Po matce Mongol chtěl být hercem. Hrabal hrál ve všech svých filmech i v Realistickém divadle. Svět Tomáše Koloce
04.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Bohumil Hrabal
Je to týden, co by bylo 110 Bohumilu Hrabalovi, který napsal: „Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a zdali ty knihy znamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven!“ Král-nejhlubší autor české prózy (jemuž mohl konkurovat jen král-nejhlubší autor české poezie Otokar Březina) slavil – a já to prošvihl, protože jsem tehdy ještě ležel v posteli s drénem! Proto vzpomínám dnes:
Bohumil Hrabal. Autor, který se v ostré konkurenci Čapků a Kafků u Čechů dopracoval přízviska král českých spisovatelů. Možná i proto, že uprostřed světa ustálených citátů o píli a úspěchu (ať už je řekli Ford, Tyrš, Baťa, Gottwald nebo TGM) převzal dlouhá léta pohřbený pohled, s nímž už Jaroslav Hašek kašlal na společenský status, inteligenci, či dokonce i morální zasloužilost mluvčího, a cenil si jen toho, kdo vykazoval něčím originální zjev anebo příběh:
„Tak někdo žije pár vteřin, někdo ale celý život obchází kolem a hovoří a hovoří, ale dovnitř se ještě nedostal. Takového člověka mám nejradši, protože ten mě bude potřebovat nejvíc. Copak víme, zda právě tenhle šaškovský hrubián se zítra neocitne v kouzlu kvalitativních změn?“
Stejně haškovský způsob Hrabal praktikoval i při své četbě, kdy „prokládal cliftonky a červenou knihovnu Kantem“. I tím následoval a „poponesl“ svého mistra Haška, kterého řadil mezi své největší vzory. Typicky vedle tak rozdílných autorů jako obrozeneckého baladika Erbena, protičeského existencialisty Kafky, materialistického realisty Nerudy, katolického mystika Demla, dekadentů Weinera a Ladislava Klímy (jehož jazykový novotvar PÁBENÍ uvedl Hrabal do české literatury), básníka Holana s verši zranitelnými jako člověk, trpící nemocí motýlích křídel – ale i Ignáta Hermanna, který byl na přelomu 19. a 20 století něčím jako je dnes umělá inteligence, naprogramovaná, aby jako Baťa cvičky sekala dobře prodejné románky o ničem.
V červnu 1913 po „chvíli lásky“ s důstojníkem rakouské armády Bohumilem Blechou otěhotněla Marie Kiliánová, dcera židenického rolníka Tomáše Kiliána. Jeho vnuk Bohumil později tuto událost ve vzpomínkách matky zapsal: „A křičel na mě... Klekni si, já ti zastřelím! A já jsem se strašně dolekala a spínala jsem ruce... Ale vyšla moje moudrá matka a řekla nám... Nechte toho, pote jest, nebo to vystydne...“ A tak se Bohumil Kilián narodil 28. března 1914 – přesně čtvrt roku před Sarajevským atentátem a jednu třetinu roku před vyhlášením 1. světové války (!) v Brně-Židenicích jako Moravan. Byly mu dva roky, když se jeho matka seznámila s účetním Měšťanského pivovaru ve východočeské Polné (kde byla 27 let předtím odstartována hilsneriáda!) Františkem (Francinem) Hrabalem, po kterém dostal její syn dodatečně nové příjmení. V roce 1920 se rodina přestěhovala do Nymburka, kde se adoptivní otec BH stal ředitelem pivovaru. O čtyři roky později navštívil rodinu na čtrnáct dní jeho bratr Josef Hrabal, řečený Pepin, který v Nymburce zůstal až do své smrti.
To byly všechny základní kostky pro zrod největšího prozaického fenoménu našeho národa.
Zatímco brněnská, mateřská větev jeho rodiny se pyšnila francouzskými a dokonce mongolskými (z dob vpádu vojsk Džigischánova státu na Moravu ve 13. století) kořeny, BH našel svého nejvlastnějšího duchovního příbuzného v bratrovi svého adoptivního otce, strýci Pepinovi, ševci, který celý život toužil po operetní kariéře a místo sbíjení sudů se potloukal po dvoře nymburského pivovaru, zpíval a vyprávěl své proslulé dlouhé historky-asociace, kterými vlastně předobjevil formu básnicko-prozaického automatismu svého synovce, včetně formy nikdy nekončících vět:
„Řekne se dítky štěstím rodiny, ale to jen, když něco dokážou, když je herec nebo zpěvák a dělá slávu rodičům a národu nebo zápasník, ale těch je málo a každej takovej má trpkej život, ten se nesmí spustit a dělat, co mu srdce a přirození ráčí, ten musí pořád pracovat a většinou umírat na souchotiny nebo na šílenství a jiný vyčerpání, to jsou pak inspirace, copak když už je to složený, to už se může jít na špacír a gořaličku, ale ty momenty, kdy se skládá a člověk vomdlívá a slábne a nemůže dál, a ty pochybnosti, jestli se nemejlil s tou svou dráhou...“
Už v primě brněnského klasického gymnázia začal Bohumil Hrabal psát své první surrealistické básně. Za první rok gymnázia byl odměněn šesti nedostatečnými a musel přejít na nymburskou reálku. Když se roce 1934 dobelhal k opožděné maturitě, nastoupil po ní ke studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Týž rok mu v grantové soutěži knihkupectví Melantrich propadla první básnická sbírka Granátové jablko. Pokud BH do Prahy vůbec dojížděl, navštěvoval tam literárněvědné přednášky na filosofické fakultě. A romanticky se zamilovával přesně tak, jak později vložil do úst své maminky :
„A pak se divil, že jej tady dvakrát nemají rádi. Ale to je tím, že on bejvá tuzince často zasněnej, a tedy jinde. Jako študent začal psát básničky, a tak pořád chodil jako ve snách, i ty jeho děvčata chodila už k nám, už pomalu jako nevěsty, ale mladej pán byl zasněnej a chodil jako po vyřezání a pořád byl myšlenkama jinde, všude jinde, jenom ne doma, jenom ne s těma svejma láskama, takže ho každá potom nechala, protože řekněte sama, co s takovým mužským, který chodí jak náměsíčný...a tak to je s ním napořád, NEJRADĚJI TEN MŮJ SYN JE TAM, KDE ZROVNA NENÍ (!)“
17. listopadu 1939 byly Německou říší zavřeny české vysoké školy. Řada studentů byla poslána do pracovních táborů na západě Německa. Bohumil Hrabal se zachránil tím, že v době zatýkání byl s přítelem místo školy v hospodě. Sice dvakrát vyhozený od státnice, ale přesto student pátého ročníku práv BH se pak na obchodní škole v Praze naučil psát na stroji, což se mu mělo hodit až v budoucnosti, protože jako písař v nymburské právní kanceláři by se před rajchem neukryl, kdyby…
Protektorátní ministr dopravy Jindřich Kamenický pro většinu studentů vysokých škol, co nebyli odvlečeni do říše, našel řešení. Tisíce jich zaměstnal na dráze, aby byli pro německé úřady kryti a mohli se v klidu učit a připravovat na chvíli, až zase budeme mít svoji republiku. Díky své studentské složce se českomoravští železničáři stali důležitou složkou odboje a povstání v květnu 1945:
Bohumil Hrabal pracoval na železné dráze postupně jako skladník, kreslič, archivář, podbíječ trati, posunovač, údržbář výhybek a výpravčí – což určilo metodu jeho další „autorské práce s životem“, jakousi „expozici“, vystavení se životu, boje proti svému sklonu „chtít být tam, kde zrovna nejsem“. Tak trochu po vzoru Švejka, který se vždy v nejnebezpečnějším okamžiku rozhodl oddělit a jít svou cestou – ať už v roli dezertéra přes Putim nebo převlečený do ruské uniformy na Felštýn:
„Já sám jsem si vymyslel dokonce sám na sebe teorii umělého Osudu, vrazil jsem sám sebe tam, kde jsem nikdy nechtěl být. Já, plachý, jsem nabízel životní pojistky, prodával drogistické zboží, pracoval v hutích, ale pořád k tomu psal a psal. Drsnost a hrubost skutečnosti mi fičela vstříc a oslepovala mě jako vánice a já místo reflexu jsem si zamiloval skutečnost jako takovou. Vždy jsem podléhal, poněvadž to bylo bezpečnější, poněvadž jsem věřil v nějaký osud, který, kdykoliv se mu zachce, mne vyzbrojí vůlí, aby mně jí vzápětí přerazil páteř... Vždy jsem upřímně dělal, co se mi právě potrefilo.“
Po osvobození byl Hrabal rodinou donucen konečně promovat na doktora práv, aby se vzápětí stal pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, prodavačem v obchodě s hračkami, jeho předávajícím do socialistického vlastnictví a v roce 1949, kdy byla znárodněním vydavatelství Hádek v Nymburce zmařena jeho druhá šance vydat knihu básní (tentokrát to byla sbírka Ztracená ulička, k níž ilustrace vytvořil jeho přítel, grafik Kamil Lhoták), se, jak řečeno, dobrovolně (!), přihlásil jako pomocný dělník do kladenské Poldiny hutě: „Stojím nad trestankyněmi a vidím, že život nikde nekončí a ba právě tam, kde by nebyl očekáván začíná... Jakási společná sponka Práce je platforma, na které se cípem dotýkáme, zatímco jsme jeden druhému k neuchopení.“
Ruce, které se nešikovně snaží pracovat (BH sám charakterizoval své výkony v oblasti manuální práce slovy svých kolegů dělníků-profesionálů „hlavně, ať se nám nepřizabiješ“), přičemž ústa jen sporadicky přizvukují těm, kteří vyprávějí příběhy, které si mozek zapamatovává, srdce třídí a pravá ruka vydává papíru:
„Moje texty vznikají dávno před tím, než jsou do stroje přehrčeny... Ten čas, kdy mne obrazy zavalují a vytvářejí nechtěné organon, tu druhou přírodu, ten čas je nejkrásnější. Trvá několik měsíců, někdy i roků... Pak ten jistý den, tu jistou hodinu a minutu, o které předem nic nevím, usednu k psacímu stroji... když shledám, že průtočnost mých stránek je asi tak jedna za deset minut, někdy i minut pět, píši dál, nikdy ale nevím, co jsem napsal, nemám možnost kontroly...“
V době své brigády na Kladně se BH z touhy po lidech „dokonale splývajících s každodenností a bez známky revolty či nesouhlasu přijímajících okouzleně její všední nádheru i rabiátské surovosti“ usadil v Praze-Libni, v domě v ulici Na Hrázi (které říkal na Na hrázi věčnosti) číslo 24, kde poznal dva umocňovače svého taoistického plutí po proudu života, filosoficky myslícího taoistu Egona Bondyho a výtvarně myslícího taoistu Vladimíra Boudníka, z nichž ten první byl z kultury vyhnán jako dekadentní avantgardista, zatímco ten druhý čekal na dobu, „až jeho explozionalismus pochopí celý svět včetně třídy dělnické“:
Když byl v roce 1952 při havárii na Poldině huti Bohumil Hrabal těžce zraněn, nastoupil jako manipulační dělník do lisovny starého papíru v pražské Spálené ulici. A když po Chruščovově oteplení režimu mohl dvaačtyřicetiletému Hrabalovi v nákladu 200 kusů vyjít nákladem Spolku českých bibliofilů první povídkový sešítek Hovory lidí (1956) a když se v téže době oženil s Eliškou Plewovou zvanou Pipsi, dcerou odsunutého sudetoněmeckého podnikatele, která se v Praze živila jako servírka, zdálo se, že k notoricky odmítanému spisovateli (jenž v té době pracoval jako kulisák v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého a pyšnil se každým svým hereckým záskokem, což bylo v dětství jeho vytoužené povolání) se začíná tou přívětivější tváří obracet i oficiální svět.
Jenže osud si sveřepě stál za svým.
Po prvním vydání protikomunistické knihy Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958) byl do Bánské Bystrice svolán proslulý filmový sjezd, který znovu utáhl uzdu klubajícímu se obrodnému procesu a i Hrabalův třetí pokus o oficiální titul (povídková kniha Skřivánek na niti, 1959) byl zmařen a tiskové kotouče jeho další knihy byly rozmetány:
„Já mám trvalý pocit, že nesu špatný vysvědčení...“
Teprve v Libni v roce 1963, po padesáti letech života a třech neúspěšných pokusech se BH stal tím, k čemu ho osud od začátku připravoval, spisovatelem a během prvního dne, kdy vyšla jeho první oficiální kniha Perlička na dně, byl celý náklad jejích deseti tisíc výtisků vyprodán, takže musel být v druhém vydání zvýšen o polovinu. Natlakované zřídlo jeho lačného nazírání příběhu světa, který je „o briliantu i o kapavce“ a obojí je krásné, vybuchlo v jednom mocném publikačním proudu, který se stal vlastně symbolem šedesátých let a Hrabalova první oficiální kniha ve svém filmovém přepisu v roce 1965 manifestem české nové filmové vlny. (Režie Perliček na dně měli Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš – povídky Juraje Herze Sběrné surovosti a Fádní odpoledne Ivana Passera se už do filmu nedostaly. Nicméně i v nich se začala spisovatelova doživotní tradice, že v každém filmu podle svého díla hrál Hrabal malou roličku.) Ještě týž rok se Bohumil Hrabal stal laureátem státní ceny, byl přijat do Svazu československých spisovatelů, zařazen do spisovatelských zájezdů do Paříže a Londýna a v rozmezí let 1963 – 1968 podle jeho námětů vytvořeny další dva celovečerní filmy, které oba natočil Jiří Menzel (z toho Ostře sledované vlaky, 1965, získaly amerického Oscara za nejlepší neanglicky mluvící film).
Jenže pak v srpnu 1968, když Bohumil Hrabal prováděl za československé spisovatele po Praze delegaci západoněmeckých spisovatelů…
„A zase kráčel Heinrich Böll krok za krokem, lehounce a opatrně kráčel, jako by dobýval jedno z měst, která dobyl s říšskou armádou za těch šest let… a tak se můj muž a Heinrich Böll prodrali až k těm tankům, obklopeným mladými lidmi, kteří dál křičeli… Ať žije Dubček… ale vojáci na tancích nebo o ně opření byli lhostejní, klidní, jako by byli na nějakém vojenském cvičení, dva důstojníci byli obklopeni mladými lidmi, kteří s nimi rusky diskutovali… ale důstojníci odpovídali úsečně a usmívali se, Henrich Böll stál u ohořelého tanku a šeptal mému muži… No tohle kdyby se stalo Heereswaffe, tak by se hned střílelo a byly by popravy… A jeden tank začal opět hořet, rozlitá nafta a benzín vzplály… a sovětští vojáci opět vyskočili na tank a kabáty a dekami tloukli bez rozčilení do toho ohně a uhasínali jej, někteří se přitom usmívali… tam na chodníku bylo tratoliště krve, v něm národní vlajky… několik kytic… ale důstojníci byli dál obklopeni rozčilenými mladými muži, kteří s nimi rusky vedli hovor… a důstojníci se usmívali, zatímco posádky stály, opřeny o tanky, a v prstech svíraly automaty, někteří měli automaty lehce přehozené přes pokrčené koleno… Heinrich Böll přikývl a obrátil se a zase pomalu zacouval do rozstříleného krámu, vešli tam roztříštěnými výkladními skříněmi, pod botami jim chroupalo roztříštěné sklo… a Heinrich Böll řekl mému muži… Ten blbec Hermann Hesse, kterej před padesáti lety napsal… půlka Evropy je na cestě k chaosu… řítí se svatým nadšením do propasti a k tomu si zpívá… je opilá a hymnická, tak jako Dmitrij Karamazov… Můj muž řekl s nadšením… Ó, Mitečka Karamazov, to je můj chábr, ó, kníže Myškin a Stavrogin… A Heinrich Böll se usmál a pohladil mého muže a řekl… Já jsem odchovaný, odkojený Dostojevským… já jsem šel s nadšením do války, protože jsem chtěl být při tom! Já jsem, mein lieber Bohumil, šel jako dobrovolník, als Obergefreiter der Heereswaffe… a teď tady stojím s pocitem viny, teď je mi tady ještě hůř, než když jsem byl půl roku v zajetí, teď lituju, že tyhle armády neskončily v tom roce pětačtyřicet až tam u nás, na Rýně…“
Po okupaci se literární život Bohumila Hrabala téměř vrátil do starých kolejí píšícího a nepublikujícího génia, když v roce 1970 byl celý náklad jeho nové knihy Poupata sešrotován ve stejné lisovně, kde byl kdysi zaměstnán. Nakonec to ale dopadlo jinak:
Stejně jako jeho přátelé, rozdělily se za normalizace knihy Bohumila Hrabala do tří skupin: první, mizivá část mohla s určitými úpravami dále oficiálně vycházet, čemuž BH napomohl, když na začátku normalizace uveřejnil rozhovor o své podpoře voleb na kandidátku Národní fronty. Za to ho bojkotovala část disentu – zatímco ta druhá začala ve strojovém samizdatu vydávat jeho knihy, které byly zakázané. Třetí život jeho díla po čase vyvstal v podobě nově vycházejících hvězd zahraničních a českých exilových nakladatelství. Všechny tyto tři proudy měly pramen v chatě v Kersku u Nymburka, kde je Bohumil Hrabal tvořil a redigoval – aniž se příliš staral o to, který z nich do budoucna zvítězí.
Jak Hrabalovo dětství v podobě Postřižin (1980), tak jeho kerské stáří ve Slavnostech sněženek (1983) opět zfilmoval dvorní filmový adaptátor jeho knih Jiří Menzel, který prohlásil, že kteroukoli Hrabalovu knihu lze na jakémkoli místě otevřít a máte dokonalý scénář. I díky Menzelovi se ze sice svobodného, ale literárně poněkud vyprázdněného světa do normalizačního Československa začali stahovat světoví literární teoretici, Švýcarka Susanne Rothová, Kanaďan Paul Wilson a především Američanka April Giffordová, které jako Goethe Ulrice na stará kolena adresoval svou sebedefinici v dopisech, v nichž jí během dalšího zlomu historie psal, že je rád, že je listopad a revoluce, ale pro něj je největší revoluce, když dokáže vstát z postele a jet do Kerska nakrmit své kocoury.
Teprve tehdy začala největší sláva fenoménu Bohumil Hrabal – ale taky tak trochu konec tohoto literárního fenoménu. Toho, který se nekácel před čtenářskými lichotkami ani slinami a pro legraci si z nich dokonce sestavil literární koláž Morytáty a legendy (měl ostatně vždy radši ty sliny, protože říkal: „Správná literatura tu není proto, aby člověk lépe usnul, ale aby vyskočil z postele a běžel rovnou naplácat panu spisovateli držku“), a který vždy uznával jen ty hranice, které si stanovil sám. A který se nezastavil před žádným příběhem, jímž se „nabourával do pravdy“ – proto od něj jako prvního (už v roce 1971) „schytal“ v románu Obsluhoval jsem anglického krále (napsaného podle skutečných vzpomínek číšníka z hotelu, kam prezident jezdíval na zálety) pravdu i kult o TGM:
„…a já jsem si pořád nedovedl srovnat portrét pana prezidenta na poštovních známkách a z veřejných místností, měl jsem vždycky dojem, že pan prezident takovéhle věci nedělá, že se to na pana prezidenta nesluší, a přeci on byl taky jako ostatní bohatí lidé, jako já, jako Zdeněk, teď běžel měsíčním světlem zalitou zahradou, taky ten den odpoledne jsme přivezli kupky už usušeného sena, a viděl jsem, jak bílé šaty té krásky a bílá škrobená náprsenka fraku pana prezidenta a jeho bílé manžety jako porcelánové nádobí se črtají a poletují nocí sem a tam, od kupky sena ke kupce, jak pan prezident nadeběhl té bílé róbě, a jak ji chytil a lehce zvedl, viděl jsem jeho manžety, jak zvedají ten bílý šat a jak ji nese, jak si ji stáčí, jak podebírají ty manžety tu bílou róbu, jako by ji právě vylovil z řeky, nebo jako když maminka nese dítě v bílé košilce do postýlky, tak ji pan prezident nesl do hloubi naší zahrady pod staleté stromy, aby s ní zase vyběhl a položil ji na kupku sena…“
Statistika? Vzniklo 77 titulů Bohumila Hrabala vydaných v 27 jazycích 33 zemí, 16 filmů natočených podle jeho předloh, včetně tří adaptací klasické Příliš hlučné samoty, z nichž v té nejslavnější, hrané, česko-francouzské z roku 1994, hrál hlavní roli Hanti Philippe Noiret. Francie Hrabalovi ostatně udělila své nejvyšší vyznamenání pro umělce, hodnost Rytíře umění a literatury. V Maďarsku existuje stálá expozice z jeho života a tamní budapešťský festival krátkých filmů BUSHO vyhlásil u příležitosti letošního výročí jeho narození soutěž o nejlepší krátký film podle předlohy z jeho díla. Nymburský pivovar už za jeho života pojmenoval podle Hrabalovy knihy Postřižiny a jejích postav jednotlivé druhy piv, které vyrábí, což byla pro BH větší pocta, než nominace na Nobelovu cenu za literaturu z roku 1994.
Toho všeho se král českých spisovatelů ještě dožil. Nic z toho ale stárnoucímu vyznavači přímého života, jehož tělesný potenciál se vyčerpal, nezabránilo, aby nenaložil se svým bolavým třiaosmdesátiletým artritickým tělem tak, jak kázalo znamení pátého patra v knize R. M. Rilkeho Zápisky M. L. Brigga, znamení pátého patra v dopisech Franze Kafky, znamení pátého patra pavlačového domu, v němž zemřel jeho přítel Vladimír Boudník, a konečně i znamení pátého patra Hrabalova nového panelákového bytu na sídlišti Kobylisy-Sokolniky a skutečnost pátého patra ortopedického oddělení nemocnice Na Bulovce 3. února 1997…
„Nepotřebuješ se nechat vynést nejdřív na oběžnou dráhu, ale ty rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti zrovna tak, jak zasahoval starý, ale mrtvý Bůh... sám sebe oslovovat, radit si, vyptávat se, sám sobě dávat otázky, vyslýchat se a chtít se sám na sobě dozvědět to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, hájit se...“
Věřím, že příznivec Velkého paradoxu Bohumil Hrabal se před Nebeským soudem nemusel obhajovat – protože jeho smrtelný hřích vraždy na sobě samém přebil skutek záchrany tisíců čtenářů a diváků, kterým ve chvílích myšlenek na dobrovolnou smrt jeho umění pomohlo dál žít.
Patřím mezi ně...
Zdroj: knihy Bohumila Hrabala a o Bohumilu Hrabalovi, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc