Když se člověk snaží nesnesitelnou tíhu života vypsat na papír, okamžitě narazí na nesnesitelnou tíhu psaní, říká Viktor Špaček, nositel ceny Magnesia Litera za rok 2023

Foto: Se svolením Viktora Špačka

Popisek: Viktor Špaček

ROZHOVORY NA OKRAJI Viktor Špaček (nar. 1976 v Praze), básník, prozaik, výtvarník. Vystudoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera), diplomoval v roce 2004. V roce 2007 publikoval sbírku básní Zmínky a případky v nakladatelství Literární salon, v roce 2010 sbírku básní Co drží Nizozemí  v nakladatelství Fra. Jednotlivé básně mu vyšly ve francouzštině, angličtině a italštině, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Mimesis 2010), v anglické antologii From a terrace in Prague (Litteraria Pragensia 2011) a také v antologiích Nejlepší české básně 2011, 2012, 2013 (Host). Roku 2015 mu vyšla sbírka povídek Něco cirkusového (Dybbuk) a sbírka básní  Nejasný rozměr (Perplex).

Roku 2022 mu v nakladatelství Host vyšla povídková sbírka Čistý, skromný život. Jeho jednotlivé povídky byly uveřejněny v časopisech Host, Haluze, Pandora, Uni. Pracuje jako výtvarník návrhář, knihovník, kurátor, lektor kurzů tvůrčího psaní.

Čistý, skromný život. Název povídkové sbírky, za niž jste obdržel cenu Magnesia litera za prózu. S opožděním vám gratuluji. Předpokládám, že jste měl jistě mnoho příležitostí si v souvislosti s cenou o této sbírce popovídat a pohovořit v různých literárních a jiných časopisech. Vy jste ovšem nejenom básník, spisovatel a knihovník, ale také výtvarník. Vystudoval jste sochařství a zde jsme u předmětu mého zájmu.

Hned vám to vysvětlím. Na vašich webových stránkách jsem si prohlédl ukázky vašich výtvarných prací. Mnoho klasicky vysochaných soch jsem tam neviděl. Zato mnoho objektů běžného života jako pometla, lopaty v různých překvapivých konfiguracích. Ale o ty mi nyní nejde, ačkoliv uznávám, že taková lopata může mít v širších souvislostech zprostředkovaných třeba atmosférou toho či onoho výstavního prostoru přímo transcendentální přesah poukazující na lopotu a lopotění smrtelníků. Zaujalo mne ale vaše Zátiší s propastmi.

Právě od něho bych rád vyšel v mém tázání po smyslu a záměru vaší tvorby, a to také tvorby poetické a prozaické, neboť mám možná klamavý pocit, že všechny ty různé části vaší tvorby spojuje jisté společné téma. Které to vlastně je?

Děkuji za gratulaci. (úsměv) Společné téma? Snad cosi jako existenciální rozměr života. Ve výtvarných věcech, košťatech a podobně, jsem to bral z poněkud většího košťatového metaforického odstupu, v povídkách jsem konkrétní: pan P. žije tam a tam, děje se mu to a to, jeho náhled na život je takový. Média jsou různá, základní úběžník je ale podobný, což se projevuje i v tom, že si na nejdůležitějších místech v prózách často vypomáhám výtvarnými metaforami.  

Nu a odtud to již nemáme daleko k obsahu vaší prozaické a básnické tvorby. Psaní může také být jistou formou autoterapie. Tedy, že člověk tu nesnesitelnou tíhu života vypíše na papír. Jak s tím na tom jste vy?

Autoterapie? Určitě! Jenomže když se člověk snaží nesnesitelnou tíhu života vypsat na papír, okamžitě narazí na nesnesitelnou tíhu psaní. Psaní je totiž většinou dost frustrující otrava. Na druhou stranu, pokud tím člověk žije, problémy s psaním často zdárně vytěsní jakékoli jiné problémy, protože jsou prostě nejsilnější. Takže ano, souhlasím, svým způsobem to autoterapie je. 

Zátiší představuje divákovi tři sádrové objekty rozložené na bílé desce. Z jeho fotografie tedy před očima pozorovatele vystupuje z jejího středu bílá maketa, odlitek hrušky, po jejíž stranách dále vidíme dvě bílá, sádrová jablka. Jedno stojí na kališní, spodní jamce a druhé leží přivráceno ke zrakům diváka jamkou stopeční. Všichni ovocní účastníci této kompozice vrhají díky správnému nasvícení stín. Mám pro tuto pomologickou sestavu svoje vysvětlení, ale zajímá mne to vaše. Tuším souvislosti s jistými pochmurnými aspekty všednosti.

Děkuji za popis. (úsměv) Tahle instalace (nebo sousoší, vysochané zátiší) počítá s pohybem diváka. Z větší dálky vidí divák banální, statickou scénu: dvě sádrová jablka a jednu hrušku, podložené macatými stíny na sádrové podložce. Když ale přijde blíž, tak zjistí, že stíny skrývají zradu: jsou v nich totiž díry. Zátiší přestává být statické, jablka ukotvená. Předměty se vznášejí nad svými dírami, do kterých nespadnou jen proto, že jsou přivrtané k podložce.

Od onoho tichého zátiší jistě není daleko k čistému, skromnému životu. Takový život může obnášet statečnost, odvahu a pevnou víru v opravdovost, ale také něco zcela jiného. Jak to vidíte vy?

Ano, souvislost by tu byla, máte pravdu, děkuji… Hlavní hrdina je jako ta hruška a v povídce se s ním snažím zacházet podobným způsobem. Ze začátku před očima čtenáře hruška stojí celkem stabilně a sebevědomě. Jenomže už po pár stránkách je zřejmé, že se pod spokojenou hruškou rozlézá kalužka ne úplně pěkného stínu. A v stínu je díra ve tvaru hrušky – a hruška do díry spadne. Svoji roli v tom hraje představa jakéhosi čistého, skromného života, jímž se hlavní hrdina snaží žít a o kterém zjistí, že jím žít není schopný.

V anotaci k vaší sbírce oceněné onou slavnou cenou jsem se dočetl cosi o antihrdinech. Takový pojem v sobě nutně obsahuje protiklad. Tedy hrdinu. V čem podle vás spočívá hrdinství? Jistě ne trpné a zatrpklé snášení trpkostí životních okolností.

Hrdinství... Víte, zrovna o tomhle píšu teď povídku. A o tom, jak s hrdinstvím (anebo spíš s nějakým respektuhodným jednáním v obyčejném životě) je spojená právě ona frustrace, o níž mluvíte. Hlavní hrdina, starý chudý chlap, přenechá svému synovi, který se ocitne v obtížné situaci, svůj pěkný byt, který tvoří celý jeho majetek, a odsoudí se k osudu živořícího osamělého důchodce. Myslíte, že mu tohle morální gesto pomůže od frustrace? Že mu v životě pomůže vědomí, že on se pro syna vzdal toho posledního, zatímco jeho bývalá žena a synova matka, která má peněz jako želez, pro něj neudělala nic? (To není řečnická otázka – to je otázka. Já nevím. Ale myslím, že mu to moc nepomůže.)

Promiňte, že se ptám tímto způsobem, ale básník či spisovatel by měl mít, jak se říkává, prst přiložené na tepu doby. Jaké jsou to ty důvody, příčiny, ty životní okolnosti, které vrhají normální lidské bytosti do náruče lhostejnosti, beznaděje?

Těžko říct... Moje hrušky do beznaděje často vrhá vysilující balancování na hraně té díry v podložce, přičemž díra je většinou samota.  

Co byste poradil třeba mladým, aby se vyhnuli úskalím, již způsobila, že mnohý z nás zbloudil v bezvýchodnosti bludiště své minulosti?

Promiňte, ale co já bych radil mladým? Ať oni poradí mně! Dnešní mladí jsou hrozně sympatičtí a pracovití a milí a zodpovědní, daleko sympatičtější a pracovitější a zodpovědnější, než jsme byli my. 

Vím, že jsme patrně od rozmluvy o smyslu jednoho zátiší trochu odbočili, takže bychom se mohli vrátit opět k výtvarnému umění. Věnujete se mu ještě, či jste nalezl přístav v zrádných zátokách uměn slovesných?

Už nevěnuju, pověsil jsem to celé na hřebíček, nebyl jsem v tom dobrý. Nechci říct, že bych byl dobrý v psaní, ale určitě tu mám podstatně větší šanci udělat něco, co bude mít přece jenom nějakou hodnotu.

Mohl bych vás požádat o ukázku z vaší básnické tvorby?

Zde, básnička z mé třetí básnické knížky Nejasný rozměr...

Musím se pochlubit, tuhle básničku zhudebnila kapela Hm. Dělají u toho dokonce takovou scénku.

Máte nějaké básnické vzory z minulosti?

Vždy jsem měl moc rád Nezvala a Skácela a poslední dobou mám čím dál tím radši Seiferta.

Ale já hlava zapomnětlivá. Úplně mi vypadlo, že vy pracujete jako knihovník. Nemohu nevyužít tu skvělou příležitost a nezeptat se na jednu záležitost, kterou se snažím sám sobě vyjasnit. Jak to vlastně podle vašich zkušeností vypadá se zájmem mladších generací o čtení? A ještě jedna doplňující otázka. Co čtou? Jaké žánry upřednostňují?

U mladých stále vedou více než 100stránkové fantasy romány, ve kterých se dá strašně těžko vystopovat nějaký příběh a zápletka. Já už to číst nemůžu, ale na druhou stranu to chápu. Do dvaceti jsem byl jiný, měl jsem jinou citlivost, jinak jsem vnímal svět knihy a příběhu. 

A na závěr obraťme zrak k budoucnosti. Jaké máte další tvůrčí úmysly?

Píšu další knihu povídek. Na rozdíl od předchozí by měla být možná trošku veselejší... Snad se mi to povede.

Vložil: Jiří Kačur