Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chceme-li slušné politiky, musíme je umět najít a také si jich vážit. Tak lze omezovat kariéristy a hulváty, říká bývalý senátor a spisovatel Jiří Šesták

20.02.2024
Chceme-li slušné politiky, musíme je umět najít a také si jich vážit. Tak lze omezovat kariéristy a hulváty, říká bývalý senátor a spisovatel Jiří Šesták

Foto: Se svolením Jiřího Šestáka

Popisek: Jiří Šesták

ROZHOVORY NA OKRAJI Vést rozhovor s člověkem, který se celý život věnuje s láskou a plným nasazením svojí práci, je vždy obohacující zkušenost. A nemusí se jednat o spisovatele či básníka, ale o kohokoliv, třeba řidiče autobusů či zdravotní sestru anebo bývalého ředitele Jihočeského divadla, jímž Jiří Šesták vedle mnoha svých jiných povolání byl a stále je. Senátor, filmový a divadelní herec a také spisovatel.

Jiří Šesták, senátor PČR, zastupitel a radní města České Budějovice (HOPB), ředitel Jihočeského divadla. Absolvoval DAMU v Praze a od roku 1980 působí v Jihočeském divadle. V letech 1989-1997 byl uměleckým šéfem činohry, pracoval také jako herec a režisér, od roku 2004 je ředitelem divadla. V roce 1997 založil společnost GRADOS CZ. Od roku 1999 přednáší na Jihočeské univerzitě. V roce 2002 pomáhal založit Studentské univerzitní divadlo. V létě 2010 vstoupil do Hnutí Občané pro Budějovice, za které byl téhož roku zvolen zastupitelem a radním města České Budějovice. V roce 2012 byl zvolen do Senátu PČR v obvodě č. 14 - České Budějovice.

Podle vašich různorodých činností jsem dospěl k závěru, že rozhovor s vámi by musel vydat na knihu. Politik, senátor, ředitel Jihočeského divadla, herec a také spisovatel. Bohužel tolik prostoru nemáme, ale uvidíme, kam nás ta rozprava přivede. Jelikož jsme literární klub, začal bych u vašich knih. Mohl byste mi prosím prozradit, co vás přivedlo z jeviště a kanceláře senátora až ke psaní?

Celý svůj dospělý život jsem žil v prostředí, ve kterém se vypráví příběhy. Byl jsem součástí světa divadla, které má právě tu velikou zvláštnost, že se lidé schází za účelem vyprávět a poslouchat příběhy. Tady a teď, živým lidem. Ale děje se to prostřednictvím textů jiných. A také s velkou nevýhodou, že každé slovo, každá situace, každá emoce, která se v prostoru divadla zrodí, zůstává živá pouze v tom daném okamžiku a pak pomalu umírá ve vzpomínkách diváka. I tvůrce. Snad proto mne přitahovalo nové příběhy nejen ztvárňovat, ale i vymýšlet a psát. Právě napsaným slovem jim dávat jistou nesmrtelnost. A poslat je do světa. I s vědomím, že nebudu jako autor přítomný jejich oživení, když si čtenář onu knihu rozevře a čte. Je to jiný tvůrčí pocit, ale také velmi naplňující a pro mne smysluplný.

Vaše poslední kniha Divoká honba přivádí čtenáře na Šumavu do let padesátých minulého století, tedy do blízkosti tzv. železné opony a časů tuhého stalinismu československé provenience. Toto období a místo jste si zvolil z důvodů osobních či ještě nějakých jiných?

Na Šumavě a v Novohradských horách jsem prožil dětství až do dospělosti. Ten kraj je mi velmi blízký a tak jsem do sebe nasával jeho příběhy. Dávné i nedávné, hezké i smutné. Kniha je mou zkušeností jistě velmi inspirovaná.

 

Dramatické vyprávění z počátku padesátých let 20. století čtenáři otevírá část temné historie šumavských hor. Začínající studenti pedagogické fakulty přijíždějí na brigádu přímo na státní hranici, kde se mají účastnit tzv. vagónování pohraničí. Co se dalo rozebrat a znovu použít z bývalých německých a rakouských obcí po vyhnání jejich původních obyvatel, se posílalo jako stavební materiál do vnitrozemí. Co se poslat nedalo, vyhodilo se do povětří a zaniklo. Konfrontace mladých lidí s brutalitou nového režimu, ale i s vlastní ochotou se novému řádu podvolit či vůlí zápasit o svou vnitřní identitu a důstojnost, prověřuje nejednu postavu tohoto vypjatého vyprávění až k závěrečné katarze.

Kniha Divoká honba časově předchází události vyprávěné v novele Cesta jinam, která vyšla v roce 2021 a byla také v autorské interpretaci načtena pro posluchače Českého rozhlasu. Čtenáři se tak se mohou vrátit na stejná místa a sledovat osudy jedné z ústředních postav, která oba příběhy propojuje.

Vydalo nakladatelství KANT (obálka s jeho svolením).

 

Vy pocházíte z jižních Čech. Smím se zeptat odkud?

Z Českých Budějovic.

Já měl při cestách po Jižních Čechách pocit jisté výrazné odlišnosti od zbytku Čech. Nemáte někdy také podobné pocity?

Rozdílů je více. A velmi pestrých. Například Třeboňsko se svou umělou krajinou, která se za staletí proměnila v původní, velmi specifickou - trochu finskou - krajinu, má veliký půvab.

A Šumava s Novohradskými horami, svou rozlehlostí a v důsledku vyhnání původních obyvatel po druhé světové válce, si ještě dnes uchovává naprosto výjimečnou atmosféru klidu a zádumčivosti. V jistých chvílích i ponurosti. Má v sobě i silnou historickou paměť skrze vstupní zemské brány, hrady, které strážily důležité cesty, dávné keltské osídlení, románské kostely i sejpy po rýžování bohatých nalezišť zlata. To vše se podepisuje na její zvláštní atmosféře. Včetně průhledů na vzdálené alpské velehory.

Váš život je asi bytostně spojen s tímto krajem. Působil jste dlouhá léta jako ředitel Jihočeského divadla. Jak vzpomínáte na působení na této divadelní scéně?

V Jihočeském divadle jsem strávil podstatnou část svého života. Prožil jsem tam příjemné i méně příjemné chvíle, ale to k životu patří. Možnost komunikovat s divákem skrze divadelní umění mne naučila vážit si kreativity, schopnosti umělců vytvářet esteticky i obsahově krásná díla, vážit si lidí, kteří umění vyhledávají a potřebují ho ke svému životu. Umění a tedy i divadlo, je mnohorozměrné nejen ve formách sdělování, ale i v možnostech obohacování těch, kteří ho přijímají. Nalézají v něm estetický i mentální zážitek, poznání, odpočinek i zábavu. A to v živé interakci, při setkávání živých lidí se živými lidmi, kteří si vyprávějí příběhy. To je, obzvláště v dnešní době, velmi cenné.

Vy jste ale pouze neřediteloval, ale také hrál. Tehdy, ale i později. Také jste si zahrál v několika našich filmech jako například Obsluhoval jsem anglického krále. Které divadelní role vám přirostly k srdci? A rovnou se ze zeptám na vaše oblíbené dramatiky. Jak ty minulé, tak současné.

Mohl bych začít antickými autory a přes Shakespeara se dostat k silné dramatice dvacátého století. Ale nejde až tak o jména. Mám rád autory, kteří dokáží vyprávět silný, emocionální a myšlenkově bohatý příběh, kterým jsem jako divák osloven. Kterému rozumím, který mne zasáhne a obohatí. Který mne nevyčerpává mentální plytkostí, snahou mne pouze ubavit k smrti, neuráží, nevysmívá se a není hloupý. A je úplně jedno, jedná-li se o dílo baletní, operní, činoherní, nebo zprostředkované „živými“ loutkami.

Věnujete se ještě ať již jako divák nebo herec divadlu?

Ano, toho času jsem součástí Divadla na Vinohradech, kde hraju v několika inscenacích.

Co vás přivedlo k práci pro film? Náhoda? Vlastní zájem či příležitost, která se neodmítá?

Někdy je to náhoda, nebo si vás jako vhodný typ vybere režisér, někdy si vzpomene kamarád, že by vás potřeboval. Což byl případ třeba Jiřího Menzela či Jana Hřebejka. Sám jsem příležitost natáčet nevyhledával. Pro mne jsou frustrující časové prostoje. Někdy velmi velké.

Za tu dobu vašeho působení ať již na prknech, která znamenají svět, či před filmovou kamerou jste musel potkat řadu pozoruhodných osobností. Ať již režisérů či herců. Taková setkání se nezapomínají. Na které z nich rád vzpomínáte?

Řada setkání byla a jsou velmi příjemná a z některých se rodí i blízké, kamarádské vztahy. To byl případ setkání třeba s Jiřím Menzelem, se kterým nás pojilo, myslím, hluboké přátelství. Baví mne třeba i současné mé působení v Divadle na Vinohradech. Je tam příjemná atmosféra a zákulisní vzpomínky na vše možné, co se v divadlech přihodilo, či příběhy legendárních herců nebo režisérů, jsou v podání kolegů Petra Kostky, Carmen Mayerové, Tomáše Töpfera a dalších rekreativní až léčivé.

O politice se bavit nechci, jelikož politické debaty přinášejí, jsou-li vedeny příliš osobně, zbytečné vášně a nedorozumění. Navíc politika jako taková ztratila v očích občanů na důvěryhodnosti. Takže se přesto jenom zeptám. Co by ji mohlo v očích veřejnosti důvěryhodnost navrátit?

Politika je vždycky frustrující. A byla. Pro politiky samotné i pro občany, kteří je volí. Je to díky nesplněným očekáváním, mnohdy nekompetentnosti, mnohdy kvůli zneužití důvěry. Ale politika a politici jsou takoví, jaká je společnost. „Nezlob se na zrcadlo, že máš křivou hubu,“ říká klasik. Když jsme sami často nespolehliví, nedržíme slovo, jsme svárliví a nevadí nám hrubost, nejsme zodpovědní ve svých povinnostech, nedokážeme se obětovat pro druhé a nejsme empatičtí, a to v míře podstatné, tak se nedivme, že to mnozí politici také nedokáží.

Jsme to my, kteří je volíme. Jsme to my, kteří je máme kontrolovat a nutit je plnit své sliby a nezvolit je více, když zklamou. A jsme to my, kteří, když víme jak jsou někteří politici špatní a nekompetentní, mohou jít do politiky sami a dokázat svým příkladem, že lze zůstat i v politice čestným, pracovitým, odpovědným a slušným. Přes všechny nástrahy moci a benefitů, které v tomto světě existují.

Musíme začít sami u sebe a tím se zlepší i politika. A ne volit ty, kteří nám jen slibují, říkají, co chceme slyšet a jednají bez zodpovědnosti, že po nich přijdou jiní, kteří jejich sliby odskáčou, či další generace, které budou muset napravit jejich nezodpovědnost. Znám řadu čestných a zodpovědných politiků, kteří nebyli znovu zvoleni i proto, že říkali lidem pravdu, chovali se zodpovědně, nelhali jim, nepodléhali panikám, nejednali populisticky. A tyto lidi, kteří mohli politické milieu zlepšovat, jsme většinově nepotřebovali. Dali jsme jim stopku. Tak nač si stěžujeme? Jestli stojíme o zlepšení politiky, tak právě tyto spoluobčany musíme nalézat a snažit se je ve veřejném prostoru udržet a ne se jich zbavovat. Jak říkám, je třeba si uvědomit, že politici jsou odrazem nás samých, naší společnosti, jednotlivých jejích částí.

Opravdové charaktery a statečné, obětavé jedince bych hledal všude jinde než v parlamentních lavicích. Tak možná zní vox populi. Ale ten mnohdy ledacos zjednodušuje. Takže se vás zeptám, zda jste při svém působení v politice takové lidi potkal?

Ano, potkal. Na levici i na pravici. A měl jsem je v úctě. Bohužel tito lidé nejsou právě pro své charakterové vlastnosti příliš viditelní. Nemají až takovou dravost, touhu po moci, po zviditelnění. Slouží, pomáhají. Je na nás, na občanech, abychom si jich všímali a uměli jim dát svou opětovnou důvěru. A i poděkovat. Chceme-li slušné politiky, musíme je umět najít a také si jich vážit. Také touto cestou lze omezovat kariéristy a hulváty a pěstovat slušnou demokratickou společnost.

Jaké máte tvůrčí či pracovní plány do budoucnosti?

Nyní jsem předal nakladateli historický román. Je o příchodu křesťanství na naše území ve 4. století. Je to velmi zajímavá a málo známá událost. Kniha by měla spatřit světlo světa do léta. Jmenuje se Kristus jde na sever. Jsem velmi zvědavý na čtenářský ohlas. A také začínám uvádět diskusní pořady v České televizi Historie.cz. Na to se také velmi těším.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur