Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když po ségře jeden natáhl ruku, strčil jsem do něj… Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl III. Čtení na pokračování

09.12.2023
Když po ségře jeden natáhl ruku, strčil jsem do něj… Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl III. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy? Ilustrace Sofie Helfert

Již třetí víkend je zasvěcený nádherné knize, kterou vydal v roce 2019 Triton (stále ji lze koupit) a která je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Maminka mi před spaním často čítávala z knížek.

„Klukovi je deset a ty mu furt čteš jak malýmu harantovi!“ rozčiloval se kvůli tomu vždycky táta.

Ale já to měl rád. Sedla si na okraj mé postele, já směl ukázat na kteroukoliv knížku z mé knihovny a ona začala číst. Poslouchat ji bylo hrozně zábavné, protože při čtení měnila hlasy a každá postava tak byla trochu jiná a někdy to bylo hrozně legrační. Dodnes, když si čtu před spaním, často mě napadne, jak by to asi přečetla máma…

Když dočetla, což bylo vždycky teprve ve chvíli, kdy se mi začaly klížit oči, políbila mě lehce na čelo a já už věděl, že mně i ségře ještě srovná přikrývku a odejde. Byl to takový náš večerní rituál.

Když jednou takhle zase odešla, skoro jsem už spal, Aňa najednou promluvila:

„Budeš mi taky číst?“

Samozřejmě, že Aňa také poslouchala, i když maminka pokaždé seděla na mé posteli a bylo zřejmé, že čte mně a ne jí. Tak to u nás doma bývalo zařízeno: některé věci byly jen pro mne, jiné jen pro ségru a některé pro nás oba. Večerní čtení jsem vždycky vnímal jako „své“, protože jsem maminku měl u sebe. Aňa měla zase jiné výsady, které většinou prožívala s maminkou během dne, když já byl ve škole. Tehdy se ale ségra zeptala zcela zřetelně, jestli jí budu číst. Zaskočila mě tím.

„A proč?“

„Prosím… Taky uděláš hlasy a bude legrace! Já si to moc přeju!“ žadonila Aňa.

Nechtělo se mi do toho, ale nakonec jsem nedokázal tomu jejímu pohledu odolat. Zlomila mě. Každý den jsem jí po večeři četl cokoliv, co si přinesla. Většinou nosila nejrůznější pohádkové knížky, protože milovala příběhy, kde dobro jasně vítězilo. U složitějších příběhů ztrácela pozornost, ale v jednoduchém příběhu, kde bylo jasné, kdo je zlý a kdo je dobrý, to byla úplně u vytržení. Když mi jednou přinesla noviny a chtěla z nich přečíst jeden článek, skončilo to tím, že se zeptala:

„A kdo to teda vyhrál?“

Už nikdy mi pak noviny nepřinesla. Měla ráda jen zcela jasné konce.

Někdy jsem na naše čtení hřešil. Řekl jsem, že jsem našel bezva čtení a úplně drze jsem četl hlasitě svou „povinnou četbu“. Chtěl jsem zabít dvě mouchy jednou ranou. A tak se stalo, že jsme spolu „objevili“ Babičku od Boženy Němcové. Myslel jsem, že u toho neudrží pozornost ani deset minut, ale mýlil jsem se. Ta kniha ji pro mne z naprosto nepochopitelných důvodů naprosto fascinovala. Máma jí musela ušít kapsář a Aňa v něm shromažďovala hromady zbytečností. Na její kapsář jí nikdo nesměl ani sáhnout.

„Moc bych chtěla být jako babička,“ řekla mi jednou.

„A proč? Chceš už být stará?“ podivil jsem se.

„Ne… ale chci být taková chytrá a všechno vědět a všem radit. Chci být jako ona. Abych vždycky věděla, co říct! Taková… taková… taková CHYTRÁ.“

Slovo CHYTRÁ stále zdůrazňovala. Přišlo mi najednou podivné, že Aňa ví, že není chytrá. Zdálo se mi zvláštní, že vnímá, že je jiná než ostatní. Vlastně mi to na tom všem asi přišlo jako vůbec ze všeho nejhorší. Kdyby to o sobě nevěděla, určitě by jí bylo líp. Jenomže ona to věděla. Věděla už tehdy, že je jiná a že spoustu věcí prostě neumí a nikdy umět nebude.

„Aňa je čistá duše,“ říkala máma. Vzápětí většinou dodávala, že jestli bych Aně někdy ublížil, bylo by to mnohem horší než ublížit jakémukoliv jinému člověku. „Aňa nekalkuluje. Dělí svět na lidi, které miluje a na ty ostatní, kteří v něm prostě nejsou a nezajímají ji. A pro ty, které miluje, udělala by všechno na světě…“ Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale časem jsem zjistil, že má máma pravdu.

Když jsem jednou šel s Aňou po ulici, kluci od nás ze školy na mě začali dorážet. Byli to osmáci, takže já jako páťák jsem se před nimi docela držel zpátky.

„Hele, Debile, co kdybys ji vzal tadyhle do baráku a svlíknul jí tričko. Koukneme se, jestli už jí rostou…“

„Vždyť jí to bude fuk…“

„No jasně, zahrajeme si na pana doktora!“

Spěchal jsem domů, jak nejvíc to šlo.

„Tak Debile! Ty srabe! Stůj!“

Vláčel jsem ségru za ruku tak, že mi skoro nestačila. Bál jsem se. Byli tři, byli o hlavu vyšší a byli zlí.

Zastoupili nám cestu.

„Nechte nás jít. Nic vám neudělala.“

„No právě! Tak ať něco udělá! Ať se předvede! Přeci jí taky rostou, ne?“

Když po ségře jeden natáhl ruku, strčil jsem do něj. V tom okamžiku se na mě všichni tři vrhli a já si pamatuju už jen kopance, facky, prokousnutý ret a moře krve z nosu. Ostatně šlo to hrozně rychle. Když jsem se začal sbírat ze země, nebyli tam ani ti tři, ani ségra. Nejspíš jsem byl trochu i v šoku, takže jsem tam jen zmateně pobíhal od jednoho rohu ke druhému a rozhlížel se, jestli ji někde neuvidím. Napadlo mě, že se třeba vylekala a dala se na bezhlavý útěk. Polilo mě horko při pomyšlení, že se ztratila…

Najednou ale vidím na konci ulice našeho řezníka, u kterého mamka vždycky kupovala maso na neděli. V ruce držel sekyrku na maso a divoce s ní mával vzduchem.

„Tak kde jsou ti parchanti! Že jim z prdelí nasekám řízky!“ ječel ten náš řezník a za ním klusala Aňa.

Jako smyslů zbavený jsem zíral na toho kolohnáta a nic jsem nechápal. Když mi máma doma čistila kysličníkem rány, teprve jsem si to začal srovnávat v hlavě. Aňa přeběhla přes několik ulic. Přešla dvě nebezpečné křižovatky. Trefila tam a dokázala dovést pomoc zase zpět. A hlavně – v naší čtvrti prostě nebyl chlap, který by měl obecně větší respekt. Zkrátka u nás nebylo většího hromotluka. Nebylo nikoho jiného, kdo měřil dva metry, vážil minimálně metrák a jediným úderem dokázal rozpůlit prasečí hlavu. A tohohle člověka mi ségra sehnala ve chvíli, kdy to vypadalo, že mě ti tři utlučou. Že na tom není nic tak zvláštního? Mohlo by to tak vypadat, kdyby ovšem Aňa neměla tak panickou hrůzu z přecházení přes silnici. Hrozně se bála aut, a když přecházela, vždycky ji musel někdo vzít za ruku. Trochu mi dělalo starost, že jsem nevěděl, jestli jí byl někdo nablízku a pomohl jí ty dvě silnice přejít, anebo jestli překonala sama sebe a prostě to dokázala. Faktem je, že nikoho lepšího, kdo by u kluků vzbudil větší hrůzu a respekt, mi na pomoc přivést nemohla.

Když jsem večer usínal, přišla se na mě ještě podívat.

„Přišli jsme pozdě, mrzí mě to,“ rukou mi hladila bouli na hlavě.

„To nevadí, Aňo. Povedlo se ti to skvěle!“ utěšoval jsem ji.

„Ne, vím, že ne. Když mně to moc dlouho trvalo… já se těch aut moc bála.“

Vytřeštil jsem oči. „Přešla jsi sama silnice?!“

Nesměle kývla.

„No to je skvělé!! To je prostě úžasné!“ křičel jsem nadšeně. Pak mi ale došlo, že ji mohlo také něco porazit a vzápětí jsem dodal: „Do hájíčka zelenýho, mohlo tě něco přejet! Jak tě to všechno jen takhle napadlo?!“

„Jsi přeci můj brácha, ne? Volala jsem: Bijte mě! Bijte mě! A oni nic neslyšeli! Tak jsem musela najít velkého Honzu. Jiného, který umí zabíjet draky, tak jiného neznám. Jen toho od masa na rohu…“

Pak mi dala pusu a tiše odcupitala do své postele.

Dlouho jsem nemohl usnout a máma, jako by to tušila, ještě se u mne zastavila.

„Bolí to?“

„Trochu…“

„Mrzí mě to. A trápí mě, že ti v tom nedokážu nijak pomoci. Moc bych ti chtěla v tomhle problému pomoci, ale nevím jak,“ řekla mamka opravdu bezradně.

„Kdybych nemusel chodit s Aňou po ulici…,“ špitl jsem.

„Kdybys nemusel… Nemusíš. Opravdu nemusíš,“ řekla máma, dala mi pusu a odešla.

Asi tři týdny jsem společně s Aňou na ulici opravdu nevyšel. Až jednou, když jsem se vracel ze školy, uviděl jsem člověka po obrně. Jeho tělo bylo celé zkroucené, a když se pohyboval, vypadal velice podivně. Asi jsem na něj pěkně přiblble, s pusou otevřenou zíral, protože mi řekl:

„To ale vypadám, viď? Jenže já už jinej nebudu a tyhle krásný stromy kvetou přece i pro mě, ne?“

Utíkal jsem domů tak rychle, že jsem skoro nemohl popadnout dech. Měl pravdu! Uvědomil jsem si, že se Aňa nemůže celý život jen schovávat doma, protože ona už jiná nebude! A že ty stromy, ty stromy prostě kvetou i pro ni!

Popadl jsem ji za ruku a vláčel ji ven.

„Kam jdete?“ volala za námi překvapeně máma.

„Za chvíli jsme doma! Chci jen Aně ukázat, jak krásně venku kvetou stromy!“ volal jsem chodbou nazpátek…

 

Všechny dosud publikované části knihy najdete ZDE.

Pokračování v sobotu 16. prosince. 

 

 

Vložil: Anička Vančová