Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Adresář Ondřeje Suchého

Adresář Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nevermore. Poeův Havran byl ve skutečnosti krkavec, a tak jsme ho adoptovali

30.01.2024
Nevermore. Poeův Havran byl ve skutečnosti krkavec, a tak jsme ho adoptovali

Foto: Se svolením Záchranná stanice Pavlov, stejně jako snímek v článku

Popisek: Ruby, náš nový maskot

Je novým maskotem Literárního klubu (LK), který jsme založili na Krajských listech.cz vloni na jaře. Že bychom od té doby zaznamenali nějaký olbřímí úspěch, se tvrdit nedá – čtenáři se stále pohybují v řádu stovek. Ono tedy upřímně řečeno, náš LK taky zrovna neválcuje konkurenci – taková iLiteratura má článků mnohem více a mnohdy lepších. Ta ovšem těží z delšího trvání a věrných autorů, kteří píší zdarma, zatímco my se snažíme platit – byť nízké – honoráře. Ale abych tady jen nekňourala – když nemáme love, pořídili jsme si maskota. A proč je to ausgerechnet krkavec?

Přesněji, krkavčice, která se jmenuje Ruby a žije v Záchranné stanici pro hendikepovaná zvířata v Pavlově na Vysočině. Ale: „Ruby se k nám dostala silně podvyživená a zcela ochočená v roce 2018, žádný zdravotní handicap nemá,“ napsal nám k tomuto krásnému ptáku Jiří Kořínek z Pavlova. Koukněte, no není mysteriózní?

 

A proč krkavec?

Protože jedna z nejslavnějších básní světa je Raven Edgara Allana Poea (poprvé byla vydána 29. ledna 1845 v novinách New York Evening Mirror; od té doby nesčíslněkrát). V originále znamená Raven krkavec, a nikoli havran, jak nás učili ve škole. A to proto, že jeho mnoha českým překladatelům seděl dvojslabičný, zvukomalebný havran lépe než delší krkavec.

O čem je Havran / Krkavec?

Vypravěčem je hlavní postava, osamělý muž trýzněný horečkou, a především mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Leonoru, k níž marně hledá cestu čtením v okultních svazcích. Lyrický subjekt vystraší o půlnoci šramot. Ukáže se, že původcem podivných zvuků je krkavec (v tradičních českých i mnoha jiných cizojazyčných překladech básně označovaný jako havran, zoologicky sice nesprávně, ale ve shodě s tradiční literární symbolikou české poezie – konec konců, zoologicky jsou havran, vrána a krkavec bratranci; všichni jsou latinsky Corvus, jen adjektivum mají jiné ), který vzápětí vletí do jeho pokoje a usadí se na bustě Pallas Athény. Postupně znepokojuje muže svou záhadností. Na všechny otázky, zpočátku míněné žertem, přitom odpovídá jedním slovem – nevermore (do češtiny překládáno většinou jako víckrát ne nebo nikdy víc, občas ponecháváno v originále). Zásadně odlišných překladatelských řešení tohoto refrénu není mnoho. Mužův neklid se stupňuje v paniku a posléze v hrůzu. Snaží se krkavce vyhnat, ten ale zůstává na svém místě. V závěru muž konstatuje, že krkavec už nikdy neodletí z jeho duše.

 

České překlady

Havran byl do češtiny přeložen mnohokrát, poprvé Vratislavem Šemberou roku 1869, následoval na dlouhou dobu nejúspěšnější překlad Jaroslava Vrchlického z roku 1881. Další klasické překlady poskytli Augustin Eugen Mužík roku 1885 a ještě několik dalších, dnes již zapomenutých literátů. V současné době je nejpoužívanějším překladem ten od Vítězslava Nezvala z roku 1927. S odstupem času přišly další překlady ke konci století, z nichž pro nás nejzajímavější je od někdejšího top ódéesáka Miroslava Macka z roku 1992. Ten totiž vrátil do hry krkavce: „Otevřel jsem okenice a hle: náhle do světnice, krkavec se hrne z doby jistě dávno zapadlé…“ Dovolíme si, pro vaše i naše potěšení, publikovat překlad jednoho z největších mistrů verše, Nezvala:

 

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.

„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné
- jednou jen a pak už ne.“
Ach, již při vzpomínce blednu!
Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne
a dál už ne.

Toužil jsem po kuropění;
- marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou
- již poslušné světice zvou Lenora
- nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou
a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje
z hedvábí a ohýbá je s hrůzou
- již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně
- pozdní host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně
- jednou jen a pak již ne.“

Tu má duše vzmužila se;
řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, že jste klepal vy“
- a poté otevřel jsem úslužně - venku tma
a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu,
stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem,
jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“
- a ozvěna zní zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje,
velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj
nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne
- ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“
- vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici,
když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob,
jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání,
vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání
v póze velmi výhružné na poprsí Pallady
- a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu
ponoukal mne do úsměvu vážným,
přísným chováním, jež bylo velmi vybrané
- „Ač ti lysá chochol v chůzi,
jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane
- řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“
- Havran děl: „Už víckrát ne.“

Žas jsem nad nevzhledem ptáka,
jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď,
jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím,
že není skoro ani k uvěření pták či zvíře,
jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi
- v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru,
ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané
- až jsem si řek v duchu,
takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne
- jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen an na mne hledí
s přiléhavou odpovědí, říkám si:
„Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána,
jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné
- pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!“

Když však havran bez ustání
ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle,
že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu,
nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
„už víckrát ne“.

Tak jsem seděl nad dohady,
mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla
houstne světlo od kadidla,
že bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“
- však havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím,
„mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně
- statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený,
zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“
- havran dí: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím,
„mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je,
při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají,
zdali aspoň jednou v ráji tu,
již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine“
- havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení,
že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane!
- nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří,
opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce,
opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí,
stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín,
jímž uhrane
- a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

 

A tak v naději, že některé milé nakladatelství (a mnohá jsou docela zámožná) si u nás objedná tu levňoučkou reklamu, co jsme jim již mnohokráte nabízeli, za účinné pomoci Poeova krkavce, maskota Ruby, a my budeme moci dávat více článků autorům lépe zaplacených…

Anebo přijde na pořad plán B. A totiž - nevermore :-).

 

 

 

Vložil: Anička Vančová