Nemocné děti nesmějí do průvodu
Byl den před prvním májem… ale ani náhodou lásky čas. Paní učitelka řekla, ať zítra pěkně přijdeme do průvodu a ať vezmeme bratříčky a sestřičky, taky mámy a táty a babičky a dědy a tetičky – a ať hlavně přijdeme všichni.
Měl jsem radost, že máme vzít sourozence, protože jsem ještě nikdy nevzal Aňu do průvodu a myslel jsem si, že by to mohla být docela legrace. Dal bych jí velký mávátko a jak ji znám, mávala by jako divá.
„Opravdu řekla paní učitelka, že Aňa může jít s vámi?“ ptala se nejistě máma.
„No jasně!“ přitakal jsem.
„A co když se ztratí?“ strachovala se máma.
„No takových tam bude hned celá armáda, bude problém ji najít…,“ utrousil táta.
Nakonec mi maminka dovolila vzít Aňu do průvodu. Byl jsem naivní a hloupej. A tohle byla jedna z největších chyb, kterou jsem kdy vůbec udělal. Do té doby jen sem tam někdo ze třídy věděl, že moje ségra není normální. Občas mě s ní někdo viděl třeba v parku anebo na ulici. Od toho osudového prvního máje to ale věděla celá třída. A nejen ta naše třída.
Mávátko pro Aňu jsem vybíral dlouho a poctivě. Byl jsem si jist, že bude chtít hodně mávat, a tak muselo opravdu něco vydržet. Cestou na náměstí jsme spolu mávání nacvičovali a jí se to fakt moc líbilo. Když jsem s ní přišel na místo srazu, všichni ztichli.
„Kdo je to, Davide?“ zeptala se ztuhle naše třídní.
„Moje sestra,“ řekl jsem.
„Vždyť je ale nemocná a nemocné děti do průvodu nemohou!“
„Ona není nemocná, paní učitelko. Ona je taková prostě pořád,“ řekl jsem, abych to vysvětlil.
„Měl bys ji vrátit domů, Davide. Nemůže přece mávat na soudruhy, vypadalo by to, že si z nich dělá legraci.“
„Ona ale mávat chce a legraci si fakt nedělá. A říkala jste, že máme vzít sourozence. A ona se těšila!“
Většinou jsem chodil všude rád sám a bez ségry, ale do toho průvodu jsem ji prostě vzít chtěl. Měl jsem dojem, že by se jí to líbilo, že by mohla mávat, křičet, skákat, prostě se radovat. A dostal jsem vztek, že bych ji měl odvést zpátky domů. Najednou jsem cítil, že se za ni musím postavit.
„Davide, měj rozum! Copak může v našem průvodu jít někdo takový jako ona? Copak jsme ústav anebo zvláštní škola? To přece nejsme, že ne. Průvody mají svá pravidla!“
Když na to dnes vzpomínám, musím přiznat, že to byl asi můj jediný konflikt „s režimem“, který jsem kdy měl. Režim prostě mou sestru neviděl a vidět nechtěl. Nechápal jsem ta zvláštní pravidla průvodů, ale nezbylo mi, než Aňu odvést domů. Celou cestu jsme oba mlčeli.
Neměl jsem sílu ani chuť doma cokoliv vysvětlovat. Jen jsem špitl, že musím honem zpátky za třídou a utekl jsem, jen co jsem Aňu vecpal do předsíně.
„Debílku! Brácha debila!“ slyšel jsem už z dálky volat své spolužáky. Tehdy mi došlo, že se toho už nezbavím. Litoval jsem, že jsem chtěl Aňu vzít s sebou. Kdybych mohl vrátit čas, vrátil bych ho. Tenkrát proto, abych tam šel sám. Dnes proto, abych té učitelce řekl něco pěkně od plic. Naštěstí čas nejde vracet…
„Tak co? Posadil jsi ji před telku a bude mávat a mávat a mávat?“
„Dobrá ségra, vole!“
„Hele, a máš jenom jednu, anebo jich doma máte takovejch víc?“
„A je blbá po mámě, anebo po tátovi?!“
Snesu hodně, ale tohle bylo i na mě moc. Vyletěla mi ruka ani nevím jak a už jsme byli v sobě. Mělo to pak dohru ještě druhý den ve škole. Ředitel se ptal naší třídní, kdo si začal.
„Tady spolužák se Davida zeptal, jestli má jeho sestra genetické postižení po otci, anebo po matce, a David ho ihned napadl,“ řekla.
„Davide? Bylo to tak?“
„No bylo, ale…“
Dostal jsem ředitelskou důtku. To mě ani tak netrápilo. Horší byla přezdívka, kterou jsem dostal a která mi vydržela až do posledních hodin absolvování základní školy. Začali mi říkat Debile. Zní to tak normálně; bohužel pro mě to mělo úplně jiný význam…
Teprve o pár let později mi maminka vyprávěla, jak se snažila tehdá od Ani zjistit, co se stalo. A říkala, že Aňa nadšeně vyprávěla, jak mávala a křičela a jak se všichni usmívali a tleskali a jásali, a že potom už byl konec, a tak jsme šli honem domů. Máma samozřejmě věděla, jak to všechno bylo, ale několik let si nechala pro sebe, že Aňa tehdejší prohru nepřiznala. Nebylo mi jasné, proč mi to tak dlouho tajila.
„Bála jsem se, aby tě to nezranilo. Aňa na tebe totiž byla hrozně hrdá. Byla hrdá, že jsi ji tam vzal, a byla strašlivě pyšná, že jsi její bratr. Kdybys tu její pýchu a hrdost cítil, mohlo by ti být o to víc líto, že se to nepovedlo. Že to celé nevyšlo…,“ řekla maminka.
Možná má pravdu – říká se, že maminky nás znají nejlépe. Třeba by mě to opravdu zranilo ještě víc, než už se stalo. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že kdybych býval věděl, jak hrdá na mě ségra byla, měl bych tehdy pocit, že to všechno alespoň mělo smysl. Takhle jsem měl prostě dojem, že svět je k ničemu. Že patří těm silným, zdravým, chytrým, bohatým, vychytralým, drzým… Být dítětem je hrozně těžké hlavně proto, že si většinu věcí neumíme přesně dát do souvislostí, takže se velmi často trápíme. Dnes bych si prostě řekl, že ta paní učitelka byla… řekněme „žena nedobrá“. Tehdy jsem si hrozně dlouho lámal hlavu tím, jaká jsou vlastně ta pravidla průvodů. Nesmějí do nich chodit nemocné děti? A kdo všechno ještě nesmí?
„Tati, jaká jsou pravidla průvodů?“ odvážil jsem se.
„Cože?“
„No… Kdo všechno ještě nesmí chodit do průvodu kromě naší Ani?“ naléhal jsem.
„Ti, co nemají mávátka, ne? A přestaň se ptát na hovadiny!“ rozčílil se táta.
Hmm, nejspíš má pravdu – člověk musí být zdravý a musí mít mávátko, rovnal jsem si myšlenky.
Maminka, která zrovna věšela prádlo, náš rozhovor slyšela a zavolala si mě k sobě.
„Pomůžeš mi, prosím?“ usmála se na mě.
Rád jsem mamince pomáhal věšet prádlo. Krásně vonělo, bylo jemné a připadal jsem si u toho důležitý. Bral jsem kousek po kousku, pěkně každý vyrovnal a natřásl přesně dle maminčiných rad a potom jsem ho vzorně pověsil. A tak jsme chvilku tiše věšeli prádlo, než maminka řekla:
„Všechna pravidla vymýšlíme my, lidé. Rozumíš tomu? Když se změní myšlení lidí, změní se i pravidla. Anebo když se změní jedni lidi za jiný lidi… Ale ti, co vymýšlejí pravidla, měli by vždycky myslet na všechny ostatní. Protože jinak to budou špatná pravidla.“
Věšel jsem to voňavé prádlo a zdálo se mi, že mi maminka právě řekla něco opravdu moc důležitého. Snažil jsem se zapamatovat si to a ještě dlouho před usnutím jsem nad tím přemýšlel. Myslím, že jsem usínal zmožen myšlenkou, jak se to asi dělá, když chce člověk změnit špatná pravidla…
|