Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Návrat ztraceného psího syna. Povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

20.01.2024
Návrat ztraceného psího syna. Povídka ze série Švejk Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fára

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Velmi riskantní krok. Pokračovat v nedokončeném, a v českých zemích až do podivné formy blahoslavenosti uvedeném Švejkovi. Marek Dobeš to zkusil. A jako svědek jeho píle mohu zkonstatovat, že se značnými nervy vzápětí. Přesto je výsledek kromobyčejně neobyčejný. Posuďte sami, jestli se mu podařilo v Haškově veledíle zdárně pokračovat. Švejk a jeho nová prekérní situace za první světové války.

„Proč bdíš? Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být?“ Franz Kafka

„I když je pod obraz?“ Tak pravil Švejk.

Ves Klimontów poblíž městečka Zóltance, chladný květnový den 1915. Hovoří značně podnapilý poručík Dub.

„S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: ,Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce!’“

Nikdo si pro vývoj války zcela nepodstatného pozérského plácání poručíka Duba nevšímal. Všichni sledovali kadeta Bieglera, který ho za jeho zády pantomimicky napodoboval. Trhaně gestikuloval rukama, koulel očima a celkově zesměšňoval toto malé kazové kolečko v soukolí monarchie. Které v civilu jako gymnaziální profesor českého jazyka mohlo napáchat maximálně tak škody logopedické. V současné funkci však mnohým přítomným už pěkně dlouho otravovalo život.

Kadet Biegler se okamžitě stal všem v místnosti nanejvýš sympatickým.

Nic z toho si poručík Dub ve své sebestřednosti samozřejmě neuvědomoval. Hrdý na fakt, že mu ani větší než malá dávka pálenky, kterou stabilizoval lačný žaludek, přesnou výslovnost slova „sebepřekonání“ nezkomolila, pomalu stáčel kalící se zrak po společnosti, jako když krajta beze spěchu rdousí jehně.

Až narazil pohledem na Švejka.

Jak se ocitl Švejk v důstojnické jídelně? Nutno říci, že po tom všem, co v posledních dnech zažil, když byl zatčen v uniformě protivníka a hrozila mu hned několikerá poprava, načež se přece jen dokázal dostat bez úhony zpět ke svým, ztratil obvyklou ostražitost.

Neodolal nutkání vrozené zvědavosti. Vystoupal z kuchyně do horního patra, kde si po obědě zavdávali hejtman Ságner, nadporučík Lukáš a nově také poručík Dub i jeho neúnavná nemesis kadet Biegler.

Nyní Švejk opatrně nasunul do místnosti část svého kulatého obličeje. Neuvědomuje si, že září jak měsíc v novolunní.

Nešlo si ho samozřejmě nevšimnout a poručík Dub tento astronomický úkaz i přes mračna alkoholu detekovat zvládl.

Pozdvihl v jedné ruce fajfku, v druhé sklenku. K té se zezadu mimo poručíkovo zorné pole, přišustil spiklenecky pomrkávaje kadet Biegler. Mlčky dolil hrdinovy od potítka, jak začal poručíku Dubovi přezdívat, hladinku z pletené butylky plné olejovité tekutiny, která zlehka a nenápadně zevnitř leptala sklo nádoby.

„Jak příznačné, že se nám v takovém rozhodném okamžiku vrátil i poslední z posledních, ztracený syn vlasti. Vstupte, vojáku!“ zahlaholil poručík Dub, aby na sebe strhl pozornost znuděných druhů.

Manévr se mu povedl dokonale.

Všechny šarže překvapeny jeho nezvykle vstřícným tónem se otočily k bodrému dubisku jako jeden zmatený muž.

Švejk vstoupil.

„Pěšák Josef Švejk, spojka 11. pochodové roty, 91. regimentu. Poslušně hlásím, že jsem zde, že jsem se opět spojil.“

„Dobrý voják Švejk.“ Poručík Dub si přihnul na Švejkovo zdraví a hlasitě říhl na hraně ublinku. „My vás známe, my vás sledujeme, jste u nás ordonancem, vojenským poslem. Nebo snad spíše oslem? Muheheh eh, to vám sedí lépe,“ poručík Dub se rozhlédl, co důstojnická jídelna na to. Aby zjistil, že tato češtinářská invektiva vzbudila bouři smíchu jen v jeho nitru. „Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, aby vystupoval jako řádný vojín.“ pokračoval poručík Dub.

Švejka na chvíli napadlo, že možná poručík Dub hovoří o něm, když tento pokračoval.

„Hlásil se u mne dnes, jako kdyby se nic nepřihodilo. Jako kdyby nebyl nikdy nezvěstným a následně zatčeným. V ruské uniformě prosím zatčeným.“

„To bude nadlouho,“ pomyslel si Švejk, vyjmul z kapsy čerstvě nacpanou dýmku a jeho kulatý obličej se ještě rozšířil blaženým úsměvem. Darovaný tabák byl vskutku prvotřídní. Nebo prostě jen dlouho nekouřil. I takové zajetí vlastní armádou má své nevýhody, pomyslel si.

Poručík Dub se obrátil na nadporučíka Lukáše.

„Co na toho svého ordonance říkáte, on si oblékne uniformu nepřítele. Byl to vždy prvotřídní blb.“

A sám si odpověděl. „Ale je to náš blb, na kterého jsme si již zvykli, a ničím nás nemůže překvapit.“

„To znělo skoro lidsky,“ pomyslel si kadet Biegler. „Tedy na poměry poručíka blba.“ Další přezdívka, kterou ho může v budoucnu deptat. Ve spojení se Švejkovým označením „poloprďoch“ nasbíral už na svou adresu poručík Dub slušnou dehonestační sbírku. A kadet Biegler se rozhodl stát archivářem, aby ani jediná nezapadla.

O ničem z toho samozřejmě poručík Dub neměl tušení a tak pokračoval nepříjemným tónem suchara mylně přesvědčeného, že ponižováním druhých vyrábí humor. „V obklíčení blby cizími, nevypočitatelnými, jest to nezanedbatelná výhoda. A přesto tento voják překvapil. Zaslouží si povýšit, on jest náš blb kapitální.“

Poručík Dub také vyňal fajfku a se sebeuspokojením si ji zapálil. Kontušovka a nikotin pevnému charakteru neškodí v jakémkoli množství, pomyslel si. Vypustil obláček kouře a spokojeně sledoval, kterak podoben Titanicu majestátně pluje prostorem.

Dokud nenarazil na ten Švejkův. Zásah, potopeno. Síla kvalitního tabáku zvítězila a příjemný pocit sebelásky v poručíkově mysli neměl dlouhého trvání. Zamračil se na Švejka. „Vy mě ještě neznáte… A dál už to znáte.“ Nervním mávnutím ruky Švejkův vítězný obláček odehnal.

Nezvyklá gymnastika s ním zacloumala, takže poručík Dub ztěžka dosedl na klín hejtmana Ságnera. Chopily se ho ruce mužstva, dolily mu a posadily ho potupně na hranu stolu co nejdále od hejtmana. Ani v této pozici však poručík Dub neztratil duchapřítomnost a utekl se k sebelítosti.

„Již zítra mohou nám uvědomělá těla rvát šrapnely. Ale naše duše se vznese k nebesům s rakousko-uherskou hymnou na rtech.“

Vzápětí vyskočil do pozoru a spustil ideově i intonačně zmršenou verzi Österreichische Kaiserhymne.

„Zachovej nám, Hospodine, Císaře a naši zem! Dej ať z víry moc Mu plyne, ať je moudrým vladařem! Hajme vždy koruny Jeho proti nepřátelům všem; Osud trůnu Habsburského, Rakouska jest osudem!“

Nabalzamoval hrdlo kořalkou a rozhlédl se panovačně po svých druzích ve zbrani stojících chca nechca včetně hejtmana Ságnera též. S mocnou silou mocnářství v zádech se tento lidský parazit náhle cítil neporazitelným. Začal se sápat přes lavici na volné místo uprostřed desky stolu mezi špinavé talíře a příbory.

„A teď všichni společně, zusammen! Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně, a když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně!“

Stáli sice, ale nikdo se nepřidal.

Až na Švejka, který se zavřenýma očima a rukou na hrudi pokračoval tam, kde poručík Dub skončil, tenkým hláskem Farinelliho, vzpomínaje na časy svého ministrování a nesestouplých varlat.

„V paměti povděčné mějme slávu vojska vítěznou, jmění, krev i život dejme za Císaře, za vlast svou!’“

Švejk dopěl a jeho poslední trylek ještě vibroval v éteru, když kadet Biegler pronesl hlasitě a zřetelně, hledíc na poručíka Duba.

„To je ale blb.“

Důstojníci pochopili a podpořili jeho mínění velrybím potleskem.

Poručík Dub však nebyl žádným začátečníkem na poli trapnosti a hanby. Elegantně se vyhnul posměšným pohledům mužstva nabádavým výkřikem „Ústrojová kázeň!“ Který zakončil zvýšeným zájmem o povolený knoflíček u krku na vlastní uniformě a pečlivě si ho dorozepnul. Začal se opět zapínat. Trvalo mu to jen asi patnáct minut.

Ale i tak krátká doba stačila kadetu Bieglerovi s demižónkem kořalky v podpaždí, aby navázal více kampf kamaraderie spojenectví, než poručík Dub za celé tažení.

„Promiňte mou ústrojovou nekázeň,“ zamumlal naoko pokorně poručík Dub, když si opět knoflíčkem zastavil krevní oběh.

Nikdo mu neměl to srdce říci, že na stole jednou nohou stojí v pekáči a na druhé, že mu zbyla jen ponožka, když holínku zanechal v bramborovém pyré s mrkví. Ale každý měl pro ten případ manžetu, za kterou si to rád poznamenal. Budou si ho pamatovat v jeho směšně samolibém postoji devalvujícím cokoli, co od této chvíle pronese. Neboť i samozvaný politruk může být nebezpečný, ale nesmí se stát směšným.

Patrně to vycítil, nebo to bylo tím, že už cestou sem ho kadet Biegler jejich hádkou načal a Dubovo podvědomí čekalo jak načasovaná puma na jakýkoli dotyk spínače.

Každopádně nyní si poručík Dub čapnul přímo proti hejtmanu Ságnerovi. Svůj pověstný propalný pohled psychologické ráže německého útočného granátu Krupp Essen mu upřel zblízka do očí a nadechl se k finální urážce.

„Kdybych nyní vyšel na vyvýšené místo nad touto památnou vsí, jež se zove, no, pomozte mi, mám to na jazyku.“

Aby dodal svým slovům vážnost, vyjmul troubel dýmky z úst a zvedl ji jako boží prst do výše. Hnědá tabáková slina smíšená s kořalkou důstojně skanula a proměnila několik tajných pozičních map nadporučíka Lukáše z pahorkatiny ve vřesoviště.

„Mifrofanťuchle…,“ zadrmolil rychle název vsi poručík Dub a pak opět pomalu, jako když odkapává stalaktit, pokračoval: „…a popatřil do krajiny, uzřel bych shromáždění celého našeho nádherného batalionu. Tedy až na nachhut ze 14. kumpanie, který se někde ztratil, když pod něčím velením obcházeli Lvov.“

Poručík Dub se jednoznačně propil do fáze celkové všezahrnující nesnášenlivosti. A dovolil si hodně, i když nejmenoval. Protože zadní voj se ztratil hejtmanu Ságnerovi, na kterého ze své palebné pozice na bobku vyslal poručík Dub svou dávku invektiv.

Zavládlo ticho. Jedovatá slina stékala pomyslně, a zčásti i reálně, po líci malého hejtmana, od ustupujícího čela směrem k dosud hustému knírku. Nehnul brvou, jen jeho knírek neznatelně změnil barvu a z lesklého stal se matným.

Hejtman Ságner dobře věděl, že taková kapitální, protože na pravdě založená, urážka mezi důstojníky se dá řešit jedině soubojem nebo přeslechnutím.

Všichni čekali, kterou variantu si důstojník c. a k. armády vybere.

Švejk, který nikdy neměl příliš rád, když se u stolu bryskný proud řeči náhle zarazí o zlé slůvko, jak ladně plovoucí medvědí mršina pod splavem v Kis Vagányi, učinil pokus rozrazit nastalé mlčení něčím opravdu brizantním. I pustil se do geopolitické rozvahy.

„Lvov, to je vám, pánové, asi město tuze vzácné.“

To byla voda na mlýn vědomostí kadeta Bieglera, který se až na zalévání Duba kořalkou do celé té taškařice, kterou odstartoval, výrazněji nezapojoval. Jedním rázem dopil svou sklenici a spustil přednáškovým tónem.

„Máte úplnou pravdu, vojáku. O Lvov usilovala už kozácká vojska Bohdana Chmelnického. Roku 1656 je obléhali Švédové a těm ho vyrvalo s celou Haličí památného roku 1772 Rakousko. Dej mu pánbu stejnou porci věčné slávy jako Uhersku. Ono to město Lvov vůbec dělá s lidmi divy. Vezměte si toho vašeho slavného národního obluditele Karla Havlíčka Borovského. Takový to byl velký slavjanofil, co vytrvale věřil na bratrství s Rusy a Poláky. Dokud nepřijel do Lvova. A to město ho měnilo a hnětlo, až dospěl k závěru, že Poláci a Rusové nejsou vaši bratři, soukmenovci a jsou pro vás Čechy naopak nebezpeční stejně jako Němci i Maďaři. Samozřejmě s výjimkou nás Němců ze Sudet, my s vámi žijeme už dlouho a jsme pro vás kulturním obohacením. Od nás vám samozřejmě nic nehrozí, protože my to s vámi, co? My to s vámi myslíme sehr gut, verstehst du?“

V této fázi se politizací celé věci znepokojený hejtman Ságner rozhodl smést problém ze stolu. I když mu při tom trochu překážel pohled na tam stále pobývajícího poručíka Duba, který převracel šunkové rolky ve snaze dohledat svou pohřešovanou holínku.

„Teď máme ve správě Lvov my a s ním i všechny ty Poláky, Rusíny a Ukrajince v něm. A Rakousko-Uhersko už umí vytvořit soulad mezi národy. To prokázalo mnohokrát,“ pravil státnicky hejtman Ságner a nekontrolovaným trháním pravého obočí dával najevo, že kauza Lvov je uzavřena.

Jenže kadet Biegler si v argumentačním zápalu neuvědomoval na jak tenký led se pouští, když polemicky kontroval.

„Jistě, Rakousko-Uhersko úspěšně začleňuje další a další národy. Jenže Rus přesně toto nerad vidí. V Moskvě si říkají, ta sféra vlivu Vídně už je nějak nebezpečně blízko, když teď zahrnuje i ten Lvov. Byvší centrum Haličsko-volyňského knížectví. Kolik verst asi ještě zbývá c. k. armádě do Kremlu? Začalo to slaboučkým Srbskem, kterému se vyhlásila válka, navíc bylo také pravoslavné, jako je matička Rus. A dnes tu máme světový konflikt. Přitom se tomu dalo politickými prostředky předejít, nemyslíte?“

„Poslušně hlásím, já myslím, že dalo. Měla se zavčasu zařadit zpátečka. Kdyby řidič následníka trůnu Leopold Lojka uměl lépe couvat,“ zapojil se svými vývody opět Švejk.

Hejtman Ságner vycítil, že je čas skoncovat s celou pro něj navýsost nekonformní situací jednou provždy. „Ve vašem vlastním zájmu, protože se nechceme zajisté dostat na půdu velezrády, pojďme zapomenout na všechno, co jsme tu až dosud…“ pohlédl na poručíka Duba, „a tím myslím úplně, ale úplně a zcela všechno, až dosud slyšeli.“

Poručík Dub, který našel svou ztracenou holínku vmezeřenou mezi stoly a právě ji páčil nožem na servírování ryb, musel nyní ocenit Ságnerovy schopnosti taktického ústupu. Zúžit střet a přesunout ho na nejslabší článek, brilantní. Kdyby se takto projevil na bojišti či alespoň za pochodu, mohli mít plus jeden zadní voj stále po ruce.

Poručík Dub tedy srovnal svůj pohled s hejtmanem Ságnerem a začal jím dobrého vojáka Švejka drtit.

„Pravda. Ono Rakousko-Uhersko je totiž vaší milovanou vlastí, ať chcete či nechcete. A já ve vašem vlastním zájmu, doufám, že chcete. A jako takové si naše rodné mocnářství zaslouží, aby se o něm mluvilo jen v superlativech!“

„V čem to?“ Cizí slovo Švejka zaujalo.

„Mám to snad slabikovat? V-sup-erlat-ivech. Nikdy to slovo neslyšeli?“

„Jen částečně,“ omezil se Švejk na bezpečnější půdu tajemného náznaku.

Jenže poručík Dub nebyl z těch, kdo pustí úlovek jen proto, že je intelektuálně podměrečný.

„Poučejí nás, Švejk, kterou část slova superlativ jste nepochopil.“

„Tak o těch supech jsem četl hodně. Znal jsem jednoho redaktora časopisu Svět zvířat a ten o nich psal ouplný zkazky. Pak se ukázalo, že si to všechno vymyslel a skončil na dlažbě. Ale to nebylo pro ty exotický vobludy, i když za některý, jako rorýs střemhlavý, želvovec hltoun strašlivý ajaroro, nebo ropušnice lahodné chuti, by si to zasloužil. Jenže s jejich pomocí pranýřoval lidský nešvary, zpupnost, nesnášenlivost a povýšenost. A von se v tom asi někdo z p. t. čtenářů poznal. Jak vždycky říkal jistej Blahník, a to byl nějakej znalec zvířat: ,Vono totiž, dokud si člověk vymejšlí to, co se od něj očekává, tak se nikdo nezlobí. Ale běda, jak chcete začít ty psí syny kartáčovat proti srsti.’ Takže já bych to shrnul tak, že vaše c. k. superlativy, co nám tady tak plamenně propagujete, můžou bejt nakrásně stejně falešný, jako ty vymyšlený potvory.“

Poručík Dub zbrunátněl, v jeho očích se zjevil polní soud a četa střelců za úsvitu, obojí ve 3D provedení. K jejich ekranizaci však už nedošlo.

„Habacht!“ zařval náhle hejtman Ságner a vyšponoval se do pozoru.

Na scénu vkročil bůh ze stroje vojenské mašinerie spojených sil mocnářství a Imperiálního Německa.

Nesmlouvavý obličej ostře řezaných nordických rysů, kterými byl načrtnut celý vojensko-průmyslový komplex v buršácky zjizvené tváři.

Byla to vojenská šarže tak vysoká, že výše protekce nedohlédneš, šíři epolet za podlézání nezměříš. Před tímto zjevením z jiné hodnostní dimenze si byly všechny ostatní bytosti nalézající se před ní v místnosti rovny. A to včetně červotočů v příborníku a filcek v (jméno kadeta cenzurováno, podepsán svědomitý censor Svoboda) krepdešínu.

Hlouček stojících a salutujících vojáků různých šarží po boku poručíka Duba se proměnil v remízek roztřesených doubků na paloučku chvějícím se při těžkých dopadech paznehtů blížícího se divokého prasete. Ale i nejzběsilejší divočák by sklopil světla před blesky vrhanými zpod černo-červeno-zlaté čáky této postavy.

Hejtman Ságner se počal potit. Tehdy poprvé se u něj s největší pravděpodobností projevily první příznaky malarické zimnice, které ho mnohem později odešlou do léčebny s diagnózou „úbyť mozku“. Gramlavými prsty salutoval, jeho obočí cukalo jedním a knírek matněl, šusem šisujíc druhým směrem. „Vinzenz Ságner, na váš povel, chci říci hejtman Ságner na váš nachhut, přišel jste si pro mne za ten Lvov?

Postava pomalu zakroutila tou věcí, která jí opatřena plamenným pohledem plula nad epolety. A přesunula pozornost na dalšího nebožáka v řadě.

Poručík Dub neméně horečnatě zadrkotal zuby a holínka v ruce mu tančila třasem pokročilého parkinsonika „Přišel jste snad pro mne, že jsem zpíval hymnu v ústrojové nekázni?

Nadporučík Lukáš drtil mezi zuby fajfku. „Pro mne, že mám Švejka?“

Oči postavy neomylně ulpěly na Švejkovi.

A v tu chvíli se ta strašlivá tvář rozevřela do přátelského úsměvu. „Du bist der berühmte Soldat Schwejk.“

Postava se neptala, konstatovala. Asi jako když smrťák s kosou poklepe nabroušenou špičkou svého nástroje budoucího nebožtíka familiérně po rameni.

„Ich melde gehorsamst, ja, ich bin Švejk. Josef Švejk.“

„Sehr schön. Wohlfühlen. Übersetzen.“

„Skvěle, pohov, překládejte,“ pravil kadet Biegler sám sobě, asi proto, že stál jednou nohou ve stínu postavy.

„Vy jste ten voják, který byl maďarskou patrolou polního četnictva zadržen v ruské uniformě a zařazen do transportu ruských zajatců určených pracovat na opravě železniční trati směrem ku Přemyšlu?“

Ozvalo se hlučné prasknutí. To poručík Dub překousl troubel dýmky.

„Ich melde gehorsamst, es stimmt.“

„Švejku, odpovídejte jen pokývnutím hlavy,“ vložil se do překladatelského úkolu se svou nápomocí nadporučík Lukáš.

„To vy jste řekl krymským Tatarům, kteří tvořili většinu zajatců, cituji ,Znáš hostýnskou Panenku Marii? Však voni vás, kluky tatarský, tady v zajetí pokřtějí.’“

Švejk pokývl hlavou s pohledem povzbudivě upřeným na nadporučíka Lukáše, o kterého se pokoušely mdloby, jako kdyby mu chtěl smířlivě říci, to nic, to se jen blíží Armagedon.

„Smím promluvit?“ zeptal se Švejk postavy.

Postava pokývla na souhlas.

„Posílá vás generál Fink?“

Druhý výstřel a Markova dýmka s ukousnutou troubelí se v reji jisker poroučela na podlahu cimry.

Bledý hejtman Ságner pohlédl na nadporučíka a nenápadně si přejel hřbetem ruky po hrdle v nápodobě věšení.

Švejk se vzepjal k životnímu výkonu. Věděl, že když tak vysoká šarže přijela až do tak zapadlé díry jako jsou Zóltance, jde o cosi opravdu vážného, kde dobrý konec nehrozí.

„Já jsem tam nemluvil jen s Tatary, byli tam silně zastoupeni i Gruzíni a také Čerkesové. A ti jsou přece pravoslavní.“

„Čerkesové bývali křesťané, ale útlak ze strany carského Ruska je přiměl k masivním přechodům na islám.“

Postava byla ve svých vědomostech nemilosrdná.

„Z toho nevyhnutelně plyne zásadní poznatek - Tataři a Čerkesové jsou mohamedáni. A vy jste je svým neuváženým prohlášením o křtu rozběsnil natolik, že se nám hromadně vzbouřili. Ta vzpoura se šíří. Všichni tvrdí, že se jim zjevil sám prorok v ruské uniformě, aby je varoval. Šel prý z něj zvláštní klid, jeho modré oči na ně shlížely milosrdně jako zory Héry volooké a bylo jim prý zjevné, že to s nimi jako jediný na celém bojišti myslí dobře. Dal prý jim nehodným poslední šanci zachránit své duše před zatracením, které na nich chce údajně Rakousko-Uhersko spáchat křtem. Taková byla síla té postavy. Nyní pochopuji, že mluvili o vás.“

Švejk mlčel. Hejtman Ságner měl chvíli pocit, že nad ním vidí vznášet se jakousi nadpozemskou auru. Ale to měl po lahvi kontušovky nalačno vždy.

„Komm mit mir.“

„Půjdete se mnou,“ kuňkl zlomený Dub.

„S vámi nebo s ním?“

„S ním, vy idiote,“ špitl Dub bez obvyklé nadutosti. „S ním.“ A znělo to, jako kdyby se loučili.

„Já bych šel raději s váma, vy mě jen seřvete, on mě nechá zastřelit,“ smlouval Švejk.

„Nenechá.“ To se ozval nadporučík Lukáš. Sebral veškeré síly a povzbudivě pohlédl na Švejka, věda, že ho vidí naposled. V duchu si přitom myslel „Nechá tě pověsit, pro zradu. Ale těch pár minut pocitu bezpečí ti, ty lumpe, věnovat musím.“

Postava se otočila kol své starozákonní osy jako pověstný kat i soudce v jedné osobě. Wapentake. Staroanglické slovo, které znamená „dotek zbraně“. Koho se Wapentake dotkne svou holí, byl povolán panovníkem a pod trestem smrti musí jít tam, kam vede Wapentake. Tato nyní opět oživlá bytost, již kdysi tak působivě popsal ve svém románu „Muž, který se směje“ Victor Hugo, se Švejkem v závěsu bez ohlédnutí vyšla z místnosti.

Nesmál se nikdo.

 

V textu čerpáno z knihy Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ a povídky „Mrtvola na Tise“.

Příště Bratři Tataři

 

Vložil: Marek Dobeš