Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bratři Tataři. Povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

03.02.2024
Bratři Tataři. Povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fára

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Strastiplná cesta Josefa Švejka po světové válce, kterou náš hrdina zpravidla dláždí dobrými úmysly opentlenými upřímnou radostí ze života, se ocitá v eskortě jistých nadlidí. A je opět vlečen a vláčen, protože dějiny potřebují své protagonisty. Marek Dobeš a jeho pokračování Dobrého vojáka Švejka z pera Jaroslava Haška.

„Cesta ku hrobu jest cíl.“ Tak pravil Švejk.

Švejk odevzdaně kráčel za širokými vojenskými zády šarže, která ho převyšovala o přibližně tolik pater povýšení, jako Tádž Mahal Staré bělidlo. Muž před ním kráčel pevným sebevědomým krokem, aniž by se na odsouzence jedinkrát otočil. Měřil černozem pod sebou strojově přesnými údery holínek. Metronom osudu, zvuk pendlovek ozývající se z ložnice, kde otec rodiny umírá na suchou nemoc. Rytmus posledních věcí již předem odsouzeného vojáka. Suverenitou s jakou před Švejkem kráčel, s nerozborným vědomím, že je následován, připomínal Chárona na odpočinku, který tráví podzim života vedením turistického oddílu.

Švejk věděl, že kdyby se rozhodl uhnout napravo místo doleva směrem k nádraží, ztratil by se v polích za městem, aniž by si toho jeho soudce kat vůbec povšiml. Ale k čemu by bylo prchat volyňskou krajinou s cejchem dezertéra na čele. Být ze stavu vypsán pro blbost je jedna věc, stát se zrádcem svých spolubojovníků z vlastního rozhodnutí druhá. To nebyl jeho styl.

V té samé chvíli hejtman Ságner zapochyboval o správnosti rozhodnutí, které umožnilo tak potupnou eskortu jednoho z jeho vojáků. Nikdo jim neukázal rozkaz, nedostalo se jim nižádného objasnění situace, ani výhledu do budoucna. Samozřejmě mu nešlo o vojáka jako takového, ti se s přibližující frontou tak nějak jaksi sami vsakovali do země. Ostatně i ten zadní voj se jim přece neztratil jeho vlastní neschopností, šlo o jasnou dezerci. V okolí Lvova je daleko lepší a zdravější povětří, než zde na doslech ruských děl.

Jenže hejtmanu Ságnerovi ohledně Švejkova únosu došlo, že pokud sebou nechají takhle orat, velení si zvykne a bude s nimi zacházet s ohledem na jejich pasivitu. Každá skupina lidí se bez ohledu na určení, za nímž byla ustavena, začne po čase chovat jako tlupa. A jestli si něco tlupa nemůže dovolit, pak je to podvolení se tlupě jiné. A už vůbec ne, té formálně nadřízené. Splníš-li jednou na frontě úkol, se kterým vnitřně třeba jen trochu nesouhlasíš, bez alespoň symbolického zareptání, pak jich zákonitě budeš dostávat čím dál víc. Víc, víc, až ti z tlupy nezbude nic. To není „feldmäßig.“ A k tomu byla, vydáním dobrého vojáka Švejka, tahle tlupa, vedená jím, hejtmanem Ságnerem, právě na nejlepší cestě. Hejtman se důstojnickou jídelnou rozhlédl, koho pověří nápravou.

Švejk se také rozhlížel. Slunce prosakovalo paprsky skrz bouřkové nebe, skřivani nebo, co tu místo nich žilo za nebezpečné kreatury, pěli jako o život. A jemu bylo pojednou lehko. V žaludku mu po menší šarvátce nedovařené kližky se žaludečními šťávami odpočíval dnešní dobrý oběd, na který se těšil celou cestu ze zajetí až k posádce. Přijetí z řad spolubojovníků bylo více než vřelé. V kapse kabátu ho hřála troubel dýmky. Mohlo být lepšího dne pro ukončení životní pouti bohabojného člověka, jehož duši netíží žádné hříchy, ze kterých by se musel zpovídat před tváří boží? Když navíc ještě v boha nevěří?

V té chvíli smířeného usebrání spatřil důstojníka, který mu věnoval peníz na tabák, když se dnes ráno vracel do tábora. Plukovník stál uprostřed cesty, takže se nemohli minout. Prostovlasý, prakticky v rozhalence, snažil se plukovník lapit slabé paprsky jarního slunce.

Švejk se na něj usmál a sáhl po stále ještě z větší části nacpané fajfce. Byla keramická, s rustikálním obrázkem a nápisem v azbuce. Našel ji ukrytu v podšívce šatů ruského vojáka, které si ještě nedávno zkoušel. Neuplynulo zas tolik času od toho nadějného nápadu, kdy na okraji rybníka objevil ruskou vojenskou uniformu, oblékl si ji a tak dlouho v ní sám pro sebe hrál protivníka, až byl v této roli zatčen. Dnes mu připadalo, jako kdyby k tomu došlo v jiném životě. Kdyby krymské muslimy v zajetí nestrašil křtem a neuvedl je tak v pokušení vzpoury, mohl teď sedět v ešalonu a vypouštět z ruské fajfky na volyňské nebe žižkovské obláčky.

Za chyby se platí a důstojník měl vbrzku zaplatit cenu nejvyšší. Protože se také dopustil chyby. Myslet si ve Švejkově přítomnosti „Jaký to sympatický vojáček,“ to zkracuje cestu na krchov. A to ani netušil, kolik očí ho sledovalo, když mu cosi předával po jeho návratu z arestu. Že šlo o pouhou pětikorunu na tabáček? Nenechte se mýlit. Polní soud už si to vyhodnotí po svém.

Nyní zočil nejen Švejka, ale především jeho vůdce, za jehož ramenem se na něj dobrý voják srdečně kulatil. Ale plukovník jeho přátelský úsměv opětovat nemohl, i kdyby chtěl. Mimické svaly na tváři si totiž žily vlastním životem. Jako reklama na oboustrannou parézu lícních nervů tu teď trčel přistižen v ústrojové nekázni uprostřed cesty. Přimražen na místě, vyděšenýma očima malého králíčka sledoval postavu, která se mu nikoli bezdůvodně jevila jako velekněz Opeřeného hada, boha Quetzalcóatla, v předvečer svátku lidských obětí. Byly snad náboženské představy mexických Indiánů příliš vzdáleny od toho, co zde provozovali Evropané? C. k. mocnářství s carským Ruskem?

Oč byl naivnější vražedný postup, kterým se komunita Aztéků oddávala ve snaze posílit Slunce a udržet daný řád, za pomoci rituálního prolévání krve svých bližních?

Porovnávat krvavé rituály pohanů s pouštěním si žilou mezi pravoslavím a katolíky nebylo však v tuto chvíli předmětem plukovníkových myšlenek. Důstojník se věnoval mnohem přízemnějším úvahám. I když i v tom trochu náboženství bylo. Modlil se, aby si ho s tím eskortovaným vojákem vybaveným retardovaným výrazem snad proboha nikdo nespojil. Neměl nic proti oblíbené říkance „Lidskými hnáty zúrodníme lán,“ ale odmítal investovat ty své.

Švejk nezpomalil chůzi, když natáhl ruku s dýmkou a vlepil ji tomu nedobrovolnému přírůstku Muzea voskových figurín Madame Tussaud do dlaně.

„Tady maj, víc jim toho za jejich dobrotu věnovat nemůžu.“

„Ne, prosimjich, nedělaj mi to.“

Plukovník se rozklepal, počal blekotat cosi, co znělo jako reverzní parafráze poručíka Duba, v tom smyslu, že Švejka nejen nezná, ale ani ho jakkoli poznat nehodlá. A při tom se snažil uvolnit křečí děsu ztuhlé prsty ze sevření danajské lulky. Marně. Později se podle výpovědí kolemstojících vojáků i několika civilů vyjevilo, že věc působila dojmem předání jakési tajné depeše mezi dvěma spiklenci. Prý na sebe mrkali, trhavými pohyby ramen a jinými posunky si sdělili několik informací vlastizrádných a vše korunovali předáním kontrabandu velezrádného.

Plukovník příjemce měl tudíž ke svému děsu plné právo. Jen si spletl zdroj onoho smrtelného nebezpečí. Následný vojenský soud dopadne na jeho hlavu nikoli z důvodu, že by byl přistižen nadřízenou postavou při nějakém konkrétním pochybení, ale prostě jen proto, že znal Švejka.

Mezitím dobrý voják Švejk, uspokojen vlastní předsmrtnou velkorysostí, zrychlil krok. Takto se asi cítil mistr Jan, když blahosklonně přešel úvahy té nablblé babky v Kostnici, pomyslel si. Stává se až příliš často, že lidští červi na nejnižší příčce potravního řetězce národů, místo, aby si pomáhali, považují se za konkurenci. Členovec Čech bratrským národním členem zhrdne. Pokud ho rovnou nezhltne. Čech Čechu ponravou neřkuli potravou.

Když bezprostřední nebezpečí blízkosti nepojmenovatelného zla, které každá tak vysoká vojenská hodnost vyzařuje jaksi ze své prapodstaty, pozbyl plukovníkův zrak skelného lesku a stočil se na věcný dar.

Otřískaná, laciná, zpola dokouřená fajfka s ožužlaným náustkem ho naplnila takovým odporem, že s ní mrštil o zem. Důstojník zakroutil nedůstojně znechucen hlavou. Aby tento pohyb zopakoval na druhém konci nervového vedení holínkou zamačkávající Švejkovu ruskou dýmku hlouběji do bahna.

Poté zcela si nevědomý dějinnosti chvíle, která mu dopřála, aby byl on bezejmenný knižní charakter svědkem posledních pozemských hodin hrdiny tohoto příběhu, odkráčel za svými povinnostmi. Měl v poplužním dvoře namluvenou hospodářovu prostřední dceru Šuru. Dneska už s ní ten plot v zadním sadu podepře, stůj co stůj.

To jméno si prosím zapamatujme. V dějinách není této dvacetileté kypré ukrajinské dívce souzeno sehrát žádnou hlavní roli. V lepším případě snad komparzní úlohu. Nejde dokonce ani o žádného nevlastního sourozence Tří sester, o žádnou křičící svědkyni budoucího krveprolití na oděském schodišti Křižníku Potěmkin. Ale do našeho příběhu Šura ještě vstoupí a to doslova Švejkovi po boku. Aby rozšířila počet osudových femme fatale v jeho životě z ženy obchodníka chmelem Katy, na dvě.

Mezitím, ve velitelské jídelně, hejtman Ságner se věren svému heslu „Fšechno feldmäßig.“ rozhoupal k činu. Jeho batalionu odebírat vojáky za účelem exekuce nikdo jen tak beze všech náležitostí nebude. Proti tomu se už vymezit dokáže. Zakročí, dupnou si, postaví se na zadní a zaržou hlasem bojového oře slovutného Bruncvíka jako lvi. Vyžádají si za popraveného vojáka bumážku. Rozhlédl se planoucím zrakem vojevůdce. „Pánové, byli jsme svědky situace, kterou nutno reklamovat. Musíme si na nejvyšším velení s pevnou rozhodností vyžádat zdůvodnění. Žádám o dva dobrovolníky.“ Na ta slova se jako zasažen elektrickým výbojem v prvním bleskosvodu Benjamina Franklina, který „sjíždějící blesk zachycoval a k zemi přiváděl, aby budova bez pohromy zůstala“, vztyčil poručík Dub. „Ježíšmarjá,“ zařval a přivedl se k zemi tak šikovně, že beze zbytku zmizel pod stolem.

Zatím Švejk s klidnou myslí kráčel dále. Pohledem se loučil s krajinou. Přišla mu tedy pěkně hnusná a nehostinná.

Když ho vezla paní Müllerová na vozíku s návalem revmatismu oteklými koleny a rekrutskou kytkou na kabátě k odvodu, představoval si sám sebe tehdy, jak berlemi buší na brány Bělehradu. Nikoli, že se bude štrapacírovat oblastí okolo Lvova. Sice se už roku 1772 výsledkem prvního dělení Polska stal Lvov a celá Halič součástí habsburského Rakouska, ale on je Čech, Rzeczpospolita mu nic neříká, proč by měl položit svůj život za místní, se kterými ho nepojí vůbec nic? Ať si každý umírá za ten kousek půdy, na kterém je doma.

A vůbec, jaké lidi asi musí plodit tato země plná bahna a studeného deště, rovná jak vál, porostlá zakrslými stromy, které dávají kyselá pláňata. Ano, daří se tu obilí, příroda tu byla štědrá úrodnou prstí, ale lidé z ní vyrůstají sukovití, drsní, nesmlouvaví. A především mlčenliví. Br, odplivl si. Tady být pochován, to jediné mu bylo na jeho nadcházejícím osudu nepříjemné. Necítil zášť vůči cizím národům. Jen neměl rád říšské Němce, Maďary, Židy, Rusy ani Ukrajince. Možná tak ještě Poláky. Čistě výběrově. Chtěl být mezi svými. A když padnout za vlast, potom někde v souřadicích Hospody U Kalicha, U Bansethů nebo U Zlatého litru. Či alespoň někde u půllitru.

Představa, že bude ležet tady v tom nanicovatém cípu světa, kde výše jmenovaných příslušníků národů, s nimiž se přátelsky nedomluví, bylo shromážděno úradkem božím a císařovým takové množství, mu nedělala radost. Mnohem více by ho potěšilo padnout uprostřed bitvy pěkně mezi svými a pak být pohřben na vojenském hřbitově, třeba vedle nadporučíka Lukáše a dalších. I sudetského Němce Bieglera s těmi jeho věčnými vývody o kulturní nadřazenosti národa Goetheho a Schillera, by snesl, kdyby byl vyvážen přítomností účetního šikovatele Vaňka, jednoročního dobrovolníka Marka a především kuchaře Jurajdy. Už staří Egypťané dávali svým nebožtíkům na onu cestu do hrobek poživatiny, proč by spolu s mrtvým Jurajdou nemohli poslat do rakve několik mumifikovaných jitrnic?

Ale jestli bude po neodvratné popravě, které se každým krokem zákonitě blížil, pochován někde v blízkém okolí městečka Zóltance, což, jak dobře věděl, v ukrajinštině znamená Zhovtantsi, rozšíří jeho tlející tělo toto místo hovad zbytečně o další exemplář. Když volal „Na Bělehrad, na Bělehrad!“, nemyslel tím být popraven v Hovadově. Loajální občan státní rakousko-uherský míní a monarcha mění.

Nu což, bude-li tu pohřben, pak dozajista z jeho pajšlu vyroste obilí a on si bude šumět svou srpnovou píseň zralých klasů, následně namlet do pšenice a pak… Pak má vysokou šanci, že zrno bude nepečlivostí místních plné kamínků a jiného rmutu. A o něj, Josefa Švejka, si díky tomu třeba vylomí zub nějaký ten vysoký úředník pod penzí, tajný rada nebo jiný rozený válečný štváč ze zázemí, kterému doručí chleba upečený z místní sklizně na nedělní stůl. A pak třeba onen nelibě překvapený strávník zakleje, „Do čeho sem to zase žvejk.“ Jenže jak nebude mít ten zub, ozve se Švejk.

Nestávalo se mu to často, ale právě v té chvíli se Švejk vlastní představě zahihňal. Vzápětí tvrdě narazil do zad postavy, zrovna když zastavila, aby salutovala ostatním podobně oprýmkovaným figurám u dobytčího vagónu, jež navíc ještě hlídalo několik po zuby ozbrojených vojáků.

Postava zavrávorala a její kolegové zareptali. Překvapení rozdrobilo mramor obličejů na prach, a byť šlo o jinak vždy smrtelně vážné, protože zástupce nadlidí, příslušníky Reichu, začali se uculovat. Švejk pochytil z jejich švábštiny i význam.

„To je ten, co Tatarům vyhrožoval pokřtěním?“

„Tomuhle blbovi uvěřili?“

„A my teď máme na krku vzpouru?“

„Schweinkerli.“

„Takové schweinbübli.“

Řekli ještě několik jmen složených roztomile ze „schwein“ a hrozivý přízrak Wapentakea zmizel zpět do historie, odkud do rakousko-uherské modernity zavítal. Tíha chvíle byla nenávratně ta tam. A s tím zmizela i ona romanticky přeťáplá hugovská hrůza. Copak někdy někdo zmiňoval Victora Huga jako vzor vtipnosti? Postava si zasunula ruce do kapes, byl to přece jen taky člověk, byla mu zima stejně jako Švejkovi. Rysy v obličeji se trochu zvlnily. Z leštěného mramoru jej vytesali jen zdánlivě. Kdykoli si stáhl kalhoty a usedl na místu, neozvalo se zcela určitě ani žádné vznosné chrámové cinknutí, jen to normálně lidsky mlasklo.

Ze Švejka spadla tíha, kterou si nevědomě nesl celou tu funerální cestu. A zastesklo se mu po darované dýmce. Třeba ho nakonec přece jen nebudou střílet a on by ji ještě užil.

„Dolmetscher.“

Z ozbrojených vojáků v rakouských uniformách se vydělil jeden tmavších rysů. Nejspíš překladatel, Tatar sloužící u našich, pomyslel si Švejk. A pak, že to nejde. To by mě zajímalo, jestli je taky pokřtěnej. Musim se ho na to vyptat.

Samotnému Švejkovi začalo být jasné, že mu právě otrnulo.

Vojáci namířili pušky na dveře dobytčáku. Odsunuli je do strany. Ve vagónu panovala tma, ze které svítilo jen několik bílých pohledů v tmavých tvářích, splývajících se stěnami, natěsnaných v hloučku u nejzazší z nich. Přestože se však muži uvnitř tiskli jeden ke druhému, vůbec nevypadali, že by se něčeho báli. Spíš působili dojmem spiklenců.

Překladatel odevzdal svou příruční zbraň kolegům strážcům. Evidentně, aby nehrozilo její případné použití vzbouřenci. A vsunul třesoucí se lýtko do vagónu. Vojáci zespoda zatlačili a byl uvnitř. Švejka dloubli pažbou do boku a poslali ho neurvalým postrkem za ním. Nezpěčoval se.

Uchopilo ho několik paží a už stál v šeru vchodu vagónu.

Vrata se za ním hlasitě zabouchla. Úder těžkého kusu dřeva chvíli rezonoval prostorem. Oči se Švejkovi ještě nepřizpůsobily nastalé atmosféře, jen stěží rozeznával bytosti stojící před ním, ale jeho přirozenost již ano.

„Dejž vám pánbůh dobrej den, schweinbübli,“ představil se vychovaně Švejk a smekl.

Hlouček Tatarů, kteří zaplňovali většinu vagónu, cosi nesrozumitelného zamručel.

 

V textu čerpáno z knihy knihy Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“, povídky „Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu“ a biografie Václava Mengera „Jaroslav Hašek doma“.

Příště Švejkrehezád

 

Vložil: Marek Dobeš