Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Palice Dubova. Čtvrtá povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

02.03.2024
Palice Dubova. Čtvrtá povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fára

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

„Dokud můžeš ležet na podlaze bez držení, nejsi opilý,“ napsal maďarský spisovatel David Martin. Snad je ta naše středoevropská, rakousko-uherská zkušenost jaksi nepatřičně společná. Spojují nás moudra pronášená zpod desky stolu, kde se mluvčí snaží mezi moudry vypouštěnými z úst umně vyhýbat kopancům spolustolovníků. Marek Dobeš zharmonizoval vypité s řečeným a výsledek předložil ve čtvrtém pokračování nových dobrodružství Josefa Švejka.

„Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt.“ Alois Jirásek

„Ale léto mám stejně nejradši.“ Tak pravil Švejk

 

Poručík Dub se vypjal na stupínku a opíraje se jen o špičky zamířil křídou do zadní lavice. Zde se kulatil bodrý obličej od pohledu milého hocha. Typický vesnický obličejík příležitostného ministranta. Vždy pečlivou maminkou vymydlen, mezi prvními vstupuje do školní budovy. Poručík ale dobře věděl o jeho dobrodružné nátuře. Dalo by se dokonce říci podvratné.

„Švejku, vy už máte úlohu dokončenu, že se na mne tak blbě usmíváte?“

„Poslušně hlásím, pane třídní, že už mám opsáno vše.“

To jeho poslušně hlásím, to uvádělo středoškolského učitele Duba do nepříčetnosti. A ještě se mu drze přiznává k podvodu. Ale tentokrát se vyprovokovat nenechá. To rád přenechá panu řídícímu. Dub se opanoval.

„A od kohopak jste, smím li být tak smělý a informovat se u vás, úlohu opsal, žáku?“

„Poslušně hlásím, pane třídní, že od Jiráska. Dal jste nám přece za úkol popsat děj knihy dle našeho výběru. Rozhodl jsem se popsat Psohlavce. A protože já si pamatuji vše, co přečtu, jako kdybych to před sebou viděl, tak jsem ho prosím opsal.“

Dub se zatetelil blahem. Teď, ale právě teď žáka Švejka přistihne při podvodu.

Pak už to půjde samo, sardel, ředitelna, možná i dvojka z chování.

Nejprve ale vyřídí nepřítele na levém křídle. Už od začátku hodiny ho svými tělesnými projevy znervózňuje. Dub se otočil na studenta, který se klepal v první lavici. Při pohledu učitelově Chocholkovo klepání, protože právě takto slul onen žák, který také nebyl žádné světlo, se změnilo v zimnici.

„Chocholko, dojděte mi prosím do knihovny pro román spisovatele Aloise Jiráska z doby chodské rebelie.“

„Ale pane profesore, to nestihnu dopsat svůj literární esej.“

„Slibuji vám, Chocholko, že cokoli jste napsal, bude vám započteno a označeno známkou výborně.“

„Zatím jsem stačil napsat pouze úvod.“

„Bude vám uznán.“

„Jest to úvod velmi krátký.“

„I tak vám bude uznán.“

„Slibujete?“

„Chcete snad zpochybnit mého slova suplujícího učitele, nešťastný chlapče?“

„Věřím vám a už jdu.“

Chocholka vystřelil ze škamen rychlostí blesku a cestou do knihovny sám sebe neopomněl poplácávat po rameni, jak dokonale to s tím nenáviděným suplentem Dubem sehrál. Jen Švejka mu bylo líto. Ale co už, před tváří zkoušejícího je každý sám za sebe. Tehdy tercián nezná bratra. Natož pětkař pětkaře.

A i kdy si to měl učitel rozmyslit, použije Chocholka starou dobrou lest, která se mu tolikrát osvědčila a vyčká do konce hodiny na toaletě.

Nyní však byl rychlým jako vítr. Stačil dokonce ještě při čekání na knihovnici, až mu publikaci vydá, olíznout něco z homole cukru, ze které si sladila odpolední čajíček. A už pokládal zaprášený historický román o boji chodských vesničanů za jejich historická práva, sociální spravedlnost a národní svobodu na stupínek.

Dub však byl zákeřnost sama. Usmál se na Chocholku křivě.

„Slíbil jsem vám, že uznám, co jste napsal. Ale to neznamená, že se vás nezeptám, co se vám s tímto klasickým dílem české literatury pojí.“

Chocholka zesinal. Dub byl nejzákeřnější ze všech učitelů a opět ho převezl, to se musí nechat. Kule ve škole bude, vejprask doma bude, bude to blbý.

Mlčel a sledoval tiše odleskl brejliček svého trýznitele. Neunikne.

„Co kdybych ještě třeba něco k tomu úvodu dopsal, aby nebyl tak krátký, pane učiteli, prosím?“

„Ten jsem vám již schválil. Ať je sebekratší, máte za jedna. Já slovo čestně dodržím. Ale toto je ústní zkouška. A také může být krátká.“

Švejk se pokusil spolutrpícímu pomoci. Vytrčil pravačku do prostoru a učinil něco, co považoval Dub až do této chvíle za nemožné. Přihlásil se.

„Švejku, na vás se také dostane, už brzy na vahách osudu porovnáme vás s profesorem Jiráskem. Uvidíme, kdo bude shledán lehkým.“

Ve slově lehkým se Dubovi do řeči vloudilo jemné psychotické zahihňání. Nemohl si pomoci, těšil se, kterak Švejka konečně zdrtí.

„Ale právě Jiráska bych chtěl prosím za kolegu Chocholku citovat. Alois Jirásek napsal ,Dnešku plně neporozumí ten, kdo nezná včerejšek. Předkové naši zdatně zápasili a my zdědili jejich boj‘.“

Učitel Dub chvíli podlehl slabosti a zapřemýšlel o slyšeném.

„Ano, to skutečně řekl mistr Jirásek. Proč to tedy ve vašem podání, Švejku, zní tak vlastizrádně? Chcete tím snad naznačit, že bychom měli bojovat proti Rakousku-Uhersku? Není nám pod jeho osvícenou správou nejlépe, co nám kdy historicky bylo? Chtěl byste snad masarykovat? Cožpak nevíte, že zemězrada je choulostivá věc? Vy zpozdilý hochu, sednout! A vy, žáku Chocholko, čekám a jsem připraven známkovat.“

Jsme-li pod tlakem, chová se šedá hmota v našich lebích roztodivně.

Chocholkova nebyla výjimkou. Před vnitřním zrakem se mu vybavila knihovna, pozadí knihovnice sápající se po žebříku pro foliant a…

Hlas učitele Duba přicházel z dáli „Takže, žáku Chocholko, stačí jediné slůvko, které se vám s knihou pojí a jste za jedna a volný. Ne-li takové ve vaší mozkovně, vypustím na ni kuli.“

…homole cukru na stole. I pravil Chocholka to jediné, co jeho zmučený mozek jako asociaci nabídl.

„Sladký.“

Dub ztuhl. Donutil obličejové svalstvo do nuceného úsměvu.

„Tedy, žáku Chocholko, výborně. Překvapil jste mne. Dnes už máte podruhé za jedna. Jan Sladký-Kozina, obhájce a mluvčí lidu, který své přesvědčení zaplatil životem.“

Chocholka nevěřil svým uším. Dvakrát za jedna v jeden den, to mu doma neuvěří, budou si myslet, že lhal. Dostane výprask. To bude blbý. Ale až otec přijde prověřit jeho uslzené tvrzení do školy, zjistí, jak mu křivdil a maminka mu pak týden bude snášet modré z nebe. A to bude dobrý.

Jeho napětí si vybralo svou daň, střeva to už déle odmítla snášet. I natáhl ruku, uchopil klíč od oné místnosti a s omluvným výrazem odběhl. Učitel Dub se nijak nezpěčoval jeho rozhodnutí. Nezpochybňoval jeho potřeby. Ukázaná platí a žák Chocholka ukázal více než názorně, jakou potřebu má před sebou. Vypustil ze sebe zvuk, který nenáleží do počtu bajek, ale o kterém se říká, že nepatří do společenského taktu.

Učitel Dub došel k oknu a otevřel ho. Tváře se kysele. Flatulence čili vanutí.

Poručík Dub se pod stolem, kam padl po slovech hejtmana Ságnera o potřebě vojáků dobrovolníků, také zatvářil kysele. Dokonce se i částečně probral. Zamžoural slepeným levým okem. Viděl ve svém zorném poli jakési rozmazané šmouhy lesních velikánů. Zamumlal si pro sebe „Jakáž pomoc, povinnost je povinnost. Máme mnoho povinností. K sobě. K národu. K státu a hlavně k Bohu.“ Zdálo se mu, že slyší z dálky varhany. Oči se mu začaly blýskat a měl dojem, že číšníci mají tři hlavy. Došlo mu, že nejde o číšníky. Byli to jeho spolubojovníci. Pně stromů boubínských byly holínky hejtmana Ságnera. Poručík Dub pevně stiskl víčka a utekl se zpět do bezpečí snu.

Ale tam na něj pro změnu číhalo jako iluzivní avšak nebezpečné delirium tremens, dobrý žák Švejk.

Učitel Dub však měl na povel jisté síly. Knihu profesora Jiráska. „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás –“ a Dub tím myslel Švejka a teď hned, čekat rok na svou kantorskou pomstu rozhodně nehodlal.

„Tak, porovnáme stránky božího soudu, Švejku, ukažte, co jste z paměti opsal.“

Boží soud se shodoval do písmene. Švejk byl možná blbec už v útlém věku, ale také měl fotografickou paměť.

Poručík Dub zařval jako lev, když mu Bruncvík šlápl nejtem na ocas.

Jeho pomstychtivá nátura se opět prodrala na povrch.

„Dobře, pro tentokrát jste Švejku vyhrál, máte za jedna. Uvidíme však, co napsal smrdutý tchoř, žák Chocholka. Nevidím, že by se dotkl perem papíru, lhář prolhaná. Prý napsal úvod. A jeho papír je, vidím to až odsud, prázdný. To je na trojku z chování, lhát učiteli. Vy mě, žáci, ještě neznáte,“ rozkřičel se poznovu učitel Dub, „vy mne znáte možná z té dobré stránky, ale až mne poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím až k pláči. Tak se ti podíváme na tu tvou stránku, žáku Chocholko. A z těch záchodků se raději nevracej.“

Poručík Dub si nasadil cvikr a přitáhl k sobě stránku Chocholkovy práce.

Ruce se mu rozklepaly stejně jako předtím nebohému terciánovi.

V záhlaví jinak zcela prázdného listu se před jeho vztekem zamlženým skly chvělo jediné slovo.

„Úvod.“

Uslyšel smích. Žáci s tvářemi náhle jakoby psími se smáli jemu. A nejvíc ten Švejk. Učitel poručík Dub padal. Až se opět ocitl zcela nedůstojně pod stolem důstojnické kantýny.

V textu čerpáno z povídek Jaroslava Haška „Pan Florentin contra Chocholka“, „Loupežný vrah před soudem“, „Pan Gloatz, bojovník za práva lidu“, „Oslí historie z Bosny“ a z románu Aloise Jiráska „Psohlavci“.

 

Příště: Švejk rozmlouvá amok machometánům

 

Vložil: Marek Dobeš