Skončila ve stáří jako uklízečka přesně v té budově, kde kdysi StB rozhodla o jejím osudu, říká o své nové detektivce Petra Klabouchová

Foto: Se svolením Petry Klabouchové

Popisek: Petra Klabouchová

ROZHOVORY NA OKRAJI Minulost je plná propastí a temnoty. Rozsvítit baterku a vejít tam potřebuje kuráž a především odhodlání. A toho má Petra Klabouchová na rozdávání. Její zvláštní, historické detektivky jako třeba U severní zdi vedou čtenáře nejenom do let padesátých a ukazují na to, co by nikdo nechtěl vidět a nejraději zapomněl. Ale tato skvělá žena stíhá vedle psaní také ledacos jiného. Zařizovat koncerty pro rockové kapely, jezdit s nimi po šňůrách a dokonce to všechno přežít a napsat o tom ještě knihu. Ta se jmenuje Na plný koule a vyšla minulý rok.

Petra Klabouchová (nar. 1980) pochází z Prachatic. Studovala mediální vztahy a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Několik let pracovala v redakcích regionálního tisku a televize. Nyní žije střídavě v Itálii, Spojených státech amerických a České republice, věnuje se hudebnímu průmyslu a jako manažerka zastupuje několik rockových skupin. Je autorkou dvoudílné série pro děti Upíří storky — Prokletí upírů a Nebezpečná výprava (2014). V minulosti publikovala romány Poslední kubánské pomeranče (2012), Podvod zlatého faraona (2019) nebo thriller Anglická zahrada (2020). Mezi její nejúspěšnější knihy patří detektivní příběh ze Šumavy Prameny Vltavy (2021), za který obdržela Cenu Johanna Steinbrenera. V roce 2023 jí vyšel román U severní zdi a historky z rockového podsvětí Na plný koule.

Těch témat, o nichž bychom mohli promluvit je ve vašem případě mnoho. Pracujete jako hudební manažerka. Mezi skupinami, které jste zastupovala, je třeba kapela Hollywood Vampires. Nemá snad něco společného s Johnnym Deppem? Minulý rok vám vyšel nový román Na plný koule a váš další román U severní zdi se ocitl na seznamu Databáze knih ve stovce nejčtenějších knih minulého roku.

Ajajaj, tady jste trošičku vedle, ale nutno přiznat, že se to stává často. Moji Hollywood Vampires byla kapela existující podstatně dřív, než ta spojená s Johnny Deppem. Hard rocková skupina z italských Benátek, s kterou jsem se sice až do toho Hollywoodu taky dostala, ale takové hvězdy se z nás nestaly. Dneska pracuju na projektech S.E.X. Department a Rock N Roll Army.

Tak pomalu ani nevím, kde bych měl začít. Snad tedy vaši poslední knihou Na plný koule. Při jejím psaní jste jistě zúročila své bohaté zkušenosti z hudebního prostředí obecně a rockových kapel zvláště?

Knížka Na plný koule, jak moc se může zdát přehnaná, tak je vlastně jen sbírkou mých osobních zážitků, trapasů, dobrodružství a šílenství na cestách po celém světě spolu s rockovými kapelami. Možná si někde trošku víc hraju s ironií, ale vše tohle jsem prožila. A přežila. Stejně jako všichni členové kapely, což považuji za svůj největší manažerský úspěch. Vrátit se domů v plném počtu, se všemi končetinami a více méně čistým trestným rejstříkem.

K hudbě se ještě určitě vrátíme, ale rád bych se zeptal na váš román a detektivku U severní zdi. Je také uveden na onom výše zmíněném seznamu sta nejčtenějších knih. V podtitulu je uvedeno... Přišel čas platit účty za padesátá léta. Myslíte? Vždyť většina pachatelů těch hrůz je již po smrti anebo nad hrobem, stejně tak, jak na tom jsou, žijí-li vůbec ještě pachatelé nacistických zvěrstev v Německu. Ale uznávám, že upozornit na pravdu o zločinech má vždy velikou cenu. To tedy určitě.

Tak ten podtitul není úplně moje vlastní tvorba, prvně jsem ho viděla až spolu s čtenáři na vytištěné obálce. Ta chvíle spravedlnosti měla samozřejmě přijít mnohem dřív a měli jsme k důstojnému vypořádání se s minulostí spoustu času. Bohužel se tak nestalo, chyběla politická vůle, nebylo to v zájmu mnohých, co se včas stihli vysvléknout ze staré kůže. A dneska je opravdu na vše hrozně moc pozdě. Nikomu to nepomůže, možná si tím aspoň my trošku myjeme vlastní svědomí. Pro mě osobně snad ještě horší, než že si vrazi dožili své životy v klidu a s vysokými důchody, je to, jak dožívaly jejich oběti. Zapomenuté, v hanbě (mnoho z nich se stydělo až do konce života někde říct, že byli v kriminálu), v bídě, roky za mřížemi se jim do důchodu nezapočítaly a často si tito lidé se zničeným zdravím museli aspoň na to základní přivydělávat i ve vysokém věku. V mé knížce je skutečný příběh jedné ženy, která po všem svém neskutečném utrpení skončila ve stáří jako uklízečka přesně v té budově, kde kdysi StB rozhodla o jejím osudu. Mě bylo necelých 10 let, když režim padl, určitě nenáleží mně někoho soudit a vynášet rozumy. Dokonce většina osob, o kterých píšu, jako hluboce věřící, svým katům odpustila. Jinak by prý nikdy nebyli doopravdy svobodní. Já jen dala v knížce slova dávno mrtvým a barvy jejich zapomenutým osudům.

Vy vlastně píšete detektivky zvláštního druhu. Nejsou to pouze takové ty logické hlavolamy à la případy slečny Marplové Agathy Christie. To tedy určitě ne. Tak tedy jaké pohnutky vás přiměly, abyste učinila spravedlnosti zadost?

No tak když se k tomu pořád nikdo neměl. Já jsem z Husince, dokonce z Kostnické ulice. My jsme tam na tu pravdu a spravedlnost trošku vysazení. A abych šla s pravdou ven, tak detektivky píšu jenom kvůli tomu, aby se příběh dostal co nejvíc mezi lidi. Nějakou literaturu faktu prostě ke čtenářům nedokopete, ale když skutečnost zabalíte do kriminálky, tak to najednou funguje. A o to mi jde. Aby knížku četl ten, kdo o těhle příbězích nic neví a jinak by se k nim nedostal. Poté, co mi do života vstoupily příběhy žen a dětí od severní zdi Ďáblického hřbitova, přála jsem si, aby se o nich aspoň vědělo, když už pro ně nemůžeme nic jiného udělat. Abychom na ně byli hrdí. Našli v nich sílu. A stokrát příště nejdřív mysleli, než začneme znovu na pokyn nenávidět, soudit, ničit. Knihu jsem psala v době Covidu a musím říct, že mě hodně děsilo, jak málo i dneska stačí, aby se začali lidé k smrti nenávidět, rozdělovat, přát si mezi sebou to nejhorší. To je vždycky nebezpečné podhoubí pro nějaký další „ismus“.

Máte k těm padesátým létům, které skutečně patří k ostudným a děsivým kapitolám naší i jinak pohnuté historie, nějaké osobní vazby?

Moje rodina je ze Šumavy. A Šumava v té době hodně krvácela. Tam po těch letech nezůstaly jen jizvy, ale otevřené zlomeniny. Zmizely tradice a rodáci, spousta osad už není a nikdy znovu nebude, šly k zemi kostely, hřbitovy, hospodářství. Uprostřed lesů elektrické dráty, zakázané zóny a vojenské cvičné prostory. Rodiny rozdělené na ty, kteří převáděli nebo utekli, a ty, kteří zůstali a „vyžrali si to až do dna". Zbyla jen bolavá země, která nemá na čem stavět, a tak se prodává za pár korun hordám turistů. Tohle všechno se aspoň trošku dotklo i mých dědečků a babiček. Někdo přišel o hospodářství, milované koníky mu rozemleli do salámů, někdo musel narukovat k pohraniční stráži, jiný byl z vesničky Krále Šumavy. Všechna tahle vyprávění jsem poslouchala už jako malá, střípky z nich používám do svých knížek, i předchozí kniha Prameny Vltavy je z nich poskládána. Bohužel moje poslední babička odešla navždy právě před pár dny a tak už další příběhy neuslyším. Ale ne, určitě nikomu z mé nejbližší rodiny se naštěstí nestalo nic tak hrozného a tragického jako příběhy, o kterých píšu.

Jen tak na okraj. Čtete detektivky? Pokud ne, tak jakým jiným žánrům dáváte přednost?

Detektivky moc nečtu. Tedy pár si jich přečtu předtím, než začnu psát, abych věděla, jak se dneska kriminálky píšou. A pak si to stejně napíšu po svém. Knížky nevybírám podle žánrů, baví mě všechno, co je dobré, jiné, zajímavé. Co má nějakou duši, není to po tisící ta samá, stokrát přežvýkaná sázka na líbivost. Ráda si odpočívám u knížek Karla Klostermanna nebo se nechám příjemně strašit něčím od Jozefa Kariky, Edgara Allana Poa (to skloňování cizích jmen v češtině je hodně velká šílenost), baví mě těžká témata Kateřiny Tučkové i humor Oty Pavla, a když potřebuju trochu existenciálního děsu, tak vede Anna Bolavá.

Rád bych se nějak nenásilně přesunul k hudbě, s níž je spojena druhá část vašeho života. Poraďte mi, jak na to? Co vás přivedlo obrazně a možná doslovně až do Hollywoodu?

Bylo nebylo, kdysi dávno, před čtvrt stoletím, vládla světem devadesátá léta. A jedna ještě skoro holka ze Šumavy v Itálii na pláži potkala italského muzikanta a jelikož ještě neumřeli, tak jsou spolu dodnes. A ta šumavská holka uměla dobře psát, on uměl dobře hrát, asi na pět nástrojů, plus občas na její nervy, a tak ji požádal, jestli by pro něj občas nenapsala nějaký dopis hudebnímu nakladatelství. Jeden dopis, druhý, třetí a najednou z ní byla rocková manažerka. Jenže svět šel dál, skutečná muzika začala umírat, už ji nikdo nekupoval. Vše je už jen za 0,0 nic k poslechu na Spotify, přežít se dá jen z živých koncertů, kam ale na nové projekty nikdo nechodí. Zůstává pár známých velkých jmen z minulosti, na pódiích dědečkové a babičky, a „interpreti", kterým muziku píše někdo jiný, text zase někdo další, hlavně ať je to klišé, snadné a hloupoučké, skutečných muzikantů s jejich vášní, uměním a myšlenkami již netřeba. Hru na nástroje není nutné studovat, vše se naťuká prstem do klávesnice, zpěvák není podstatný, program opraví i to nejhorší falešné vřískání.

A tak jsme se rozhodli zkusit procestovat si svět a vidět, zda je to všude stejné. Je. Ale člověk, který něco opravdu miluje, to nikdy nepřestane zkoušet. Takže si vždycky sbalíme život do pár kufrů a přestěhujeme se na druhý konec světa. Ne jako turisti na pár týdnů, co si myslí, že pak tu danou zem už znají, ale alespoň na rok. Zkusit si tam žít, najít ostatní muzikanty, hrát, bydlet, platit pokuty, onemocnět, mít přátele, prostě tu zem i lidi skutečně poznat jako hudebník i jako člověk. Hodně mně to dává. Jazykově. Lidsky. Spousta inspirace, vidět svět očima jiných kultur a jiné historie. A takhle jsem se dostala na pár let kromě Itálie i do Švédska, Holandska, Japonska nebo do toho Hollywoodu.

Co taková práce hudební manažerky vlastně obnáší? Sranda to asi mnohdy nebude, ačkoliv na koncertech jí možná bude pro změnu až moc.

V těhle menších kapelách jste spíš taková holka pro všechno, máma pluku. Víc personálu si skupina dovolit nemůže. Když jedete třeba z jednoho pobřeží USA na druhý konec, z New Yorku do Los Angeles a jedete nějakým levným tourbusem, tak každá hlava navíc je drama. Což znamená, že se musím postarat kromě vystoupení úplně o všechno. Aby bylo co jíst, aby nedošla voda, elektrika, benzín. Naplánovat cestu, mapy, adresy, a když se ztratíme v poušti, tak se snažit zase rychle najít. Postarat se, aby měl každý svůj nástroj, své kalhoty, svůj pas, své vízum, aby na pódiu nikdo nechyběl. Když někdo přijde o hlas či k jinému zranění, aby to publikum nepoznalo. Koncerty z domova rok předem domluvit, vyřídit papírování, najít bydlení, koupit auto na druhé straně oceánu, v tomhle všem se nesmí nic pokazit, jinak tam zůstanete s prázdnýma rukama uprostřed amerického chodníku koukat jako puk a nikdo vám nepomůže. Pak pomáhat nakládat a vykládat 300 kg nástrojů při každém koncertu, snažit se, aby se nic neztratilo, prodávat trička a cédéčka, usmívat se a dělat, že se bavím. Postarat se, aby žádný z muzikantů nezemřel, neztratil se, nebyl zatčen nebo se nezamiloval a nerozhodl se uprostřed turné zůstat v Mexiku. Do toho jsou opravy busu, zašívání děr na kostýmech, vaření vyprošťovací polévky. Ale pořád mě to ještě baví.

Víte co. Já byl jednou a vlastně omylem na koncertu skupiny Rammstein v Praze. V hokejové hale na výstavišti v Holešovicích. A upřímně řečeno byl jsem z toho zděšen. Asi jsem spíše introvert a koncerty nejsou nic pro mne. Tak jsem si položil autistickou otázku. Proč proboha chodí ti lidi na ty koncerty? Tlačenice, lomoz a ještě vám může někdo přerazit čelist. Ale nepochybuji, že je to možná skvělý zážitek. Já mám rád klasiku jak Deep Purple, AC/DC, Led Zeppelin. Co vy? A ještě k těm koncertům. Vy to budete vidět zcela jistě poněkud jinak.

Tak já jsem taky pro klasiku. A moje kapely hrají klasický rock, hard rock nebo heavy metal. Deep Purple jsem měla tu čest potkat osobně, pro mě tohle je muzika a tohle jsou muzikanti. Na druhou stranu, i já jsem velký introvert, jinak bych nepsala knížky, ale dělala spíš hééérečku. Takže velké koncertní prostory a festivaly umí být trochu děsivé i pro mě. Je to ale moje práce. A když se rozezní nástroje, tak je to ta nejkrásnější chvíle, protože to znamená, že jsem to zvládla. Všechno klaplo, aspoň skoro, a teď konečně pracují ostatní. Mám ráda tu atmosféru, kdy se všechna ta masa lidí naladí na stejnou energii a je jim všem spolu fajn. Muzika léčí, nabíjí a spojuje.

Hrála jste na elektrickou kytaru či na bicí v nějaké kapele?

Ne, neumím hrát na žádný nástroj, jsem v tomhle příšerná a nepoužitelná. V Itálii se říká: „Ta umí zazvonit jen na domovní zvonek a to ještě falešně." Tak to jsem přesně já.

Na to se vás asi muselo zeptat nejméně tisíc lidí. Já budu tisící první. Potkala jste Johnnyho Deppa? A pokud ne jeho, tak zcela jistě mnoho dalších pozoruhodných muzikantů. Na které ráda vzpomínáte?

Johnny Depp mě zatím ještě nepotkal, asi chodí nakupovat jinudy. Jinak samozřejmě na festivalech, koncertech, a když žijete v Hollywoodu, potkáte pár človíčků, které jste předtím znal jen z obrazovek a obálek časopisů. Bylo fajn potkat Deep Purple. Žádné hvězdy, obyčejní, možná už trochu prošedivělí, ale duší stále kluci s velkou láskou a profesionalitou k tomu, co dělají. Pak Kiss, Ozzy Osbourne, do baru pod naším bytem ve West Hollywoodu občas chodíval Lemmy z Motörhead, měl tam vyhrazený svůj stolek. Pak jsou taková ta menší jména, co se kdysi třeba i objevila na MTV, ale dnes už kromě skutečných fanoušků nikomu nic neříkají. Sláva je pomíjivá, v Los Angeles hvězdy vychází i padají. A padají často. Je to město, které umí být hodně kruté, moc důchodců tam nenajdete. Spousta z lidí s velkým srdcem i talentem, které jsem tam poznala, už není mezi námi.

A co nového připravujete? Koncerty? Knihy?

Teď by byla mým snem obytná dodávka, ve které žít pár let, objet svět, hrát a psát, přijet za fanoušky i čtenáři třeba i na úplně maličkou vesnici, zaparkovat daleko od lidí, vychutnat západ slunce a tu svobodu, kdy je každý den trochu jiný, kdy život neutíká, ale plyne.

Koncem jara mi vychází u Hostu další knížka. Ignis Fatuus (latinsky bludičky). Je to trochu horor a trochu mysteriózní thriller. Po těžkém historickém tématu jsem si chtěla zkusit víc pohrát s fantazií a vidět, jestli se mi podaří čtenáře i trošku vystrašit. Jestli se ještě umíme bát pověr z dávných časů jako kdysi. Vytáhla jsem z archivu tajemná místa mého rodného kraje, legendy, pověsti a tragédie a spojila je do příběhu, ve kterém se za křivdy mstí Šumava sama.

Vložil: Jiří Kačur