Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejdřív vznikly scénáře k seriálu, až potom detektivky s majorem Holinou, říká o kriminální sérii Vraždy v kruhu Iva Procházková

18.04.2024
Nejdřív vznikly scénáře k seriálu, až potom detektivky s majorem Holinou, říká o kriminální sérii Vraždy v kruhu Iva Procházková

Foto: Vladimír Holomek

Popisek: Iva Procházková

ROZHOVORY NA OKRAJI Iva Procházková se narodila roku 1953 v Olomouci. Dětství prožila kromě prvních tří let v Praze. Po maturitě na gymnáziu Jana Nerudy nemohla z politických důvodů - jako dcera Jana Procházky - dále studovat. Prošla řadou zaměstnání, mimo jiné se živila jako kuchařka a uklízečka. V roce 1983 emigrovala se svým manželem, režisérem Ivanem Pokorným a dětmi do Rakouska. Tam a posléze v Německu strávila jedenáct exilových let. Psala divadelní hry a knihy, především pro děti a mládež. Některé byly oceněny prestižními literárními cenami. V roce 1995 se vrátila do České republiky a začala spolupracovat s nakladatelstvím Melantrich, Albatros, Amulet, Mladá fronta, Práh a dalšími. Žije v Praze a po krátkém působení v České televizi pracuje dnes jako spisovatelka a scenáristka na volné noze.

Za svoje knihy pro děti a mládež jste získala řadu našich, ale také zahraničních ocenění. Podílela jste se jako scénáristka na vzniku několika filmů a seriálů jako například detektivního seriálu Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem v roli vyšetřovatele Holiny. A také jste několik detektivek sama napsala. Tento fakt vzbudil moji pozornost, jelikož psát knihy pro děti a mládež je jedna věc a psát detektivky druhá. Co vás přivedlo právě k psaní detektivek? Četba Raymonda Chandlera či Příběhy otce Browna či možná něco úplně něco jiného?

Z celého spisovatelského řemesla mě asi nejvíc baví hra na stvořitele, tedy proces vytváření postav. Detektivní romány jsou v tomto ohledu nesmírně vděčné. Figury v nich musí být vyhraněné, psychologicky zajímavé, originální, třeba až skurilní. A musí jich být mnoho, aby se vrah měl možnost schovat. Další důvod, proč si mě detektivky přitáhly, je fakt, že se většinou zabývají krizovými okamžiky života. Někdo je zahnán do kouta, to vyvolává nutnost reakce a ta bývá často extrémní. Jsem na ni zvědavá, baví mě sledovat ji a spoluvytvářet. Nikdy dopředu přesně nevím, jak se moje postavy zachovají. Často mě překvapí. Když se chovají hloupě, obvykle je z příběhu vyškrtnu.

Vraždy v kruhu vyšly také v knižní podobě. Co bylo dříve? Kniha, anebo scénář?

Nejdřív vznikly scénáře k dvanáctidílnému seriálu a potom detektivní romány se stejným vyšetřovatelem, majorem Holinou. Děj knižních příběhů předchází těm televizním. Holina je v nich mladší, jeho láska ke krásné astroložce Sabině čerstvá a jeho osobnost je obohacena mozaikou úvah, zážitků a vzpomínek, které se do televizní verze nevešly. V thrilleru Nekompromisně vede sice vyšetřování Holinova kolegyně, ale stejně jsem si neodpustila, aby se tam Holina v menší, nicméně důležité úloze neobjevil.

 

Nový případ charismatického majora Holiny, kterého čtenáři znají z TV série Vraždy v kruhu. „U stolu sedí žena s plavými vlasy. Dalo se čekat, že přijde. Zabití přicházejí. Touží po pozornosti, touží po doteku. Plavovláska má roztržené šaty a pořezaný krk, je bledá. Ptá se: „A kdo umře teď?“ Jaro je plné příslibů. Nové lásky se hlásí o slovo, staré znovu rozkvétají. A hudba inspiruje – k bouřlivým citům i k vraždě. Když se major Holina ujímá případu mrtvé mladé ženy v pražském Rudolfinu, jedno ví s jistotou: půvabná klarinetistka svůj part už nikdy nedohraje.

Vydalo nakladatelství Práh (obálka s jeho svolením).

 

Mimo jiné tento seriál režíroval váš muž Ivan Pokorný. Spolupracovali jste společně i na jiných projektech?

Náš nejoblíbenější společný projekt jsou naše tři děti. Kromě nich jsme společně přivedli na svět řadu filmů, mezi nimi například Uzly a pomeranče, Záblesky chladné neděle, Město bez dechu, Slíbenou princeznu, Za zdí, Únos domů, miniseriál Dům poslední radosti a další.

Účastnila jste se někdy také přímo natáčení?

Nechodím na plac pravidelně, ale při každém novém filmu se tam několikrát objevím. Psaní je poměrně osamělá záležitost, takže ji ráda čas od času kompenzuji natáčecím frmolem. Stejně tak se ráda občas podívám do střižny. Sledovat proces změn příběhu od prvního námětu po konečnou promítací verzi je nejenom vzrušující, ale i poučné. Často si na tom uvědomím, kde jsem mohla od samého začátku být stručnější nebo výstižnější, co jsem si mohla odpustit.

Jak se vám spolupracovalo s herci?

To není moje parketa. S herci pracuje můj muž. Já můžu nanejvýš připojit poradní hlas při obsazování.

Nechtěla byste se někdy přímo účastnit jako zkušená vyšetřovatelka nějakého pátrání? Já tedy zcela jistě ne. Nechápu, jak to mohou ti lidé, zabývající se temnotami, vydržet a nezbláznit se z toho. Vy ano?

Vymýšlet si v pohodlí a bezpečí pracovny vraždy, spekulovat o originálních motivech, plánovat úskoky pachatelů a provádět jejich psychoanalýzu je něco úplně jiného než každodenní práce vyšetřovatelů. Tu bych asi nechtěla dělat. Já od svých zločinců a obětí můžu kdykoli odejít, odpočinout si. Nevstupují mi do života, nezatěžují mi nijak nadměrně mysl, protože vím, že nejsou opravdoví. Kriminalista se od své práce zřejmě odstřihnout nedokáže. Je asi nemožné zapomenout, že za vyšetřovaným případem jsou skutečné oběti, skutečné lidské tragédie.

 

Dobrodružství myšky Šupito začíná dramaticky. Myška utíká cestou necestou před lišákem, který ji pronásleduje, a zřítí se z příkrého srázu do propasti. Když se Šupito probudí, uvidí před sebou malou rozpláclou myšku. Ta myška se nehýbá a – vždyť je to ona! A kolemjdoucí sestřenice Žerebrouky, která se s ní vesele pouští do řeči, přece loni umrzla v lese! Co se to jen děje? Čtenáře čeká nejedno překvapení, protože – myši patří do nebe, ale jenom na skok!

Vydalo nakladatelství Albatros (obálka s jeho svolením).

 

Napsala jste opravdu mnoho knih pro děti a mládež. Taková práce vyžaduje nejenom čas, nasazení, ale určitě také nadšení. Kde se vzalo?

Nevím, pravděpodobně v dětství. Není to přímo nadšení pro dětské knihy, ale pro všechny druhy příběhů. Ráda je čtu, poslouchám, ráda je sleduji jako divák, a tak mi připadá jenom pochopitelné, že si je i ráda vymýšlím. Přenést je z hlavy na papír, respektive do počítače je sice někdy namáhavé, občas i frustrující, zvlášť když mám termín, do kdy musím rukopis odevzdat, ale velmi často se u toho sama bavím. Vymyšlené postavy mi v průběhu práce většinou přirostou k srdci a pak je mi líto udělat jim něco špatného nebo se jich zbavit.

Pro jaký okruh mladých čtenářů píšete nejraději? Pro holky? Kluky?

V různých fázích života to byly různé okruhy. Někdy podle věku mých vlastních dětí, jindy podle toho, jaké téma si mě zrovna přitáhlo. Jestli je hlavní postavou kluk nebo holka, pro mě nehraje významnou roli. V každém z nás je mužské i ženské myšlení, jde jen o to je v pravou chvíli, tedy v okamžiku psaní aktivovat a přenést do popředí.

Jak na tom ti mladí jako čtenářstvo vlastně jsou ?

Mládež není jedna entita. Stejně jako dřív, tak i dnes existují jedinci, kteří tahají knížky (anebo e-knihy) všude s sebou, čtou ve škole, v tramvaji, při jídle, před spaním, na záchodě a často i v chůzi. Jiní se četbou nechají strhnout jen zřídka a pak jsou takoví, co zkrátka nečtou vůbec – a to i v rodinách, kde jsou k tomu vedeni, kde se vyskytují velké, bohaté knihovny a dobrá čtenářská tradice. Dnes mladým berou čas na čtení nejenom sport a společenské radovánky, ale i počítačové hry a spousta jiné elektronické zábavy. Ale ještě pořád se knížky kupují, a když přijedu někam na besedu, jsem často příjemně překvapena zájmem a sečtělostí dětí.

Rád bych využil tuto příležitost, abych se vrátil do minulosti. Jak vzpomínáte na vaše mládí?

Prožila jsem šťastné dětství a to mě na celý život vyzbrojilo optimismem. V obtížných situacích to hodně pomáhá. Je to taková dobrá genetická výbava.

Po roce 68 to asi bylo těžké?

Takzvaná normalizace byla tupým, depresivním, ochromujícím obdobím pro většinu z nás. Všechno se minimalizovalo. Člověk žil malými radostmi, soukromými a rodinnými zážitky. Obzory jsme si nerozšiřovali cestováním, ale zprostředkovaně – četbou, sem tam nějakým filmem nebo hudbou. Upřímně se mluvilo jen s nejbližšími. Skutečné osobnosti se stáhly ať už dobrovolně nebo restrikcemi z veřejného prostoru. Že naši rodinu navíc odposlouchávali a sledovali estébáci, že otec proseděl nesčíslné množství hodin u výslechů a nakonec to jeho zdraví nevydrželo, že jsem nesměla jít na vysokou, že mému muži zavřeli divadlo, které založil, to všechno byly údery navíc. Ve svém součtu udolávaly.

V 80. letech jste emigrovala do Rakouska. Žila jste také v Německu. Jak jste zvládala odloučení od domova?

Odjeli jsme s manželem přesvědčeni, že se už nevrátíme. To nás posilovalo v tom, abychom si aktivně vytvářeli nový domov. Stýskalo se nám, ale moc času na smutek nebylo, museli jsme se učit jazyk, vydělávat si na živobytí, narodila se nám další dcera, zvykali jsme si na svobodu a na osobní zodpovědnost. Emancipovali jsme se. Ve Vídni jsem svoje stesky a vzpomínky vtělila do knížky Čas tajných přání a tím jsem se s nimi z velké části vypořádala.

Každopádně jste se jistě v emigraci poznala s celou řadou osobností. Na které z nich ráda vzpomínáte?

Často vzpomínám na rakouskou spisovatelku Christine Nöstlingerovou, která mi v začátcích pomohla a byla mi tvorbou blízká. Důležitou roli v mém životě hrál i Hans-Joachim Gelberg, můj první německý nakladatel, který uvěřil mým vypravěčským schopnostem a dokázal mě motivovat. V Brémách jsme potkali několik alternativních umělců, se kterými jsme dělali divadlo, užili jsme si spoustu legrace a jsme v kontaktu dodnes.

Vaše dětské knihy jsou známy a oceňovány také v německy mluvících zemích. Některé z nich jste psala přímo v němčině. Mají tamější děti stejný čtenářský vkus jako ty u nás? Anebo jsou zde přece jenom nějaké odlišnosti?

Od osmdesátých let, kdy jsem tam začala vydávat, se doba neuvěřitelně změnila. Tehdejší odlišnosti jsou pryč. Pádem železné opony, otevřením hranic, spojením Evropy, internetem se životy v různých zemích navzájem přiblížily, umění se globalizovalo. Dnešní německá a česká literatura pro děti se zabývají nejen stejnými tématy, ale zpracovávají je podobným způsobem. Jsou oblíbené stejné žánry, ve vzduchu vlají identické problémy. Je-li něco originální, svérázné, jiné, pak ne kvůli národnosti, ale kvůli jedinečné osobnosti autora.

 

Román pro dospívající, ve kterém velkou roli hrají koně. Koně jako sny, koně jako vyjádření touhy po nespoutanosti, koně jako závazek, koně jako láska. Darek, kterému táhne na čtrnáctý rok, žije se svým otcem a mladší sestrou v horské vesnici na moravském Slezsku. Po smrti matky, ke které měl velmi něžný, silný vztah, se jeho život změnil. Musel se vzdát některých plánů, větší povinnosti s sebou však nesou i víc svobody. Dospívá rychleji než většina jeho vrstevníků a lidé kolem něj si to uvědomují. Není náhoda, že o něj jeví zájem o rok starší Hanka, že se s ním otec radí o svých projektech a nápadech, že se na něj spoléhá invalidní soused.

V důsledku hospodářské krize přijde otec o zaměstnání a vydělává si příležitostným truhlařením, brigádami na stavbách nebo v lese. Nenese svou situaci lehce, jeho sklon k nadměrnému pití alkoholu se prohlubuje. Vtom se však objeví dávný kamarád Anton a otevře mu nové životní perspektivy: budou společně chovat koně. Darek je nadšený a pomáhá otci ohradit pastviny a postavit stáj. S koňmi se do jeho jednotvárného života dostává nejen prvek dobrodružství, ale i určité prestiže. Najednou má navrch dokonce nad Hugem, svým dlouholetým nepřítelem a rivalem.

Příběh spojuje dobrodružné prvky s prvními něžnými náznaky erotického vztahu; nad vším dominuje silná touha dospívajícího kluka po akceptanci, lásce a odstranění krutostí páchaných jak na lidech tak na zvířatech.

Vydalo nakladatelství Albatros (obálka s jeho svolením).

 

Předpokládám, že nesedíte se založenýma rukama. Jaké máte plány a na čem právě pracujete?

Před krátkým časem jsem dokončila divadelní hru pro dospělé „Na co jsme zapomněli“, teď se poohlížím po vhodném divadle, které by ji uvedlo na scénu. Kromě toho pracuji na knížce pro děti. Jsem teprve na začátku, takže o ní z pověrčivosti nechci mluvit. Řeknu jen to, že hrdinou je dvanáctiletý pražský kluk, jehož největším problémem je, že nemá žádný problém.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur