Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Šlapat si po vlastním svědomí hrozně bolí. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl VII. Čtení na pokračování

06.01.2024
Šlapat si po vlastním svědomí hrozně bolí. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl VII. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy? Ilustrace Sofie Helfert

Tento víkend se rozloučíme s půvabnou knížkou Pro koho kvetou stromy? S příběhem Davida a jeho sestřičky Ani, která má Downův syndrom. A jejich maminky, která se o Aňu stará. Knihu vydal v roce 2019 Triton (stále ji lze koupit) a je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Bylo mi deset a mým největším snem bylo zapadnout do našeho třídního kolektivu. Nedařilo se mi to. Měl jsem dostatečně zaděláno na to, abych byl až do konce školní docházky třídním otloukánkem a centrem všeho posměchu. Stačilo, aby mě jedinkrát viděli na ulici se ségrou, a několik týdnů bylo ve třídě opět o zábavu postaráno. Byl jsem vděčné a nikdy nehynoucí téma. Byl jsem „ten z rodiny debilů“.

Na ten osudný podvečer ale nikdy nezapomenu. Měl jsem Aňu na starosti a byla se mnou na hřišti. Byla hodná, stavěla si jen tak klidně něco z písku a já si protahoval tělo na prolézačce. Náš klid narušila trojice mých spolužáků – Svoboda, Šimůnek a Daníško (jména jsem raději změnil a stejně pojmenovaným se omlouvám). Největší grázlové z celé školy. Už když jsem je viděl přicházet, tušil jsem, že se něco přihodí.

„Hele, kluci, von tu má tu blbou ségru s sebou!“ zařval Svoboda.

„No jo, malej debílek si hraje na pískovišti…,“ dodal Šimůnek.

„Hele, vole, ukaž, že jsi normální a že tě ta debilka taky sere!“ vykřikl Daníško a kopnul nohou do hromady písku tak, že Aňa dostala přímý zásah pískem do obličeje.

To je moje šance, blesklo mi tehdy hlavou. Teď se konečně mohu stát jedním z nich! Možná že to je dokonce má poslední šance!

Daníško znovu zabořil nohu do písku a znovu ji razantně vykopl vzhůru. Tentokrát již měla Aňa písek i ve vlasech. Seděla však dál klidně a jen vyděšeně zírala na trojici kluků. Všechny matky s dětmi, které se pohybovaly v našem nejbližším okolí, jako by mávnutím kouzelného proutku velice rychle zmizely a opustily hřiště. Zůstali jsme tam sami. Bylo nás pět…

„Tak co?! Jsi na naší, anebo na její straně?!“ zaječel Svoboda.

Seskočil jsem z prolézačky: „Jasně že na vaší!“ A dodal jsem si odvahu. Oběma rukama jsem nabral hrst písku a vysypal ji Aně přímo do vlasů. Tázavě se na mě podívala a usmála se. Potom po mně také hodila pískem. Myslela, že si chci hrát…

„Hele, vona by se snad prala, kluci!“ křičel Šimůnek.

„Na ni!!!“ zavelel Daníško a my všichni jako jeden muž spustili jsme písečnou bouři, která se nemilosrdně vrhla na Aňu. Viděl jsem její vlající vlasy, její oči plné písku, její dlaně, kterými si zakrývala obličej. Viděl jsem, jak zoufale plivala písek všude kolem sebe. A házel jsem dál. Tak moc jsem chtěl být jedním z nich!

A najednou, najednou Daníško zařval, že hážu málo a že podvádím. Ale já vážně nepodváděl! Házel jsem plnou silou a několikrát jsem se trefil přímým zásahem Aně do očí i do úst. Ale on křičel, že podvádím a všichni tři se na mě vrhli. Zbili mě jako psa. A když do mě kopali, viděl jsem koutkem oka, jak se kdesi po straně mihl nějaký stín… Byla to Aňa. Zvedla se, setřásla ze sebe hromady písku, promnula krvavě rudé oči a Daníška chytla vší silou za vlasy. Hrozně u toho křičela. Byl to nejspíš právě ten takřka zvířecí rykot, který kluky k smrti vyděsil, že do mě přestali kopat a utekli. Aně zůstal v prstech chomáč vlasů jednoho z nich…

Sakra… Stoupal jsem si na nohy jen hodně těžce. Styděl jsem se přijmout její nataženou pomocnou ruku. Oči měla rudé od písku, který jsem jí do nich naházel. Písek měla mezi zuby. Ve vlasech měla písek. Nebyl jsem schopný dojít domů sám, musela mě podpírat. A doma? Doma to bylo ještě horší:

„Davídku!“ vykřikla máma. „Už zase tě kvůli Aně zmlátili? Ty jsi tak hodný, že se jí zastáváš! Věř mi, že se ti to všechno jednou vrátí…,“ konejšila mě máma a hned mi začala všechny rány ošetřovat. Aňa si jen sedla a mlčky nás pozorovala. Pozorovala nás se zbytky písečných zrnek v očích.

„Ona! Má písek všude, mami…,“ dostal jsem ze sebe po chvíli.

„Písek počká,“ řekla máma, „ty krvácíš.“ A ošetřovala dál mé šrámy a kopance.

Ne, nenašel jsem odvahu vstát a zařvat: „To já jsem ten gauner! To já jsem jí ublížil! To já jsem ji prodal jen pro pocit, že jsem jeden z nich!“

Nedokázal jsem to. Šel jsem spát, konejšen máminými díky a poplácáváním po ramenou.

Tehdy když jsem ulehl, poprvé jsem zjistil, že opravdu mám SVĚDOMÍ. A nedokázal jsem si vysvětlit, že něco, o čem ani nevíme, kde vlastně v našem těle sídlí, dokáže s člověkem dělat tak hrozné věci! Mé svědomí o sobě dalo vědět a trápilo mě ještě mnoho dalších let. Ještě stokrát jsem se budil ze snu, ve kterém jsem Aňu zasypával hromadami písku, ze snu, ve kterém jsem dělal všechno pro to, abych se stal jedním z nich; jedním z davu; jedním obyčejným…

I dnes, když míjím dětské pískoviště, na několik málo chvil se většinou zastavím, abych si jen letmo uvědomil, že já prostě nikdy nebudu jedním z nich a že bych měl být rád, že tomu tak je; abych si uvědomil, že mám svědomí, a že si po něm už nikdy víc nechci šlapat. Protože dnes už vím, že šlapat si po vlastním svědomí hrozně bolí.

 

Podzim

Červená, žlutá, hnědá, rezavá…

voňavé listí co vítr sfoukává

do všednosti našich dní.

V naději, že se nám rozední…

 

V naději, že melancholie nás naučí

jak držet toho druhého v náručí…

V naději, že ustrneme na chviličku

a posadíme se ve dvou na lavičku.

 

V naději, že vlhko zabydlí se v nás

a my na chvíli zastavíme čas…

Přivoníme k provlhlému listí

a uvěříme, že jsme si jistí…

Jistí svou láskou, svou přítomností,

tak jako podzim svojí barevností.

 

 

Vložil: Anička Vančová