O snech, Sněhurce, Ladislavu Klímovi a také o poslední knize Půlnoční rapsódie s básníkem, hudebníkem, spisovatelem, známým jako Viki Shock

Foto: Se svolením Bronislavy Nierostkové

Popisek: Viki Shock a princezna, jak se snímek nazývá

ROZHOVORY NA OKRAJI Nejdříve to vypadalo, že nám ten rozhovor nepůjde uskutečnit. Naštěstí zaznělo ve výměně názorů jméno Klíma. Ladislav Klíma. Ledy roztály a musím říci, že jsme si nakonec s Viki Shockem pěkně pohovořili. Mimo jiné o knize Půlnoční rapsódie – Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023, která bude mít křest v kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7-Holešovice) ve středu 13. prosince od 19 hodin.

Viki Shock (*1975, Praha) je básník, spisovatel a výtvarník. Je absolventem střední technicko-strojní školy a Husitské teologické fakulty UK. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval např. jako mechanik, sanitář, knihovník, copywriter, zahradník na pražských hřbitovech atd. V současné době pracuje jako archivář.

Vlastním nákladem vydával literární časopis Karpatské příčiny. Na přelomu milénia provozoval samizdatové nakladatelství THC Review. Publikoval v časopisech Babylon, Dobrá adresa, Psí víno, Reflex a dalších. Působil také na hudební české scéně v kapele Ironickej mozek a Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Je autorem desítky knih poezie a prózy.

Právě vám v nakladatelství Petr Štengl vyšla kniha Půlnoční rapsódie s podtitulem Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023. Oč konkrétně se v ní jedná?

Jak již naznačuje podtitul knihy, je to časosběrná kniha snů, které si zapisuji od svých dvaceti let až do současnosti. Samozřejmě tam nejsou všechny, vybral jsem z nich jen stovku, tedy vlastně je jich tam o něco málo víc, asi sto pět. Kniha je rozdělena do pěti částí, oddělených kolážemi. Této technice se věnuji téměř čtvrtstoletí a koláž mám tedy i na obálce. Také několik svých předchozích knih jsem si ilustroval kolážemi, fotografiemi či kresbami, ale zpátky k Půlnoční rapsódii. Sny neřadím podle datace, nýbrž tématicky. Dataci jsem ponechal pouze asi u tří snů, z toho dva se pojí se smrtí přátel. Většinou se jedná o prosté zápisy snů, krátké prozaické útvary, jeden oddíl je složen pouze z básní, další zase jen z krátkých povídek. Při psaní snů záleží na tom, kdy a jak ho zapíšete. Jestli se vzbudíte přímo v noci a zapíšete celý sen a máte hotovo. Nebo se může stát, že po probuzení si vzpomenete na další podrobnosti či pokračování snu, takže ho musíte dopsat či přepsat. Anebo se v noci neprobudíte a na sen si vzpomenete někdy ve dne a zapíšete ho, anebo si na něj vzpomenete až za několik dní. Někdy se těžko hledají pravá slova, jindy se nabízejí sama. Někdy to trvá krátce, jindy déle. Někdy si sen sám určí zápis v podobě básně, jindy se z toho vyklube krátká povídka a někdy prostý zápis. Záleží na mnoha okolnostech.

Ve své snové sbírce jste různými způsoby zachytil a popsal svoje sny. Psychoanalytik by z nich mohl jistě vyčíst ledacos zajímavého. Co jste z nich vyčetl vy?

To je ovšem otázka na tělo, anebo spíše pro toho psychoanalytika, k němuž ovšem nechodím, ačkoli bych možná měl. Kdysi jsem četl Freudův Výklad snů a pak také knihy Carla Gustava Junga na toto téma a také různé snáře a knihy o snech. Sám však ze svých snů mohu vyčíst věci, které se vážou k době či k místu jejich vzniku. Většinu z nich jsem nerozklíčoval, lépe řečeno moc jsem se o to ani nesnažil. Ale pak tam byly sny, které se vztahovaly třeba k úmrtí blízkých lidí nebo k jiným konkrétním událostem, jejichž jsem byl tehdy aktérem. Některé sny obsahují předtuchu něčeho, co se následně v mém životě realizovalo. Pak jsou tam třeba jiné sny, kdy jsem se vrátil z hospody pod vlivem a v načaté party s přáteli jsem pokračoval už jen ve spánku. Někdy jsem si to neuvědomil a když jsme se pak o tom bavili v hospodě, kamarádi mi upřesnili, že určité věci už se v realitě nestaly, takže jsem pochopil, že se mi to jen zdálo. Ale možná že tohle je celkem běžná zkušenost většiny populace. Loni mi zemřel otec, o něhož jsem se staral a jemuž jsem, jak se říká, posloužil do hrobu, a musím říct, že se mi od té doby o něm zdá poměrně často. A je to vlastně docela fajn se s ním ještě vidět alespoň takto.

Vaše předcházející kniha Sněhurka, jakou svět neviděl!, kterou vydalo nakladatelství Clinamen v roce 2015, sice vykazuje znaky hravého psaní, ale zas každá hra má svoje pravidla. Jaká měla Sněhurka?

V případě Sněhurky jde o žánrové parodie, konkrétně o patnáct kousků reprezentujících science fiction, fantasy, horor, slasher, steam punk, detektivku, ruské byliny, pohádky, orientální cestopis, příhody barona Prášila, bigglesovky, freakshow, červenou knihovnu a porno. Takže pravidlo tam bylo jediné: napsat povídku tak, aby obsahovala všechny typické znaky daného žánru, bez toho je totiž parodie nemožná. Před začátkem psaní jsem se věnoval hodně rešeršování. Asi nejnáročnější pro mě byla tvorba ruských bylin, které jsou tam hned dvě. Ale zatímco u první jsem dodržel klasické vázané formy bylin, druhá je pojata více jako ruská pohádka, rovněž i s typickými postavami jako je třeba Kostěj Nesmrtelný. Nicméně obě byliny jsou provázány hlavním hrdinou, jímž je Kadimír Lejnovič a další bohatýři. Kadimírka jsem si vymyslel, ovšem jeho druha Čurilu Plenkoviče jsem si vypůjčil z klasických bylin (zajímavé je, že příjmení Plenkovič se dodnes používá na Ukrajině a rovněž se tak jmenuje chorvatský premiér) stejně jako Aljošu Popoviče a jiné. Ovšem nejošemetnější byla ta parodie na porno, protože bez užití typických explicitních výrazů by to prostě nešlo. Povídku Vláček Kaďáček jsem proto četl naživo jen párkrát, občas jsem se přitom totiž kromě publika červenal i já sám. Ale i tak musím říct, že mě tvorba této knihy velmi bavila a rád na tu dobu vzpomínám. Vlastně těch povídek je tam šestnáct, protože jako bonus jsem na úplný závěr přiložil svůj krátký úkol z němčiny na téma dovolená, který stál u zrodu parodie na cestopisnou povídku.

Šíře vašich čtenářských zálib, jak vidno z obsahu povídkové sbírky, je nemalá. Parodovat či parafrázovat se dá ledacos. Na parodii není nic špatného. Záleží na záměru. Někdy je výrazem svérázného obdivu. Který ze zmíněných literárních žánrů máte v oblibě?

Tak v raném dětství to samozřejmě byly ty pohádky, ruské byliny, baron Prášil, s nímž vlastně souvisely i cestopisy, byť třeba zčásti nebo úplně vymyšlené. V pozdějším dětství a jako teenager jsem pak četl mimo jiné sci-fi, horor, fantasy. Detektivky mě nikdy moc nebavily s výjimkou Sherlocka Holmese od A.C. Doyla. A vlastně ani ty bigglesovky, ačkoli otec je pravidelně kupoval. To už bylo lepší podívat se na film či seriál, kde se ty dvoj a trojplošníky vzájemně likvidovaly na nebi. No a k četbě erotické literatury se pak člověk samozřejmě taky dostal v dospívání a rané dospělosti. Některé knihy markýze de Sade mě určitě hodně bavily, pak Clevelandova Fanny Hillová, Hrdinské činy mladého Dona Juana a 11 000 prutů od Apollinaira, Aragonova Irena apod. Freakshow a slasher jsouž spíše filmové žánry. Tam mě hodně baví věci kolem cirkusu Barnum a nešťastných lidských zrůd, tzv. freaks. V knize jsem se s nimi setkal vlastně už v dětství v Guinessově knize rekordů, kterou měl otec. Tam byla siamská dvojčata, obři, trpaslíci a jiní postižení lidé na fotografiích i se svými příběhy. Opravdovým klenotem je pak pro mě film Toda Browninga z roku 1932 The Freaks, kde hrála plejáda reálně zpotvořených lidí, the best of své doby. V literatuře jsem se s tím moc nesetkal, aspoň ne v té české, takže jsem si musel napsat svého Barnuma sám, je o něm titulní povídka Sněhurky. V této povídce jsem ztvárnil i svou vášeň pro cirkus starého typu. Ale samozřejmě i v české literatuře existovaly výjimky, například v díle Jana Weisse. Musím říct, že také obdivuji knihu Lidé z maringotek od Eduarda Basse a samozřejmě i jeho Cirkus Humberto.

Je zde ale nějaké dílo, kterého si vážíte natolik, že byste ho nechtěl či nemohl parodovat?

Parodovat se dá samozřejmě vždy a všechno, to je na parodii právě to krásné. Nicméně abych pravdu řekl, už jsem asi sytý tvořit ještě další. Jedna jejich kniha mi stačila.

Pracujete na nějaké další knize?

Ano. Rád bych v příštím roce vydal knihu poezie, která bude obsahovat několik mých rukopisných sbírek, co nikdy nevyšly celé. Tedy buď nevyšly vůbec, anebo z nich byly publikovány nějaké fragmenty. De facto ji mám v kostce již připravenou. Ještě k tomu potřebuji vybrat ilustrace a obrázek na obálku a mohlo by to být hotovo. No a pak bych rád taky konečně vydal knihu povídek a fejetonů Povoláním povaleč, kterou jsem začal psát vlastně už před dvaceti lety a prvně měla vyjít někdy v roce 2009, ale dodnes se to nepodařilo. Tam to bude horší, protože kniha je x-krát přepisovaná a existuje mnoho jejích verzí, takže opravdu nevím, zda nevyjde až někdy posmrtně (což by mě ale štvalo, páč editoři by mi to jistě zkazili a já bych je pak musel chodit strašit), anebo radši vůbec. Je to takový můj work in progress, balvan, co za sebou táhnu a rád bych se ho zbavil. Přitom z ní v různých časopisech a antologiích vyšly jednotlivé texty a blízcí se mě často ptají, kdy to jako chci konečně vydat. V tomto případě taky půjde o to, vybrat si nakladatele, který bude mít pochopení pro ten finální tvar. Protože u některých nakladatelství by kniha mohla vyjít už dávno, ovšem ve výrazně redukované podobě, což pro mě ale nemá smysl, protože nepíšu to, co chce publikum, ale to, co chci já. Vydání Povaleče také oddaluji proto, že až se pustím do finále, bude s tím hodně práce, přičemž já už začínám být poměrně líný. Jeden filmový režisér kdysi napsal, že než začne točit film, má ho celý už hotový v hlavě. Pak ho musí „jen“ převést do reality. Já to mám nikoli stejně, ale velmi podobně. Každopádně ten převod do reality potom bude utrpení, ovšem předtím se stejně musím přiklonit k jedné verzi jako konečné, a na to bych se potřeboval asi zavřít na půlroku někam do kláštera, abych to dokázal dát do kupy.

Máte toho za sebou hodně, mimo jiné třeba práci na hřbitově. O tom jste napsal knihu, jejíž název parafrázuje Zahradníkův rok Karla Čapka (Zahradníkův rok na hřbitově, opět vydalo nakladatelství Clinamen v roce 2014). Pracoval jste i na hřbitově Malvazinky. Je na kopci a jistě má svůj půvab tak jako mnohé jiné pražské či venkovské hřbitovy. Zde ovšem odpočívá můj oblíbený filosof Ladislav Klíma. Nepochybuji, že jste četl přinejmenším jeho originální povídky. Jaký je váš vztah k jeho dílu a jeho odkazu?

Trochu bych to upřesnil: v podniku SPH (Správa pražských hřbitovů) jsem pracoval celkem tři roky, a to celkem na třech hřbitovech. Román pak zachycuje pouze jeden rok, přičemž kniha je výrazně autobiografická. Obec spisovatelů, které nejsem členem, Zahradníkovi udělila čestné uznání v Ceně Miloslava Švandrlíka o nejvtipnější knihu roku, což mě potěšilo a hlavně překvapilo, protože jsem knihu do soutěže nenominoval. Jinak můj vztah ke Klímovi je jednoznačně pozitivní, ačkoli jsem od něj nepřečetl zdaleka všechno, povídky ovšem ano. A samozřejmě vím, kde na Malvazinkách leží (v oddělení C-I, hrob číslo 189; na přání Kamily Lososové nachází se pod olbřímím náhrobním kamenem rodiny Švagrovských rozevřená kamenná kniha, na jejíž listech čteme pozlacené Klímovo jméno, jeho životní data a nápisy filosof a spisovatel). Napsal jsem funerální esej nejen o Klímovi, ale i o dalších slavných mrtvých tohoto hřbitova, který nejprve vyšel ve Tvaru, tam ještě s několika chybami, a pozdější opravené a doplněné verze byly otištěny ve Věstníku českých bibliofilů a v dekadentní revue Smrtisyn. Vlastně jsem pak napsal ještě funerální eseje o hřbitovech Liboc-Vokovice a Bubeneč, obě vyšly opět ve Tvaru. Jeden čas jsem po Malvazinkách také provázel přátele po hrobech těchto velikánů. Také jsem se kdysi zúčastnil pod vedením kamaráda, bývalého hrobníka a dramatika S.d.Ch., procházky po Klímových stopách jeho Cholupického dne. Nejdelší můj příspěvek na téma Ladislav Klíma vznikl nejdříve jako seminární práce z filosofie, když jsem studoval na Husitské teologické fakultě. Později jsem upravený text publikoval v Babylonu, kde jej můžete dohledat na této adrese: Lid pravdy neopotřebuje, nesnese jí! - Babylon (babylonrevue.cz).

Také jsme si kdysi udělali s přáteli výlet do Cholupic. Ta komunistická náves nás vyděsila a tak jsme si zašli do místní hospody na pivo. Výlet neskončil úplně dobře. Na zpáteční cestě jsme vystoupili u Lihovaru na Smíchově a zašli jsme k Vltavě na ponton v přístavu. Nějak se rozhoupal a někteří z nás skončili ve studené Vltavě. Nikomu se nic vážného nestalo. Když už jsme se ale dotkli Klímy, jaká je vaše životní filosofie?

Nerad bych tady filosofoval kladivem, ale dobrá tedy, jak je vám libo. Klíma spolu s Nietzschem a Schopenhauerem patří mezi mou nejoblíbenější trojici moderních filosofů. Jeho ludibrionismus a egodeismus je samozřejmě velmi přitažlivý, byť poměrně těžko realizovatelný. Nicméně mám rád i staré Řeky, kde to ostatně všechno začalo. Životní filosofií mi může být heslo „Žít a nechat žít,“ které v různých variantách jako zlaté pravidlo („Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“) prochází Starým i Novým zákonem, ale pochází právě od těch řeckých filosofů, snad ze stoy. Jak ovšem denně vidíme, většina lidí se jím neřídí, takže si místo toho radši řežou hlavy, což jim dělá moc dobře, poněvadž jsou to dementi. Čím jsem starší, tím více se také kloním k Sókratovi a jeho poznatku „Vím, že nic nevím“, který zapsal Platón. Dokonce bych mohl jít až k Delfské věštírně a jejím nápisům „Ničeho příliš“ a „Poznej sám sebe,“ akorát mám někdy takový sókratovský pocit, že už ani nevím, kdo vlastně jsem, a že už to tedy ani poznat nelze. Nakonec tedy zbývá ještě pythagorejské „Nic neobdivovat“.

A co je vlastně v životě nejdůležitější?

Vy si asi myslíte, že jsem děd Vševěd? Tak to je ovšem omyl. Pro mě to možná znamená úplně se z toho všeho marasmu na tomto „nejlepším z možných světů“ nezbláznit, nepodělat se z toho do kalhot. A hned po blaženém skonu bezpečně vysublimovat do nirvány, anebo, řečeno s Baudelairem, „Kamkoli, kamkoli, jen když to bude mimo tento svět“. To už se ovšem opět dostáváme do klímovské Postmortálie. Hlavně nedopadnout jako nebohý Matyáš Lebermayer!

Blíží se Vánoce. Jak je chcete tento rok prožít?

Pokud možno tak, abych nevytopil sousedy jako se mi to stalo na jaře. Od té doby pořád bohužel nemám vše v koupelně bezchybně opraveno, občas mi to někde prosakuje a nevím přesně kde. Sehnat instalatéra, který by neměl volšový ruce, je totiž v dnešní době velké umění. A vytopit ty chudáky na Štědrý den bych vážně nechtěl. No a taky bych si nerad něco zlomil. Morální pád mám za sebou dávno, ale to ještě neznamená, že kvůli hňupům, co nesypou chodníky, musím absolvovat i pád fyzický. Takže pod stromeček nechci ani vodu, ani sádru.

Vložil: Jiří Kačur