Vždycky jsem měl a mám problém rozlišit, co je koníček a co profese, říká skromný spisovatel a celoživotní tramp, Miroslav Valina

Foto: Se svolením Miroslav Valina (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Miroslav Valina

ROZHOVORY NA OKRAJI PhDr. Miroslav Valina je rodákem ze severočeských Litoměřic (*10. 2. 1963), přičemž dětství a část života prožil v obci Evaň na Litoměřicku. Je úspěšným beletristou a překladatelem, ale také předsedou plzeňské Krajské rady osob se zdravotním postižením. O jeho životě a tvorbě si více řekneme v následujícím interview.

Miroslave, vy žijete v Plzni, ale narodil jste se na severu Čech. Jak vzpomínáte na své rodiště? A měl jste v rodině někoho, kdo se podobně jako vy věnoval literatuře?

V Plzni žiju bezmála už dvacet let, ale na své rodiště jsem rozhodně nezanevřel. Rád se tam vracím a koneckonců příběhy, které jsem napsal, se z velké části odehrávají v Krušných horách a kolem řeky Ohře. Jinak, co se týká mojí rodiny, nevzpomínám si na nějakého spisovatele mezi mými předky. I když jako kluk jsem moc rád poslouchal historky svého dědečka – takového rodinného barona Prášila – takže možnou inspiraci můžu vidět nejspíš u něj.

V dětství jste prodělal onemocnění, při kterém jste částečně ochrnul, což je dost tvrdý zásah do mladého života. A po úrazu ve vašich 14 létech jste odkázán na invalidní vozík. A přesto jste se v životě nevzdal, máte vysokou školu a jste renomovaným autorem na západě Čech a nejen tam, protože vaše knihy se prodávají v celém Česku. Kde jste v životě čerpal sílu k překonávání tak náročných životních překážek?

Nejvíc v přírodě. Znamená pro mě životní energii, zážitky, lidi, co jsem venku potkal a potkávám – to všechno dohromady. A samozřejmě je tu „paní Literatura“. Knížky v mojí knihovně. Rád čtu od těch dob, kdy jsem se číst naučil. A už při svých studiích na gymnáziu v Roudnici nad Labem jsem psal mikropovídky do rubriky Táborový oheň v tehdejším časopise Mladý svět. Povídky Štěně a Dvanácterák uspěly v roce 1986 a 1987 v trampské literární soutěži Trapsavec a vyšly tehdy v trampském samizdatu – a Dvanácterák potom i v mé první povídkové sbírce Nenalézači pokladů, kterou vydal Avalon v roce 1998.

Máte dokonce doktorát, takže bych vám měl správněji říkat „pane doktore“. Ze které školy a ve kterém oboru jste si jej vydobyl?

Na „panu doktorovi“ tedy rozhodně nelpím… Nicméně k vaší otázce – titul PhDr. jsem si vydobyl v roce 1990 v oboru vědecké informace a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Jste autorem několika knih, z nichž některé jsou spojené s trampováním. Jak šlo v životě dohromady trampování s vaším zdravotním stavem? Měl jste např. kamarády, kteří vás brali s sebou do přírody, nebo se inspirujete vyprávěním jiných lidí?

To bylo tak, že mezi trampy jsem se takřka narodil. Vlastně dřív, než jsem začal chodit do školy, jsem začal jezdit do Krušných hor na boudu, kterou tam postavil můj strejda se svými kamarády. Byla to osada Dlouhá louka a pro mě v těch letech se stávaly dny tam strávené vždycky obrovským zážitkem a dobrodružstvím. Představte si chatu bez elektřiny, po večerech se svítí petrolejkou, pro vodu se chodí do lesa do studánky, před chatou je totem a ohniště – svůj první potlach v životě jsem zažil právě tam. Někdo si, třeba s dojetím, pomyslí, že to pro mě musely být krásné útěky z tehdejší reality života invalidního kluka, ale nikdo mě nezná líp, než se znám já, takže mi věřte, že bych tam jezdil stejně nadšeně, i kdybych byl zdráv jako řepa. Občas se tam vypravím i dnes, i když to městečko těch více méně rekreačních domků už nemá s osadou z mého dětství v podstatě nic společného. Ovšem krušnohorské lesy a planiny mi učarovaly napořád, i když jsem si po svém přesídlení do Plzně na první pohled zamiloval Horní Berounku a taky Manětínsko a trať Bezdružické lokálky a krajinu kolem ní.

Jenže tramping je taky – a hlavně  – o lidech a svět kamarádů trampů pro mě celý život hodně znamenal a znamená. Ostatně i při mém zabydlování se v Plzni mi kamarádi ohromným způsobem pomohli, a díky nim tak tady pro mě začal úplně nový život, včetně toho, že se můžu naplno věnovat psaní (za dobu, co tu žiju, vyšlo sedm knih, které jsem napsal, čtyři knihy, které jsem přeložil, a desítky povídek v různých časopisech). A potkal jsem tu svou ženu Hanku, člověka, o kterém se mi ani nesnilo, že ho někdy potkám. Jenže to už není o kamarádství, ale o lásce a o soukromí.  Moc si vážím každého povzbuzení a podpory, ale zároveň se na rovinu přiznám, že bych byl šťastnější, kdybych se mohl úplně všedně potloukat s báglem po lesích, protože v nich jsem doma. Prostě se bráním tomu vzdát se bez boje. O Churchillovi říkali, že vyhrál bitvu o Británii jenom proto, že neměl dost rozumu, aby uznal, že ji prohrál. S mým trempováním je to podobné.

Zvláště bych vyzdvihl vaši knihu Vlčí pouto, která tak trochu přesahuje až do fantasy a odehrává se na Ústecku. Přiznám se, že jsem nečekal tak drsný a napínavý děj. Knihu každému doporučuji. Je to jedna z nejčtivějších věcí, které jsem v posledních létech četl. A garantuji čtenářům, že kdo začne číst a přečte první 2-3 kapitoly, tak už ji neodloží a dočte ji velmi pravděpodobně „jedním tahem“. Co vás k ní inspirovalo a jak byste ji v kostce představil sám?

Inspirovalo mě, abych tak řekl, samo Krušnohoří a život v něm na přelomu tisíciletí. A pokud tu knížku mám v kostce představit, pomůžu si jejím podnázvem: Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor. Pikareskní román je společenskokritický, satirický žánr, vzniklý ve Španělsku v 16. století. Typická je pro něj postava vypravěče – picara, tedy, přeloženo do češtiny, rošťáka, grázlíka, který na společnost nahlíží z jejího takřka úplného dna. Tenhle princip jsem ve Vlčím poutu přenesl do současnosti, přičemž vypravěčem tu je „šéf“ party výrostků, která se různě protlouká a potlouká již zmíněným Ústeckem. Jeho rodina už po dvě generace žije z podpor v nezaměstnanosti, škola pro něj znamená pouze jakousi více méně pošetilou instituci, kam dochází jen občas, zpravidla proto, aby od spolužáků vybíral „daň z práva na život“, zatímco slovo práce má v jeho očích jaksi posunutý význam v tom smyslu, že pracuje se svou partou jako tým nezletilých, tudíž policií prakticky nepostižitelných pytláků a dodavatelů pochybné „zvěřiny“ a dalšího zboží do krušnohorských restaurací. Zkrátka se živí tím, co jeho partě „dá les a chaty v lese“. Pak ale jednou večer koncem října při jedné z loveckých výprav po Krušných horách „otevřou“ zdánlivě opuštěnou, zazimovanou chatu a uvnitř se k svému velkému překvapení setkají se zvláštní, záhadnou dívkou, která o sobě tvrdí, že utekla z domova… Co z toho vzejde, nebudu prozrazovat, aby ten, kdo Vlčí pouto ještě nečetl, měl třeba důvod si ho přečíst.

Jste držitelem celé řady literárních cen. Které si ceníte nejvíce, respektive ji lze označit za nejprestižnější?

Nevím, jestli na tuhle otázku budu umět odpovědět. Každého z těch ocenění si vážím a vlastně jsem je nikdy neřadil do nějakého žebříčku nejprestižnějších a méně prestižních. Už jsem se zmínil, že poprvé jsem nějakou literární cenu dostal v ruce 1986 za druhé místo v tehdy ještě tak trochu pololegální (a o to pro mě tehdy atraktivnější) trampské literární soutěži Trapsavec. Mimochodem, Trapsavec je údajně nejstarší v současnosti v České republice pořádaná celostátní literární soutěž, takže těch třináct ocenění (z toho dvakrát tzv. Zlatý Trapsavec), co jsem v ní od té doby do roku 2004 získal, pro mě hodnotu určitě má – nebo, chcete-li, tak prestiž.

Máte nějaký svůj literární vzor, který vás inspiruje v tvorbě?

Co se inspirace týká, jsou to nepochybně ty výše uvedené španělské pikareskní romány. A třeba i staroseverské „lživé“ ságy, nebo Paměti hraběte d’Artagnana a Bürgerův (a taky Zemanův filmový) Baron Prášil. Vzorem jak po stránce literární, tak lidské ale pro mě každopádně je pan Karel Čapek.

Sepsal jste rovněž průvodce Plzeňskem pro osoby se zdravotním postižením. Jmenuje se Plzeňsko. Kam bez bariér. Které památky byste v kraji vyzdvihl jako velmi přátelské k vozíčkářům?

Tady si neodpustím trochu té ješitné sebechvály. Tahle kniha vyšla v roce 2012 v nakladatelství Albatros jako vůbec první takto zaměřený cestovní průvodce na českém knižním trhu, a jestli aspoň o pověstný malý krůček přispěla k posunu ve zpřístupňování turistických cílů lidem se zdravotním postižením, pak mám dozajista důvod být na tenhle počin hrdý. Pokud jde o památky přátelské k vozíčkářům, napadá mě určitě ta nejplzenštější z plzeňských, tj. bezbariérová návštěvnická trasa Plzeňského Prazdroje, ale např. i plzeňská Techmánie, nebo turistické trasy kolem boleveckých rybníků. A mimo Plzeň stoprocentně stojí za návštěvu zámek Kozel, klášter Chotěšov, zámek a zámecký pivovar Chyše, město Plasy i s půvabným Muzeem těžby borové smoly v nedalekých Lomanech a samozřejmě barokní perla Plzeňska – areál poutního místa v Mariánské Týnici – dílo geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho, který se, což není bez zajímavosti, i v oněch údajně temných a brutálních časech baroka dokázal prosadit navzdory svému postižení, pravděpodobně dětské obrně. No a k těm negativním poznatkům – nestalo se mi, že bych se při sběru podkladů pro psaní této knihy někde setkal s tím, že by mi vyloženě řekli, že u nich vozíčkáři nejsou vítáni. Jako milovníka starší historie mě samozřejmě mrzí, že se obtížně dostávám do prostor středověkých hradů – pokud tedy nepočítám výpravy, při kterých nám vozíčkářům pomáhají naši kamarádi dobrovolníci z plzeňského klubu KID (Klub invalidních dobrodruhů). Člověk ale musí být soudný a pochopit že některé věci zkrátka možné nejsou. Vzpomínám si na úsměvně rozhořčené dopisy od jedné paní, kterou pobuřovalo, že jsou snad všechny gotické hrady u nás na tak nekorektně vyvýšených, mizerně přístupných místech. Myslela to vážně a odmítala vzít na zřetel, že hrady původně jaksi nebyly stavěny pro potřeby turistického ruchu, nýbrž k účelům zcela opačným.

Jste dále, jak zaznělo již v úvodu, předsedou plzeňské Krajské rady osob se zdravotním postižením. Čím se zde v praxi zabýváte?

V podstatě jde o obhajobu a prosazování práv, oprávněných zájmů a lidské důstojnosti osob se zdravotním postižením, včetně odborného sociálního a právního poradenství. Takto vyjmenované to může znít suchopárně, ale když vám do poradny zavolá vozíčkář, že se shodou určitých bizarních a krkolomných rodinných peripetií ocitl v městečku poblíž Plzně (raději neuvádím v jakém) a že má pocit, že mu co nevidět praskne hlava, protože naprosto neví, jak se tam odtud dostane domů do Prahy, anebo se na vás obrátí mladá žena, které po nehodě amputovali obě nohy, a přesto je předvolána k posudkovému lékaři, aby odborně posoudil, zda její postižení stále trvá…

V současné době je trendy ventilovat otázky spojené se sexuální orientací či změnami pohlaví. Za sebe fandím zrovnoprávnění např. homosexuálů, včetně stejnopohlavního manželství. Naopak dělat bryskně změny pohlaví jen v dokladech, když se někdo najednou začne cítit ženou či mužem, to mi přijde jako velká hloupost, protože je to dost vážná otázka, která by se podle mne měla řešit nejdříve s odborníky a v nějakém promyšleném, zodpovědném a delším horizontu. Ale proč to říkám? Často mám dojem, že pořád čtu a poslouchám v médiích o sexuálních menšinách, ale různé zdravotní minority jako by neexistovaly, nebo jsou na druhé koleji. A přitom mají někdy velmi komplikovaný život. A nejde jen o vozíčkáře. Jak to vnímáte vy? Dávají média vašim problémům, s nimiž se potýkáte, dost prostoru? A co třeba aktuálně pokládáte za největší potíže vozíčkářů, které by se měly řešit prakticky či v politické rovině?

Už mám přece jenom něco odžito a něco o životě vím, takže si absolutně netroufám soudit, jestli víc trpí, dejme tomu, kluk uvězněný na vozíku, nebo například kluk uvězněný v ženském těle. A co se týká médií, sex je něco, co lidi tak či onak přitahuje, zatímco úrazy a choroby člověka vesměs odpuzují. Přičemž potravou médií je sledovanost, tudíž máte nasnadě, kterému z těchto témat se budou více věnovat. Nicméně, snad nebudu mluvit jen sám za sebe, když řeknu, že největším problémem a potřebou vozíčkářů v takzvaném aktivním věku je potřeba nezávislého, soběstačného života. Podmínkou toho jsou ale rozvinuté terénní sociální služby (pečovatelská služba, osobní asistence, domácí ošetřovatelská péče – kdo by ostatně chtěl hnít celý život někde v ústavu?) a jejich větší podpora ze strany státu. Právě o to se Národní rada osob se zdravotním postižením momentálně v politické rovině, tedy na půdě parlamentu, usilovně snaží. Výsledky zatím nejsou nijak valné. Doufejme, že situace se od roku 2024 začne měnit k lepšímu.

Jste také překladatel. Které žánry nebo již vydané knihy patří do vašeho portfolia a z kterých řečí překládáte?

Celé moje překladatelské období se velkou většinou váže ke sci-fi měsíčníku Ikarie. S Ikarií jsem spolupracoval už před rokem 1989, ještě když vycházela – ne v samizdatu, ale v dnešnímu čtenáři takřka nevysvětlitelné šedé zóně, což znamenalo, že byla vydávána jako tiskovina „pro vnitřní potřebu“ jedné z takzvaných základních organizací tehdejšího branného spolku Svazarm. Po „sametové revoluci“ se rychle přeměnila na profesionální měsíčník, zaměřený na sci-fi, horor a fantasy, a já jsem pro její redakci začal pracovat jako překladatel povídek převážně angloamerické provenience. Souběžně jsem překládal i knihy pro různá nakladatelství (AFSF, Najáda, Mladá fronta, Baronet, Laser aj.). Dodnes mám dobrý pocit z překladů knih, jako je román Roberta Silverberga Muž v labyrintu, povídky ve sbírce Stanleyho G. Weinbauma Odyssea na Marsu, román Franka Herberta Stvořitelé boha, nebo má oblíbená sbírka humorných sci-fi povídek Henryho Kuttnera Roboti nemají ocas. 

Spolupracujete nebo jste spolupracoval s dalšími časopisy. Které to jsou a na kterou časopiseckou spolupráci vzpomínáte nejraději?

Určitě na tu výše zmíněnou spolupráci s časopisem Ikarie v letech 1991 – 2010, ale nejenže rád vzpomínám, s různými dalšími časopisy rád spolupracuji doposud. Například se Zpravodajem AMD, s časopisem PLŽ (Plzeňský literární život), nebo s trampským časopisem Puchejř – abych jmenoval ty, které i dnes ještě stále vycházejí na papíře.

Také stojíte u projektu Mladé tužky. Můžete ho čtenářům představit a případně oslovit ty, které by to mohlo zajímat a sami začínají s psaním?

To bylo v roce 2012 – dostal jsem nabídku z plzeňské městské knihovny, jestli bych se nechtěl ujmout obnovení tradice literárních večerů, při kterých se představovali plzeňští autoři, kteří získali ocenění v celostátní trampské literární soutěži Trapsavec. A mně se hlavou mihla myšlenka, že ti ocenění mívají tendenci být oceňováni opakovaně a mají vlastní čtení atd. a že by větší smysl mělo dát prostor, jak se říká, mladým puškám, čili vyhledávat a zvát do pořadu literární talenty ze západních Čech. Od toho nebylo daleko ke slovní hříčce odkazující na onen western. Takže tak vznikly Mladé tužky – a brzy nás čeká jedenácté pokračování. A já plánuju, že pořad předám někomu z těch, kdo ještě před lety byli Mladými tužkami a teď jsou z nich úspěšně publikující autorky a autoři.

Máte čas také na jiné koníčky, nežli je psaní a literatura, případně cestování (byť jistě s limity)?

Přiznám se, že jsem vždycky měl a mám problém rozlišit, co v mém životě je koníček a co profese. Takže k tomu, co zmiňujete, bych přidal snad už jenom rekreačně hrané šachy.

A tradiční otázka na závěr. Co chystáte pro čtenáře nového a kde vás mohou koncem roku či začátkem nového potkat osobně?

V těchto týdnech, resp. měsících dopisuju volné pokračování Vlčího pouta. A co se osobních setkání týká – čtenáři mě můžou potkat při jarním literárním večeru Mladých tužek, nebo s trochou štěstí někde na lesních cestách, anebo vůbec nejlépe – na stránkách mých knih.

Přeji, ať se vše podaří a na pokračování Vlčího pouta se upřímně těším. Knihu si určitě koupím, a protože znám úroveň a obsah té první, troufnu si i pokračování už nyní doporučit též našim čtenářům, kteří mají rádi podobný literární styl.

Vložil: Radovan Lovčí