|
Milí rodiče, napsal domů Louis Pasteur, pilný „dopisovatel“, stal jsem se výpomocným učitelem... a rád bych platil školné, aby sestřička Josefínka mohla být v penzionátu v Lons-le-Saunier. Mám teď kromě celého zaopatření ještě 24 franků měsíčně a snadno mohu dávat domácí hodiny několika žákům, z nichž každý by mi platil 20 až 25 franků měsíčně. Ať se Josefínka už na školu začíná připravovat, a proto bych doporučoval mamince, aby ji teď pořád neposílala na pochůzky a na nákup, aby se mohla učit. Já sám mám teď pokojík pro sebe, a tím také víc klidu. Budu se tedy moci lépe připravovat na přijímací zkoušku do normálky...
Pařížské Vysoké vědecké učiliště bylo tedy zase na obzoru a sudička si mohla mnout ruce, spokojeně – a taky předčasně. Neboť při první předběžné státnici dostal tento budoucí génius chemie z chemie trojku. A při přijímacích zkouškách dosáhl prospěchového pořadí patnáctý z dvaadvaceti...
Na přijetí do vytoužené normálky to stačilo – a tím by to bylo stačilo snad každému jinému. Ale Louisi Pasteurovi to nestačilo. Nedal se na Vysoké vědecké učiliště zapsat. Ale sudička se lekla zbytečně.
Její svěřenec se po celý následující rok pilně učil a pak šel ke zkoušce znova. Tentokrát byl v pořadí prospěchu čtvrtý a s tím se spokojil.
Psal se rok 1843 a jedenadvacetiletý Louis Pasteur vešel do budovy Vysokého vědeckého učiliště – do budovy, jejíž průčelí ponese jednoho dne pamětní desku s pyšným nápisem:
ZDE V LETECH 1843–1847
STUDOVAL LOUIS PASTEUR
PAŘÍŽ ONĚCH LET
Magnetů, které přitahovaly francouzského studenta přírodních věd, bylo v tehdejší Paříži opravdu mnoho. Máme-li vypočítat aspoň několik jmen podle abecedy, musíme začít „knížetem fyziků“ oné doby. Jmenoval se François Jean Dominique Arago. V době, kdy Louis Pasteur vstoupil na Vysoké učiliště, bylo Aragovi už 57 let a měl za sebou množství objevů tenkrát jedinečných. Měl na kontě také četná dobrodružství, neboť jako mladičký fyzik vyměřoval pokračování pařížského poledníku[1] mezi Barcelonou ve Španělsku a Formenterou, což je španělský ostrůvek ve Středozemním moři. V době, kdy tam kontroloval, zda slunce vrhá správné stíny a oznamuje poledne, kdy se to od něho očekává, povstali Španělé – jak víme – proti francouzským okupantům a Araga coby Francouze pro jistotu zavřeli. Když se Španělé přesvědčili, že mladík špehuje opravdu jenom slunce, a nikoli partyzány, zdvořile ho propustili a Arago – nechtěje se ještě jednou dostat mezi bojující strany – volil pro návrat do Francie cestu námořní. Záhy toho trpce litoval, neboť ho lapili piráti, kterým ho potom vzali jiní piráti, kterým utekl – rovnou do spárů dalším pirátům. Skoro čtyři roky trvalo, než francouzský konzul Araga konečně vyprostil – zejména poukazem, že za mladíka beztak žádné výkupné nedostanou, takže ho nadarmo vozí po moři. A že by na druhé straně měli těžké oplétačky, kdyby mu ublížili.
Konzul prokázal světové vědě velkou službu, neboť „bezcenný“ mladík potom objevil mj. chromatickou polarizaci světla, magnetizující vliv elektrického proudu na železo a příčinu, proč hvězdičky na nebi „mrkají“. Položil také základy moderní meteorologie a učinil mnoho pro popularizaci hvězdářství.
Rovněž Gay-Lussaca, s nímž se známe z učebnic fyziky, Louis Pasteur ještě stihl slyšet jako posluchač jeho přednášek. Kromě zákona o rozpínavosti plynů, který nese jeho jméno, Gay-Lussac objevil kyan, jod a bor a vypracoval praktický návod na výrobu kyseliny sírové. Nejširší veřejnost Gay-Lussac zaujal dvěma výstupy v balonu. Při první cestě, jíž se účastnil i Jean-Baptiste Biot (o němž ještě bude řeč), dosáhl výšky 3977 metrů a přinesl si odtamtud dolů na zem vzorek vzduchu. Když zvěděl, že člen petrohradské Akademie profesor Zacharov byl už před ním ještě výš a zjistil, že v mnohakilometrových výškách není víc vodíku než při zemi (ačkoli vodík je mnohem lehčí než vzduch!), přiměl Gay-Lussac vojenskou správu, aby mu znovu půjčila balon. Dosáhl výše sedmi kilometrů a po návratu s vědeckou spravedlností sdělil, že výškový rekord profesora Zacharova nepřekonal a jeho poznatek nevyvrátil: opravdu tam není víc vodíku.
Mladý normalista Pasteur slyšel Gay-Lussaca už jako „starého pána“ – neboť 65 let byl tenkrát, v době „před Pasteurem“, věk vysoko nad průměrem dožití. Gay-Lussac později zemřel smrtí průkopníka vědy: při pokusu – neznámo jakém – nastal v jeho laboratoři výbuch, který 72letého vědce zabil.
Profesor chemie François-Vincent Raspail, tehdy padesátník, přednášel o uplatňování „mikroskopické chemie“ v nauce o životě teplokrevných živočichů a rostlin. Správně rozpoznal, že kožní choroba zvaná u lidí svrab je způsobena cizopasníkem, který do lidské kůže vyvrtává chodbičky dlouhé až centimetr. Raspail toho cizopasníka také našel. Doba začínala být zralá na vysvětlení „sdělných“ (nakažlivých) nemocí a Raspail jednoho dne označil roztoče za původce vztekliny, té hrozné nemoci, proti níž tehdy vůbec nebylo pomoci. Raspail – jistě pevně přesvědčen o pravdivosti toho, co říká – jednoho dne prohlásil, že viděl pod drobnohledem roztoče vztekliny! Sdělení vyvolalo u ostatních vědců, zejména lékařů, bouři odporu. V té době se Raspail – osobně statečný člověk – vrhl vší silou do politického boje, jak ještě uslyšíme, a vědecká práce i polemika ustoupily do pozadí. Faktem je, že Raspail neviděl roztoče vztekliny. Ještě sto let mělo uplynout, než někdo spatří původce vztekliny, ačkoli vzteklina je, od Pasteurova objevu, léčitelná. Bouře kolem „roztoče“ však na Pasteura hluboce zapůsobila. Ještě o padesát let později varoval mladé vědce, aby s žádným objevem nevystupovali na veřejnost, dokud není „dokázán a znova dokázán“.
Za dob Pasteurova vysokoškolského studia působil v Paříži další vědec, jehož poznatky platí dodnes: Flourens starší tenkrát přednášel v Paříži o svých slavných objevech – že každá část mozku má svou určitou funkci, že v mozku jsou „centra“ řeči a chůze a dýchání. Říkáme Flourens starší, protože v dějinách nalézáme ještě jednoho nositele toho příjmení: je to Gustave Flourens, jeho syn, komunard. Byl zavražděn při potlačování Pařížské komuny v roce 1871.
Pasteurův trochu starší vrstevník Léon Foucault tenkrát právě plánoval ohromující a jedinečně očividný důkaz, že se Země skutečně točí. Šlo o pokus s kyvadlem, s těžkou koulí na dlouhatánském ocelovém drátu: kyvadlo se – ovšem – kývá a koule bude hřebíkem, jenž z ní vyčnívá, rýsovat čárky do písku na podlaze. Kyvadlo se bude kývat pořád stejným směrem, ale čárek by mělo přibývat, protože se Země pod tím kyvadlem točí... tedy, točí-li se opravdu.
Další Pasteurův o trochu starší vrstevník Armand Hippolyte Fizeau právě hledá a hledá, jak by změřil rychlost světla.
Foucault a Fizeau jsou dobří přátelé a spolupracovníci. Jsou o tři roky starší než Pasteur – a tři roky jsou hodně v tom věku kolem dvaceti – Fizeau je kromě toho bohatý Pařížan. Pasteur je o tři roky mladší a chudý a v podstatě venkovský chlapec. A je sám a sám, protože jediný přítel a krajan, kterého v té obrovské Paříži má, studuje – filosofii!
To nic – to všechno nic. Dříve než Foucaultovo kyvadlo provede žádaný důkaz, dříve než Fizeau poprvé vysloví číslovku 300 tisíc (kilometrů), dříve než se toto všechno stane, Louis Pasteur rozřeší jednu „nerozřešitelnou“ záhadu, mimochodem založí nové odvětví organické chemie, stane se z asistentíka univerzitním profesorem a půjde dál. Krok za krokem se bude blížit bojišti, na němž svede vítěznou bitvu s neviditelnými dravci, s neviditelnými nepřáteli lidstva.
Ale než udělal ten první krok, mohl být málem zastřelen, nebo popraven, nebo odvezen do tropického hrobu živých, do trestanecké kolonie v Jižní Americe.
„BUDE Z NĚHO DOBRÝ UČITEL...“
Nevíme přesně, proč si studující Vysokého vědeckého učiliště Louis Pasteur nakonec vyvolil právě chemii. Zpočátku se obeznamoval s různými vědními obory – a otec, s nímž byl ve stálém písemném spojení, mu to schvaloval. „Nemyslím,“ napsal tento rozvážný, tichý muž, jenž sám nikdy nemohl chodit do školy, „nemyslím, že jedna věda překáží druhé. Naopak – jistě jedna druhé pomáhá.“ Je to pozoruhodná věta, obdivuhodně správný a moderní postřeh!
Nakonec se Louis Pasteur soustředil na chemii. Jistě na tom měly podíl osobní vlastnosti tří vynikajících profesorů, jejichž přednášky student Pasteur poslouchal. Byli to Balard, Biot a Dumas (ani totožný a patrně ani příbuzný s romanopisci téhož jména). Balard, Antoine Jérôme, se právě stal členem Akademie věd. Velká kariéra pro někdejšího prodavače v drogerii. Byl to arci prodavač, jenž ve věku 24 let objevil prvek dotud neznámý, totiž brom, a vstřebal už předtím do svého mozku všechno, co v tehdejší době o chemii bylo známo.
Jean-Baptiste Biot, kterému u nás někdy říkáme Jan Křtitel Biot, byl nejstarší z Pasteurových oblíbených profesorů. Bylo mu tenkrát už 70 let, z nichž padesát věnoval fyzice a chemii, zejména krystalografii. Stejně jako Arago i on kdysi měřil poledníky. Účastnil se již zmíněné Gay-Lussacovy cesty balonem.
Prvních světových úspěchů svého žáka Pasteura se dožil třetí z profesorů, chemik Jean-Baptiste André Dumas. Začal jako lékárník v Ženevě a zemřel roku 1884 jako stálý tajemník (vysoký funkcionář) francouzské Akademie věd. Patřil k největším francouzským chemikům své doby a nadto byl strhující řečník.
Do magnetického pole těchto mužů se dostal přemýšlivý, houževnatý Louis Pasteur – a zmiňujeme se zde o nich (i o Pasteurových rodičích) častěji a obšírněji proto, že věříme ve správnost dvoudílného čínského přísloví: Největší tři poklady člověka jsou pero, inkoust a papír. Největší tři dobrodinci člověka jsou dobrý otec, dobrá matka a dobrý učitel.
Louis Pasteur se ponořil do učení jako potápěč za perlotvorkami do hlubin moře. Neučí-li se, vyučuje za nevelký honorář studentíky v internátě krajana Barbeta nebo píše domů do Arbois rodičům. Dopisy jsou láskyplné, něžné, někdy teskné a mívají přílohu: domácí úkoly pro sestry. Mužští v rodině – Pasteur otec, seržant ve výslužbě a koželuh, a Pasteur syn, student – nechtějí mít doma negramotná, nevzdělaná děvčata (i maminka přece čte a píše!). Louis Pasteur tedy zavedl dálkové vyučování, posílá úkoly otci. Otec úkol prostuduje, potom otázku vysvětlí dcerám a pak dcery zkouší. Zajímavá rodina, tihle Pasteurovi!
Nebylo to vždycky snadné. Zachoval se dopis Pasteura otce synovi: „Nad početním úkolem, který jsi poslal, jsem strávil dva dny, než jsem tomu přišel na kloub. Pak jsem viděl, že to je načisto jednoduché. Inu, být učitelem – to není jen tak. Josefínka říká, že si nemíní moc lámat hlavu, ale, dodává seržant ve výslužbě, slibuji Ti, že se všemu naučí tak, že budeš spokojený, až přijedeš na prázdniny.“
Ještě jiný otcův dopis synu Louisovi se zachoval: „Slyším od známých, synu, že příliš mnoho pracuješ. Přemíra práce nevede k úspěchu, ale k nemoci. Kolik ušlechtilých duchů se již upracovalo k smrti! Tvé dárky došly a Tvé sestry Ti poděkují samy. Pokud jde o mne, tisíckrát raději bych viděl peníze, jež jsi vydal, v Tvé peněžence – a aby z peněženky šly do restaurace, kde by ses několikrát dobře najedl a v dobré společnosti pěkně pobavil. Věru, drahý chlapče, není na světě mnoho rodičů, kteří mají to štěstí, že musejí svým synům psát do Paříže takové věci. A tak jsem s Tebou spokojen víc, než mohu říci.“
Nyní „normalista“ Pasteur studuje už jenom chemii – a studuje ji svým způsobem: houževnatě, důkladně, přemýšlivě. Studuje mozkem, očima a rukama i nohama. Oči čtou, že švédský chemik (a původně lékárník) Scheele svého času našel způsob, jak získat fosfor z kostí. Oči to přečetly, nohy běží k řezníkovi pro kosti, ruce opakují postup, jímž Scheele získal fosfor. Skutečně – za týden lopotného, nevoňavého zpracovávání kostí má studující chemie šedesát gramů fosforu, krásného, světélkujícího prvku P (od řeckého, latinsky psaného phosphorus – světlonoš), má z kostí vyrobený kostík.
Ale týden je pryč a takových týdnů je pryč vícero, protože studující Louis Pasteur – naštěstí pro nás všechny – ověřuje, zkoumá, dělá pokusy.
Je to naše štěstí, ale pro něho osobně jsou výsledky zatím neveselé. Při první státnici z chemie Louis Pasteur sice prošel, ale prospěchem byl zase až jenom sedmý. Souhrnný výrok zkušební komise zněl: „Lze očekávat, že z něho bude dobrý učitel.“
|