyplývá, že v novele tolik adorovaní rudoarmějci nemohli bojovat proti nacistům. 

Válka před válkou? V „zemi, kde zítra již znamená včera“ je možné všechno 

Zůstává proto otázkou, s kým v příběhu nepřítomní otcové rodin vlastně bojují. Kterou válku vedl Sovětský svaz v době zrodu Timura a jeho party?

Od května do září 1939 probíhal sovětsko-japonský vojenský konflikt v okolí řeky Chalchyn gol na území Mongolska. Střet si vyžádal asi 18 tisíc zabitých Japonců a 27 tisíc mrtvých na sovětské a mongolské straně.

Tato válka se tedy neodehrávala na hranicích sovětské vlasti, ale v cizině, na druhé straně odradila Japonsko, tedy spojence Německa, od toho, aby napadlo SSSR. 

Napadení Polska a zimní válka 

Druhá světová válka začala 1. září 1939, kdy nacistické Německo přepadlo Polsko. Sovětský svaz se do konfliktu zapojil 17. září útokem na východní Polsko.

Po polské kapitulaci podepsali představitelé Třetí říše a SSSR v Moskvě 28. září smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie, na jejímž základě si poražený stát rozporcovali.

Následovala tzv. zimní válka, která začala 30. listopadu 1939, kdy Sovětský svaz napadl Finsko a byl za to vyloučen ze Společnosti národů. Tato válka, v níž Rudá armáda opět jednoznačně vystupovala v roli agresora, nikoliv v knize oslavovaného obránce vlasti, trvala 104 dní a byla ukončena 13. března 1940. 

Nikoliv minulá, ale budoucí 

Rozpor v textu se pokusila vysvětlit bibliografka Lea Přerostová. V roce 1978 v metodickém textu publikovaném jako pomůcka účastníkům soutěže „O zemi, kde zítra již znamená včera“ uvedla, že Gajdar knihu napsal s jasným záměrem:

„Z vývoje politických událostí roku 1940 předvídal budoucí osudy své vlasti a využil i vlastních zkušeností z finské války. Chtěl připravit mládež morálně, politicky i prakticky na období války, chtěl ji sblížit ještě pevněji s Rudou armádou, posílit v ní vědomí nutnosti obrany země a ukázat jí sílu věrného přátelství, utuženého prací pro společnou věc.“

Mělo tedy podle ní jít o čistou fikci, příběh odehrávající se v budoucnosti nebo v alternativní realitě. 

Poblouznění timurovci utíkali na frontu 

Podle knihy vznikl také stejnojmenný film. Obě díla podnítila zrod timurovského hnutí, jež se později rozšířilo i do zahraničí. Sovětští pionýři po vzoru Gajdarova příběhu zakládali své party a snažili se napodobit svůj idol.

V době napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem působilo v zemi přes dva miliony timurovců. Řada z nich se chtěla přihlásit do Rudé armády. Jen v prvních čtrnácti dnech války byly zadrženy čtyři stovky poblázněných mládežníků, kteří se i přes zákaz vydali na frontu, kam se chystal i spisovatel, jenž měl působit jako válečný korespondent. Svůj odjezd však odložil, protože byl vyzván, aby sepsal pro timurovce jasné instrukce, jak se mají zachovat.

Vznikly tak knížky Velitel sněžné pevnosti a Timurova přísaha. Gajdarovi mladí čtenáři se dozvěděli, že nemají utíkat na frontu, ale zůstat doma a pomáhat v zázemí. Timurova přísaha se dočkala zfilmování v roce 1942, autor se toho však již nedožil.

Po krátkém působení v pozici válečného korespondenta se stal kulometčíkem partyzánského oddílu na Ukrajině, padl v říjnu 1941. 

Sochy, portréty, ulice, školy, rybníky i vesnice 

Spisovatel Arkadij Gajdar vytvořil nový typ literatury pro děti, v níž kladl důraz na komunistickou morálku. Není divu, že v časech Sovětského svazu byl prezentován jako národní hrdina.

Pojmenovávaly se po něm školy, ulice, knihovny, parky, muzea, rybníky, ale i celé vesnice. Vznikaly jeho sochy a pomníky. Gajdarovy portréty vycházely na známkách i dopisních obálkách.

Oficiální propaganda ho líčila jako skvělého, statečného, veselého muže, oddaného a obětavého vojáka milujícího svou zem, jako spisovatele, jenž měl rád děti a snažil se jim předat vše, co sám zažil a věděl. 

Masový vrah a válečný zločinec, nebo jen zlomený člověk? 

Náhled na jeho osobnost se proměnil po pádu sovětského impéria. Spisovatel Vladimír Alexejevič Solouchin označil Gajdara za vraha a žháře, který za revoluce přihlížel týrání a vyvražďování nevinných lidí. Dokonce měl za to, že Gajdar musel být psychicky nemocný člověk.

Údajně se i několikrát pokusil o sebevraždu. Spekulovalo se o tom, že po propuštění z armády Gajdar trpěl posttraumatickým syndromem, který měl být důsledkem násilností, jimž přihlížel, nebo je i sám vykonával.

Jak se s těmito nařčeními vyrovnali ruští literární teoretici? Uspořádali konferenci, na níž pohovořili o tom, jak skvělá díla se skutečně humanistickým, a navíc i výchovným poselstvím Gajdar vytvořil. A dokázal by tohle snad zlý člověk? 

Timurův návrat 

Gajdarova nejpopulárnější knížka Timur a jeho parta přestala po rozpadu Sovětského svazu vycházet. Ruské knižní pulty se bez ní obešly deset let, než se na přelomu tisíciletí opět vrátila a od té doby se objevují nová vydání. Stále je považována za kvalitní dětskou četbu.

Ruským čtenářům se líbí, že Timur je hodný a spravedlivý chlapec, mají za to, že takové knihy jsou potřeba, neboť dávají dětem příklad smělého, odvážného a čestného hrdiny. Baví se tím, co Timur a jeho přátelé podnikají, ideologický podtext prý nevnímají. Knihu označují za čtivou, proto se k ní rádi vracejí a doporučují ji dětem. V Gajdarově díle oceňují důraz na nadčasové hodnoty, jako jsou dobrosrdečnost, soucit, odpovědnost nebo vzájemná pomoc.

Najdou se ovšem i čtenáři, kteří knihu kritizují a považují ji za nevhodnou pro děti, protože nezachycuje skutečnost realisticky.

V Rusku stále existují skupiny dětí a mládeže, které pod vlivem Timura a jeho party pomáhají především starým lidem nebo sirotkům a dalším potřebným, zvláště po nehodách nebo přírodních katastrofách. 

Timur jako Mirek Dušín? 

V českém prostředí bývá postava pionýra Timura ve zkratce označována za „sovětského Mirka Dušína“. Základními charakterovými vlastnostmi jedné z postav klubu Rychlé šípy jsou výjimečný smysl pro čest a hrdost. Mirek Dušín se vždy a za každou cenu snaží hájit pravdu, ctít přátelství, pomáhat druhým. Jeho jméno se tak stalo synonymem jednoznačně kladného hrdiny. A to by skutečně mohl mít s Timurem společné.

Tvůrce Rychlých šípů Jaroslav Foglar však na rozdíl od Arkadije Gajdara nikdy nepřisluhoval totalitnímu režimu, naopak měl problémy jak s nacisty, tak s komunisty. Fiktivní klub Rychlé šípy nebyl začleněn do žádné existující organizace mládeže, ani ke skautům, ani k protektorátnímu Kuratoriu pro výchovu mládeže, ani k pionýrům.

Komiksová série Rychlých šípů měla především výchovný charakter. Příběhy čtenáře nabádaly k čestnému a řádnému chování, k pomoci druhým, vystupování proti bezpráví, měly mladé lidi vést k dodržování zdravého životního stylu, sportu a nekouření. Naopak knižní příhody Rychlých šípů se opíraly spíše o dobrodružné zápletky. V žádném případě však nešlo o propagování totalitní ideologie.

Komiksové příběhy Rychlých šípů začaly vycházet na sklonku roku 1938. Foglar se tedy nemohl inspirovat u Gajdara, jehož kniha Timur a jeho parta vyšla až v roce 1940, v českém vydání dokonce o pět let později. 

Další chlapecké party 

Příběhy chlapeckých part vždy byly a stále jsou v dětské literatuře nesmírně populární. K těm nejoblíbenějším patří nesmiřitelné bitky Loverňáků a Velraňáků z knihy Knoflíková válka od francouzského držitele Goncourtovy ceny Luise Pergauda. Třicetiletý spisovatel, bývalý učitel, vypuzený ze školství kvůli svým politickým názorům (podporoval odluku církve od státu), ji publikoval v roce 1912. Vyprávění o rvačkách chlapců ze sousedních vesnic si ihned získalo srdce čtenářů. O tři roky později Pergaud zahynul v první světové válce.

K populárním dílům patří i Bylo nás pět Karla Poláčka. Příběh vznikl za protektorátu, kdy se ovšem kvůli autorovu židovskému původu nedostal ke čtenářům. Vydání své nejslavnější knihy se uznávaný spisovatel a novinář bohužel nedožil.

V padesátých letech vytvořil francouzský humorista a scenárista René Goscinny spolu s ilustrátorem Jeanem-Jacquesem Sempém postavu dětského vypravěče „Malého Mikuláše“. Goscinny zvolil podobnou optiku a tempo vyprávění jako už před ním Poláček.

Oba autoři zachycují svět viděný dětskýma očima. Goscinnyho Mikuláš podobně jako Poláčkův Petr Bajza používá dlouhá, komplikovaná a nepřehledná souvětí, snaží se vyjadřovat „dospěle“, čímž vzniká jakoby nechtěně komický efekt.

Malého Mikuláše znají čtenáři ve 30 zemích světa, prodalo se více než deset milionů výtisků knih. V šedesátých letech povídky vycházely také v časopise Ohníček, a to pod titulem Mikulášovy patálie. Tyto příběhy inspirovaly redaktora a spisovatele Vojtěcha Steklače, který stvořil Boříkovy lapálie. Příhody party kluků z pražských Holešovic pak opět vycházely na pokračování v Ohníčku. 

Zdroje: Dubová, J. Arkadij Gajdar – recepce autora a díla v ruské a české literatuře. Analýza novely Timur a jeho parta, medium.seznam.cz, Databáze knih, Gajdar, A. Timur a jeho parta, Gajdar, A. Čuk a Gek, ČSFD, Fdb, moderni-dejiny.cz, irozhlas.cz, Hrubešová, S. Kulturně historická analýza urbanonym Nižního Novgorodu, lidovky.cz, Slovník české literatury

 

Vložil: Vladimíra Krejčí