Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Někdo se zde zbláznil a já to nejsem. Ondřej Hübl o své knize, reklamě i světě

23.02.2024
Někdo se zde zbláznil a já to nejsem. Ondřej Hübl o své knize, reklamě i světě

Foto: Se svolením Ondřeje Hübla

Popisek: Ondřej Hübl

ROZHOVORY NA OKRAJI Nejenže Ondřej Hübl napsal výborný román Opona, vytvořil také scénář pro úspěšnou televizní minisérii Zkáza Dejvického divadla. Jako tvůrce reklam poznal nejenom odvrácenou tvář reklamního průmyslu, ale také… ale o tom více v našem rozhovoru.

Ondřej Hübl je kreativec, scenárista, textař a spisovatel. Tvůrce mnoha reklamních kampaní pro značky Oskar, Fernet Stock, Vodafone, T-Mobile. V roce 2018 mu vyšel soubor povídek Hod mrtvou labutí. Je také spoluautorem a scenáristou televizního seriálu Zkáza Dejvického divadla. Též zakladatel kreativní agentury Jinej Gang. V roce 2022 mu v nakladatelství Druhé město vyšel román Opona, který psal původně jako dramatickou minisérii pro režiséra Jiřího Stracha. 

Přiznám se, že mne překvapila šíře vašich zájmů, scenarista, spisovatel, tvůrce reklam. Netušil jsem, že to vy jste autorem těch vtipných reklam pro T-Mobile či Vodafone. Nejsem skutečně veliký příznivce telefonních operátorů a jejich předražených tarifů, ale některé ty reklamy se povedly. Ale protože děláme rozhovor pro Literární klub, začal bych tedy otázkou, co vás od reklam přivedlo až k psacímu stolu a k napsání úspěšného románu Opona?

No - některé tarify jsou celkem levné, ale to musíte pečlivě hledat. Jsou dobře ukryté v nabídkách a reklamy se na ně nedělají. Ale k vaší otázce: já se v reklamním průmyslu pohybuju od roku 1996, takže jsem celkem pamětník. A v devadesátkách to byla opravdu vzrušující a zajímavá práce. V kreativních odděleních tehdy působilo mnoho inspirativních lidí: spisovatelů, divadelníků, výtvarníků, textařů undergroundových kapel, ale i muzikantů a podobně. Kvasilo to, byla legrace a dalo by se říct i docela mejdan. Takže tvůrčí člověk se zde mohl vyřádit, vše bylo tolerováno, nohy byly na stole hned vedle přeplněného popelníku, někdo drnkal na kytaru a vymýšlely se kraviny. Postupem času se ale z oboru začala stávat přebyrokratizovaná, nesnesitelná a hlavně nudná práce, i když byly zde (a neustále jsou, důkazem toho je ostatně i moje agentura Jinej Gang) ostrůvky kreativní svobody. A z toho tvůrčího přetlaku, kdy v reklamě dnes v podstatě nemůžete skoro nic zajímavého ukázat, abyste někoho smrtelně neurazil, vznikají jiné texty. Texty, do kterých nikdo nemluví. Tak jsem začal psát povídky a potom i ten román.

Kdybyste měl čtenáře přesvědčit, aby si přečetli právě vaši knihu, co byste jim řekl?

Že to docela odsejpá, je to napínavé. Má to příběh. Jsou tam plnokrevné postavy. A jestli se někomu trochu zajídá dnešní aktivistická levicová mládež, tak že se i trochu pobaví na její úkor. Když vás nebaví se nimrat se v neurčitých niterních pocitech a reflexích, je to pro vás.

 

Román Opona je existenciální dystopií s prvky mysteriózního thrilleru. Hlavní hrdina — úspěšný majitel firmy zabývající se umělou inteligencí — si objedná rodinný zájezd do doby nejtužšího stalinismu, aby svou dceru vyléčil z jejího levičáctví. Pořádající agentura slibuje zažít 50. léta, tedy politické procesy, kolektivizaci zemědělství, otrockou dřinu v dolech i budovatelské divadelní hry. Enkláva diktatury leží v městečku kdesi na východě, obydleném pouze najatými herci a komparsisty. Hra na minulost se však postupně vyostřuje a z městečka se stává past. Vyprávění plné absurdity, sarkasmu a zvratů vyvolává otázky: Kam je člověk ochoten totalitě ustoupit? Co je schopen obětovat pro vlastní přežití? A nakolik vůbec touží po svobodě? Opona v sobě spojuje silný příběh se závažným tématem a kořením je jemně dávkovaný vtip.

Opona je druhou knihou Ondřeje Hübla. Debutoval povídkami Hod mrtvou labutí (2018) s originálními příběhy i smyslem pro černý humor.

Vydalo nakladatelství Druhé město (obálka s jeho svolením).

 

Opona ale není vaše prvotina?

Tou byl soubor povídek Hod mrtvou labutí, kde si v některých textech také dělám legraci z pražských hipsterů a podobných směšných individuí. V Oponě je to trochu vážnější téma, nejen satira. Naštěstí se ale literaturou nemusím živit, to bych byl už dávno mrtvý.

Než opustíme literaturu, zeptám se, jestli máte čas na čtení. A pokud ano, co si rád přečtete?

Samozřejmě, že čtu. Mnohem, mnohem víc, než píšu. A po každé kvalitní přečtené knize si říkám, jestli má cenu vůbec něco nového napsat, když je tady tolik skvělé literatury. Dychtivě čekám na každou novou knihu od Petra Stančíka nebo Michala Ajvaze, když pominu klasiky, tak z českých současných autorů mám třeba ještě rád Hakla a samozřejmě Kahudu, jehož smrt mě velmi rozesmutnila. Cokoli od Wernische, Zábrany, Fukse, ale to už jsme zase u těch klasiků. Ze světové literatury hltám Rushdieho, Nabokova, Houellebecqua, Itala Calvina, Umberta Eca, Iana McEwana, Ishigura, Fabera, Vonneguta, to všechno mám rád, ale to by byl rozhovor jen o mém čtenářském deníku, a to nechcete.

Já si občas připadám v poněkud jiné, inverzní situaci než hrdinové vašeho románu. Ti odjedou kamsi, kde se simuluje komunismus v tvrdší než salámogulášové verzi let osmdesátých u nás, ačkoliv ani tehdy to pro odpůrce režimu, které neuspaly ani bony a ani major Zeman, nebyla sranda. Tedy z reality do „iluze”. Já to mám opačně. Z iluze do „reality”. Jsem příznivcem sci-fi. Nejenom knih, ale také filmů. Někdy mám pocit, že to, co prožívám jako realitu, jsem již kdysi viděl jako filmovou iluzi. Jako bych se z iluze dostal do skutečnosti, která je temnější, blbější než nějaké filmové příběhy. Nemáte někdy také podobné pocity?

Samozřejmě, že mám. Do výčtu autorů výše můžeme přidat Orwella anebo Aldouse Huxleyho, jehož Brave New World je snad ještě přesnější popis dnešní reality. Vem si pilulku a zapomeň, do vyšší kasty nepatříš. Ale i ten Orwell – román 1984 není přece o tom, že vás Velký bratr neustále sleduje, to je jen taková tísnivá kulisa, je to přece především o přepisování reality a historie a následně o tom, jak si lidé na novou „pravdu“ velice rychle zvyknou a začnou ji i tvrdě prosazovat. Bez těchto lidí, kterých máme i dnes kolem sebe víc než dost, by žádná diktatura nemohla být. Umlčení, ustrašení, s vymytým mozkem a s o to větší agresivitou a hloupostí ukrajují nám všem ze svobody. Že si jejich teze vzájemně odporují? To přece nevadí, máme tu doublethink.

Ale já mám rád i jiné sci-fi autory, nejen dystopické. Henlein, Frederick Pohl, Asimov, P. K. Dick – zlatá éra sci-fi - na tom jsem vyrostl, ale až teď jsem objevil melancholického Waltera Tevise, jehož Zpěv drozda rozhodně doporučuji. Ale třeba jakkoli Nabokov nesnášel sci-fi, jeho Ada aneb Žár se odehrává v alternativním vesmíru, v jiné Americe, v jiném Rusku, na planetě Antiterra, to je jedna z nejkrásnějších knih.

Předpokládám, že jste také občas účastnil natáčení Zkázy Dejvického divadla. Jistě jste museli zažít nějaké humorné situace? A jak se vám spolupracovalo s režisérem Miroslavem Krobotem?

S Mirkem Krobotem se pracuje skvěle, je výborný režisér a herci ho milují a strašně, až zbožně respektují. A já pochopil proč. Je prostě dobrej. Při psaní scénáře mě velice zahanboval tím, jak rychle tvořil, jak mu to odsejpalo. Zkáza vznikla díky němu velice brzy a já bláhově myslel, že to je jakýsi standard. Ani omylem! Teď ji konečně reprízovali a myslím, že pěkně uzrála. Dalo se na to koukat i po čtyřech letech, některým fórkům jsem se smál od srdce znovu. Snad se ještě někdy pracovně potkáme, musí mít občas někoho, kdo ho zdržuje, no ne?

Máte rád divadlo? Pokud ano, jaké hry vás oslovily?

Divadlo je magické a krásné. Prchavé a pomíjivé. Ale zas tak často se do něj nedostanu. V Praze je často všechno brzy vyprodané. Naposledy jsem byl na zdařilé adaptaci románu Pravomil aneb Ohlušující promlčení v Divadle v Dlouhé, jen kvůli tomu, že mě tam Stančík jako autor vzal na premiéru. Největším divadelním divákem jsem byl při psaní Zkázy, tam jsem potřeboval nakoukat všechno, co v Dejvickém dávali, takže na co jsem si ukázal, to jsem viděl.

Jsem si zcela vědom manipulativních technik reklamního průmyslu. A přesto se znovu rád podívám na některé staré reklamy, třeba z 60. či 70. let na vozy Mercedes nebo na cigarety Marlboro nebo Camel či alkohol. Máte nějaký morální kodex pro natáčení reklam? Řekněme v tom smyslu, že na nějaké výrobky byste reklamu v žádném případě nenatočil?

Nedělám reklamu na politické strany. Na žádnou. Nebo pro progresivistické neziskovky. Jinak na všechno, v reklamě jsme nájemné děvky. Ale ty dva kunšafty vejš bych nevzal.

Mimo jiné, máte rád staré reklamy? V tomto ohledu může být zábavná i reklama na prací prášky. Anebo parodie na ně jako z České sody. Určitě jste musel nějaké vidět. Mám dojem, že dnes by taková recese nenalezla pochopení ani u diváků a ani v redakci zábavných pořadů ČT.

Staré reklamy miluju a je mi líto, že se takové dnes už skoro netvoří. Nejenže by neprošly, ale tvůrci takových reklam dnes pracují v jiném oboru. Ale občas se podaří něco zajímavého i dnes, třeba taková série z kolotočářského prostředí na jednu českou banku, to museli dělat nějací šikovní lidé! Dělám si samozřejmě legraci, protože to tvoříme my, v Jiným gangu. Ze starých reklam ale doporučuji sérii na Hamlet Cigars, staré klasiky na Stella Artois, nebo třeba legendární Real Men of Genius na Bud Light. Tady se nabízí srovnání: Bud Light je americká značka, kterou pijou po celé Americe normální lidé. To pivo je nic moc, ale dřív dělali veselé, neuvěřitelně vtipné reklamy a tak to lidi milovali. Loni udělali reklamu navážno s transženou (nebo transmužem), lidi to začali bojkotovat, protože nechtějí, aby jim pivní značka nutila názory na svět a Bud Light měl propady v hodnotách miliard. Nu a autoři této kampaně včetně marketéra, který tuhle katastrofu způsobil, dostanou na reklamním festivalu prestižní ocenění. To vše vypovídá o oboru. Někdo se zde zbláznil a já to nejsem.

Při natáčení reklam může člověk potkat přímo světoznámé hvězdy, které za nemalý peníz propůjčí svoji tvář třeba pro Nescafé, ačkoliv by ho v životě nikdy nepili. Nepotkal jste při své práci třeba nějakou tu hvězdu?

Myslím, že Clooney si Nespresso dá, proč ne? Dáte kapsli do přístroje a máte za 10 vteřin celkem dobrý kafe. I v pětihvězdičkovém hotelu máte na pokoji Nespresso, tak tady bych nebyl tak přísný. Já třeba točil třeba s Lionelem Messim, to je světová fotbalová megastar č. 1. A režisérem byl skvělý americký Craig Gillespie, žádný reklamní nabubřelý blbeček, ale milý člověk, který natočil kromě legendárních reklam i skvělé filmy jako třeba Já, Tonya nebo Cruella. Ale s Messim to bylo těžké, měli jsme ho na čtyři hodiny, panovala kolem něj opravdu zvláštní atmosféra, s dospělými se moc nebavil, vše se řešilo přes jeho manažera. Taková reklama se celá natočí s dvojníkem a v záběrech, kde je to poznat, se ve studiu dotočí Messi ze všech možných úhlů a pak se to dodělá v postprodukci. Nejhorší zkušenost mám ale z pseudohvězdami, polocelebritami, ti jsou nepříjemní, na něco si hrají, je to trapné. Skutečná hvězda, co něco umí, jako třeba Ivan Trojan, je skromný, milý člověk, profík. Kamarád.

Každopádně z psychologického hlediska musí být ta práce jistě zajímavá a jistě jste se musel ledasčemu přiučit třeba z hlediska lidských slabostí a tužeb, což jsou znalosti, které se mohou hodit nejenom v reklamě, ale také v literatuře.

V reklamě jsem se naučil jednu věc: čím víc peněz se někde točí, tím víc se v procesu objevuje lidí s podivnými, nic neříkajícími funkcemi, chytráků, kteří nic neumí a jen do všeho kecají a většinou nenesou žádnou odpovědnost. Což je asi univerzální přenosná zkušenost, nic nového.

Vrátím se úplně na začátek rozhovoru, kde jsem na sebe prozradil to, co jsem prozradit neměl. Ale upřímně, zmínil se o vás Jan Štifter, spisovatel a novinář, který pořádá každé léto literární akci v Trhových Svinech. Za prvé jsem měl pouze matnou představu, kde vlastně jsou, ale za druhé jsem si řekl, že je to pěkné pořádat takové akce i v malých městech. Doslova záslužné. A při té příležitosti zmínil také vás. Takže jak to je? Jezdíte občas za čtenáři a účastníte se různých čtení?

Málokdy. Jednak vím, že autorská čtení jsou většinou hrozně nudná, autoři často neumějí dobře číst, za druhé jsou texty v knihách taky napsané spíš na vnitřní čtení než na pódiovou interpretaci. Takže jsou to spíše ohledy na čtenáře, nechci, aby byli zklamaní. Přijdou třeba na humoristického autora a očekávají legraci, ale on je to třeba morous a všechno ho ten den sere. Taky nejsem žádný pohledný, rozervaný mladý básník, který by po čtení valil klíny do hlav fanynkám. Chci si dát pivo a kouknout na fotbal. Kdyby třeba bylo čtení spojené s nějakým utkáním, to by bylo ideální. Přečíst text, podepsat pár knížek a pak si dát klobásu a zařvat si na rozhodčího, že je slepej a zakřepčit u krásnýho gólu. Ale to se asi nikdy nestane. Ale na Trhové Sviny moc rád vzpomíná můj již výše zmíněný kamarád spisovatel Petr Stančík, takže jsem za pozvání rád. Párkrát mi to termínově nevyšlo, protože se mi rodily buď další děti nebo štěňata, ale letos žádné přírůstky nechystám, tak se těším.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur