Zjistit, zda nejsem mrtev. Rozhovor s držitelem ceny Magnesia Litera 2023 za poezii

Foto: Mirosla Fišmeister

Popisek: Petr Hruška

Básník, literární vědec obdržel roku 2023 za sbírku Spatřil jsem svou tvář cenu Magnesia Litera za poezii. Tak to je jistě skvělé. Moji pozornost nevzbudil pouze její obsah volně vycházející z historie první plavby kolem světa, ale také její impresionistická obálka s mlhavou nafialovělou plachetnicí na modrých vlnách rozbouřených vln od Jakuba Špaňhela. Fernão de Magalhães a jeho cesta do neznáma se v podání Petra Hrušky mění ve zprávu o cestě, na níž se vlastně nalézáme všichni.

Petr Hruška je český básník, narozený 7. 6. 1964 v Ostravě. Žije zde dosud, pracuje však v Praze v Akademii věd jako odborník na českou literaturu 20. století, zejména poezii. Toto téma také vyučoval na českých univerzitách. V 80. letech vystudoval chemický obor na Technické univerzitě v Ostravě, teprve po změně politických poměrů mu bylo umožněno absolvovat studia české literatury. Je autorem oceňovaných sbírek poezie (např. Darmata - Státní cena za literaturu, loňská Magnesia Litera za sbírku Spatřil jsem svou tvář), píše také krátké prózy (Jedna věta, V závalu). Napsal monografii o českých básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, edičně připravil dílo Jana Balabána či některé sbírky Ivana Martina Jirouse - Magora. Hruškovy verše bývají čas od času zhudebňovány a knižní výbory jeho poezie vycházejí v anglických, německých, francouzských, italských, polských, chorvatských či maďarských překladech. V Ostravě spoluorganizuje četné literární pořady, angažoval se v občanských sdruženích na záchranu kulturních památek a životního prostředí tamního kraje. 

Zaujalo mne téma vaší oceněné sbírky. Spatřil jsem svou tvář. Tedy zpráva o první cestě kolem světa. Tedy ve vašem pojetí, pouze volně inspirovaná onou nebezpečnou výpravou Fernãa de Magãlhaese a jeho mužů ve službách španělské koruny, spíše zpráva o cestách do neznáma, kde ovšem můžeme potkat opravdu ledacos.

S vaším dovolením bych v našem rozhovoru jednu takovou podnikl a využil ji jako způsob, jak doplout ke zdrojům nikoli vzácného koření na Molukách, ale vaší tvorby.

Roku 1519 vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar flotila pěti karavel, kterým velel jako hlavní kapitán Portugalec Fernão de Magalhães.

27. 4. 1521 umírá v bitvě s domorodci na Filipínách. Do Španělska se z celé výpravy vrátilo pouze 18 mužů na poslední lodi Victoria.

Zprávu o výpravě sepsal její účastník Ital Antonio Pigafetta.

Mne v mládí takové dobrodružné výpravy doslova fascinovaly a v té době jsem si neuvědomoval, že obeplouvání zeměkoule a objevování Ameriky je spojeno s tvrdým drancováním, nenasytným kořistnictvím a vyvražďováním místních obyvatel, ačkoliv jak Inkové, tak Aztékové nebyli pravými příklady mírumilovnosti, ale to je již trochu jiná kapitola z dějin zámořských objevů. Jak jste na tom v mládí byl s četbou o dalekých a dobrodružných cestách vy?

Dobrodružné romány plné cest do neznáma byly potravou mého dětství stejně jako v případě mnoha jiných čtenářů. Hned tady bych ovšem rád připomněl, že celá sbírka Spatřil jsem svou tvář není nějakým básnickým zpracováním Magalhãesovy objevitelské cesty. Pigafettova zpráva o této cestě byla jen prvotní inspirací k tomu, abych napsal knihu o jakési fiktivní cestě neznámých lidí neznámými, blíže neurčenými končinami a jejich konfrontací s neznámem – na situaci, kdy jsou lidé postaveni tváří v tvář jiným lidem, jinému prostředí a vůbec dosud nepoznané skutečnosti, je totiž dobře vidět celá tragikomická povaha člověka, s jeho mělčinami i hloubkou.

Ale přinejmenším jedno těm mořeplavcům, vojákům a námezdním žoldnéřům, jedním slovem conquistadorům, musím přiznat. Nesmírnou odvahu a statečnost. Jen si to představme, tu plavbu karavel jedním z nejnebezpečnějších průlivů na zemi... Jak vnímáte tyto muže vy?

Mne zajímaly motivace, které k takovým cestám vedou. Nakolik je v tom přítomen démon dobyvačnosti, který je člověku vlastní, nakolik je v tom prostá ziskuchtivost, potřeba ověření vlastních schopností, agresivní energie, od které si nemůže pomoci, touha po poznání, provokativní volání neznámého, jemuž se člověk musí vystavit, aby se paradoxně dozvěděl cosi podstatného o sobě samém, o tom, co má a nemá ve své moci.

Já se snažím představit si tu situaci. Přichází zima a od jihu vanou kruté vichry. Ti muži tam v Ohňové zemi přezimovali. Přichází další vzpoura… Jistě jste se pokusil do těchto odvážlivců vcítit?

Ti lidé měli nesčetně možností plavbu přerušit, vrátit se, na mnoha nových místech se jim nabízel slibný život – a přece tomu málokdo podlehnul. Jistě toužili po bohatství, slávě, pocitu moci, ale v posledku jako by je hnala také umanutá potřeba svět jednou provždy uzavřít do kruhu, ověřit si, že bude-li člověk pokračovat stále kupředu – vrátí se. To prastaré nutkání opsat kruh je na tom nejzajímavější.

Nebudeme si samozřejmě nic nalhávat. Za barvotiskovými obrázky z dobrodružných knih se vynořuje poněkud drsnější obraz. Na něm vidíme kruté hrdlořezy a také jejich záměry. Celá ta kolonizace a objevování s sebou přinášelo nesmírné zisky, ale také bídu, otroctví. S následky této temné historie se potýká svět dodnes. Především tzv. třetí svět. A v jiných formách probíhá to drancování dodnes. Co na tom může změnit jedna básnická sbírka?

Něco změnit? Moje plavba si žádné takové přímočaré cíle nekladla. Nabízí prožitek tragikomického lidského počínání, které se v průběhu staletí téměř nemění, ale je stále přitažlivé, děsivé i groteskní, pozoruhodné. Člověk je většinou nejubožejší tam, kde se domnívá, že je nepochybná jeho velikost. A tam, kde působí nejvíc deklasovaně a beznadějně, lze pocítit jakousi ohromující vůli a snad i milost.

Chtěl byste uskutečnit cestu kolem světa? Nikoli ovšem na palubě nějakého „debilního" turistického lodního monstra po prosluněných destinacích s lahví Martini v ruce, ale trochu jinak. Třeba jako anděl putující světem podobným způsobem, jakým se to stalo dvěma andělům ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Ti ovšem přistáli v Evropě a přesto to bylo celkem smutné. Kdyby přistáli v Manausu či Riu anebo někde na Filipínách či v Lagosu, bylo by to ještě horší. Hrůzné, tragické, děsivé. Být tím andělem, kam byste si přál zaletět?

Obrazně řečeno, cestu kolem světa vykonáváme pořád. Informace a všechny ty digitální možnosti nám umožňují obeplout svět doslova každý den, aniž bychom hnuli zadkem. Záleží vždy ovšem na tom, co za svět právě považujeme. V jistém smyslu je mnohem snadnější obeplout zeměkouli než obkroužit vlastní lidskou situaci u sebe v kuchyni. Tu vydanost napospas nejistotám a úzkostem z nedostatečného smyslu, ten zápas mezi osamělostí a souzněním. Vlastně děláme pořád totéž, jen na jiné úrovni – vydáváme se do nějakých strašných dálek, abychom našli alespoň závan tolik potřebné blízkosti.

Plavit se lze také po vodách imaginace a ocitat se v bouřích nevědomí a snů a plout k ostrovům mrtvých a živých básníků. Taková putování mohou být stejně objevná jako objevování kulovitosti zemského tvaru, který ovšem ideální kouli nepřipomíná snad ani vzdáleně, ačkoliv se mu jistá zakulacenost upřít nedá, jak koneckonců zjistil nejenom Fernão de Magalhães. Sepsal jste o svých putováních zprávy tak jako Antonio Pigafetta, které si ovšem musely na své uveřejnění počkat přes dvě staletí. Můžete mi v krátkosti podat zprávu o svých cestopisech do říše poezie?

V krátkosti? Dobrá: Píšu nejspíš proto, že sám sobě psaním prozrazuji něco, co jsem dosud nevěděl. Chci patrně překvapit sám sebe a tak zjistit, zda nejsem mrtev.

Do kterých krajů skutečna a neskutečna se vydáváte nejraději? Kam odplouváte, abyste o nich a o svých objevech a zážitcích podal zprávu... v básních, ve verších? Takové putování může být stejně nebezpečné jako cesta kolem světa, není-li ovšem uskutečněna na stránkách slavné verneovky, ačkoliv i tam se Phileas Fogg musel vypořádat s mnohými protivenstvími, jež ovšem usměrňovalo pero Verneovo ku zdárnému konci.

Mne zajímá cokoliv, co zazáří nečekaným významem. Ještě před chvílí něco vypadalo banálně, nicotně, prázdně. A najednou to na sebe bere podivuhodný význam. Odkud se vzal? A na jak dlouho? Nějaký člověk, věc, situace, vztah, příběh si nenápadně řekne o pozornost, jako by chtěl naznačit cosi z nezměrného tajemství tohoto světa. Zda se tak stane na palubě zaoceánské lodi, v obýváku nebo u hospodského stolu, je naprosto jedno.

Jak jste jistě postřehl, nevedeme zde řeč o běžnostech a běžným způsobem vlastním různým těm literárním časopisům. Tak vlastně o čem hovoříme? O cíli plavby? Kam tedy pluje vaše galeona či karavela?

Nevím.

Zdá se, že se zvedají vlny a vítr a plachty se nadouvají přes míru. Však vidím v dohledu zátoku, přístav. Tam tedy, dá-li Bůh, doplujeme a tam se rozloučíme. Tak rychle do práce a děkuji za vaše odpovědi.

Vložil: Jiří Kačur