Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Švejkrehezád. Třetí povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

17.02.2024
Švejkrehezád. Třetí povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fára

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Multietnicita plná kober a slepýšů při smrtelném chroptění rakousko-uherské říše, kdy do průvodcovské role se z donucení dostal opět Josef Švejk. Konec konců, kdo jiný. Marek Dobeš, rozkročený nad všemi národy, začíná na Eins, Zweig, Drei...

„Ze smutku se nezrodí žádný čin.“ Stefan Zweig

„Zato z nasrání vždycky.“ Tak pravil Švejk.

Pach i atmosféra panující ve vagónu Švejkovi natolik připomněly čas adventu, že mu přišlo záhodno nevzít jméno boží nadarmo. Naopak v něm mohamedány jak se patří procítěně pozdravil.

Ku zdvořilosti náleží na prvém místě pozdravování, jehož náš lid dbá nad míru. Jsou jakási ustálená pravidla, kdo koho má pozdraviti. Mimojdoucí má stojícího vždy pozdraviti napřed. Potkají-li se dva, má začít ten, kdo zaujímá ve veřejnosti postavení nižší, na příklad „servus“ před radními a starostou, nebo ten, kdo je méně zámožným, jako chalupník a podruh před sedlákem. Podotknouti sluší, že ku jmění větší zřetel se brává nežli hodnosti.

Ještě Švejka na jazyku svrběl „Pochválen Pan Ježíš Kristus!“, začež by se mu mohlo dostat zkomolené odpovědi: „Navěkjámen“, ale také by to místo „Až na věky, amen“ mohlo být „A bude s tebou ámen“, načež by následovalo nabodeníčko bajonetem do břicha. Protože kdoví, jaký mají Tataři vztah k Ježíši. Je to taky jejich prorok, nebo někdy šlápnul Šeherezádě na kuří oko? Bude se muset nechat poučit, když má teď tu příležitost usmiřovat Tatary s c.k. armádou.

Vzpomněl si na cikána Janečka z Plzně, toho jak ho později oběsili za tu dvojnásobnou loupežnou vraždu, toho jak pro malou poznámku družky popadl dranžírák a pak se hnal ulicí. Krhavý pohled a v mysli jen jediná pochybnost. Do koho tu kudlu až po střenku zarazí. Jednou mu ve Vídni vyprávěl syn nějakého moravského Žida, že se to jistým národům děje, stačí jim málo a popadne je vražedné šílenství. Amok. Tak to by tu Švejk nerad zažil. Vagón je malý, není kam utéct. Neměl by dráždit. Měl by si dát pozor, aby mu neuniklo ani jedno nebezpečné slůvko. Jak on se to jmenoval, ten moudrý muž se svým varováním, nějak jako číslice. Ano Zweig. Stefan Zweig. Plánoval dráhu spisovatele. Nu, popisovat hnutí mysli uměl hezky.

Amok je druh intoxikace postihující Malajce, šílenství, podoba lidské vztekliny, útok vražedné i nesmyslné duševní poruchy. Malajec, obyčejný, dobromyslný muž, sedí popíjející svůj nápoj, netečný, lhostejný, apatický. „Viděl jsem ho, jak najednou vyskočil na nohy, popadl dýku a vyběhl na ulici. Šel si přímo vpřed za svým, pořád rovně, bez jakéhokoli cíle. Čepelí chce ubodat vše, co mu zkříží cestu, člověka nebo zvíře. A tímto vražedným šílením sám sebe ještě více vyvádí z míry. Řítí se s pěnou u úst, vyje jako šílenec. Stále běží a běží a běží, nedívá se doleva doprava, jen běží dál a ječící křičí a máchá svou již krví nevinných potřísněnou zbraní, razí si cestu přímo vpřed tím strašlivým způsobem. Obyvatelé vesnic vědí dobře, že zastavit tohoto šílence nemůže žádná lidská síla, a tak křičí varování, když ho vidí, jak se blíží – „Amok! Amok!“ A všichni prchají… Ale on běží dál, aniž by slyšel, aniž by viděl, sráží nožem vše, co potká… dokud není buď zastřelen jako vzteklý pes, nebo se zhroutí sám od sebe, stále s pěnou na rtech.

Jojo, to se ve světě stává. To naštěstí u nás v Evropě prakticky vůbec neznáme.

Až možná na Vídeň, tam se občas dějí věci. Tam se může zbláznit i vcelku příčetný syn nižšího státního úředníka. A ten Zweig žil ve Vídni. Tam se tenkrát sbíhaly všechny cesty, tam bylo možno potkat příslušníky nejrůznějších pronárodů. Vídeň, to byl nový Řím, jako za Caliguly, tam už to nepatřilo Vídeňákům, tam to patřilo duchu města, „Genio homunculus loci“, nebo jak to ten Zweig říkal.

I když třeba by ten pražský spisovatel, co se vrátil z cest a U Kalicha tak barvitě vyprávěl o svých dobrodružstvích, ten Hašek, nesouhlasil. „Mužové dnešního Mezimuří nejsou ovšem takovými krvežíznivci. Někdo o nich třeba soudí, že víc vyhrožují, než jednají. Rozhodně však jsou lepší než jejich sousedé maďarští beťáři, kteří když vás potkají, jen tak z bujnosti píchnou vás nožem a řeknou přitom přívětivě: ´Jó szakát!´ (Dobrou noc!)“

Ale on bral vše na lehkou váhu a v kapse nosil revolver.

Je potřeba umět podobným nežádoucím situacím předcházet. Raději si tento typ národů ani nevpustit do země. Protože nikdy nevíte, koho z nich to kdy popadne. A když už jste jim vystaven na dotek, potom nutno předcházet nedorozumění.

Proto slušný člověk říká při setkání s člověkem, jemuž někdo zemřel, nebo při vstoupení na příklad o pohřbu do jeho příbytku, těší se: „Potěš (vás) Pánbu!“

A oni tu všichni pohromadě v tomhle dobytčáku už byli prakticky odsouzení za své činy proti císaři k smrti pověšením. Pocítil určitou vlnu sympatií k těm černým Baltazarům vzadu mlčky ho pozorujícím. Před tváří smrti jsou všichni muži na frontě bratři, neboť válka je jim macechou.

Švejka dvojnásob na sobě samém těšilo, že zvolil tak kulantně rafinovaný přístup ke zdvořilosti obecné. Neřekl jaký bůh a nemohl tak nikoho urazit. O to mu šlo především. Také s Guthem-Jarkovským se znal osobně z Pivovaru U Fleků a od něj věděl, že v jakékoli situaci se má český vlastenec chovat jako britský gentleman.

„Dejž vám pánbůh dobrej den.“ Tak pravil Švejk.

„Salam alejkum,“ přeložil tlumočník.

„Alejkum salam,“ ozvalo se z několika hrdel od zadní stěny civilizace.

Stála tam skupinka mužů, měli na sobě viditelné stopy mučení, rakouská mašinérie se pokoušela všemi možnými způsoby zlomit vůli těchto vzbouřených zajatců. Když neuspěla žádná z nasazených metod, přišla řada na tu poslední nejzoufalejší – nasadili Švejka.

Ten tu teď stál a mile se usmíval.

Muži si tichými hlasy začali cosi vyjasňovat.

„Co říkají?“ šeptl k překladateli.

„Do toho vám nic není,“ odsekl muž.

„Inu, přivedl jsem je na scestí, snad jim mohu pomoci,“ utrousil Švejk.

Vzápětí se ze skupinky vydělil stařec. Bílý vous, moudrý pohled, i přes zmučené tělo stále hrdý postoj. Pravý syn - tedy před nějakými padesáti lety, dnes už spíš pravý dědek svého národa.

Prohlédl si zblízka Švejkův dobrosrdečný obličej, změřil mu tep, nadzdvihl mu oční víčko levého oka. Dobrý voják v první chvíli pocítil potřebu vypláznout jazyk, jak byl zvyklý od jistého dr. Benjamina Ratheryho, který podle povlaku dokázal určit teplotu na stupeň přesně, ale pak se opanoval. Kdoví, jak by si to muži pro sebe přeložili.

Stařec se vrátil do hloučku, působil spokojeně. Cosi svým soukmenovcům hrdelním hlasem sdělil.

Vzápětí ostatní odkudsi vytáhli poměrně zachovalý perský koberec.

Rozložili tepich pečlivě po podlaze vagónu a usedli na zkřížené nohy před Švejka. Gestem ho vyzvali k témuž.

Když Švejk nereagoval, překladatel ho dloubl loktem do žeber. „Tak a teď jim vysvětlujou, jak to mysleli,“ pravil lámaně. Pak pohlédl na hodinky a pak na Švejka. „A pěkně dopodrobna, nic nevynechaj, času do večera mají dost. Tak si ten život, koukaj prodloužit.“

Vzápětí tlumočník za svou neurvalost schytal kopanec do holeně od starcovy holínky. DědTatar se usmál na Švejka a vlídně ukázal na koberec, aby se usadil naproti nim.

Švejk k němu nejpozději v této chvíli pocítil důvěru. Asi jako když vedl jednou k fojtovi utratit psinkou stiženého vlkodava a těsně před výstřelem z ručnice sejmul psovi náhubek, aby se naposledy nadechl svobodně.

Umínil si, že svůj názor na jejich budoucnost zajatců rakouského mocnářství těm dobrým mužům vysvětlí stůj co stůj, aby přestali vzdorovat a nesvolávali na své bezvěrecké hlavy další CK násilí. Ostatně jako Čech nejlépe věděl, co to je být zajatcem drtivého objetí rakouského otce národů.

A tak prakticky bez nadechování spustil.

Svou pokročilou maieutiku založil na srovnání křtu Židů a muslimů. Ti první se také v dějinách bránili. Aby uznali svou pošetilost a přijali pravidla hry. Dalo by se říci, že Švejk přesvědčovací umění vrátil zpět k  řeckému prapůvodu toho slova - umění porodní báby.

Ohledně židů a jejich požehnané schopnosti zapojit se do života celku toho měl na srdci hodně. A Tataři jak viděl, reagovali opravdu dobře. Zaujati výkladem na něj cenili zuby ve vědomostně hladovém úsměvu, horečnatě se chvěli samou pozorností jak stižení psinkou a poulili samým zájmem po poznání zanícená bělma. Švejk se rozhodl, že toto téma sbližuje a opřel se do výkladu jako ještě nikdy.

Popadl ho doslova edukativní amok.

 

V textu čerpáno z článku Antonína Svobody: „Pozdravy našeho lidu“, Časopis Český lid VIII, povídky Jaroslava Haška „Láska v Mezimuří“, povídky Claude Tilliera „Můj strýc Benjamin“, novely Stefana Zweiga „Amok“ a biografie Václava Mengera „Jaroslav Hašek doma“.

Věnováno Stefanu Zweigovi, který se za Velké války považoval za Němce a vpředvečer té druhé spáchal na protest proti jednání Němců sebevraždu.

Příště: Palice Dubova

 

Vložil: Marek Dobeš