Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejhorší dovolená v životě. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl IV. Čtení na pokračování

16.12.2023
Nejhorší dovolená v životě. Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl IV. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy; ilustrace Sofie Helfert

Minulý víkend jsme se konečně dozvěděli, proč se tato nádherná knížka jmenuje tak, jak se jmenuje – pro koho kvetou stromy… Počtvrté se ponoříme do příběhu Davida a jeho sestřičky Ani, která má Downův syndrom. Knihu vydal v roce 2019 Triton (stále ji lze koupit) a je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Dovolená

Naše rodina rozhodně nebyla typickou rodinou, a už vůbec ne rodinou idylickou. Jednu věc by nám však mohli ostatní závidět. Nikdy se nic neřešilo „o nás bez nás“. Když se něco týkalo všech, byli u toho všichni. Jako tehdy, když se mělo jet na dovolenou do Bulharska a řešilo se, jestli jet s Aňou, anebo bez ní.

„Snad máme alespoň jednou za čas právo si odpočinout!“ hřímal táta.

„Nemůžeš po mně chtít, abych ji tu nechala,“ žadonila máma.

„Babička ji pohlídá, že jo, babi?“ naléhal zase táta.

„No ano, ale…,“ babička nezněla zrovna přesvědčivě.

„A co ty? Co si o tom myslíš?“ udeřil táta na mě.

„Já… já… já nevím…,“ koktal jsem.

„Kurva! Jak nevíš??! Chceš ji mít furt za zadkem nebo co?“ řval na mě táta.

„Hlídala bych ji. Trávila bych s ní čas a vy dva byste mohli dělat, co byste chtěli…,“ slibovala máma.

„Víš ty vůbec, co stojí letenka? A já to budu platit za někoho, kdo ani nebude pořádně vědět, kde vlastně je??“ rozčiloval se táta.

„Ona by si to užila stejně jako vy! Jen si vzpomeň, jak se jí líbilo na Máchově jezeře před rokem!“ nevzdávala se stále máma.

„O tom mi dokonce vyprávěla!“ přidala si i babička.

„Jo? Tak dobře… Aňo! Slyšíš? Co ty na to?“ udeřil táta přímo na ségru. Jasně že u toho byla. Jednalo se přece hlavně o ni.

„Líbilo se mi tam. Líbilo,“ řekla Aňa plaše.

„Ono se jí tam líbilo!“ volal pánubohu do oken táta a zněl čím dál tím bezradněji.

Přemýšlel jsem, jakou měrou dokázala ségra naši diskusi sledovat. Nedokázal jsem posoudit, jak moc to prožívala, jak moc se jí to dotýkalo, ani jak moc tomu skutečně rozuměla… Myslím ale, že mě to naučilo, že lidem se mají říkat věci přímo a z očí do očí. Že se nemá jednat o nikom za jeho zády. Zbytek mých pocitů je spíš negativní.

Táta neměl rád diskuse, které nikam nevedly. Chtěl výsledek. Dal tedy hlasovat. Babička a máma hlasovaly, aby Aňa mohla jet. Táta hlasoval proti. Aňa hlasovala, aby nejela. A já se zdržel. Kvůli mně zase nebyl výsledek.

„Ty zatracenej srabe!“ řval na mě táta.

Měl pravdu. Přál jsem si, aby ségra nejela. Moc jsem si přál, abych mohl být s rodiči sám a mohl si to s nimi vychutnat. Nechtěl jsem ji tam ani na sekundu. Ale chtěl jsem vypadat lepší. Nechtěl jsem být za špatného. Ještě mnohokrát ve svém dětství jsem se dělal lepší, protože jsem nedokázal dát své skutečné pocity najevo. A táta mi to dal ještě mnohokrát pěkně „sežrat“.

Nakonec táta rozhodl jasně: „Aňa hlasovala, aby nejela, tedy nepojede.“

Máma ji ale nedokázala nechat babičce, takže nakonec navrhla, abychom jeli jen my dva: já a táta. A abychom si to pořádně užili.

Jeli jsme. Co má paměť sahá, nepamatuji si horší dovolenou. Na pokoji vedle nás bydlela rodina s chlapcem s Downovým syndromem. V jídelně seděli u stolu vedle nás. Na výlety jezdili s námi ve společném autobuse. Nebylo sekundy, abychom nepřemýšleli nad tím, jak by se to asi líbilo Aně. Co by tomu asi říkala. Jak by si to asi užila.

Poslední večer si táta v restauraci na pobřeží přihnul trochu víc, než u něj bylo běžné. Cestou do hotelu jsem mu pomáhal udržovat směr a on mluvil a mluvil: „Co to jsem za člověka? Co jsem zač, že nechám hlasovat o tom, jestli pojedou k moři obě mé děti, anebo jen jedno?! Co jsem to za hajzla?! Já jsem ji zplodil, ona se mě neprosila, že jo…“

Uložil jsem ho do postele a než jsem mu stihl sundat boty, usnul… Než jsem usnul já, přemýšlel jsem, co jsem to vlastně za bráchu. Svým jediným hlasem jsem mohl způsobit, že by jely máma i ségra s námi. Chtěl jsem vypadat lepší, a kdybych se hlasování nezdržel, mohl jsem se lepším skutečně stát. Jenomže já byl moc velkej srab na to, abych řekl „NE“ a projevil se, a moc velkej srab na to, abych skutečně byl lepší a řekl to své „ANO“.

Na letišti nás čekaly máma, Aňa a babička. Právě před námi prošla celní kontrolou rodina s chlapcem s Downovým syndromem, minuli mámu i Aňu a mířili kamsi dál a dál. Já s tátou šel v závěsu za nimi a myslím, že všechny naše pohledy se protnuly. I Aňa se za nimi otočila.

Byla to nejhorší dovolená v mém životě…

 

 

 

Vložil: Anička Vančová