Touha po děsu je podle některých vědců stejně přirozená jako potřeba smíchu, říká autorka knihy Ta z katovny Diana Štelová

Foto: Se svolením Diany Štelové

Popisek: Diana Štelová

ROZHOVORY NA OKRAJI Narodila se v roce 1991 v Praze. Vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK v Praze, kde se zaměřovala na současnou popkulturu, a pracovala pro několik malých i velkých nakladatelství. Dva roky vedla knižní edici v Deníku N jako odpovědná redaktorka. V současnosti spolupracuje s nakladateli napříč českým trhem, koriguje novinové články a píše literární recenze do kulturní rubriky Deníku N. Ta z katovny je její první vydaný román.

Co může vést normální ženu, aby se přestěhovala nejenom do nějakého zapadákova, ale navíc ještě do katovny?

Hrdinka románu Lucie utíká před problémy ze své minulosti, proto se rozhodne odstěhovat co možná nejdál od lidí. Katovna tenhle útěk symbolizuje ve dvou rovinách – jednak to bývalo obydlí skutečně stojící stranou ostatních, daleko od vesnice. V dětství jsem vídala takový domek uprostřed polí celkem daleko od vsi, kam jsme jezdívali. A zadruhé kat symbolizoval hranici přechodu mezi životem a smrtí, což je hranice, na které se ocitá i Lucie – v lese, kde její katovna stojí, objeví opuštěný zámek, kde straší duch hraběnky Celestýny. A ten se zjevuje právě Lucii, jako s jedinou s ní unikátním způsobem komunikuje. Lucie se tedy ocitá na prahu mezi světem živých a mrtvých.

Ta z katovny je váš první román?

Je to můj první vydaný román. V šuplíku jich mám dokončených už několik, ale teprve u Katovny jsem si řekla, že takhle chci psát, to je můj styl.

Kam byste ho žánrově zařadila a pro koho je vlastně určený?

Ta z katovny je psychologický román říznutý gotickou atmosférou a duchařinou. To znamená, že strašidelná linka tam sice je přítomná a výrazně dokresluje atmosféru románu, ale pro vyznavače hardcore hororů to bude čajíček. Mnohem důležitější je psychologická linka – ty nejděsivější věci v příběhu se odehrávají právě v téhle rovině. V románu dokonce zazní věta: „To, čeho se děsíme, je pouze tím v nás, čemu jsme se ještě nepostavili tváří v tvář.“ To, že se Lucii v příběhu zjevuje duch, který jí v mnoha ohledech nastavuje zrcadlo, pro mě funguje taky jako metafora odhalování „přízraků minulosti“, které v sobě Lucie pohřbila, aby té bolesti nemusela čelit, protože pro ni byla nesnesitelná. To je hrozně zajímavá psychologická strategie a řekla bych, že velice lidská. Kvůli tomu, že s nějakou bolestnou zkušeností se v životě setkal snad každý člověk, a taky díky tomu mixu žánrů si myslím, že knížka může oslovit dost široké publikum.

Všiml jsem si, že píšete také povídky... Nechystáte jejich knižní vydání?

Ano, na mém webu dianastelova.cz je také několik mých povídek k přečtení zdarma a jsou žánrově různorodé, třeba z žánru fantasy, s nímž jsem koketovala dřív. Jedna z povídek je dokonce přepracovanou kapitolou z Katovny. Vesměs jsem je všechny psala jako povídky do literárních soutěží, byla to pro mě spíš taková tvůrčí cvičení na zadané téma, radši ale píšu zcela svobodně delší útvary, které můžu volněji rozvíjet. Vydání povídek proto nechystám a soustředím se na romány. To je formát, který je mi bližší.

Jen tak na okraj, máte ráda horory? Pokud ano, rád bych věděl proč.

Klasické horory čtu spíš výjimečně, třeba krváky a vyvražďovačky nijak nevyhledávám, jsou na mě moc násilné. Ale mám ráda psychologické thrillery, protože mě baví psychologická témata, a to jak na úrovni příběhu, tak ve výstavbě textu, kdy si autor hraje se čtenářem. V tomhle ohledu je geniální už kanonický text Utažení šroubu od Henryho Jamese, mimochodem nedávno zfilmovaný taky na Netflixu pod názvem Záhadné sídlo Bly, kde se jím hodně volně inspirovali. Žánr gotického hororu má dokonce přímo podkategorii psychologická duchařská próza – tady bych doporučila klasiku Dům Na kopci od Shirley Jacksonové.

Máte ráda tzv. gotický román?

Jasně, moc. Na vysoké jsem se věnovala klasickému gotickému románu, což je vlastně pokleslá varianta iniciačního románu, která je plná právě strašidelných hradů, tajemných komnat a hrůzostrašné atmosféry. Je to strašně vtipný literární směr, který inspiroval řadu pozdějších tvůrců a ovlivnil i dnešní žánry. A naprosto jsem se zamilovala do Jany Eyrové od Charlotty Brontëové, která si s gotickými prvky taky pohrává a kterou později zkoumala spousta feministických literárních kritiček, což mě moc bavilo. V Katovně na Janu Eyrovou otevřeně odkazuju.

Mám dojem, že někteří lidé vyhledávají hrůzostrašné příběhy buď proto, aby se zabavili, byť poněkud morbidně, nebo proto, že se skutečně rádi bojí, anebo tady budou další důvody, o nichž nic nevím, ale možná mi můžete poradit.

Touha po děsu je podle některých vědců stejně přirozená jako třeba potřeba smíchu. Strach a děs nás provázejí v myšlenkách i ve snech a součástí kultury jsou odnepaměti. Původní anglický gotický román třeba vznikl jako reakce na racionalismus osvícenství, ve kterém lidem chyběly záhady, údiv a výrazné emoce. Řekla bych, že i dneska to bude protiváha k hodně strukturovanému, na minuty rozplánovanému racionálnímu světu. Určitě bych čtenáře strašidelných příběhů nijak nepodceňovala.

Vystudovala jste literární vědu a odborně jste se zabývala popkulturou, kam spadají také seriály, braková literatura, graffiti, filmové krváky a horory. Jaký je vlastně rozdíl mezi brakem a vysokou literaturou?

Někdy se literatura rozděluje na tzv. „vysokou“ a „nízkou“. Já tyhle škatulky nemám ráda, protože se s nimi pojí i hodnotící konotace – co je vysoké, máme automaticky tendenci vnímat jako to „nahoře“, kvalitní, lepší; nízké je naopak „dole“, nekvalitní, horší. Osobně radši používám rozlišení na díla experimentální a schematická, což jsou protipóly, které si nepředstavuju na té vertikální škále nahoře a dole, ale jako okraje barevného spektra a mezi nimi je celá řada dalších barev a odstínů. Většina děl se pohybuje někde mezi těmito dvěma póly.

Žánrová literatura, jako jsou detektivky, thrillery, horory, romance, historické romány atd., se blíží víc ke schematickému pólu – je založená na osvědčených schématech a stereotypech, prvcích, které jsou základními stavebními kameny toho kterého žánru. Když je začnete narušovat, porušíte samotný žánr. Hezky je to vidět třeba u detektivky, pro kterou platí určitá pravidla; Josef Škvorecký třeba napsal desatero „pravidel“ pro detektivku.

Experimentální literatura ta schémata naopak záměrně porušuje, vědomě si s nimi pohrává, přináší neotřelá témata i způsoby jejich uchopení, klade na čtenáře větší nároky.

Mám dojem, že část tvůrců popkulturních děl naprosto přesně ví, co dělá. Není to někdy až manipulativní?

To si musí každý autor zodpovědět sám, navíc lidí, kteří se v Česku uživí literaturou, je minimum. Za mě platí, že každý žánr lze napsat buď dobře, nebo špatně, jako jakékoli jiné dílo.

Obecně myslím, že je velká škoda, že se s popkulturou pořád pojí tolik předsudků. Popkultura plní jednak funkci eskapismu, tedy úniku před realitou do imaginárního světa, který je podle mě v rozumné míře součástí zdravé psychohygieny. A pak taky krásně odráží celou společnost. Stereotypy, které používá, jsou prostě jen prvky, které jsou ve společnosti obecně sdílené a zobrazují idealizované verze nás samých – třeba hrdina, který překoná všechny překážky, nebo milenci, kteří najdou dokonalého partnera. Popkultura nám zrcadlí, kým jsme, v dobrém i v tom horším. A navíc je to zábava.

Sama jsem žánrovky dřív psala, ale přestal mi stačit jejich jasně daný rámec a začala jsem experimentovat s jinými formami, které by líp vyjádřily psychologická témata, kterým jsem se chtěla věnovat. Tak vznikla Ta z katovny. Není to čistá žánrovka – s prvky duchařiny a gotického románu si v ní hraju, baví mě a vzdávám jim hold, ale primární je psychologické téma, které podle mě nejde jednoduše zaškatulkovat. Hodně jsem si vyhrála taky s tím, jak propojit dvě vypravěčky, a myslím, že se to povedlo celkem neotřelým způsobem. Mám na něj nadšené ohlasy.

Píšete také recenze, což je fajn. Zrovna potřebuji doporučit nějaké horké novinky ke čtení.

Naposled jsem byla nadšená z Vypravěče Anny Bolavé, na stole mi leží taky Těla Kláry Vlasákové, s chutí jsem rozečetla Věci, které mi nedají spát od finské autorky Mii Kankimäki, a pokud máte rád severské podivno, doporučuju Je nás pět od Matiase Faldbakkena, které vychválil třeba Jo Nesbø. Zálusk si dělám taky na Darebu od italské autorky Beatrice Salvioni nebo komiks Srdcovka Štěpánky Jislové.

A vy nějaké novinky nechystáte?

Právě pracuju na dalším románu, který částečně vychází z osudů mé rodiny a budou se v něm opět prolínat dějové linky dvou hlavních hrdinek, ale tentokrát úplně jiným způsobem. Je to pro mě velké téma plné výzev, ta největší je zatím podobně jako u Katovny právě to, jak ty dvě hrdinky vypravěčsky co nejlépe propojit. Jsem na začátku a na celý ten proces už se moc těším.

A nechystáte se třeba do kina? Nutně bych potřeboval doporučit nějaký dobrý film anebo klidně seriál.

Chystám se na film Zabijáci rozkvetlého měsíce od Martina Scorseseho. A ze seriálů jsem v poslední době ocenila Sexuální výchovu, která je podle mě po všech stránkách hodně zdařilá.

Děkuji za váš čas a doufám, že se nepotkáme v nějaké bývalé katovně. To bych asi nepřežil. Já na ty horory vážně moc nejsem.

Já taky děkuju a nemějte strach, mé Katovny se bát nemusíte.

Vložil: Jiří Kačur