Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč jsi ji tehdy v té koupelně nenechal umřít? odvážil jsem se táty jednou zeptat... Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl I. Čtení na pokračování

25.11.2023
Proč jsi ji tehdy v té koupelně nenechal umřít? odvážil jsem se táty jednou zeptat... Alby, Pro koho kvetou stromy? Díl I. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako snímek obálky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Pro koho kvetou stromy? Ilustrace Sofie Helfert

Tento víkend začínáme číst knížku, kterou vydal v roce 2019 Triton a která je výjimečná v mnoha ohledech. Už sám její autor… Tak ten je dodnes neznámý. Jak nakladatel ke knize přišel, píše v předmluvě, kterou najdete na konci článku. Věřte, že to sám o sobě je neuvěřitelný příběh. A o čem kniha je? „… Máma vždycky říkala, že se rouhám, když tě nechci a odháním tě od sebe. Odpusť mi. Hrozně tě chci mít u sebe, prosím. Jsi jediný člověk, který mě nechce měnit. Jsi jediný člověk, který nic neočekává. Prostě máš jenom velikou radost, když mě vidíš. Mám tě moc rád a dnes jsem strašně vděčný za to, že tě mám. Svým jednoduchým životem jsi mi každodenním příkladem, že štěstí není ve většině těch věcí, ve kterých ho hledáme..." Tato výjimečná kniha, krátké střípky ze života jednoho obyčejného Davida a jeho neobyčejné sestry Ani s Downovým syndromem, je o křehkosti a proměnlivosti života, o přijetí a pochopení, o lidství, které by mělo být v každém z nás. Pro všechna srdce otevřená, dospělá i nedospělá...

Kdo jsem?

Ach, ta věčná otázka trápí snad nás všechny od okamžiku, kdy začneme vnímat tento svět. Kdo jsem?

To se ptáme pomalu celý život. Ptáme se tak hlavně v důležitých životních okamžicích, kdy se musíme nějak zachovat, nějak rozhodnout, nebo když se jen ohlížíme za tím, čemu říkáme „můj život“. Kdo jsem? Jsem parchant, který v klíčovém okamžiku donese šéfovi tu správnou informaci? Jsem dobrý milenec? Jsem dobrý kamarád? Jsem dobrý otec? Jsem požitkář? Jsem klikař, anebo smolař? Je tisíc, ba milion podob, které mohu mít a kým vlastně mohu být. Každý se snažíme odpovědět si sám. Někdy lépe, někdy hůře. Takže: kdo jsem?

Jsem obyčejný člověk. Fuj, to ale zní. A přesto je to pravda. Mám praštěnou práci, takže pět dní ze sedmi většinou trávím na služebních cestách a jezdím do nejšílenějších končin naší planety, protože tam jezdí naši klienti. Tam se zmrzačí nebo nakazí nějakou šílenou chorobou a jejich cestovní pojišťovna se o ně musí postarat. Na cestu vyráží úředník, vyjednavač, byrokrat, utěšitel, opatrovník a kdo ví, jak bychom to ještě mohli nazvat, zkrátka a jen Alby – neboli já. Takže pokud se kamkoliv chystáte a rozhodnete se tam zmrzačit, přizabít či kdovíco ještě, můžete mě tam potkat. Budu zařizovat a vyjednávat vše kolem vašeho přežití, ošetření a převozu domů. Někdy to může být i hodně naivní počínání, obzvláště v zemích, kde se za nemocnici považuje cokoliv, co alespoň trochu smrdí dezinfekcí. Nedělám kariéru – v mé profesi to jaksi ani nejde. Dělám stále to stejné dokola, ale baví mě to a mám při tom dobrý pocit, že někomu skutečně pomáhám v prekérní situaci. Zítra budu sedět v kanceláři, vyřizovat doklady a papíry předešlých případů a čekat, kdy zazvoní telefon, přijde fax anebo e-mail a já dostanu befel: dnes třeba Bombaj. Záleží na štěstí. Klientela, která cestuje individuálně po světě, skutečně nezná hranic…

Mám rád psaní a různé literární pokusy, ale mám na to hrozně málo času. Rád rozjímám a filozofuji, a snad proto nejsem a asi ještě hodně dlouho ani nebudu ženatý.

Baví mě pohyb v jakékoliv vodě a také si rád zahraju golf nebo tenis, vše jen občas.

Mám rád ženy, ale jejich přítomnost se musí dávkovat obezřetně a člověk je také musí obezřetně vybírat. Dvakrát měř, jednou řež – to se mi v této oblasti více méně osvědčilo. Od prvotního pocitu, že ženy znám a rozumím jim, jsem se dostal k myšlence, že je neznám a nerozumím jim, až po dobu dnešní, kterou bych asi označil jako „nevyznám se v nich, ale mám je rád, s nimi je někdy těžko, ale bez nich bývá ještě hůř“. Občas si ten „luxus“ tedy dopřávám.

Jsem, alespoň podle úsudku mých přátel, spíš samotář a samorost. Rád si dám dobrou sklenku o samotě, ale stejně tak rád si dám sklenku s přáteli. A právě jsem se rozhodl osmělit své samotářské ego a stát se součástí vašeho lesa. A pokusím se přinášet vám zajímavé zvěsti ze svých cest.

 

Vyšlo v roce 2019, kniha je stále k mání

Táta

„Davide! Zatraceně, Davide!“ křičela máma z našeho pokoje.

Já vím, nechal jsem Aňu samotnou a měl jsem ji hlídat. Zase tam něco vyvedla? Chtěl jsem být chvíli sám. Jen chvilku!

„Pojď se na to podívat, Davide!“ křičela vytrvale.

Přišoural jsem se k našemu pokoji a nahlédl tam. Aňa byla samá barva. Pootvírala všechny mé tempery a zmazala se k nepoznání. Upatlala koberec. A jazyk měla celý barevný.

„Ona to jedla! Bože! Musíme s ní k doktorovi! Co když jsou ty barvy jedovaté?“

„Jedovaté? Ale prosím tě, takové se už nevyrábějí… Nebuď hysterická…,“ řekl táta.

Začal jsem kmitat, aby se máma trochu uklidnila. Pomohl jsem jí Aňu obléknout a vyrazili jsme společně k doktorovi. Bylo jasné, že táta nás tam neodveze. Potěšilo by ho, kdyby se těmi barvami otrávila a věděl jsem to já, stejně jako to věděla máma. Jediný, kdo to nevěděl, byla Aňa. Tedy alespoň si to myslíme…

„Jestli to nezvládáte, můžeme ji umístit v ústavu…,“ řekl doktor hned poté, co Aňu prohlédl a konstatoval, že nebezpečí jí nehrozí. Ty barvy nebyly jedovaté.

Máma se na mě dívala vyčítavě. Mohl jsem za to. Aňu by do ústavu nikdy nedala, i když nám to mnohokrát nabízeli.

„Aňa má Downův syndrom, ale to ještě neznamená, že není má dcera. A když je má dcera, nemůže být v nějakém ústavu.“

Opakovala to často.

Táta na to říkával: „No jasně! Všem nám z ní tady jednou přeskočí! A já abych dřel jako magor, protože ty se celý den jen staráš o holku! Všem by bylo líp! A jí taky.“

Nevěděl jsem, kdo má pravdu. Bylo mi deset a má dvanáctiletá sestra mi visela na krku den co den. Přišel jsem ze školy, udělal si úkoly a potom ať jsem dělal, co jsem dělal, měl jsem ji u toho. Jedním okem jsem na ni musel dohlížet. Máma si taky někdy potřebovala nakoupit a udělat spoustu jiných věcí než skákat jen kolem Ani. Zpytoval jsem své svědomí mnohokrát a dodnes nedokážu říct, jestli jsem si tehdy přál, aby ty barvy byly jedovaté.

Věděl jsem, že táta Aňu nenáviděl. Cítil jsem to z každého jeho pohybu. Nesměla s námi sedět u stolu, pokud jsme jedli a u stolu byl i otec. To pak Aňa seděla u vlastního stolečku stranou. Když byl táta v práci, vždycky jsme seděli u stolu s maminkou společně. A když měla přijít otci nějaká důležitá návštěva z práce, musela Aňa pryč. Většinou jsme jezdili k babičce na návštěvu. Nedělní procházky byly jen pro mě, mámu a tátu. Aňu hlídala babička. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem si i já užil samoty. Těšil jsem se na nedělní procházky. Cítil jsem při nich zvláštní úlevu. Díval jsem se na lidi kolem nás a říkal jsem si, jak je krásné, že se na nás nikdo nedívá. Že vypadáme, jako bychom skutečně byli jen obyčejná a normální rodina…

Když máma jednou dostala zápal plic a odvezli ji do nemocnice, musela se k nám nastěhovat babička. Než se to však všechno zařídilo, museli jsme jeden den prožít společně sami: Aňa, já a táta. Když ležela večer Aňa ve vaně, táta se na ni díval škvírou pootevřených dveří.

„Mohla to být tak nádherná holka, co říkáš?“ zeptal se mě.

Pokrčil jsem rameny.

„Mohla být krásná…“

Znovu jsem pokrčil rameny.

„Nechej ji tam hodinu, třeba se utopí…,“ řekl vzápětí chladně a šel si zapálit a nalít panáka.

Nechal jsem ji tam. Když jsem přišel, abych jí pomohl z vany a dohlédl na její usušení, ležela nehybně a obličej měla až po nos ve vodě. Začal jsem křičet a třást s ní.

Táta vzápětí přiběhl, vytáhl Aňu z vany a začal ji fackovat, masírovat jí hrudník a dávat umělé dýchání:

„Sakra, Aňo!! Dýchej! Slyšíš, dýchej!“ řičel.

Vzápětí začala Aňa kašlat a z úst i z nosu jí stříkaly proudy vody. „Bože!“

V tom okamžiku jsem viděl tátu poprvé brečet.

V tom okamžiku táta naposledy objímal Aňu. Rozhodně naposledy, kdy jsem to viděl. Od té doby jsem věděl naprosto jistě, že měl Aňu rád. Jenom jsem nevěděl, jak mám tomu všemu vlastně porozumět. Dnes bych řekl, že tátova bolest byla tak hluboká, že jsme ji nedokázali ani pochopit. A on ji nedokázal zvládat. Proto byl takový, jaký byl.

Nikdy se nesmířil s tím, že „něco takového“ zplodil zrovna on. Býval by rád chodil na návštěvy za Aňou do ústavu a já vím, že by byl vzorný návštěvník. Nosil by jí dortíky i bonboniéry, chodil by za ní příkladně každý víkend a byl by šťastný, že ji po zbytek týdne nemá na očích. Jenomže ji na očích měl.

Jednou mě táta vzal s sebou do restaurace, objednal nádhernou večeři, a když jsme dojedli, tak mi řekl:

„Jsem s tebou rád. Chci, abys byl ve všem nejlepší. Chci na tebe být hrdý. Jsi to jediné, co tu po mně jednou zbude.“

„Aňa taky zbude.“ Řekl jsem to tehdy vlastně jen proto, abych si otestoval, co na to táta odpoví.

„Hmm… Ale Aňa, Davide, Aňa nikdy nerozpozná dobré víno od špatného, rozumíš tomu?“ A labužnicky se napil svého červeného.

„Aňa je jen malé, roztomilé zvířátko…,“ dodal.

Máma byla nešťastná. Často tátu prosila, aby byl citlivější a aby se na Aňu alespoň mile usmál.

„Co po mně pořád chceš?!“ křičel táta většinou naštvaně. „Makám od rána do večera, peněz máte dost! Nechodím do hospody, nechodím za ženskejma… Jak se na koho tvářím, o tom si ale budu rozhodovat sám! Ať si ode mne drží odstup! Jasný?“

Aňa si odstup držela. K tátovi by se jen tak pro nic za nic nepřiblížila. Držela se buď u mne, anebo u mámy. A když jsme si sedali k nedělnímu obědu, máma už jí ani nemusela říkat, aby si sedla ke svému stolku. Šla tam sama a automaticky. V tu chvíli jsem vždycky přemýšlel nad tím, jestli jí to vadí, anebo jestli to je jen naučený reflex, jako když náš kocour ráno mňouká, protože ví, že dostane nažrat. Nikdy jsem neviděl, že by projevila jedinou známku emocí, která by říkala, že jí to vadí. Když jsme ale jednou byli doma jen sami dva, udělal jsem svačinu a oba talířky jsem položil na Anin stolek. Nečekaně jsem si sedl s ní k jejímu malému stolku. Byl jsem zvědavý, jestli na to něco řekne. Začala se smát a radostně tleskat.

Volala: „Kámoši! My kámoši!“

V tu chvíli mi to došlo. Moc dobře věděla, jak se chová kámoš – sedí s ní u stolu. Táta nebyl její kámoš. Tenkrát mi to bylo líto. Když uměla mít tak velikou radost z toho, že jsem si k ní sedl, musela být schopná cítit i stejně velkou bolest, když si od ní všichni odsedli a ona tam zůstala sama. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Doufal jsem, že nedokázala cítit ponížení. Přál jsem si, aby radši byla v ústavu, kde bude u jednoho stolu s ostatními, než aby zažívala tohle. Dodnes mi z toho zůstal pocit, že když si chci u Ani něco vyžehlit, beru ji do restaurace a hrdě s ní sedím u stolu. Je to, jako bych se veřejně omlouval. Je to takové veřejné „promiň“. Táta si s ní k jednomu stolu nikdy nesedl. Totiž ne v době, kdy ještě byl zdravý a při smyslech. Netušil, chudák, že ho skolí Alzheimerova choroba a bude z něj živá mrtvola. Že ho bude jednou Aňa krmit a starat se o něj. To se ale stalo až mnohem později. Když jsem byl kluk, táta si s Aňou k jednomu stolu nikdy nesedl.

„Proč jsi ji tehdy v té koupelně nenechal umřít?“ odvážil jsem se táty jednou zeptat.

„Měli bysme jen samé opletačky s úřady,“ odpověděl.

Nikdy jsem z něj nedostal ani o kousek emoce víc. Stále jsem ho viděl, jak Aňu tehdy křečovitě objímal a věřil jsem, že to prostě nemyslí tak, jak to říká…

Pokračování v sobotu 25. 11.

 

Vložil: Anička Vančová