Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O snech, Sněhurce, Ladislavu Klímovi a také o poslední knize Půlnoční rapsódie s básníkem, hudebníkem, spisovatelem, známým jako Viki Shock

11.12.2023
O snech, Sněhurce, Ladislavu Klímovi a také o poslední knize Půlnoční rapsódie s básníkem, hudebníkem, spisovatelem, známým jako Viki Shock

Foto: Se svolením Bronislavy Nierostkové

Popisek: Viki Shock a princezna, jak se snímek nazývá

ROZHOVORY NA OKRAJI Nejdříve to vypadalo, že nám ten rozhovor nepůjde uskutečnit. Naštěstí zaznělo ve výměně názorů jméno Klíma. Ladislav Klíma. Ledy roztály a musím říci, že jsme si nakonec s Viki Shockem pěkně pohovořili. Mimo jiné o knize Půlnoční rapsódie – Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023, která bude mít křest v kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7-Holešovice) ve středu 13. prosince od 19 hodin.

Viki Shock (*1975, Praha) je básník, spisovatel a výtvarník. Je absolventem střední technicko-strojní školy a Husitské teologické fakulty UK. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval např. jako mechanik, sanitář, knihovník, copywriter, zahradník na pražských hřbitovech atd. V současné době pracuje jako archivář.

Vlastním nákladem vydával literární časopis Karpatské příčiny. Na přelomu milénia provozoval samizdatové nakladatelství THC Review. Publikoval v časopisech Babylon, Dobrá adresa, Psí víno, Reflex a dalších. Působil také na hudební české scéně v kapele Ironickej mozek a Sto mrtvých miminek v jedné popelnici. Je autorem desítky knih poezie a prózy.

Právě vám v nakladatelství Petr Štengl vyšla kniha Půlnoční rapsódie s podtitulem Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023. Oč konkrétně se v ní jedná?

Jak již naznačuje podtitul knihy, je to časosběrná kniha snů, které si zapisuji od svých dvaceti let až do současnosti. Samozřejmě tam nejsou všechny, vybral jsem z nich jen stovku, tedy vlastně je jich tam o něco málo víc, asi sto pět. Kniha je rozdělena do pěti částí, oddělených kolážemi. Této technice se věnuji téměř čtvrtstoletí a koláž mám tedy i na obálce. Také několik svých předchozích knih jsem si ilustroval kolážemi, fotografiemi či kresbami, ale zpátky k Půlnoční rapsódii. Sny neřadím podle datace, nýbrž tématicky. Dataci jsem ponechal pouze asi u tří snů, z toho dva se pojí se smrtí přátel. Většinou se jedná o prosté zápisy snů, krátké prozaické útvary, jeden oddíl je složen pouze z básní, další zase jen z krátkých povídek. Při psaní snů záleží na tom, kdy a jak ho zapíšete. Jestli se vzbudíte přímo v noci a zapíšete celý sen a máte hotovo. Nebo se může stát, že po probuzení si vzpomenete na další podrobnosti či pokračování snu, takže ho musíte dopsat či přepsat. Anebo se v noci neprobudíte a na sen si vzpomenete někdy ve dne a zapíšete ho, anebo si na něj vzpomenete až za několik dní. Někdy se těžko hledají pravá slova, jindy se nabízejí sama. Někdy to trvá krátce, jindy déle. Někdy si sen sám určí zápis v podobě básně, jindy se z toho vyklube krátká povídka a někdy prostý zápis. Záleží na mnoha okolnostech.

 

Viki Shock je autorem desítky knih poezie a prózy, které si často sám ilustruje. V Půlnoční rapsódii přináší čtenářům literárně zpracovanou stovku snů za poslední čtvrtstoletí, obohacenou o několik koláží. Nočním sněním a jeho literárním zachycováním se intenzivně zabývali nejen surrealisté, ale též básníci jako třeba Ivan Diviš či Zbyněk Hejda, nebo Erben s Máchou.

V případě Vikiho Shocka se jeví sen jako nanejvýš vhodné médium pro jeho autorský naturel. Sny nejsou zatíženy žádnou morálkou, ani přírodními či fyzikálními zákony, natož estetikou. Při jejich rekonstrukci není třeba ani žádné literární či literátské stylizace. To vše pasuje do poetiky tvůrce oplývajícího volnomyšlenkářskou fantazií i nedůvěrou ve velké příběhy. A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze.

Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého nosí Ivan Mládek jako čepici, atd., atp.

Vydalo nakladatelství Petr Štengl (obálka s jeho svolením).

 

Ve své snové sbírce jste různými způsoby zachytil a popsal svoje sny. Psychoanalytik by z nich mohl jistě vyčíst ledacos zajímavého. Co jste z nich vyčetl vy?

To je ovšem otázka na tělo, anebo spíše pro toho psychoanalytika, k němuž ovšem nechodím, ačkoli bych možná měl. Kdysi jsem četl Freudův Výklad snů a pak také knihy Carla Gustava Junga na toto téma a také různé snáře a knihy o snech. Sám však ze svých snů mohu vyčíst věci, které se vážou k době či k místu jejich vzniku. Většinu z nich jsem nerozklíčoval, lépe řečeno moc jsem se o to ani nesnažil. Ale pak tam byly sny, které se vztahovaly třeba k úmrtí blízkých lidí nebo k jiným konkrétním událostem, jejichž jsem byl tehdy aktérem. Některé sny obsahují předtuchu něčeho, co se následně v mém životě realizovalo. Pak jsou tam třeba jiné sny, kdy jsem se vrátil z hospody pod vlivem a v načaté party s přáteli jsem pokračoval už jen ve spánku. Někdy jsem si to neuvědomil a když jsme se pak o tom bavili v hospodě, kamarádi mi upřesnili, že určité věci už se v realitě nestaly, takže jsem pochopil, že se mi to jen zdálo. Ale možná že tohle je celkem běžná zkušenost většiny populace. Loni mi zemřel otec, o něhož jsem se staral a jemuž jsem, jak se říká, posloužil do hrobu, a musím říct, že se mi od té doby o něm zdá poměrně často. A je to vlastně docela fajn se s ním ještě vidět alespoň takto.

Vaše předcházející kniha Sněhurka, jakou svět neviděl!, kterou vydalo nakladatelství Clinamen v roce 2015, sice vykazuje znaky hravého psaní, ale zas každá hra má svoje pravidla. Jaká měla Sněhurka?

V případě Sněhurky jde o žánrové parodie, konkrétně o patnáct kousků reprezentujících science fiction, fantasy, horor, slasher, steam punk, detektivku, ruské byliny, pohádky, orientální cestopis, příhody barona Prášila, bigglesovky, freakshow, červenou knihovnu a porno. Takže pravidlo tam bylo jediné: napsat povídku tak, aby obsahovala všechny typické znaky daného žánru, bez toho je totiž parodie nemožná. Před začátkem psaní jsem se věnoval hodně rešeršování. Asi nejnáročnější pro mě byla tvorba ruských bylin, které jsou tam hned dvě. Ale zatímco u první jsem dodržel klasické vázané formy bylin, druhá je pojata více jako ruská pohádka, rovněž i s typickými postavami jako je třeba Kostěj Nesmrtelný. Nicméně obě byliny jsou provázány hlavním hrdinou, jímž je Kadimír Lejnovič a další bohatýři. Kadimírka jsem si vymyslel, ovšem jeho druha Čurilu Plenkoviče jsem si vypůjčil z klasických bylin (zajímavé je, že příjmení Plenkovič se dodnes používá na Ukrajině a rovněž se tak jmenuje chorvatský premiér) stejně jako Aljošu Popoviče a jiné. Ovšem nejošemetnější byla ta parodie na porno, protože bez užití typických explicitních výrazů by to prostě nešlo. Povídku Vláček Kaďáček jsem proto četl naživo jen párkrát, občas jsem se přitom totiž kromě publika červenal i já sám. Ale i tak musím říct, že mě tvorba této knihy velmi bavila a rád na tu dobu vzpomínám. Vlastně těch povídek je tam šestnáct, protože jako bonus jsem na úplný závěr přiložil svůj krátký úkol z němčiny na téma dovolená, který stál u zrodu parodie na cestopisnou povídku.

 

Ve sbírce povídek Sněhurka, jakou svět neviděl! paroduje autor žánry fantasy, sci-fi, horor, slasher, steampunk, detektivku, růžovou knihovnu, ruské byliny, orientální cestopis, pohádky atd. Nechybí ani UFO, major Gagarin, Olgoj Chorchoj a cirkus Barnum, to vše okořeněno pořádnou porcí černého humoru. Knihu doplnila kongeniálními ilustracemi talentovaná výtvarnice Linda Sova.

Vydalo nakladatelství Clinamen (obálka s jeho svolením).

 

Šíře vašich čtenářských zálib, jak vidno z obsahu povídkové sbírky, je nemalá. Parodovat či parafrázovat se dá ledacos. Na parodii není nic špatného. Záleží na záměru. Někdy je výrazem svérázného obdivu. Který ze zmíněných literárních žánrů máte v oblibě?

Tak v raném dětství to samozřejmě byly ty pohádky, ruské byliny, baron Prášil, s nímž vlastně souvisely i cestopisy, byť třeba zčásti nebo úplně vymyšlené. V pozdějším dětství a jako teenager jsem pak četl mimo jiné sci-fi, horor, fantasy. Detektivky mě nikdy moc nebavily s výjimkou Sherlocka Holmese od A.C. Doyla. A vlastně ani ty bigglesovky, ačkoli otec je pravidelně kupoval. To už bylo lepší podívat se na film či seriál, kde se ty dvoj a trojplošníky vzájemně likvidovaly na nebi. No a k četbě erotické literatury se pak člověk samozřejmě taky dostal v dospívání a rané dospělosti. Některé knihy markýze de Sade mě určitě hodně bavily, pak Clevelandova Fanny Hillová, Hrdinské činy mladého Dona Juana a 11 000 prutů od Apollinaira, Aragonova Irena apod. Freakshow a slasher jsouž spíše filmové žánry. Tam mě hodně baví věci kolem cirkusu Barnum a nešťastných lidských zrůd, tzv. freaks. V knize jsem se s nimi setkal vlastně už v dětství v Guinessově knize rekordů, kterou měl otec. Tam byla siamská dvojčata, obři, trpaslíci a jiní postižení lidé na fotografiích i se svými příběhy. Opravdovým klenotem je pak pro mě film Toda Browninga z roku 1932 The Freaks, kde hrála plejáda reálně zpotvořených lidí, the best of své doby. V literatuře jsem se s tím moc nesetkal, aspoň ne v té české, takže jsem si musel napsat svého Barnuma sám, je o něm titulní povídka Sněhurky. V této povídce jsem ztvárnil i svou vášeň pro cirkus starého typu. Ale samozřejmě i v české literatuře existovaly výjimky, například v díle Jana Weisse. Musím říct, že také obdivuji knihu Lidé z maringotek od Eduarda Basse a samozřejmě i jeho Cirkus Humberto.

Je zde ale nějaké dílo, kterého si vážíte natolik, že byste ho nechtěl či nemohl parodovat?

Parodovat se dá samozřejmě vždy a všechno, to je na parodii právě to krásné. Nicméně abych pravdu řekl, už jsem asi sytý tvořit ještě další. Jedna jejich kniha mi stačila.

Pracujete na nějaké další knize?

Ano. Rád bych v příštím roce vydal knihu poezie, která bude obsahovat několik mých rukopisných sbírek, co nikdy nevyšly celé. Tedy buď nevyšly vůbec, anebo z nich byly publikovány nějaké fragmenty. De facto ji mám v kostce již připravenou. Ještě k tomu potřebuji vybrat ilustrace a obrázek na obálku a mohlo by to být hotovo. No a pak bych rád taky konečně vydal knihu povídek a fejetonů Povoláním povaleč, kterou jsem začal psát vlastně už před dvaceti lety a prvně měla vyjít někdy v roce 2009, ale dodnes se to nepodařilo. Tam to bude horší, protože kniha je x-krát přepisovaná a existuje mnoho jejích verzí, takže opravdu nevím, zda nevyjde až někdy posmrtně (což by mě ale štvalo, páč editoři by mi to jistě zkazili a já bych je pak musel chodit strašit), anebo radši vůbec. Je to takový můj work in progress, balvan, co za sebou táhnu a rád bych se ho zbavil. Přitom z ní v různých časopisech a antologiích vyšly jednotlivé texty a blízcí se mě často ptají, kdy to jako chci konečně vydat. V tomto případě taky půjde o to, vybrat si nakladatele, který bude mít pochopení pro ten finální tvar. Protože u některých nakladatelství by kniha mohla vyjít už dávno, ovšem ve výrazně redukované podobě, což pro mě ale nemá smysl, protože nepíšu to, co chce publikum, ale to, co chci já. Vydání Povaleče také oddaluji proto, že až se pustím do finále, bude s tím hodně práce, přičemž já už začínám být poměrně líný. Jeden filmový režisér kdysi napsal, že než začne točit film, má ho celý už hotový v hlavě. Pak ho musí „jen“ převést do reality. Já to mám nikoli stejně, ale velmi podobně. Každopádně ten převod do reality potom bude utrpení, ovšem předtím se stejně musím přiklonit k jedné verzi jako konečné, a na to bych se potřeboval asi zavřít na půlroku někam do kláštera, abych to dokázal dát do kupy.

Máte toho za sebou hodně, mimo jiné třeba práci na hřbitově. O tom jste napsal knihu, jejíž název parafrázuje Zahradníkův rok Karla Čapka (Zahradníkův rok na hřbitově, opět vydalo nakladatelství Clinamen v roce 2014). Pracoval jste i na hřbitově Malvazinky. Je na kopci a jistě má svůj půvab tak jako mnohé jiné pražské či venkovské hřbitovy. Zde ovšem odpočívá můj oblíbený filosof Ladislav Klíma. Nepochybuji, že jste četl přinejmenším jeho originální povídky. Jaký je váš vztah k jeho dílu a jeho odkazu?

Trochu bych to upřesnil: v podniku SPH (Správa pražských hřbitovů) jsem pracoval celkem tři roky, a to celkem na třech hřbitovech. Román pak zachycuje pouze jeden rok, přičemž kniha je výrazně autobiografická. Obec spisovatelů, které nejsem členem, Zahradníkovi udělila čestné uznání v Ceně Miloslava Švandrlíka o nejvtipnější knihu roku, což mě potěšilo a hlavně překvapilo, protože jsem knihu do soutěže nenominoval. Jinak můj vztah ke Klímovi je jednoznačně pozitivní, ačkoli jsem od něj nepřečetl zdaleka všechno, povídky ovšem ano. A samozřejmě vím, kde na Malvazinkách leží (v oddělení C-I, hrob číslo 189; na přání Kamily Lososové nachází se pod olbřímím náhrobním kamenem rodiny Švagrovských rozevřená kamenná kniha, na jejíž listech čteme pozlacené Klímovo jméno, jeho životní data a nápisy filosof a spisovatel). Napsal jsem funerální esej nejen o Klímovi, ale i o dalších slavných mrtvých tohoto hřbitova, který nejprve vyšel ve Tvaru, tam ještě s několika chybami, a pozdější opravené a doplněné verze byly otištěny ve Věstníku českých bibliofilů a v dekadentní revue Smrtisyn. Vlastně jsem pak napsal ještě funerální eseje o hřbitovech Liboc-Vokovice a Bubeneč, obě vyšly opět ve Tvaru. Jeden čas jsem po Malvazinkách také provázel přátele po hrobech těchto velikánů. Také jsem se kdysi zúčastnil pod vedením kamaráda, bývalého hrobníka a dramatika S.d.Ch., procházky po Klímových stopách jeho Cholupického dne. Nejdelší můj příspěvek na téma Ladislav Klíma vznikl nejdříve jako seminární práce z filosofie, když jsem studoval na Husitské teologické fakultě. Později jsem upravený text publikoval v Babylonu, kde jej můžete dohledat na této adrese: Lid pravdy neopotřebuje, nesnese jí! - Babylon (babylonrevue.cz).

 

Lehký funerální románek Zahradníkův rok na hřbitově je černohumornou prózou z prostředí hřbitova a jeho zaměstnanců, mezi něž klesne hlavní hrdina prokletý básník Hektor Hnípal. Ataky na čtenářovu bránici zaručeny, doporučuje devět z deseti hrobníků! Knihu doplnila kongeniálními ilustracemi talentovaná výtvarnice Linda Sova.

Vydalo nakladatelství Clinamen (obálka s jeho svolením).

 

Také jsme si kdysi udělali s přáteli výlet do Cholupic. Ta komunistická náves nás vyděsila a tak jsme si zašli do místní hospody na pivo. Výlet neskončil úplně dobře. Na zpáteční cestě jsme vystoupili u Lihovaru na Smíchově a zašli jsme k Vltavě na ponton v přístavu. Nějak se rozhoupal a někteří z nás skončili ve studené Vltavě. Nikomu se nic vážného nestalo. Když už jsme se ale dotkli Klímy, jaká je vaše životní filosofie?

Nerad bych tady filosofoval kladivem, ale dobrá tedy, jak je vám libo. Klíma spolu s Nietzschem a Schopenhauerem patří mezi mou nejoblíbenější trojici moderních filosofů. Jeho ludibrionismus a egodeismus je samozřejmě velmi přitažlivý, byť poměrně těžko realizovatelný. Nicméně mám rád i staré Řeky, kde to ostatně všechno začalo. Životní filosofií mi může být heslo „Žít a nechat žít,“ které v různých variantách jako zlaté pravidlo („Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“) prochází Starým i Novým zákonem, ale pochází právě od těch řeckých filosofů, snad ze stoy. Jak ovšem denně vidíme, většina lidí se jím neřídí, takže si místo toho radši řežou hlavy, což jim dělá moc dobře, poněvadž jsou to dementi. Čím jsem starší, tím více se také kloním k Sókratovi a jeho poznatku „Vím, že nic nevím“, který zapsal Platón. Dokonce bych mohl jít až k Delfské věštírně a jejím nápisům „Ničeho příliš“ a „Poznej sám sebe,“ akorát mám někdy takový sókratovský pocit, že už ani nevím, kdo vlastně jsem, a že už to tedy ani poznat nelze. Nakonec tedy zbývá ještě pythagorejské „Nic neobdivovat“.

A co je vlastně v životě nejdůležitější?

Vy si asi myslíte, že jsem děd Vševěd? Tak to je ovšem omyl. Pro mě to možná znamená úplně se z toho všeho marasmu na tomto „nejlepším z možných světů“ nezbláznit, nepodělat se z toho do kalhot. A hned po blaženém skonu bezpečně vysublimovat do nirvány, anebo, řečeno s Baudelairem, „Kamkoli, kamkoli, jen když to bude mimo tento svět“. To už se ovšem opět dostáváme do klímovské Postmortálie. Hlavně nedopadnout jako nebohý Matyáš Lebermayer!

Blíží se Vánoce. Jak je chcete tento rok prožít?

Pokud možno tak, abych nevytopil sousedy jako se mi to stalo na jaře. Od té doby pořád bohužel nemám vše v koupelně bezchybně opraveno, občas mi to někde prosakuje a nevím přesně kde. Sehnat instalatéra, který by neměl volšový ruce, je totiž v dnešní době velké umění. A vytopit ty chudáky na Štědrý den bych vážně nechtěl. No a taky bych si nerad něco zlomil. Morální pád mám za sebou dávno, ale to ještě neznamená, že kvůli hňupům, co nesypou chodníky, musím absolvovat i pád fyzický. Takže pod stromeček nechci ani vodu, ani sádru.

 

Ukázka z knihy Půlnoční rapsódie – Noční můry a jiné živé sny z let 1995-2023

V jiném světě

Sedím u stolu v našem dřevníku s jednou sympatickou redaktorkou. Debatujeme a popíjíme víno. Nechala se nakrátko ostříhat, přesto jí to sluší. Vycházím se nadýchat čerstvého vzduchu. Venku už se stmívá. Jdu se projít cestičkou kolem školy a kostela, kudy jsme kdysi jako děti chodívali s bratrem. Vidím, že dole u Kuželků na dvoře se ještě svítí, a tak sestupuji k nim. Hned za vraty mě čeká velké překvapení, vstoupil jsem do jiného světa! Je tu jakési středověké město, kde právě probíhají trhy. Svým ošacením se sem vůbec nehodím, pročež jsem ihned odveden zbrojnoši k vládci města jako podezřelá osoba. Na hradě se zrovna slaví a král je dobře naladěn, takže jsem pozván k hodovnímu stolu. Usadil mne mezi své dvě půvabné dcery. Obě jsou velmi smyslné. Starší z nich se mnou začíná koketovat, mladší se zardívá. Líbám se s princeznou, rukou jí přitom zajíždím do kalhotek a hnětu jí rozkrok. Druhou rukou přitom objímám a laskám její mladší sestru. Ta je poněkud odtažitá, což mě vzrušuje. Proto ji také počnu masírovat v mezinoží, přičemž ji líbám na krk a poprsí, až konečně jihne. Za potlesku přítomných hostů a samotného krále odcházím s princeznami do jejich komnat, kde se milujeme. Brzy ráno mě probouzejí a varují: Musím prý prchnout, neboť král na mne vydal zatykač, falešník jeden! V rychlosti si oblékám šaty, polibky se loučím se svými vznešenými souložnicemi a utíkám oknem. Zbrojnoši s halapartnami jsou mi v patách. Přelézám vrata, za kterými končí středověk, a ocitám se ve starých dobrých Markvarticích na návsi. Vyčerpán a unaven vracím se do naší chalupy.

Kentauřice z JZD

Projížděl jsem se na bicyklu po lesních cestách našimi krásnými hvozdy. Kousek přede mnou jel valník tažený koněm, alespoň tak se situace jevila z mého pohledu. Když jsem však pořádně šlápl do pedálů a povoz předejel, nestačil jsem se divit. Vůz nebyl tažen koněm, nýbrž kentaurem, a sice samicí! Hříva uhlově černých vlasů pokrývala půvabná ramena a padala až na jemná ženská záda, božsky tvarovaná obnažená ňadra pohupovala se v rytmu klusu a v obličeji skvěl se výraz Madony. Úžasné stvoření, tahle kentauřice! Málem jsem kvůli ní spadl z kola, jak jsem se po ní otáčel. Dívala se na mne klidným pohledem a usmívala se. Všiml jsem si, že má namalované rty výrazně rudou barvou. Dal jsem se do řeči s vozkou. Kentauřici prý chovají v místním JZD. Fascinován neobvykle půvabným lichokopytníkem, pokračoval jsem v cestě až do jeho stáje, kde mi později bylo dovoleno krásku nakrmit. Pokoušel jsem se s ní zavést rozhovor, ale vůbec nepromluvila. Pořád se na mne akorát usmívala a žrala mi z ruky seno. Pomyslel jsem si, že nakonec je asi přece jen tažným zvířetem. A to mi přišlo velmi tragické.

Rendez-vous se zápletkou přímo detektivní aneb Operní férie číslo 2

Maje dostaveníčko s rozkošnou blondýnkou, očekával jsem ji v zahradní restauraci, kde můj zrak upoutala půvabná dvojice něžného pohlaví právě dorazivší. Mladší z nich, ještě slečna, odešla na toaletu, zatímco druhá, již zralá žena, přisedla si ke mně. Po příjemné konverzaci chystali jsme se k odchodu, avšak po schovance mé společnice nebylo ani vidu, ani slechu. Zničehonic se mi rozjasňuje v hlavě, podivné tušení mění se v jistotu. Přicházím k obéznímu Číňanovi sedícímu opodál, jenž na klíně objímá velký cestovní kufr, a snažím se mu jej vytrhnout. Číňan se urputně brání a hlasitě protestuje. Jsem však energičtější než on a otvírám jeho zavazadlo. Vypadne z něj několik nevinně vypadajících vypuštěných gumových nafukovaček. Jsou to však operní pěvkyně a talentované barové zpěvačky, které obludný Číňan unášel do Orientu, aby je v pochybných šantánech či v harémech slizkých šejků výhodně měnil za opium. Stačilo jen přiblížit se v nestřežené chvíli k obnaženým zádům jedinečných umělkyň, vytáhnout špunt v místě zapínání podprsenky a zcela vypuštěné nebožačky pak připomínaly beztvaré nafukovací hračky z koupaliště. Na místě obchodu je pak zločinec vysypával z kufru a nafukoval do jejich původní podoby. Číňan byl tedy odhalen, odvádějí jej v želízkách. Mezi vysvobozenými ženami, které musel zločinec před svým zatčením znovu nafouknout, je i pohřešovaná schovanka, jež mne společně s ostatními zahrnuje nehynoucími slovy díků, jakož i tisícerými polibky.

Holešovická příhoda aneb Čundrcountryshow s ptakopyskem podivným

(Janu Nejedlému)

Na místě bývalého holešovického kina Domovina je nyní hospoda se zahrádkou. Sedím zde s několika přáteli a popíjíme pivo. Je tu hudebník a humorista Ivan Mládek, který má u stolu položený velký pohybující se batoh. Ptáme se Mládka, co v tom zavazadle má. Prý živého ptakopyska. Příliš to nechápeme. Mládek se směje, otevírá batoh a z něj se skutečně vybatolí vzácný exemplář jednoho z hrstky vejcorodých savců této planety. Ptáme se Mládka, k čemu je mu ptakopysk. Prý ho používá místo čepice, když je mu zima na hlavu. Příliš to nechápeme. Mládek se směje a skutečně si pokládá ptakopyska na svou abnormálně velkou a plešatou lebku. Je to opravdu bizarní pohled. Nad Mládkovým čelem, za plochým zobákem hledí na nás pár zvířecích očí. Blánovité tlapky šmátrají po Mládkových spáncích. Ptakopysk podivný, podobající se beranici, pokrývá celou hlavu Ivana Mládka. Užasle zíráme na smějícího se optakopyskovaného Mládka podivného a objednáváme si další piva.

Obr

Jedné letní noci na rozhraní Libně a Vysočan, kousek od hospody s kouzelným názvem Pohádka, ležel na chodníku osvětleném lampou obrovský chlap. Na výšku měřil asi tři metry a jeho nahoru a dolů se pohybující panděro připomínalo sopku před výbuchem. Obr hlasitě chrápal, škytal a říhal. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem šel k zahrádce před Pohádku, kde seděl můj dvoumetrový a silný kamarád Volman, jenž kdysi závodně boxoval, a upozornil jsem ho, že kousek od něj se nachází mnohem větší obr, než je on. Volman ale mazal s kamarády karty a nevěnoval mi mnoho pozornosti. Potom se ten třímetrový obr vzbudil, zvedl se a kráčel směrem k nám. Ne že bych se obra přímo bál, ale přece jen jsem nevěděl, co od něj mohu čekat, a tak jsem zvolna ustoupil do ulice za roh, kde jsem zalezl do nejbližšího domu. Vylezl jsem až na půdu a opatrně jsem vykoukl ven vikýřem. Na balkonu protějšího domu stál ten obr a zvučným hlasem recitoval: „Já jsem obr, mám modrou hlavu a zapomněl jsem morseovku…“ Další jeho slova se mi v uších proměnila přímo v rajskou hudbu. Bylo to velmi líbezné a konejšivé .

 

 

Vložil: Jiří Kačur