Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Domácí úkol. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl VI. Čtení na pokračování

30.12.2023
Domácí úkol. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl VI. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy? Ilustrace Sofie Helfert

Je poslední víkend roku, vnořme se tedy pošesté do příběhu Davida a jeho sestřičky Ani, která má Downův syndrom. A jejich maminky, která se o Aňu stará. Knihu vydal v roce 2019 Triton (stále ji lze koupit) a je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Když jsem se rozhodl dát na papír své dětství, hodně dlouho jsem zvažoval, čím začít. Nakonec jsem záměrně zvolil pro začátek popis těch okamžiků, které mne myslím nejvíce ovlivnily. Ano, pochopil jsem, že i když se táta vždycky tvářil jako kus kamene, měl nás rád – oba. Pochopil jsem, že by ségru umřít nenechal. Pochopil jsem, že v tátovi neustále bojovala touha „po normálním životě“ s pokusem „být dobrým člověkem“. A velice záhy jsem také pochopil, že moje ségra je prostě jiná, a proto za to budu platit. Ať se mi to líbí, anebo ne. Přes to všechno jsem ale naštěstí brzy pochopil, že moje ségra má právo na život jako kdokoliv jiný. Ještě poměrně dlouho mi ale trvalo, než jsem také pochopil, že i ona mi může hodně dát a hodně mě naučit. V době, kdy jsem všechny ty okamžiky prožíval, moudro jsem v nich neviděl, a dokonce mě ani nenapadlo, že bych si z toho pro sebe mohl snad něco vzít. Dnes se na to dívám jinak, ale tehdy to vypadalo asi nějak takto:

Psal jsem domácí úkol – slohovou práci. Téma? Jak jinak než „Moje rodina“.

„Moje rodina je taková trochu divná.“ To jsem napsal hned jako úvodní větu (ten sešit mám teď před sebou, je starý přes dvacet let).

Aňa mi koukala přes rameno.

„Co píšeš?“ zeptala se.

„Slohovku,“ odsekl jsem.

„O čem?“

„O naší rodině.“

„A co píšeš?“

To jsem už vybuchl, protože mě rušila a nemohl jsem se soustředit ani přemýšlet: „Že jsme divná rodina!“

„A v čem jsme divná?“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to nemůžu říct. Býval bych musel říct „v tobě“, a nějak jsem toho nebyl schopen.

„Tobě se naše rodina nezdá divná?“ opáčil jsem tedy otázkou.

„Někdy. Možná. Trochu,“ řekla ségra váhavě.

Tak jsem se toho chytl a začal vyzvídat. Já bych býval psal o tom, jak jsme divná rodina, protože mám divnou ségru. Najednou mě ale začalo zajímat, jak to vlastně myslí ona.

„Tak co mám podle tebe napsat? Co bys napsala ty?“ vyzvídal jsem.

„Napiš pravdu! Táta a máma se nemají tak moc rádi, jak by to mělo být. Nejsou opravdová rodina. Nejedí všichni u jednoho stolu. Křičí na sebe. Taky se na sebe často mračí. A táta se často zlobí. A v neděli nechodí společně na procházky. Strašně málo se hladí. Málo se smějí. Je jim víc smutno, než veselo.“

Sypala ze sebe důvody nenormálnosti naší rodiny rychleji, než jsem to vůbec stíhal psát. A když to ze sebe vysypala, otočila se a šla pryč. Volal jsem za ní: „Počkej! Počkej! Ještě tě tady potřebuju!“

Ohlédla se: „Proč? Stejně to tak nenapíšeš.“

„Proč myslíš, že to napíšu jinak?“

„Pro tebe je to jinak.“

Přesto se na mé četné prosby vrátila a sedla si vedle mne.

„Hele, jak to myslíš, že se táta a máma málo hladí?“

„Já často maminku hladím, protože je hodná a mám ji ráda. Táta ji nehladí. Když máš někoho rád, musíš to ukázat. Pohladíš ho!“

„Pohladíš ho? Co když to ukáže člověk jinak?“ rozčílil jsem se.

„Jak jinak? Když máš rád, tak pohladíš! Proč jinak? Každý chce pohladit. Každý to chce. Ne jinak!“

 Tady své vyprávění na malou chvíli přeruším a udělám skok do doby o deset let později. Kdybych si býval alespoň na moment zapamatoval to obrovské moudro, které mi ségra tehdy řekla – totiž, že „když máme někoho rádi, tak ho pohladíme“ –, nemusel jsem se rozejít s Jarkou. Když odcházela, jako jeden ze svých důvodů říkala: „Kolikrát za den jsi mě jen tak, sám od sebe, vlastně pohladil?!“ Tehdy mi zatrnulo a zážitek se slohovou úlohou ožil před mýma očima.

Copak jsem pro Jarku málo dělal? Copak jsem ji málo miloval? Zřejmě se to nedá posoudit, ale jedno bylo zcela zřejmé – určitě jsem ji málo hladil.

Vraťme se ale zpět do doby, kdy mi bylo dvanáct a má o dva roky starší ségra s Downovým syndromem mi vysvětlovala, v čem je naše rodina vlastně divná.

„Řekla jsi, že je nám víc smutno než veselo. Víš proč?“

Byl jsem zvědav, co odpoví, protože pokud jsme byli všichni víc smutní než veselí, pak jsem byl zcela přesvědčený, že to bylo kvůli Aně. To ona za to mohla, nikdo jiný.

„Asi… asi… málo si zpíváme. Málo si povídáme. Musíme si víc vyprávět veselé věci. Víc dělat legraci!“

Zkusil jsem to ze zvědavosti napsat tak, jak to viděla ségra:

„Moje rodina je taková trochu divná. Táta a máma se nemají tak moc rádi, jak by to mělo být. Nejsme opravdová rodina, protože nejíme všichni u jednoho stolu. Křičíme na sebe. Taky se na sebe často mračíme. A táta se často zlobí. A v neděli nechodíme společně na procházky. Strašně málo se hladíme. Málo se smějeme. Je nám víc smutno než veselo, protože si málo zpíváme, málo si povídáme a málo děláme legraci.“

Aňa nadšeně pokyvovala hlavou, byla spokojená.

„To ale musí také mít nějaký konec,“ dodal jsem.

„Tak tam napiš, že jednou se to všechno zlepší, protože dobro vždycky zvítězí nad zlem.“

Napsal jsem to.

A víte, co se stalo? Moji superkrátkou slohovou práci, kterou vlastně psala de facto moje ségra, vybrali do literární soutěže. A ta práce vyhrála kategorii „Má rodina“. Podle slov poroty to vyhrálo pro svou upřímnost, pro „dětskýma očima děsivě zachycenou každodenní skutečnost“.

No vidíte, a já chtěl popsat dvě stránky o tom, jak se žije rodině s debílkem. Chtěl jsem psát o tom, jak jsme divná rodina kvůli Aně. A najednou všechno dopadlo jinak. Tehdy jsem si z toho nevzal víc než jen tu vyhranou cenu, kterou jsem si rozdělil se ségrou napůl (byla to poukázka na knížky v hodnotě 500 Kčs), ale dnes nad tím sešitem často přemýšlím. Často, znovu a znovu, si tu krátkou slohovou práci čtu. Jsou v ní všechny mé rozchody a vztahové neúspěchy.

Jarka řekla, že ji málo hladím, a šla.

Klára řekla, že si s ní málo povídám, a šla.

Lenka řekla, že se mnou není legrace a na vážný život je ještě moc mladá… a také šla.

Čím jsem starší, tím jsem si jistější, že bych nechtěl psát slohovou práci na téma „Má rodina“. Čím jsem starší, tím méně se v tom všem totiž vyznám.

Netroufám si soudit ani posuzovat náš rodinný život. Vlastně si ho troufám jen popisovat, to je vše.

Čím více papírů mi však přibývá pod rukama, tím jsem méně jistý. Sám sebe se ptám, co je vlastně „normální“.

 

 

Vložil: Anička Vančová