Zbabrané mezilidské vztahy, narušené rodinné soužití. Nejhorší je o nich nemluvit. Spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová

Foto: Se svolením Vojtěcha Vlka

Popisek: Viktorie Hanišová

ROZHOVORY NA OKRAJI Jsem rád, že se paní Hanišová přes svoji pracovní vytíženost uvolila ke krátkému rozhovoru. Její knihy, v nichž se zabývá narušenými rodinnými a mezilidskými vztahy, patří tak, jako její poslední román Neděle odpoledne, mezi čtenáři k těm oblíbeným a často vyhledávaným. Není divu, protože s různými podobami komplikovaných vztahů se potkal snad každý z nás.

Viktorie Hanišová také v nových překladech z němčiny zprostředkovala čtenářům díla autorů jako Egon Erwin Kisch či dadaisty Melchiora Vischera. Překládá také z angličtiny a dalo by se říci, že každý její překlad či nová kniha je mimořádná kulturní událost.

Za překlad knihy Chuligán Philippa Winklera získala roku 2018 tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna.

Viktorie Hanišová (nar. 1980) je prozaička a překladatelka. Na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Spisovatelsky debutovala v roce 2015 příznivě přijatým románem Anežka o nefunkčním vztahu matky a adoptivní dcery, ovlivněném skrytým rasismem. V roce 2018 následoval román Houbařka rozvíjející téma dětského traumatu a zneužívání. Volnou trilogii knih o mateřství zakončila v roce 2019 románem Rekonstrukce o dopadech sebevraždy rodiče na dítě. V roce 2020 jí vyšla povídková sbírka Dlouhá trať, ohledávající různé podoby životních krizí. Její poslední kniha Beton a hlína (2021) formou rozhovorů sleduje možnosti udržitelného života ve městech.

Ve svých románech, jako třeba ve volné trilogii Anežka, Houbařka a Rekonstrukce anebo ve svém posledním románu Neděle odpoledne se věnujete problémům spojených s mateřstvím, nefunkčními vztahy a soužití. Takové potíže mohou učinit ze života peklo. Zaměřím se tedy ve svých dotazech na tyto záležitosti, ačkoliv vím, že v krátkém rozhovoru se vyřešit nedají.

Nad branou pekelnou, tedy té v Božské komedii, je nápis. „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.“ Situace v mnoha rodinách tomu může odpovídat. Těch faktorů, které způsobí, že se z otců stávají násilníci a z matek a dětí oběti, ačkoliv oběti jsou nakonec všichni, je mnoho. Jaké jsou to hlavní důvody, že to může dospět až tak daleko?

Domnívám, že jde o důsledek nedostatečné reflexe traumatu. Mám jednu kamarádku z dětství, kterou otec mlátil, a nemyslím tím obyčejné plácnutí, ale drsné řezání řemenem tak, že kamarádka nemohla jít do školy, aby rodiče nenahlásili na sociálku. Kamarádka svého otce brání, prý si za to mohla sama, naučila se poslouchat a žádné šrámy to na ní nezanechalo. Jasně, navenek vypadá v pořádku, ale ve 43 letech bydlí s matkou a nikdy nechtěla mít děti. Bohužel spousta lidí, kteří si nedokážou přiznat, že to, co se jim v dětství dělo, bylo špatně, děti má a dopouští se na nich stejných zvěrstev, jaká prováděli jejich rodiče.

Říká se, že naděje umírá poslední. Takže východiska z krize jsou, ale řešení asi nebývají jednoduchá.

Mě právě nejvíc zajímá, jak se dá tento kauzální řetězec přetnout. Jak člověk může vést dobrý život, ačkoli má za sebou strašné události. Podle mě to jde, ale chce to hodně práce. Prvním krokem je to, co se stalo, nezamlčovat a vystavit se vzpomínkám, jakkoli nepříjemné mohou být.

Bohužel jsem v životě potkal mnoho lidí a především žen, od nichž jsem se dozvěděl, že zažili nejenom domácí násilí, ale také že se v dětství dočkali různých forem zneužívání. Nevěřil jsem mnohdy svým uším, ale zkrátka se to děje. A co s tím, sakra, mají ta děcka či lidi z nejbližšího okolí dělat?

Naštěstí žijeme v době, která v tomto ohledu nabízí spoustu možností. Ve třídě na základce jsme měli jednu dívku, kterou rodiče doslova týrali za známky. Na tělocviku se odmítala převlékat do modrých trenýrek, aby nebyly vidět modré nohy. Věděli jsme to my, věděli to učitelé, ale nikdo s tím nic nedělal. Domnívám se, že dnešní děti i učitelé a další nápomocné profese umějí mnohem lépe rozlišit, co je za hranou, a ví, co s tím mají dělat. Jsem si skoro jistá, že dnešní děti by věděly, jak s tím mají naložit, a nenechaly by si to pro sebe.

Máte děti, paní Hanišová? Být dobrým rodičem není sranda. Něco málo o tom také vím.

Ano, mám doma jednu puberťačku a dva prepubertální kluky dvojčata.

Vaším dalším předmětem zájmu je překladatelství. Přeložila jste knihy zajímavých autorů. Mne osobně zaujal Výbor z díla Melchiora Vischera, jednoho z méně známých z okruhu německých pražských autorů, mezi něž patřil třeba Johannes Urzidil či Leo Perutz. Proč vaše volba padla právě na něho?

Takhle, Melchior Vischer by se asi nedal označit za pražského německého autora, byl to Tepličan a Prahou se nechal jen líznout. Nicméně jeho takzvaný román Vteřina mozkem je podle mě jedním - ne-li největším - dadaistickým dílem vzniklých v Čechách. Byla to velká výzva, a tak když přišla nabídka na překlad, nemohla jsem ho odmítnout. Byla to jednoznačně nejtěžší kniha, kterou jsem kdy překládala.

Das sind böhmische Dörfer für mich, říkávají Němci o tom, co je pro nás tzv. španělská vesnice, což je samo o sobě dosti zajímavé a ledacos to vypovídá. Já se ovšem s českou vesnicí potkal v monumentálním díle Jürgena Serkeho Bömische Dörfer - Putování opuštěnou literární krajinou, podávající skvělým stylem a obsahem našim čtenářům zprávu o německy píšících autorech u nás před druhou světovou válkou. Jaký je váš vztah právě k této nikoli příliš známé oblasti našich literárních dějin?

Vztah k německy psané literatuře z českých zemí je pro mě naprosto zásadní. V diplomové i disertační práci jsem se věnovala právě sudetoněmeckým autorům. Pokud se k tomu jednou dokopu, ráda bych vydala „sudetoněmeckou čítanku", kde budou autoři smířliví, typu Franz Fühmann, ale i protičeští štváči jako třeba Hans Watzlik. Přijde mi, že sudetoněmeckou kapitolu našich dějin je třeba vnímat ve všech nuancích včetně fašisticko-nacionalistických eskapád po úspěšné pokusy o smířlivé soužití. Můj postoj k Němcům a vlastně i k sudetským Němcům byl pro můj život mimořádně formativní.

Myslím si, že nejenom bude přínosné, kdybyste nám mohla říci více o dalších autorech, které jste již přeložila. A popřípadě nám prozradit, zda zrovna nepracujete na nějakém novém překladu či nové knize.

Z knih, které jsem přeložila, bych kromě Vteřiny mozkem ráda vypíchla knihy od Dörte Hansenové, jedné z mých nejoblíbenějších spisovatelek. Je to autorka s mimořádným vypravěčským talentem a nadhledem. Zanedlouho vyjde můj cca. 700stránkový překlad knihy Úsvit všeho od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Je to senzační kniha, která nahlíží na počátky dějin lidstva z nové perspektivy. V současnosti pracuji na knize Džinové od německo-kurdské autorky Fatmy Aydemir. Je to naprostá pecka, jednoznačně nejlepší kniha, jakou jsem kdy překládala. Strašně moc mě těší, že se mohu podílet na šíření dobré cizojazyčné literatury v Česku.

Vložil: Jiří Kačur