Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Intimní rozhovor. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl V. Čtení na pokračování

23.12.2023
Intimní rozhovor. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl V. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy? Ilustrace Sofie Helfert

Doposud jsme v této výjimečné knížce postupovali krok za krokem, kapitolu po kapitole. Protože je tento víkend výjimečný, nejen Vánocemi, ale i nedávnými tragickými událostmi, tentokráte to uděláme jinak – vybrali jsme pro vás kapitolu, která se nám zdá taková shrnující, navíc nabitá láskou (promiňte to banální vyjádření, ale jinak to říci neumíme; ano, je to o lásce). Vejděme tedy popáté do příběhu Davida a jeho sestřičky Ani, která má Downův syndrom. A jejich maminky, která se o Aňu stará. Knihu vydal v roce 2019 Triton (stále ji lze koupit) a je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Někdy je mi opravdu hodně líto, že už nemám mámu. Vlastně bych ji chtěl mít alespoň na pár okamžiků, abych jí mohl říci, že v mnoha věcech měla pravdu. Jenomže já neměl to štěstí, abych to pochopil, dokud ještě žila. A dnes je už pozdě.

Myslím, že v porovnání s mnoha svými vrstevníky (je mi 34) jsem měl se svou mámou velmi dobrý vztah. Dobrý alespoň v tom smyslu, že jsme si mohli říci takřka cokoliv. Mohl jsem s ní diskutovat o čemkoliv a nikdy se nezlobila ani neurazila. Myslím, že jsem s ní mohl mluvit o věcech, o kterých jiní mí spolužáci se svými mámami většinou schopní mluvit nebyli. Nevím, nakolik v tom všem sehrálo roli to, že mám těžce postiženou ségru a máma měla pocit, že se mi musí věci a život vysvětlovat lépe a podrobněji než ostatním dětem. Je možné, že to skutečně mělo velký význam. Ať tak, nebo tak, na mámu mi zůstaly dnes už jen vzpomínky a jedna z nich je velmi podrobná. Odehrál se mezi námi rozhovor, který bych nazval tím nejintimnějším, co se mezi námi dvěma kdy vůbec událo. Bylo mi tehdy čtrnáct, řešil jsem sám v sobě a se sebou celou řadu otázek a tahle rozmluva byla čímsi, co na mé otázky mělo odpovědět. Bude se vám to asi zdát zvláštní, ale tehdy náš rozhovor máma zaznamenala na kazetu a tu mi potom dala se slovy: „Jistě si to budeš chtít ještě někdy poslechnout…“ Je to jedna z nejcennějších věcí, která mi po mámě zůstala. A hlavně: čím jsem starší, tím se k tomu rozhovoru častěji vracím. Pokaždé tam nacházím nové věci, nové informace a rady, které mi maminka chtěla dát. A pokaždé mám pocit, že ještě zdaleka všemu, co říkala, vlastně nerozumím. Dnes si tedy dovolím předložit vám přesný přepis našeho rozhovoru:

„Tak co tě trápí, Davide?“

„Nic… a vlastně všechno.“

„Tak to je vážné…“

„Mami?“

„Ano?“

„Litovala jsi někdy něčeho? Myslím, jestli jsi někdy chtěla vzít zpět něco z toho, co jsi už udělala?“

„Máš nějaký malér? Něco jsi vyvedl?“

„Ne, jen mi odpověz.“

„To je těžká otázka, Davide. Asi byly chvíle, kdy jsem některé věci nevyřešila nejlépe, ale zase když jsem to později pochopila, naučila jsem se z toho něco. Myslím, že nemůžeme vracet věci zpět právě proto, abychom se měli z čeho učit. A také proto, abychom nestáli pořád na jednom místě.“

„Ale nikdy tě nemrzelo, že máš, no víš… Aňu? Nechtěla jsi vrátit čas?“

„A co bych s tím asi udělala, kdybych ten čas vrátila?“

„Neměla ji?“

„Davide, já vím, že si stále kladeš otázku, proč zrovna ty máš takovou sestřičku… Ale věř mi, to je špatná otázka.“

„Špatná?“

„Ano, špatná. Třeba to není smůla, ale štěstí, že ji máš.“

„Štěstí?!“

„Víš, v životě ještě zažiješ okamžiky, kdy v jeden den bude něco vypadat jako výhra a už ráno jako totální prohra… Záleží jen na tom, odkud se díváš.“

„Budu se bát mít jednou děti. Budu se hrozně bát.“

(Tady je slyšet maminčin úlek a překvapení, hluboký nádech, chvíle zaváhání.) „To je mi líto, opravdu. Ale myslím, že se bát nemusíš.“

„Nemusím? Co když se to stane i mně?!“

„Pak bys tedy měl asi vědět, že jsi ve velké výhodě!“

„Výhodě?!“

„Ano, už budeš vědět, jak takové dítě vychovávat. Budeš to znát.“

„Mami, já bych to dítě ale nechtěl.“

„A co bys s ním udělal?“

„Kdybych to věděl hodně brzo, tak bych nechtěl, aby se narodilo. A kdyby se narodilo, dal bych ho do ústavu.“

„Tak to jsem ti víc věřila.“

„Nechci jednou žít jako ty! Je mi tě líto.“

„Ale ty přeci nevíš, kolikrát za den prožívám štěstí. Nikdo to neví. Jen já.“

„Myslím, že lžeš, abych si o tebe nedělal starost. Myslím, že jsi nešťastná. A to já být nechci.“

„Proč si to myslíš?“

„Tvoje oči jsou takový smutný, skoro pořád. A nikam nechodíš, nemáš na to čas, jen se pořád staráš o Aňu. Nemaluješ si nehty jako jiné mámy… Nechodíš ke kadeřníkovi… Tolik se neparádíš…“

„Víš přeci, že musíme počítat peníze víc než jiní. Nechodím kvůli Aně přeci do práce.“

„Vidíš, všechno kvůli ní…“

„Dělám to dobrovolně a ráda. Nikdo mě k tomu nenutí. Sám to jednou poznáš. Občas budeš dělat věci, které tě budou stát mnoho energie, ale kromě určitých důležitých pocitů ve tvé duši ti to vlastně nebude dávat nic. A přesto to budeš dělat. Kvůli těm pocitům.“

„Mami?“

„Ano?“

„Jak člověk pozná, že tě ten druhý opravdu miluje? Ale víš, opravdu.“ (Tady je velký důraz.)

„Myslí na tebe, i když s ním nejsi, dělá pro tebe řadu věcí, jen aby ti udělal radost, respektuje tě. Umí se pro tebe obětovat. A hlavně myslím, že míru toho, jak moc tě ten druhý miluje, poznáš teprve podle toho, kolik je ti toho ochoten odpustit.“

„Myslím, že táta tě nemiluje.“

„Já si myslím, že mě miluje, protože mi odpustil, a sobě ne. Nikdy si nepřestal dávat za vinu, že má tak nemocnou dceru… Mně to ale za vinu už nedává.“

„Mami, a podle čeho člověk vůbec zjistí, že už by se měl vdát nebo oženit?“

„Prosím tě, jak tě tohle vůbec napadlo?! Na to máš ještě spoustu času!“

„Zajímá mě to. Podle čeho to poznáš, že druhý je ten správný? Přeci když se spleteš, budeš celý život s někým, s kým ti nebude dobře. Budeš s někým, s kým se budeš trápit!“

„Ty si myslíš, Davide, že mi s tatínkem není dobře? Myslíš si, že se vedle něj trápím?“

„Jo.“

„Tak to ale není. Na tohle jsi ještě přeci jen dost nevyzrálý. Vztah dvou lidí se léty mění. Muž se mění, žena se mění… mají veliké štěstí, pokud se mění tak, že se nenaruší původní souznění. Někdy se naruší. Pak ale záleží na těch dvou, do jaké míry je ten jejich vztah založen na hluboké lásce, která může mít tisíc podob. Není to už jen láska těch dvou, bývá to už také láska k dětem a k celé rodině. Chápeš? Na první pohled můžeš mít pocit, že láska třeba vyprchala. Ale pak, když půjdeš do hloubky, zjistíš, že nezbylo vlastně nic, co by drželo vztah těch dvou lidí pohromadě, kdyby ovšem nebylo jejich hluboké lásky. Nejsem si jistá, jestli to můžeš teď pochopit.“

„A jak poznáš toho pravého? Jak ho vybereš?“

(smích) „Chceš se ženit?“

„Mami…“

„Tak tu pravou… Neuteče při prvním problému. Je k tobě upřímná. Můžeš s ní mluvit o čemkoliv. Pomůže ti i s tím, co sama považuje za nesmysl. Nechce po tobě nic, co nemůžeš splnit. Odpustí ti, i když ji hodně zraníš. Nikdy tě nenechá v nouzi. Umí pohladit na těle i na duši a ví, co potřebuješ. Nikdy ti nezapomene říci, co potřebuje ona, a pokud snad ano, nevyčítá ti, že to nevíš. A pokud jde o tebe, tak ty na ni myslíš ve dne i v noci a nezdají se ti sny o jiných dívkách. Jenom o ní. A bez přemýšlení víš, že bys za ni i dýchal. Dal bys za ni svůj život.“

„Taková holka není. Ani takový chlap neexistuje.“

„Ale existuje. Věř mi, že stačí, aby ta tvá vyvolená měla jen jedinou z těch vlastností, a je jen na tobě, jestli v ní vypěstuješ ještě i všechny ty ostatní vlastnosti… Stačí jediné zrnko. Jak zaseješ, tak sklidíš. A hlavně jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Dávej a bude ti dáno.“

„A co sex? O tom jsi nic neříkala.“

„Máš pravdu, mluvila jsem o milování, ne o sexu. No, sex je sex. A milování je milování.“

„Ty myslíš, že jsem malý, viď. Ale já nejsem. Už všechno vím. S klukama si o tom povídáme.“

„O sexu?“

„Jo.“

„Pak tedy víš všechno o sexu.“

„Je to krásný, mami?“

„Ano, milování může být krásné. Sex je ale jen sex.“

„Člověk ale musí být hezkej, viď?“

„Jak jsi na to prosím tě přišel?“

„No aby to přeci bylo krásný, ne?“

„Ne. Aby to bylo krásné, musíš mít v sobě velikou touhu rozdávat. Když se nerozdáš nejvíc, jak umíš, také nic nedostaneš zpět a krásné to nebude. Tělo a vzhled, to je jen záležitost sexu. Ne milování. Důležité je milování, nikoliv sex. Sex si můžeš udělat sám, anebo si ho zaplatit. Milování nikde nekoupíš. Proto je krásné a jedinečné.“

„Asi tomu přestávám rozumět.“

„Říkala jsem, že ještě na to nejsi dost vyzrálý…“

„A mami, až zjistím, že nemůžu nikoho najít, s kým bych žil… až zjistím, že budu muset zůstat sám, protože mě nikdo nebude chtít, a až si budu muset kupovat sex, protože mě nikdo nebude milovat, co potom?“

„Potom to bude znamenat, že ti Pán Bůh naznačuje, abys meditoval a strávil čas sám se sebou a přemýšlel o sobě a svém životě.“

„Že tu budeš, až se mi to stane?! Já se hrozně bojím, že se mi to stane…“

„Budu s tebou vždycky. Nekonečnost tohoto světa a nesmrtelnost našich životů je totiž v našich myšlenkách.“

„A mami, pr…“

V tu chvíli končí kazeta a nikdo ji bohužel neotočil. I tak mi tento záznam stačí k tomu, abych měl ještě hodně dlouho o čem přemýšlet. Co vy?

 

 

Vložil: Anička Vančová