Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Spisovatelé si střeží svá tajemství až do úplného konce, říká spisovatelka a výtvarnice Daniela Šafránková

24.05.2024
Spisovatelé si střeží svá tajemství až do úplného konce, říká spisovatelka a výtvarnice Daniela Šafránková

Foto: Se svolením Daniely Šafránkové (stejně jako snímky v textu)

Popisek: Daniela Šafránková

ROZHOVORY NA OKRAJI Daniela Šafránková (*1974) nejprve v Praze na DAMU vystudovala divadelní produkci a později v USA na California State University obor pedagogika a výtvarná výchova. Pracovala jako prodavačka, uklízečka, zahradnice, učitelka angličtiny, výtvarné výchovy a divadla, s manželem provozovala literární kavárnu a také byla výtvarnice na volné noze. V roce 1994 se zúčastnila spisovatelského workshopu pod vedením Arnošta Lustiga. Debutovala „americkým minirománem" Anísa (2015), v němž všechny své (nejen) profesní zkušenosti promítla do jedné z hlavních postav. Následovaly prózy Bydlim v Nuslích (2016) a Fína (2018). Daniela Šafránková žije se svým americkým mužem střídavě v Praze, kde učí angličtinu, a v jižních Čechách, kde píše a maluje.

Já mám ve zvyku dívat se nejen do zrcadla, ale také za zrcadlo, kam se, jak známo, svého času podívala jistá Alenka. Každopádně mi nejenom vaše nová kniha Za čárou, ale také vaše další knihy a výtvarná tvorba poskytují výtečnou příležitost, budete-li souhlasit, si s vámi pohovořit, obecně řečeno, právě o tom ZA. Jelikož je vaše tvorba rozsáhlá, musíme si najít nějaké vhodné východisko. Tím by mohl být právě román Za čárou, který čtenáře zavádí do pohraničí let osmdesátých. A zde se nám vynořuje první záhadné ZA. Copak se tedy v tomto případě skrývá za čárou?

Připadá mi, že můj poslední román Za čárou je spíše o spojování, než o rozdělování. Dvě hospody, dvě vesnice, jedna na české straně, jedna na západoněmecké. Týpci na obou stranách jsou si podobní, aniž by o tom věděli. Bojí se jeden druhého, bojí se neznámého, ale v podstatě jsou stejní. Hlavní postava Miloš, který se do Německa náhodně zatoulá, je živou manifestací faktu, jak vás jiné prostředí dokáže změnit. Vystoupíme-li ze svého denního stereotypu a ze své role, můžeme se na druhé straně, v jiném prostředí, tedy ZA, stát úplně jinými lidmi. Miloš se z vesnického hlupáka stává za čárou téměř milovaným hrdinou.

 

Miloš píše básně. Miloš je zedník. Miloš umí spravit každé hodinky. Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž za čárou.

Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

Vydal nakladatelství Argo (obálka s jeho svolením).

 

Vy máte za sebou zajímavou životní zkušenost, jelikož jste pobývala „za velkou louží“. Tedy v prostředí, které se v mnoha ohledech odlišuje jak kulturně, tak mnoha jinými aspekty od našich středoevropských tradic, které ovšem náležitě korodují díky té „globalizaci“, o níž si myslím svoje. Promítly se tyto zkušenosti ve vaší tvorbě?

Samozřejmě. O mé kalifornské zkušenosti píšu často. V Kalifornii jsem žila a pracovala sedm let. Můj manžel je Kaliforňan, do jižní Kalifornie se vracíváme. Naposledy v červnu minulého roku, kdy jsme jeli dceři na svatbu. Díky tomu mi teď pod rukou vzniká nový text pod názvem „Kalifornská svatba.” Můj první román Anísa je velmi autobiografický a detailně popisuje má americká léta.

Když už si povídáme o knihách. Co ráda čtete?

Čtu romány a čtu hodně. Mám ráda českou současnou beletrii: Andronikovou, Bellovou, Topola, Ouředníka. Dlouhá léta jsem byla velikou čtenářkou Josefa Škvoreckého. Mám moc ráda Josého Saramagu nebo Jorgeho Amadu nebo latinsko-americkou fikci a současný francouzský román. Baví mě Michel Houellebecq, David Foenkinos nebo Laurent Binet.

Zmínil jsem tu „globalizaci“, spojenou s bezuzdným přeléváním kapitálu a vykořisťováním. Co tomu říkáte vy?

Je to jako mince o dvou stranách. Každému globalizace vyhovuje, pokud si může pořídit novou technologickou vychytávku odjinud, zbrusu novou telku nebo iPhone. Je velmi pohodlné platit svou debetní kartou během dovolené v Thajsku, ne? Globalizace se nám však zamlouvá méně, když začne přinášet své kulturní inovace.

Vy jste si také dělala obálky svých knih. A tady se již ocitáme v dalších polohách vašich uměleckých zájmů.

U prvních tří knih jsem použila již dříve namalované obrazy vztahující se k tématu. Pro román Za čárou jsem obraz malovala přímo na míru.

 

Román výtvarnice Daniely Šafránkové ukazuje, jak zábavné, ale i frustrující můžou být kulturní rozdíly mezi Američany a Čechy, mezi světem Západu a Východu raných 90. let. A zároveň je napínavým detektivním pátráním po osudech ženy z deníkových záznamů popisujících život obyčejných lidí za dob protektorátu. Američanka Lisa najde v pozůstalosti po svém otci několik dopisů psaných pro ni podivným jazykem, češtinou, fotku a parte neznámé ženy. A protože právě prochází rodinnou krizí, rozhodne se ji vyřešit tím, že odcestuje do Evropy a začne pátrat po svých kořenech. Cesta ji zavede až do Prahy, která je těsně po rozdělení Československa místem pořád ještě spjatým se socialistickou minulostí, pro Lisu nepochopitelným, skoro nepřátelským a plným podivných zvyklostí. Ale zároveň má neopakovatelnou atmosféru, která Lisinu nedůvěru postupně naleptává. Zjistí Lisa, jakým osudovým způsobem byla Fína, dívka z fotografie, spojena s jejím otcem? Proč o ní nikdy nemluvil? Nalezne v tomto mrazivém a podivném městě smysl života, který se jí na slunných plážích Kalifornie začíná vytrácet? Američané v porevoluční Praze Kdo je dávno mrtvá dívka z fotografie? Temné tajemství z protektorátní Prahy.

Vydalo nakladatelství Argo (obálka s jeho svolením).

 

Malíř má jiné možnosti k uchopení skutečnosti anebo svých představ než básník či spisovatel svázaný linearitou času. Zkrátka může děj různě cyklovat a prokládat třeba různými časovými smyčkami. Na obraze vidíte, není-li na velikém plátně, naráz vše a navíc hned z mnoha stran a úhlů. Jak vnímáte tento rozdíl či mnohé jiné rozdíly mezi těmito dvěma způsoby uměleckého vyjádření?

Malování a psaní jsou dvě zcela odlišné umělecké disciplíny. Malování je činnost sociální, můžete malovat před lidmi nebo na symposiu s dalšími malíři, můžete se při práci bavit s ostatními, konzultovat svou tvorbu. Každý má svůj um, takže i když pracujeme na stejném tématu, nemusíme se obávat, že nám náš nápad někdo „vyfoukne”. Každý si maluje po svém.

Psaní je velmi individuální. Při psaní sedíte sami, přemýšlíte sami, občas k vám promlouvají vaše postavy, ale je to činnost čistě osamělá. Spisovatelé se většinou o svá témata nedělí, střeží si svá tajemství až do úplného konce.

V malbě máte celý koncept i nápad stále před sebou, jasně vidíte chyby či nepřesnosti. V textu knihy se občas můžete ztratit v přemíře detailů, zápletek a postav, a nevidět chyby ve struktuře či konceptu.

V malbě je člověk limitován mírou svého nadání, v psaní má naopak nesmírné množství možností a i laik po mnohém přepisování a opravování dokáže vykouzlit kvalitní text.

Každý malíř má svoji posedlost, techniku, která je od něj neodlučitelná. Jaké motivy a techniky přitahují vás jako výtvarnici? A zde se jistě bude skrývat nějaké další ZA?

Motivy mých obrazů bývají silné vizuální zážitky z cest, z přírody, z divadelních představení nebo z hudby. Ráda zpracovávám městské scenérie a zákoutí, barvy, tekoucí vodu, počasí, náladu, lidské příběhy.

 

Já ve vašich obrazech vidím tak trochu Marca Chagalla, ale to je pouze můj dojem. Máte nějaké umělce, kteří vás hluboce ovlivnili?

Máte pravdu, Marc Chagall mě moc baví. Mám také ráda Josefa Čapka. Někteří zmiňovali podobnost s Karlem Chabou. Nevím. Pro mě jsou nejdůležitější barvy, organické tvary, křivky, trochu pokroucená a lehce rozteklá realita. Pracuji výhradně olejem na plátno.

Každopádně jedním z vašich motivů je Praha. Které její čtvrti máte ráda?

Já jsem původně z Nuslí, takže k Nuslím mám jistý sentiment, mnohokrát jsem malovala nuselské scenérie, Nuselský most je i na obálce mé knížky Bydlim v Nuslích.

Posledních dvacet let bydlím na Vinohradech, pohybuji se kolem náměstí Míru, kam často vodím studenty kreslit, takže to je teď mé oblíbené pražské místo. A samozřejmě park Grébovka, kam jsem chodila jako malá holka s babičkou, a která se, ze zapomenutého, neudržovaného parku vyšvihla na prestižní překrásné a tajuplné místo.

Malíř maluje a maluje a také vystavuje, má-li štěstí. Neprobíhá právě nějaká vaše výstava? A kde už jste v nedávné minulosti vystavovala?

Právě mi končí individuální výstava v Plzni v centru TOTEM. V březnu mě čekají dvě skupinové výstavy s Karlovarskou asociací výtvarníků ve Varech a výstava s Asociací jihočeských výtvarníků v Sezimově Ústí. Velkou sólo výstavu připravuji na červen v Praze, v Galerii Toyen na náměstí Jiřího z Poděbrad.

 

Co vám dělá radost a co vám ji nedělá?

Ráda vařím a peču, zavařuju, pracuju na zahradě, jezdím na paddleboardu a plavu. V zimě pletu ponožky a chodím do divadla. Nesnáším otravné lidi a zbytečné schůzování. Cítím se dobře mezi studenty, kteří jsou nabití energií a nezkaženým životním optimismem.

Závěrem obrátím zrak do budoucnosti. Jaké s ní máte plány?

Naučit se španělsky. Namalovat pár pěkných kousků a třeba zase něco napsat a vydat.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur