Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Naivní politology a chcimíry, snící o novém Rusku či normalizaci vztahů po válce, nepotěším, říká František Richard Hrabal-Kronďák, disident a cestovatel do Říše zla

28.11.2023
Naivní politology a chcimíry, snící o novém Rusku či normalizaci vztahů po válce, nepotěším, říká František Richard Hrabal-Kronďák, disident a cestovatel do Říše zla

Foto: Se svolením František Richard Hrabal-Kronďák

Popisek: František Richard Hrabal-Kronďák na snímku z jedné ze svých mnoha ruských cest

ROZHOVORY NA OKRAJI V nakladatelství CAD Press právě vychází první díl rozsáhlého cestopisu Přes Čukotku na Fidži a zpět, který nás (po úvodním seznámení s regionem Idel-Ural) postupně zavede nejenom do exotických a vzdálených částí současného Ruska, ale svým duchem možná někomu z nás připomene postavy velkých dobrodruhů a cestovatelů z minulosti jako Nikolaje Michajloviče Prževalského či takového Jana „Eskymo" Welzla.

Životaběh F. R. Hrabala-Kronďáka a především jeho práce spojená s původně disidentským nakladatelstvím, které působí dodnes, si zaslouží širší prostor. Zvídavý čtenář tedy nalezne více na konci rozhovoru, v němž se seznámí s jeho druhou vášní, jíž je dobrodružství poznávání.

Rusko jste procestoval křížem krážem. Co vás přivedlo k touze poznávat tuto velikou, rozporuplnou zemi?

Fakt je, že hlavně v posledních osmi letech (od ruské anexe Krymu) jsem často dotazován, proč se tolik věnuji ve svých knihách právě Rusku, občas na tuto otázku odpovídám s mírnou nadsázkou, že motivací k mým potulkám po Rusku je to, že:

1) se tam dá dojet vlakem; 2) se tam bez problémů domluvím; a 3) vystačím tam se svým relativně bídným důchodem. V reakci na poznámku „Proč tam stále lezeš, když nesnášíš Rusáky“ pak šťouralům odpovídám slovy, že „do Afriky či na Novou Guineu také člověk nejezdí proto, že miluje komáry, hady, bahno a vedro, nýbrž za poznáním …“

Ale vážně. Necestujete-li pro zábavu, nýbrž za poznáním, pak jednoduše nevyrazíte do regionu, kde denně potkáte evropské turisty, resp. dvakrát do týdne narazíte na krajany – a to jsou dnes 2/3 zeměkoule, kam můžete ze dne na den vyrazit i bez žádostí o vízum a dalších formalit.

A hlavně ať již to vezmeme z kteréhokoliv pohledu, Rusko není objektivně jen jednou z mnoha zemí. Nejen díky své rozloze a pestrosti přírody, ale hlavně kulturní a etnickou různorodostí své populace představuje útvar mnohem pestřejší, než třeba celý americký kontinent … však i řada amerických indiánských kmenů má kořeny právě na Sibiři.

Kromě kulturního dědictví desítek domorodých národů Sibiře a Dálného východu, turkických a ugrofinských národů Povolží a četných tradičních menšin pocházejících ze všech koutů někdejšího ruského impéria, včetně Střední Asie a Kavkazu, doplňují totiž socio-kulturní obraz Ruské federace i kulturní a duchovní aspekty přilehlých oblastí (mám na mysli např. menšinu čínskou, korejskou, kurdskou, řeckou či tureckou). Díky tomu tento obraz mimochodem zahrnuje i podstatnou část kulturního a duchovního dědictví Evropy. Vedle někdejších ruských držav – Finska, Pobaltí, Polska a Ukrajiny – např. i celé oblasti východní, střední a severozápadní Evropy, odkud do Ruska směřovaly již od 18. století proudy kolonistů.

Takže pokud se mě už někdo zeptá, proč píšu „stále jen o tom Rusku“, argumentuji logikou, že tenhle „subkontinent“ nelze nacpat do jedné, dvou knih. Stejně jako se nelze vypořádat např. s Evropou tím způsobem, že vydám jednu knížku o Albánii či Řecku a druhou o Islandu, načež konstatuji, že o Evropě už to stačí.

Jinak hlavním motivem aspoň pro mou první cestu do Ruska, během které jsem projel Chakasko, Tuvu, Burjatsko a Mongolsko, pro mě byla snaha najít v těchto regionech kontakty a podklady pro mou vydavatelskou edici Světové duchovní proudy (ve které vyšly po listopadu např. první české publikace o šamanismu, a ještě za totality samizdatové sborníky o zen-buddhismu). Nezanedbatelnou roli při mých výpravách ovšem sehrála asi moje poněkud dobrodružná povaha a jakási reminiscence na mé někdejší cestovatelské sny z mládí, které se za totality naplnit nedaly.

Navíc, a hlavně po ruské anexi Krymu, pro mě - jakožto pro někdejšího disidenta, který musel v ruské realitě zákonitě stále silněji cítit reliktní rysy na vlastní kůži prožité totality - začalo být Rusko prioritně objektem zájmu z hlediska geopolitického. Jako relikt minulosti ohrožující naši (evropskou) budoucnost. A s ohledem na vesměs naivní či zkreslené vnímání Ruska nejen běžnými lidmi, ale i mnohými publicisty a „politology“, projikujícími do obrazu Ruska své vlastní iluzorní představy, a nemožnost prosadit své dojmy a poznatky v médiích, implantoval jsem je aspoň do svých „literárně-politologických cestopisů“, přestože do února 2022 tyto mé politologické komentáře některé čtenáře iritovaly.

Napsal jste několik cestopisů nejenom o vašich cestách po Rusku. Můžete je našim čtenářům přiblížit?

Většina z mých doposud vydaných cestopisů je z výše uvedených důvodů (i s ohledem na geopolitickou roli a vliv Ruska na život ostatních zemí) věnována různým regionům Ruské federace. Např. třídílná série Cesta na konec světa a zpět se věnuje třem jeho oblastem: Západní Arktidě (Jamalu a Polárnímu Uralu), západní Sibiři a severnímu Kavkazu. Samostatný svazek – Cesta na Tajmyr – pojednává o mém putování na nákladních lodích po Angaře a Jeniseji a návštěvě poloostrova Tajmyr.

Ale právě vycházející svazek Přes Čukotku na Fidži a zpět 1: Regionem Idel-Ural je (resp. měl by být) úvodním svazkem zhruba osmidílné knižní série pojednávající o mé třináctiměsíční „expedici kolem východní polokoule“, během které jsem procestoval napříč Rusko (Baškirsko, Čuvašsko, Marij El, Mordvinsko, Tatarstán, Udmurtsko, Jugru, Jamal, Polární Ural, Komi, Sibiř, Přímoří, Kolymu, Jakutsko a Čukotku), Mandžusko, Koreu, Japonsko, Tchaj-wan, Filipíny, Papuu-Novou Guineu, Šalamounovy ostrovy, Fidži, Vanuatu, Novou Kaledonii, Austrálii, Východní Timor, Indonésii, Nepál a Dubaj. No uvidíme. Rukopis je hotový ze ¾, fotek milion, jen peníze je třeba nakřečkovat. Jelikož vydávám své cestopisy vlastním nákladem, což je drahý špás, těžko předvídat, v jakém časovém horizontu a do jaké míry se mi podaří tento projekt realizovat. Vlažný zájem knihkupců zrovna dvakrát důvod k optimismu neskýtá.

 

Dopis autorovi z Kanceláře prezidentsky Slovenské republiky, foto se svolením autora

Jak vnímáte Rusko jako geografické území? Je v tomto ohledu naprosto ojedinělé. Od západu na východ. Od jihu na sever. Několik časových pásem. Ural, Sibiř, mohutné veletoky...

Samozřejmě jde o jedinečný geografický i kulturní komplex. Rusko zahrnuje nejen prakticky všechny typy evropského biotopu, ale i řadu unikátních přírodních scenérií, jako je třeba náhorní plošina Putorana, Beringia, horské pásmo Jergaki a Sajany, Lenské stolby, Kisiljach, „baškirská Altamira“ Šulgan-Taš nebo kolymské jezero Džeka Londona. Však samotný Velký Kavkaz, nejvyšší evropské pohoří, a Přielbrusí s dolinou Džily-su s úžasnými vodopády a pozůstatky starověkých chrámů, je naprosto ojedinělým koutem světa. A přitom většina z těchto úžasných míst je pro našince zcela neznámá, byť třeba Kavkaz máme skoro za rohem. Není divu. Zatímco třeba o Indii, Tibetu či Japonsku naleznete na knižním trhu snad stovky titulů, třeba o obrovské Sibiři najdete i v nabídce renomovaného českého knihkupectví specializovaného na prodej turistických průvodců a cestopisů jen dva tituly, a jakoukoliv knihu o Burjatsku, Jakutsku, Jamalu, Tajmyru, Tatarstánu či Udmurtsku budete na knižním trhu hledat marně.

Právě proto jsem se též postupně rozhodl prezentovat své zážitky formou cestopisů, což jsem původně neplánoval. Hlavní roli při tom, kromě naléhání přátel uchvácených mým vyprávěním a fotografiemi z cest, sehrála zmíněná skutečnost, že paradoxně o reálném životě Sibirjaků a většiny etnik Ruské federace u nás prakticky neexistuje populárně naučná literatura. Psát pátou či dvacátou knížku o tomtéž tématu, jen kvůli vlastní prezentaci, by mě ani nebavilo. Svou roli při mém rozhodování dát se na spisovatelskou dráhu sehrál i vzestup obecného zájmu o Rusko po jeho útoku na Ukrajinu v roce 2014 a vědomí tristního stavu povědomí o této zemi, která odedávna ovlivňuje dění i u nás. To byl též důvod, proč jsem zvolil poněkud svérázný styl „literárně-politologického cestopisu“, v němž se snažím své osobní zážitky a poznatky představit v jistém kontextu, prokládaje tyto exkurzy do historie, geopolitiky a etnografie, abych čtenáři poskytl plastičtější obraz toho či onoho regionu, o němž si jinak těžko utvoří serióznější představu kvůli zmíněné absenci literatury o jednotlivých regionech Ruské federace. Příkladem může být právě výše zmíněná moje poslední kniha o regionu Idel-Ural, tj. ruském Povolží, která je de facto jedinou takovou publikaci pojednávající o tomto teritoriu, obývaném sedmi národy, jejichž kultura je u nás fakticky neznámá. Proto tato kniha, doplněná rozsáhlou obrazovou přílohou (160 barevných stran / 700 jedinečných fotografií, infografik a map) obsahuje jak autorovy osobní zážitky a dojmy, tak reálie, fakta o tamních pamětihodnostech, etnografii, mytologii, duchovních a kulturních tradicích a každodenním životě zdejších národů (Baškirů, Čuvašů, Erzjanů, Marijců, Mokšanů, Tatarů a Udmurtů), ale i komentáře a odkazy na historické, kulturní a politické souvislosti, včetně pojednání o stalinském hladomoru, zdejším působení čs. legií i boji místních národů za svobodu.

A s ohledem na současnou geopolitickou situaci, díky které zřejmě během nejbližší generace hned tak od nás někdo do Ruska normálně na výlet asi nevyrazí, připadá mi publikování konkrétně knih o autentickém Rusku ještě smysluplnější, než v době, kdy se tam dalo jakž takž normálně vycestovat. Však již dobrých deset posledních let byl stále větší problém mnohá zajímavá místa navštívit kvůli nezbytným propustkám od tajné služby FSB.

 

Literárně-politologický cestopis pojednávající o autorových cestách po Arktidě, Jamalu, Polárním Uralu a Sibiři, doplněný infografikou, orientačními mapami a rozsáhlou fotografickou přílohou (128 obrazových stran / 650 jedinečných barevných fotografií). Některé cestopisy se svou autentičností vymykají obvyklým popisům průběhu putování, památek a reálií, a jsou svým způsobem antropologickými sondami. Do této kategorie neotřelých pohledů na neznámé kraje patří i tato publikace. Autor se tak řadí po bok Jana Eskymo Welzla či Mnislava Zeleného-Atapany. Chcete-li se o Rusku dozvědět něco, co dozajista nevíte, určitě si knížku přečtěte.

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL DrSc.

Poutavý cestopis Fr. Hrabala-Kronďáka není pouhým cestopisem, nýbrž cenným svědectvím o současném Rusku, doplněným mnohými sondami do ruské politické a kulturní historie. Zvláště cenné jsou poukazy na neuralgické body česko-ruské historie, úlohu Československých legií či srpnovou okupaci roku 1968, dodnes zkreslované ruskými médii.

Mons. prof. PhDr. Tomáš HALÍK, Th.D. teolog, sociolog a filozof; prezident České křesťanské akademie

 

A jak vnímáte jeho historii a také současnou situaci?

Naivní „politology“ a „chcimíry“, ještě stále snící o nějakém „novém Rusku“, resp. „normalizaci vztahů po válce“, nepotěším. Dnešní situace jen potvrzuje to, co tvrdili vnímaví návštěvníci a znalci této země posledních 200 let – Markýz de Custine, Havlíček-Borovský, T.G. Masaryk nebo André Gide – a to, že Rusko patří do Evropy stejně tak málo duchovně či eticky jako geograficky. Stačí si zalistovat v manifestu Mikuláše I. či ve spisech Dostojevského a Solženicyna, jejichž některé pasáže o nadřazenosti ruského národa a opovržení a nenávisti vůči Západu se až příliš podobají citátům z Mein Kampfu, aby si kriticky uvažující člověk neuvědomil, že mezi středověkým mnichem Filofejem, hlasatelem idey „Třetího Říma", a prorokem eurasijství Duginem se táhne přímá ideová linie. A že Rusko s Evropou, resp. ruská duše s evropským myšlením, jsou prostě bytostně nekompatibilní. Národ uctívající své vrahy, jehož patologickým mravním imperativem je „Vlast nebo pravda", respektive „Musí se nás bát, aby si nás vážili", může prostě těžko najít společnou řeč se společenstvím zhlížejícím se v humanistických ideálech.

Veškeré snahy o vzájemné sblížení, ignorující tento fakt, jsou stejně iluzorní a odsouzeny k nezdaru, jako pokoušet se nacpat ruskou zástrčku do britské, americké či japonské zásuvky. Můžeme se modlit, můžeme se vztekat, ale výsledek bude vždy stejný, jak dokazuje celá řada takových pokusů v historii.

Navzdory romantickým báchorkám o slovanské vzájemnosti a Rusku jako patronu Slovanstva Rusko stálo vždy v historii na opačné straně barikády než západní demokracie. Od bratření s Habsburky, Hohenzollerny a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a arabsko-izraelskou válku, až po podporu maoistickým tyranům (Maovi, Kimovi, Pol Potovi), Karadžičovi či arabským diktátorům.

Stejně tak současná situace – tj. konflikt Rusko versus Západ – zcela zapadá do kontextu ruského uvažování a politiky posledních několika staletí. Je naivní hledat kořeny rusko-ukrajinského konfliktu, potažmo nepřátelství mezi Ruskem a Západem, v posledních desetiletích. Tyto kořeny totiž jednoznačně sahají hluboko do prehistorie ruského imperialismu, přinejmenším do doby Ivana Hrozného.

Chceme-li pochopit příčinu, podstatu určité série podobných jevů či událostí, musíme vždy hledat jejich společný jmenovatel. Pro pochopení příčin aktuální ruské agrese je třeba posoudit komplex ruských válek posledních 200 let (od Krymské války a pokusů zmocnit se Bosporu přes anexi Vnějšího Mandžuska, Zimní válku, okupaci Pobaltí, Besarábie a východního Polska, invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu, válku v Čečensku a agresi vůči Gruzii až po anexi Krymu a vpád na Ukrajinu) - a najít v nich společného jmenovatele, kterým není ani proklamovaný strach ze Západu (NATO), ani údajná prevence před útokem Třetí říše.

Společným jmenovatelem všech ruských agresí je prostě ruská rozpínavost, imperialistická podstata této Říše zla, neschopné mírového rozvoje a smysluplného spravování obrovských území anektovaných za posledních 500 let.

V neposlední řadě je tu pak snaha vytvořit okolo Ruska „sanitární kordon" vazalských režimů a loutkových států (pokud možno chudých, aby nenastavovaly zrcadlo zbídačelému ruskému národu), případně i jakožto potenciální nástupiště k tažení na Západ. Na rozdíl od bývalých koloniálních mocností paranoidní ruští vládci se nikdy nevzdali choromyslného snu o světovládě a idea „Třetího Říma" v jisté formě rezonuje v podvědomí většiny Rusů.

Bohužel, národ neschopný ponaučení z historie je de facto národem bez budoucnosti.

 

Další z autorových „literárně etnograficko politologických cestopisů“ o současném reálném Rusku. Uvedený svazek, představující úvodní díl osmidílné série, je věnován autorovým cestám po regionu Idel-Ural (Povolží) a představuje de facto jedinou takovou publikaci pojednávající o tomto teritoriu, obývaném 7 národy, jejichž kultura je u nás fakticky neznámá.

Kniha, doplněná rozsáhlou obrazovou přílohou (160 barevných stran / 700 jedinečných fotografií, infografik a map) obsahuje jak reálie, fakta o tamních pamětihodnostech, etnografii, mytologii, duchovních a kulturních tradicích a každodenním životě zdejších národů (Baškirů, Čuvašů, Erzjanů, Marijců, Mokšanů, Tatarů a Udmurtů), tak autorovy osobní zážitky a dojmy, ale i zasvěcené komentáře a odkazy na historické, kulturní a politické souvislosti, včetně pojednání o stalinském hladomoru, zdejším působení čs. legií i boji zdejších národů za svobodu.

Vydalo nakladatelství CAD Press (obálka s jeho svolením).

 

Kdo je Hrabal-Kronďák (ročník 1952)?

V letech 1978-80 politický vězeň, pak strážník topič apod. Po propuštění z vězení založil na jaře 1980 samizdatové vydavatelství CAD PRESS, původně jako ilegální agenturu zabývající se jednak rozšiřováním informací o politické situaci v ČSSR, jednak rozmnožováním a šířením samizdatů (zakázaných literárních děl a dokumentů), navazující na činnost "Výboru proti diktatuře“.

Počátkem 80. let zahájil vlastní ediční činnost a vydal například první české překlady románů Jacka Kerouaca (Poutníci Dharmy a Podzemníci), antologii Rolling Stones a několik desítek svazků samizdatových kulturních revue Slovo a Antagon, kde vyšly stovky povídek, básní a esejů oficiálně nepublikovaných autorů a překladů zahraničních článků a studií o avantgardním umění (divadle, literatuře, hudbě, scénografii, malířství apod.).

Od roku 1986, kdy vydal CAD PRESS první svazek antologie ZEN, se vydavatelství začalo orientovat na východoasijskou kulturu a náboženství, především na zen-buddhismus (později i klasický mahájánový buddhismus) a taoismus, výsledkem čehož bylo postupné vydání 8 svazků o rozsahu přes 2500 stran (1986-96), 5 svazků antologie BUDDHISMUS, představujících tehdy první publikace o buddhismu v češtině a slovenštině za posledních 40 let, a řady dalších publikací věnovaných orientalistice a později i filozoficko-etickým aspektům asijských bojových umění. Později - po revoluci - se zaměření vydavatelství rozšířilo na další mimoevropská náboženství a duchovní proudy v edici Světové duchovní proudy, v níž vyšla například čtyřsvazková ediční řada Šamanismus a alternativní formy léčení a dva svazky Duchovní aspekty léčitelství (sborníky studií lékařů, psychologů, ale i domorodých léčitelů a duchovních učitelů), ale též encyklopedická publikace Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností (kterou sestavil FRHK). Výjimečná encyklopedická příručka, která obsahuje přes 3 000 hesel shrnujících informace o několika tisících náboženských komunit, hnutí, tajných bratrstev, mystických řádů, hermetických a okultních společností a sekt celého světa - činných od nejstarších dob až do současnosti. Mezi nejvýznamnější tituly vydavatelství patří nepochybně Kniha pěti kruhů, klasický spis legendárního japonského samuraje Mijamoto Musašiho, dále např. Úvod do tibetské medicíny od bývalého dalajlámova osobního lékaře, Mumonkan neboli Ohrada bez brány (klasická sbírka čínských zenových příběhů z r. 1229), Legendy a mýty severoamerických Indiánů, Tajemství akupunkturních bodů (obsáhlá příručka pro odborníky, lékaře a léčitele), Náboženské tradice Asie (prof. Werner), klasický japonský spis Kodžiki, monografii Džinismus anebo jakutský národní epos Oloncho.

 

 

Vložil: Jiří Kačur