„Komenského škola hrou“ aneb Výchovný ústav jako zábavní podnik? „Učitel národů“ by se divil

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Václav Brožík: Komenský ve své pracovně v Amsterodamu, olej na plátně, 1891

DO HLOUBKY Škola je herna, státem placená hlídací služba, kam rodič dítě odloží a pedagog se o ně postará. Učitel v roli klauna žáka pobaví a vědomosti děcku mezitím tak nějak samy od sebe naskáčou do hlavy. Škola v pojetí herny spíš než vzdělávací instituci připomíná lunapark, zábavní podnik, cirkus. Skutečně tomu tak má být? Určitě, vymyslel to přece Komenský!

„Škola hrou“ spadá do oblasti českého národního bájesloví stejně jako pověsti o Dívčí válce nebo o Daliborovi. A podobně jako ženy nikdy hromadně nevytáhly do boje proti mužům a Dalibor nehrál na housle, ani Jan Amos Komenský, filozof, myslitel, pedagog a spisovatel evropského formátu, neměl školu za hernu, kde se žáci bezúčelně baví a užívají si toho, že jim to někdo platí (dříve bohatý mecenáš, dnes stát).

Mýtus o neexistující koncepci „školy hrou“ vznikl dezinterpretací Komenského monumentálního díla. Jedná se o jeden z nejúspěšnějších hoaxů české historie. 

Didaktické zásady moravského velikána 

Výuka by měla být podle myslitele a pedagoga Komenského názorná, systematická a soustavná. Žáci mají poznatky získávat na základě vlastní zkušenosti a využívat je v praxi. Učivo je třeba soustavně opakovat, aby si je děti osvojily trvale. Důležitou zásadou je také přiměřenost – učitel má vycházet z věkových a individuálních schopností dětí.

Didaktické zásady formuloval rodák z Moravy v řadě svých děl. Jeho nejvýznamnější česky psanou pedagogickou prací je Didaktika, to jest Umění umělého vyučování. V díle, které vytvořil v polském Lešně v letech 1627 až 1632, uvedl, že vzdělání se má dostat všem, bez ohledu na pohlaví, společenské postavení či majetek.

Na základě vlastních zkušeností z působení na lešenském gymnáziu Komenský vytvořil ve 30. letech 17. století latinsky psanou Velkou didaktiku (Didactica magna). Jejím základem se stala předchozí česká Didaktika, autor však dílo rozšířil. Formuloval v něm např. myšlenku, že škola se má stát dílnou lidskosti.

Pedagogické práce z let 1627 až 1657 pak vyšly souhrnně v díle Opera didactica omnia (Veškeré didaktické spisy) v Amsterodamu. Jejich vydáním Komenský vyhověl žádosti tamní městské rady.

V současnosti často zmiňovaná údajná vzdělávací metoda „škola hrou“ se však v žádném Komenského spise neobjevuje. Odkud se tedy vzala? 

Škola na jevišti 

„Ze slovního spojení „škola hrou“ se stal slogan, který používají školy a výukové programy ve svých názvech či se k němu hlásí různé pedagogické proudy. Obecně se mu rozumí tak, že žáci by si měli ve škole víc hrát, že škola a výuka by měly být především zábavné. Komenský přitom usiloval o dodržování řádu ve světě i ve školním vyučování a rozhodně mu nešlo o nějakou plytkou zábavnost či podbízivost,“ upozorňuje historik Vladimír Urbánek v rozhovoru na webu lidovky.cz.

Pojem „škola hrou“ nebyl v Komenského pojetí pedagogickou metodou. Vznikl odvozením z názvu Schola ludus (do češtiny překládáno jako Škola na jevišti nebo Škola hrou), což je soubor latinsky psaných školních dramat. 

Jezuité i protestanti – všichni hráli divadlo 

Školní hry byly v Komenského době velice oblíbené. Zvláště se jimi proslavili jezuité. Inscenování jednoduchých představení se však neujalo jen v katolicky zaměřeném školství, ale ve vzdělávacích ústavech své doby obecně. Při studiu školní hry se žáci procvičili v používání latiny, jež byla jazykem učenců. Navíc si zvykali vystupovat na veřejnosti. Nácvik a provedení divadelní hry zpestřily suchopárnou atmosféru tehdejších škol a měly žáky motivovat ke studiu.

Také Komenský divadlo vnímal jako důležitý výchovný prostředek. Teoretické názory na divadlo i praktický návod jeho začlenění do školní výuky podal v díle Schola ludus. „Jediné drama dobře zahrané přenášívá více užitku nežli sebevíce řečí,“ mínil Komenský.

Pro myšlenku školního divadla byl opravu zapálený. Jeho provozování na školách prosadil i přes odpor představených Jednoty bratrské. 

Za komedii o filozofovi v sudu si vysloužil kritiku 

Komenský se svými žáky školní hry nejenom studoval, on je i sám psal. Vždyť místo bezduchého memorování prosazoval názorné vyučování a divadelní hry přinášely ono kýžené oživení tehdejší školní praxe. Komenského první školní hrou byla komedie Diogenes Cynicus redivivus (Diogenes Kynik znovu naživu), poprvé uvedená v polském Lešně v lednu roku 1640. V témže roce se dočkala dvou repríz.

Text je uspořádán do pásma krátkých scének, které jsou dramatickými anekdotami čerpajícími ze života antického filozofa, jenž se dobrovolně zřekl všech hmotných statků a ponechal si jen věci nezbytné k životu. Žáci se měli díky této školní hře seznámit s předním představitelem kynické školy i s dalšími antickými filozofy, např. Platónem či Zénónem. Komenský se snažil dialogu starořeckých filozofů dodat napětí, jiskřivost, spád a vtip. Hra má sice didaktický ráz, ale obsahuje živé dramatické prvky.

Je označována za to nejlepší z dramatické tvorby Komenského. Z dnešního pohledu však rozhodně nejde o žádnou bujarou legraci, při níž by se diváci za břicha popadali.

A ještě jedna poznámka ke hře o Diogenovi: Komenský s ní narazil. V prostředí Jednoty bratrské nebyl námět z pohanských časů přijat příliš vřele. Někteří souvěrci proti němu dokonce protestovali. 

Biblický příběh o Abrahamovi povzbudil exulanty 

Jan Amos se poučil a při hledání námětu své druhé školní hry sáhl po knize nejuznávanější a v dobovém školství nejvyzdvihovanější – po Bibli. Hra Abrahamus patriarcha (Praotec Abraham) vznikla v Lešně v roce 1641. Má ucelenější dějovou linii než předchozí hra. Příběh o Abrahamovi koncipoval autor jako povzbuzení a útěchu protestantům vypovězeným z vlasti. Hra byla poprvé předvedena v Lešně při veřejném zkoušení žáků v roce 1641. Tiskem vyšla roku 1661 v Amsterodamu.

Scénické školní hry nacvičoval s žáky lešenského gymnázia také Komenského spolubratr, krajan a nástupce na postu rektora Šebestián Macer. S Komenského souhlasem a podporou tak přibližoval studentům látku encyklopedicky pojaté učebnice jazyků Janua lingvarum reserata (Dveře jazyků otevřené nebo Brána jazyků otevřená). 

Schopný režisér 

Podle České divadelní encyklopedie se Komenský „ve svých hrách projevuje jako znalec dobové scénické praxe i jako obratný režisér“. Svědčí o tom podrobné režijní poznámky „předpisující nejen příchody a odchody herců, ale i jejich pohyby a mimiku“. Hercům autor předepsal kostýmy, Diogenes měl mít šat filozofa, plášť a hůl. V další hře se používaly např. kostýmy pastýřů. Jednotlivá dějství Komenský odděloval hudebními vložkami nebo sborovým zpěvem. „Nutnost hudební vložky po prvním dějství Diogena zdůvodnil tím, že Diogenes musí změnit kostým a masku, protože bude představovat muže staršího. Při vší skromnosti výpravy nechyběly potřebné rekvizity, např. Diogenův sud a lampa.“ 

Oddal dceru „zimního krále“ 

Komenský se k tvorbě latinských školních her vrátil během pobytu v uherském Sárospataku neboli Blatném Potoce (někdy se uvádí také překlad názvu Šarišský Potok). Moravský myslitel a pedagog tu pobýval v letech 1651 až 1654 na pozvání Zikmunda Rákócziho, mladšího syna sedmihradského knížete Jiřího I. Rákócziho. Mladý šlechtic, stejně jako jeho rodiče, učence obdivoval, rozšířením vzdělanosti chtěl povznést celkovou úroveň země. Komenského do Uher povolal z podnětu své matky, kněžny Zuzany Lórántffy.

V Komenského rozhodování, zda se do Uher vypravit, hrála velkou roli také skutečnost, že manželkou Zikmunda Rákócziho se stala Jindřiška Marie Falcká, dcera „zimního krále“ Fridricha Falckého. Komenský chtěl podpořit protihabsburský tábor a jako bratrský biskup svazek princezny s Rákóczim osobně posvětil. Spatřoval v něm začátek budoucí protihabsburské fronty. 

Nešťastné manželství, brzká smrt 

Slavná a okázalá svatba, které se účastnili delegáti z mnoha států, měla značný politický význam. Více než čímkoliv jiným se stala politickým aktem, o city nevěsty a ženicha vůbec nešlo.

Nevěsta nebyla sice bohatá, ale velice urozená. Manželství zvýšilo společenskou prestiž rodiny ženicha. Zikmund Rákóczi se stal švagrem falckého kurfiřta, mohl se pyšnit příbuzenstvím s anglickými Stuartovci a získal alespoň teoretický nárok na českou korunu.

Manželství však bylo nešťastné. Rákóczi se do půvabné princezny zamiloval, ona ale jeho city nesdílela. A už několik měsíců po sňatku oba mladí lidé podlehli neštovicím. 

Líní žáci a klacky pod nohy ze strany kolegů i rektora 

Komenský měl za úkol zreformovat potockou školu a přetvořit ji na sedmiletou pansofickou akademii. Během svého čtyřletého pobytu se mu však podařilo otevřít jen tři třídy. Stěžoval si na lenost místních žáků a sepsal pro ně příručku Pravidla mravů. Za pobytu v Blatném Potoce také dokončil učebnici Orbis pictus (česky Svět v obrazech).

Líné žáky chtěl Komenský motivovat k aktivnímu přístupu při studiu latiny s pomocí svých školních her. Narazil však na odpor ze strany kolegů učitelů i rektora. Tvrdošíjně odmítali jeho školní hry, ať už čerpaly námět z antiky, nebo z Bible. 

Vypomohla Brána jazyků 

Komenský prosadil alespoň zdramatizování své jazykové učebnice Janua lingvarum reserata (Brána jazyků otevřená), která poprvé vyšla tiskem v Lešně v roce 1631. Přepsal do dialogů prvních dvacet kapitol a úlohy rozdělil mezi dvaapadesát žáků. Představení zaznamenalo mimořádný úspěch a Komenský byl požádán, aby převedl na jeviště celou učebnici.

Dramatizací 99 kapitol vzniklo v roce 1654 osm her zaměřených na přírodu, člověka, umění, poměry ve společnosti a náboženství. Jednotlivé hry autor volně spojil společným rámcem – úvodem, v němž se král Ptolemaios radí s filozofy a učenci o vědeckém pokroku a nápravě škol. Komenský se držel rozvržení své učebnice, jen ojediněle měnil pořadí kapitol nebo vkládal nové výstupy. 

Hrálo se s úspěchem na školním dvoře 

Účelem dramatizace nebyla jen výuka latiny, ale také získání dalších vědomostí. Komenský ve hrách nenásilným způsobem shrnul základní všeobecné znalosti, které chtěl žákům předat.

Představení se hrála na školním dvoře, kde sice chyběla divadelní scéna, ale vystupující si opatřili velké množství rekvizit. Inscenování školních her v Blatném Potoce slavilo úspěch. Žákům se hraní divadla zalíbilo, osvojili si společenské vystupování na veřejnosti a zlepšili se v latině.

Cyklus osmi her Schola ludus vyšel tiskem v Uhrách v roce 1656 a o rok později v Amsterodamu. 

Škola jako dílna, nikoliv herna 

Inscenační metoda, kterou si ve své době oblíbil také Komenský, se ve školství používá dodnes, své příznivce nalezla především v anglosaském prostředí. Žáci a studenti pravidelně inscenují hry klasiků, režírují, vyrábějí kostýmy, rekvizity, skládají hudbu a zajišťují produkci. V žádném případě se nejedná o prvoplánovou zábavu, ale o systematickou práci, na které se škola podílí ve spolupráci s rodinou a která podtrhuje význam vzdělání i jeho orientace pro praktický život.

Velký myslitel Jan Amos Komenský už ve své době zdůrazňoval, že má-li se člověk skutečně stát člověkem, musí se vzdělat. Proces vzdělávání vnímal jako náročnou práci na zdokonalování jedince, a to především v oblasti mravní.

Škola má podle Komenského být dílnou lidskosti, nikoliv hernou, v níž žáci vystupují v roli sebestředných bůžků a učitelé a další personál vzdělávacího zařízení jsou pouhými bezprávnými otroky, jak tomu bylo podle původního významu slova „pedagog“ v antických časech. A v dílně se na rozdíl od herny usilovně pracuje. 

Obnova obrazu božího v člověku 

„Komenského pojetí výchovy a vzdělávání se ještě po staletích zdá být mnohým aktuální jak svou celkovou koncepcí, tak v jednotlivostech. Školy jako dílny lidskosti, názorné vyučování, přístup všech ke vzdělání bez rozdílu pohlaví, sociálního postavení, národnosti, rasy či tělesného nebo jiného handicapu, pedagogická zásada všechno všem všestranně a zároveň otázky spojené s informačním boomem, počínající specializací a nadprodukcí vědění – to je jen malá ukázka toho, proč je Komenský považován za stále živého klasika pedagogiky. Na druhou stranu pedagogové dvacátého století často Komenského příliš modernizovali a nebrali v potaz celkový filozoficko-teologický rámec jeho koncepce, jejímž leitmotivem byla myšlenka obnovy obrazu božího v člověku,“ uvádí historik a komeniolog Urbánek. 

Zdroje: Česká divadelní encyklopedie, Český rozhlas, mjakub.cz, lidovky.cz, ascestinaru.cz; Čapková, D. Škola a utváření lidství v pojetí J. A. Komenského; Čapková, D. „Komenského dílna lidskosti“ a úsilí o humanizaci vzdělávání a výchovy.

Vložil: Vladimíra Krejčí