Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Svůj první český dopis, se spoustou chyb, napsal Smetana až ve svých 36 letech, říká autorka jeho životopisného románu

12.04.2024
Svůj první český dopis, se spoustou chyb, napsal Smetana až ve svých 36 letech, říká autorka jeho životopisného románu

Foto: Dušan Dostál

Popisek: Milena Štráfeldová

ROZHOVORY NA OKRAJI Dlouholetá redaktorka zahraničního vysílání Českého rozhlasu Milena Štráfeldová se ve svých románech vrací do nedávné, ale také vzdálené minulosti (jako například kniha o Jeronýmovi Pražském), aby nám na základě znalostí dobových skutečností ukázala, že jsme se v hodinách dějepisu či literatury mnohdy zabývali polopravdami a účelovými zjednodušeními. Také ve svém posledním románu Friedrich řečený Bedřich o životě Bedřicha Smetany se čtenář dočká mnoha překvapivých odhalení.

Milena Štráfeldová se narodila se v roce 1956 v Praze, vystudovala obor teorie a dějiny kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vystřídala řadu zaměstnání v muzeích, knihovnách, na Ministerstvu kultury a mnoho let pracovala jako redaktorka v České televizi či na různých rozhlasových stanicích. Od roku 2001 působila v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, kde se věnovala především českým krajanům a exilu.

Je autorkou několika knih jako Guláš pro Masaryka, Krycí jméno Studentka či Sestry B. o herečce Lídě Baarové a také její sestře Zorce Janů.

Nejenom váš poslední román, někde jsem četl, že dokuromán, věnovaný Friedrichovi aneb Bedřichovi Smetanovi, se zabývá odkrýváním zavedených historických klišé. Zkrátka podle knihy bylo ne-li vše, tak ledacos jinak.

Nejdřív bych ráda vysvětlila, co mě ke knize o Smetanovi vůbec přivedlo. Díky své dlouholeté práci v zahraničním vysílání Českého rozhlasu jsem měla možnost mnohokrát mluvit s našimi exulanty a krajany v zahraničí o jejich vlastenectví. Svůj vztah k Česku prožívali velmi intenzívně, a já jsem si tak musela položit otázku, jak je to vlastně i s mým vlastenectvím. A protože mě vždycky hodně zajímala historie a chtěla jsem jí porozumět, začala jsem se zabývat i zdroji a kořeny vlastenectví, jak se formovalo v minulosti a co pro nás znamená dnes. Bedřich Smetana je úplně čítankovým příkladem tohoto vývoje, na něm lze vztah k vlasti, i s jeho pozitivy a negativy, přímo demonstrovat. Proto jsem se zhruba před dvěma lety pustila do práce, která teď vyústila v  dokuromán Friedrich řečený Bedřich.

 

Je to jeden z největších Čechů, tvůrce naší národní hudby, bez jeho díla si českou kulturu ani neumíme představit. Přesto své chlapecké deníky i milostné dopisy psal německy a správně mluvit a psát česky se učil až dlouho po třicítce. A to není zdaleka jediná okolnost, která nás u autora Prodané nevěsty nebo Mé vlasti může překvapit. O Bedřichu Smetanovi vyšla spousta knih a zdálo by se, že jeho život už byl popsán do nejmenších detailů. Čím víc se ale o něm dozvídáme, tím víc také zjišťujeme, že je tu pořád co objevovat. Rozhodně neexistuje jen jeden všeplatný pohled na našeho „nejnárodnějšího“ skladatele. Dokuromán Friedrich řečený Bedřich líčí jeho dramatický osud, ale i jeho dobu a příběhy lidí, kteří jej obklopovali, milovali a podporovali, nebo mu jeho cestu naopak ztěžovali. Je také zamyšlením nad tím, proč byl Smetana tolikrát propagandisticky zneužit, jako snad žádný jiný náš umělec. A konečně klade i pár otázek o nás samých, na které stále ještě nemáme odpověď.

Vydalo nakladatelství Ikar (obálka s jeho svolením). 

 

Co vás na životě našeho národního skladatele opravdu překvapilo?

Nejspíš nejen mě, ale především čtenáře asi překvapí, že Bedřich Smetana, tento náš „nejnárodnější“ skladatel, uměl až do své dospělosti dost špatně česky. Pocházel sice z české rodiny, ale od první třídy až do maturity se učil výhradně v německých školách. Své libretistce Elišce Krásnohorské přiznal, že byl „plně germanizován“. Doma se zřejmě mluvilo „kuchyňskou“ češtinou plnou německých výrazů, ale své studentské deníky i milostné dopisy psal německy. Svůj první český dopis, se spoustou chyb, napsal až ve svých šestatřiceti letech. Postupem času se ale hodně zlepšil…

Kdo tedy vlastně byl Friedrich Smetana?

Byl nesporně velmi nadaným skladatelem, pro kterého hudba byla jediným možným životním posláním. Měl přitom obrovskou ctižádost. Rozhodl se, že se stane tvůrcem české národní hudby, a za tímto cílem šel velmi důsledně. Proto se chtěl stát kapelníkem Prozatímního divadla, aby mohl českou hudbu prosazovat a ovlivňovat její vývoj. Paradoxně mu jeho protivníci celý život předhazovali, že je wagnerián a snaží se českou hudbu poněmčit. V  profesionálním i osobním životě byl dost urputný, odmítal kompromisy, a dostával se tak do sporů se svým okolím. Hodně toužil po uznání, ty pravé ovace si už ale kvůli hluchotě nemohl užít. Poslední léta jeho života jsou skutečně tragická, a nejen kvůli ztrátě sluchu. Pro těžké záchvaty šílenství skončil v  pražském ústavu choromyslných, kde také zemřel.

Máte ráda Prodanou nevěstu?

Velmi! Vedle Mé vlasti, některých klavírních skladeb a smyčcového kvartetu Z mého života patří k mým nejoblíbenějším Smetanovým skladbám. Asi se mi nikdy neoposlouchají. V  Prodané nevěstě dal vlastně české hudbě tvar a směr, je v ní to, co pro nás znamená domov. A mě se líbí, že v  ní není patos, který mi na některých jiných Smetanových operách dost vadí. Prodanka je důvtipná, zábavná a milá, je to vlastně anekdota. Sám Smetana o ní mluvil jako o operetce, kterou chtěl dokázat, že umí psát i nepříliš vážnou hudbu. A současné uvedení Prodané nevěsty v pražském Národním divadle v režii Alice Nellis je přesně takové – zábavné a vtipné. Asi by se Mistrovi líbilo…

V čem je podle vás vlastně školní výklad naší moderní historie mylný? Založení Československa a ledacos jiného včetně mýtů o velkých osobnostech našich dějin...

Nemohu tvrdit, že je vše mylné. Ten výklad spíš vždy slouží určité propagandě. Každá doba a každý stát si vytváří vlastní mytologii, raison d’etre, kterým ospravedlňuje svou existenci. Bylo to za rakouského mocnářství, za první republiky, za protektorátu, za komunistické totality a je to samozřejmě i dnes. Takže v  různých dobách dostávají známé osobnosti jiný, a někdy i zcela protichůdný výklad. Známe to u Jana Husa, u Karla IV., u Boženy Němcové, TGM a samozřejmě i u Bedřicha Smetany. Ten byl navíc propagandou využit a zneužit ještě víc než jiní. Na jeho obrazu se podepsal jeden z největších propagandistů našich moderních dějin Zdeněk Nejedlý. A idealizovaný obraz, který o něm vytvořil, do značné míry přetrvává dodnes.

Historie není prostě minulostí, ale čímsi, co se různě vykládá a interpretuje podle různých zájmů. Politických, mocenských a kulturních. Takže kdo to vlastně byl Edvard Beneš či TGM?

To je příliš široká otázka, nad kterou bychom mohli hodiny diskutovat. TGM i Beneš byli nepochybně obratní politici, kteří lépe než mnozí jiní dokázali za první světové války využít svých schopností a kontaktů ve prospěch vzniku samostatného Československa. Masarykovy ideály však často musely ustoupit praktické politice, občas si zkrátka „ušpinil ruce“. Byl to ale člověk velkého formátu. To bych ovšem nemohla říct o jeho nástupci Edvardu Benešovi. Vůči němu jsem hodně kritická, a nejen kvůli jeho politickému působení, ale hlavně kvůli jeho osobním vlastnostem. Podle mě to byl malý, zákeřný a mstivý člověk. Je k tomu řada důkazů, jako jeden za všechny slouží osobnost Jana Antonína Bati, na jehož osudech se Beneš velmi negativně podepsal. Bojím se ale, že potrvá ještě dlouho, než svůj idealizovaný pohled na Beneše opustíme.

Jaké jsou podle vás největší omyly normativních výkladů našich dějin?

To opět záleží na úhlu pohledu. Pro někoho je husitství vrcholem našich dějin, pro jiného je to jedno z nejtemnějších období. Někdo považuje Bílou horu za tragédii, kdy byla zničena česká státnost. Pobělohorská rekatolizace ovšem přinesla do českých zemí baroko, které patří k vrcholům naší i evropské kultury. Národní obrození sice zachránilo český jazyk, podle mě nás ale nadlouho zapouzdřilo v české bublině. Obrozenci se shodli na společném nepříteli, ne už ale na vizi, jak by se měl český národ do budoucna vyvíjet. Odtud také pramení i naše současná nedůvěra k cizákům, k  Evropě a k Bruselu. Neradi si připouštíme, že co je české, nemusí být vždycky hezké… Samostatnou kapitolou byla samozřejmě komunistická historiografie, která dokázala dějiny bezostyšně překrucovat podle propagandistických potřeb KSČ.

 

„Plať pravidelně známky ROH a my ti dovolíme jezdit na nákupy do NDR. Drž hubu, a můžeš si koupit trabanta...“ I takovými pravidly se řídil náš každodenní život v předlistopadovém Československu. Odpudivá husákovská normalizace nás nutila k přetvářce, předstírané loajalitě, kompromisům a lhaní, jen abychom mohli vést jakžtakž normální život. Otevřeně se proti ní postavil jen málokdo. K těmto odvážným patřila i chartistka Lilian Landová, studentka jednoho z pražských gymnázií, kterou však StB v roce 1979 dohnala k sebevraždě. Její příběh se stal volnou inspirací pro román Krycí jméno Studentka. Život románové Lídy se od jejího reálného předobrazu v mnohém liší, obě se však staly obětí stejného režimu. Obě žily v době, o které jsme si možná naivně mysleli, že je už minulostí. Historie se ale ráda vrací a totalitní režimy, jak to dnes ukazuje putinovské Rusko, minulostí rozhodně nejsou. Osud Lilian či Lídy by tak měl být i varováním, abychom návrat totality nedopustili.

Vydalo nakladatelství Ikar (obálka s jeho svolením).

 

Což mi připomíná normalizaci. Není to k popukání a zbláznění, jak se dá zneužít i jedno obyčejné přídavné jméno normální? Vy jste tu dobu zažila a román Krycí jméno Studentka, vydaný před dvěma roky, jehož děj je napsán podle skutečných událostí, se v této nenormální době odehrává. Jak jste ji zažila a prožívala vy?

Mně bylo dvanáct let, když naši zemi okupovala vojska Varšavské smlouvy, a dodnes si pamatuji, jaký to byl pro všechny šok. Můj otec se dost angažoval v době Pražského jara, takže hned zkraje roku 1969 přišel o práci. Brzy dostal těžký infarkt a trvalo roky, než si našel nové zaměstnání. Mou rodinu to samozřejmě poznamenalo. Já jsem sice byla na základní škole premiantkou, nemohla jsem ale jít studovat na školu, kterou bych si vybrala. Vzdělání jsem pak doháněla dálkově, možná proto si ho tak cením. Nijak kvůli tomu ale nenaříkám, byl to osud řady mých vrstevníků. Život za normalizace byl v mnoha ohledech svízelný, pro někoho i krutý, lidé ale dokázali vytvářet i jakési „ostrůvky pozitivní deviace“, kde bylo docela veselo. Samozřejmě do chvíle, než se i tady objevil udavač. Pak mohlo dojít i na takové tragické osudy, jaký jsem zachytila v románu Krycí jméno Studentka. Je o mladé chartistce, kterou StB dohnala k sebevraždě. Když dnes vidím, jak mladí lidé opět podléhají různým levicovým ideologiím, říkám si, že bych jim přála, aby jedny prázdniny prožili v reálném socialismu. Myslím, že by ze svého levičáctví rychle vystřízlivěli.

Nemalou pozornost jste věnovala národním obrozencům a ve vašem podání před zrakem užaslých čtenářů vystupují jiné osobnosti než ty, o nichž si četli ve škole v učebnicích literatury či dějepisu. Kteří z nich osobně zaujali právě vás?

To by byl velmi dlouhý výčet. Jungmann, Němcová, Borovský, Palacký atd. Když se ponoříte do jejich životů, najdete tam ohromně zajímavé situace a okolnosti. Najednou už to nejsou ty kamenné pomníky a bronzové pamětní desky, ale živí lidé, s přesnostmi a chybami. Vedle nich mě ale vždycky zajímaly tzv. vedlejší postavy, třeba dcera Boženy Němcové Dora, o které jsem napsala divadelní hru Osamělé večery Dory N. Na těchto postavách lze totiž dobu, ve které žily, ukázat ještě daleko plastičtěji, než na těch, které známe jako národní mýty.

Jeden váš román je věnován Jeronýmovi Pražskému. Mnohý Čech opustiv školní kamna před mnoha lety již možná neví, že právě také on skončil stejně neblaze jako mistr Jan Hus. Opravdu by mne zajímalo, kolik obyvatel žižkovské Jeronýmovy ulice tuší, proč se ta ulice jmenuje právě po něm. Jaká to byla osobnost a proč vás zaujala natolik, že jste o ní napsala román?

Vznik románu Svatý rváč je trochu netypický. Nejprve jsem totiž byla vyzvána, abych napsala scénář k filmu Poslední útěk Jeronýma Pražského. V  té době jsem toho o Jeronýmovi ještě moc nevěděla. Zanořila jsem ale do studia a zjistila jsem, že je to nesmírně zajímavá osobnost evropského formátu, s  velmi dramatickými osudy. Proto jsem se později pustila i do psaní románu, abych ho trochu přiblížila. Je jednou z  historických nespravedlností, že Jeroným Pražský vedle svého učitele a přítele Jana Husa stále dost zaniká. Myslím, že ho v řadě ohledů dokonce převyšoval.

 

Historický román o osudech Jeronýma Pražského, předního českého učence přelomu 14. a 15. století a blízkého přítele Jana Husa, vychází z důkladného studia historiografických prací. Na základě dochovaných materiálů zde autorka vytvořila možnou podobu životních osudů tohoto nestálého bouřliváka a církevního reformátora. Rodák z Nového Města pražského patřil k největším vzdělancům své doby. Studoval na čtyřech evropských univerzitách, vydával se na dlouhé cesty do Oxfordu, Jeruzaléma nebo Litvy, pro své názory byl však nakonec upálen stejně jako Hus na kostnické hranici. Kniha je výjimečná nejen zásadním příběhem z české a evropské historie, ale i tím, že se autorka snaží najít rovnováhu mezi dochovanými fakty a vlastní autorskou fikcí.

Vydalo nakladatelství Garamond (obálka s jeho svolením).

 

Jaké máte plány do budoucnosti? Pracujete na nové knize?

Pracuji, ale téma si zatím raději nechám pro sebe. Za dva roky se snad uvidí…

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur