Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Recitovat je sexy, folklor má zase šmrnc, říká Radana, básnířka s velkým B

22.11.2023
Recitovat je sexy, folklor má zase šmrnc, říká Radana, básnířka s velkým B

Foto: Se svolením Víta Horažďovského

Popisek: Radana Šatánková v srdci Žižkova, na náměstí Jiřího z Poděbrad

ROZHOVORY NA OKRAJI Radana Šatánková je Básnířka, psáno skutečně s velkým B. Potkat ji můžete především na Žižkově na nějakém poetickém čtení, která se v této bohémské čtvrti, jedné z posledních v Praze, odehrávají všude možně - v kavárnách, vinárnách či dokonce v hospodách. Ale Radana je prostě živel a zároveň žena, která kulturou a poezií opravdu žije.

Radana Šatánková (narozena r. 1980 ve Frýdku-Místku): básnířka, prozaička, editorka, kulturní publicistka, lektorka, interpretka poezie, porotkyně v literárních soutěžích, dramaturgyně kulturních pořadů. Dosud jí vyšlo sedm samostatných sbírek poezie a jedna reminiscenční próza, nyní připravuje k vydání další. Spolupracovala s rozhlasem, hudebníky, výtvarníky; je členkou mnoha organizací – např. Syndikát novinářů ČR, Svaz českých fotografů, Obec spisovatelů ČR, Skupina XXVI, Království lašské a dalších… Začínala publikovat coby patnáctiletá v literárních klubech, almanaších, krajských denících. Dále je zakladatelkou a předsedkyní spolku Krasomil, který na území Frýdku-Místku, Ostravy, Prahy a jejího okolí pořádá kulturní projekty a aktivity. Věnuje se též divadlu, propaguje biblioterapii a veršoterapii, pořádala festivaly a literárně-dramatické a tvůrčí workshopy.

Radano, co pro tebe znamená Svobodná republika Žižkov?

Velmi mnoho. Ale začnu nějakými praštěnými maličkostmi. Vyjít na ulici do večerky před půlnocí pro něco k snědku v domácím oblečení, jít zastřihnout vlasy o pár vchodů vedle s turbanem na umyté hlavě, povídat si o lecčems ve vinárničkách a podnicích, které neztrácejí žižkovského ducha. Moc ráda vzpomínám na jeden bohémský a narozeninový flám, kdy jsem šla v pátek rychle nakoupit a vrátila se až v pondělí, samozřejmě bez peněz a bez nákupu. To se mi však přihodí jednou za deset let!

A především to znamená možnost mít Žižkov v srdci, moci pro něj něco z vlastní iniciativy dělat. A lidé to vždy kvitovali. Tvůrčí osobnosti by se neměly vzdát veřejného života v dané obci. Je to místo všech, jsou zde slyšet hlasy politiků, tak proč ne také naše? To už dávno pochopil a originálním způsobem uchopil spisovatel, novinář a humorista Jaroslav Hašek, který zanechal otisk i v historii Žižkova. Mimochodem - letos si připomínáme 100 let od Haškova úmrtí a zároveň také 140 let od jeho narození.

Pravda, dnešní Žižkov je již skutečně jiný než ten, který si já pamatuji ze svých studentských let. Ale to se psala osmdesátá léta. Opravdu je to ještě čtvrť bohémů?

Atmosféru 80. a ještě 90. let na Žižkově, jak mi o ní vyprávějí přátelé a starousedlíci, jsem bohužel nezažila. V Praze jsem 24 let. Moc ale lituji zániků různých podniků a kultovních klubů. Dnes je Žižkov hodně otevřený světu, řekla bych - až příliš. Do krkolomných uliček díky různým aplikacím trefí turisté, kteří zde stěží kdysi zabloudili. Jim se také podřizuje trh – vznikají podniky nové, přizpůsobující se této zakázce. Proto se Žižkov stal také drahou čtvrtí, bydlením počínaje. Osobně si myslím, že zachovat vše stůj co stůj jak bylo, úplně nejde. Svět se rychle mění. Vše by dle mého přání ale mělo být tak nějak v rovnováze, aby si každý přišel na své a aby historické kulturní dědictví Žižkova neslo touto čtvrtí svou nezaměnitelnou pečeť.

Které podniky bys našim čtenářům doporučila? Myslím ty kulturní, kde by naši čtenáři mohli zažít na vlastní kůži poetickou atmosféru této čtvrti a třeba by si rádi zašli na nějakou tu básnickou sešlost...

Kultura na Žižkově je svým způsobem k provozování v různých podnicích předurčena. Jak víme, z Národního domu v Bořivojově ulici se stal nakonec hotel – tak aspoň tato stavba zůstala zachována. Velmi ráda jsem navštěvovala například Vinárnu U Posledního soudu v Jagellonské ulici, kde jsem uskutečnila několik patriotistických akcí. Hudební produkce, dříve hlavně country, dále vernisáže, bývaly ve vinárně Pádivec – dnes je podnik v Seifertově ulici po velmi zdařilé rekonstrukci, má nového provozovatele, staronové hosty a dveře otevřené různým kulturním počinům. Dále bych ráda jmenovala ještě vintage koktejlový a kulturní bar s názvem Bar Behind the Curtain (zkratkou BBTC, česky Bar Za Závěsem), který má zase jinou, jedinečnou atmosféru - a i tam se kultuře daří. Poněkud širší a multifunkční nabídkou disponuje Prostor 39 v Řehořově ulici – například my jsme tam s naším divadelním spolkem Pra-či-dlo hráli divadlo a dokonce natočili videoklip Desatero divadelního diváka.

Co pro tebe znamená poezie?

Poezii jsem věnovala celý život, učarovala mi a já věděla, že už není cesty zpět. Jak napsal básník Vladimír Holan: Kdo sestoupil do poézie, už nevystoupí… Jde tedy o tu část mojí duše, která nejprve musí jít kus cesty sama. Poezie je pro mě pak také jedinečný způsob komunikace – kdysi byla hlavním médiem lidstva – eposy, veršovaná dějová díla, jejichž historie sahá do doby před naším letopočtem. Epos o Gilgamešovi je údajně čtyři tisíce let starý. Fascinuje mne výsadní postavení poezie, která je dodnes královnou. Moderní člověk však přišel o citlivost a ošidil se o vnímání této formy komunikace. Poezie je hodnotná a krásná sama o sobě. Dokáže potěšit a občerstvit duši. Slovo má velkou moc a potenciál básnictví není dosud běžně využívanou skutečností. Přitom básně jsou klíčem k pochopení prožívání emocí, napomáhají v procesu očištění, navodit vzpomínky, uvolnit napětí… A na toto téma bude má další kniha, kterou právě dopisuji.

Kteří básníci jsou tvému srdci obzvláště milí? A samozřejmě se také ptám na básnířky, abych zachoval tu genderovou vyváženost.

Ženy mají přednost, tak bych ráda nejdříve zmínila výrazný talent Svatavy Antošové, žijící v Teplicích. Jinak nerozlišuji, zda poezii píše muž či žena, nemluvím o ženské či mužské poezii, spíše o dobré a ještě lepší poezii. Tou je například dílo Václava Hraběte, Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Jana Skácela, Jiřího Žáčka a dalších. Ze světové tvorby mě okouzlil Apollinaire a Prévert, pak ještě americká „beat generation“. A ještě miluji androš a autory s ním spjaté (Ivan Martin Jirous). Undergroundová kultura má co nabídnout i v dnešní, poněkud složitější době. A samozřejmě mě baví i samotná komunita, která stojí na konkrétních hodnotách a má svůj nezaměnitelný styl.

 

Autorka básní a ilustračních fotografií Radana Šatánková, žijící střídavě v Praze a v rodném Frýdku-Místku, předkládá verše, které lze chápat jako vzkazy. Všem lidem, i těm konkrétním. Básně lze číst i bez znalostí osob, jimž je sdělení dedi‐ kováno (připsáno) – odtud název Dedikace. Dále pak se jedná o dvojknížku, neboť verše jsou rámcově rozděleny pro dvě čtenářské obce.

Zatímco v Dedikacích nalezneme pražské reálie a prožitky, v Podaruncích (lidový výraz pro věnované, darované) je nápadné přilnutí k Severomoravskému kraji a zacházení do konkrétní podoby lašského nářečí. Zároveň je zde snaha vzdálené čtenářstvo spojit, čili k setkání dochází v jedné dvojpublikaci.

Druhé dílo Podarunky tištěno zvratmo.

Vydalo nakladatelství Talent Pro Art (obálka s jeho svolením).

 

Sama jsi napsala několik básnických sbírek. Která byla ta první a která ta poslední?

Bylo mi 15 let a vydala jsem u nakladatele a publicisty sbírku „Okno v zahradě“. Loni mi vyšla dvojknížka s názvem Dedikace a Podarunky. Je tištěná zvratmo, protože jedna část vyjevuje pražské motivy a ta druhá můj rodný kraj, kterým je Frýdek-Místek. Je to lašský kraj, kde jsem vyrůstala, a čím dál tím více mě přitahuje svou specifičností – zejména folklorem – tedy nářečím, melodikou písní a krojem. Tyto specifické znaky se snažím přenést na papír. V nářečí jsem složila i píseň. Folklor mě přitahuje, má šmrnc.

Každý básník, básnířka, má, řekněme hlavní téma, motivy, které ho popohání psát, které se stále a neodbytně hlásí o slovo. Láska k domovu, milenecká vášeň, hrůzy války, zbabělost, hrdinství, oslava Boha. Které je to tvoje hlavní téma, je-li vůbec nějaké?

Nedá se říci, že bych měla nějaké hlavní téma. Jak už jsem předznamenala, věnuji se motivům rodného města a atmosféře Prahy. Potom se zabývám reflexivní poezií, některými starými formami poezie (haiku), dále aforismy, i básněmi „od podlahy“ (hospodská obec), verši pro děti (oblast logopedie), básněmi duchovními, příležitostně experimentální poezií. Tedy pole je široké a uchopení pomocí forem taky.

Co je na poezii okouzlující?

Fascinuje mě poezii jak tvořit, tak předávat. Celou dobu říkám: Recitovat je sexy. Poezie je médium, přiznané svou subjektivitou a charismatem mluvčího. Kouzlo osobnosti má největší vliv na sdělované. Autorská čtení mají jedinečnou atmosféru, žádné není stejné. Určuje to schopnost naladit publikum a komunikovat s ním. Ale kdo se nechce nechat unášet předkládanou interpretací, může si nerušeně listovat v knížce.

Jak vnímáš postavení básníků a spisovatelů?

Básníci a spisovatelé měli v průběhu dějin velmi různé postavení. Čelili jak neuznání a „byli trpěni“, také však honestováni. Někdy byla jejich díla pochopena a přijata až po smrti. Takovým případem je v našich poměrech Karel Hynek Mácha. K postavení umělců se společnost vyjadřovala například za starého Říma. Vzniklo to tak, že jistý Horácius věnoval jednu svou ódu svému patronu Maecenatovi. Mecenáši umění své básníky podporovali a hýčkali. Role patrona se utvářela v době, kdy umělci neměli své existenční jistoty. S onou nejistotou je tomu ale, mimo krátkých epochálních výjimek, dodnes.

A jakou společenskou úlohu naši spisovatelé sehráli?

Dnes již u nás nemusí básníci sloužit režimu, veřejně se ztotožnit s jeho ideologií a potvrzovat jeho moc. Mají svobodu projevu, otázkou však zůstává, kdo jim chce či bude ochoten naslouchat. Československá společnost kladla ještě v 1. polovině 20. století na spisovatele a básníky jisté nemalé nároky. Čapek, Bass, Poláček a další se chopili velké společenské odpovědnosti - řemeslo novináře stavěli na roveň své spisovatelské práce. Zhostili se také úlohy strážců a ručitelů kvality českého jazyka.

Kde se široká veřejnost může setkat s poezií?

Poezie je kategorie neobyčejná, byť je (a dříve bývala běžnou) součástí našeho života. Přesto se do popředí dostaly výstižné slogany, hesla a reklamní rýmy „průmyslových básníků“. Člověk dnešní doby se s verši setká při školní výuce, narozeninových oslavách formou zveršovaného blahopřání, dalších příležitostných gratulacích k různým životním událostem (narození dítěte, svatba, odchod do důchodu). Četné využití veršů najdeme na smutečních oznámeních – parte obsahuje úryvek z Písma (např. Kazatel), anebo vybranou část básně či dokonce vlastní epitaf.

V posledních letech se pro zviditelnění poezie vyskytly další zajímavé platformy: poeziomat (zařízení reprodukující básně, umístěné ve veřejném prostoru) a aktivita Guerilla poetring (na bázi „nelegálního výlepu“ může kdokoliv nalepit verše na lavičku, lampu veřejného osvětlení, pověsit na strom, křídou napsat na chodník atd.). To samozřejmě není konečný výčet příležitostí, kdy se běžně můžeme setkat s poezií. Dávnou „Nedělní chvilku poezie“ vystřídaly televizní pořady jiného formátu, které představují život a tvorbu poetů. Velmi záslužné byly pořady Českého rozhlasu, kde Miroslav Kovářík (žil 1934-2020) představoval současné autory ve svém „Zeleném peří“. Miroslav Kovářík byl naším nejvýraznějším interpretem české i americké (zejména beatnické) poezie, několika generacím doslova (znovu)objevil Ortena, Hraběte, Kainara, Ferlinghettiho a další. V současnosti stojí za pozornost hudebně-poetické pořady Jany Koubkové.

Důležitou část knižního světa netvoří jen knižní domy–knihkupectví. Jsou to také antikvariáty s myšlenkou recyklace, dát knize šanci, aby posloužila dalšímu čtenáři. Mezi novější počiny patří knihobudky, které spravují knihovny, obce, spolky a nadšenci. Jsou umístěny v parcích, na nádraží a na dalších místech veřejného prostoru. Knihy tam lze přinést, kdokoliv si může jakoukoliv knihu zase odnést. Jako instituce slouží pro čtenářskou obec trvale knihovny různého druhu. Pracovníci knihoven už dávno nevnímají svou funkci pouze jako „místo výpůjček“. Je to místo setkávání různorodých lidí, kteří se zúčastňují literárních programů a besed; je to místo veřejného prostoru, kde se sdílejí názory.

Jsi zastáncem čisté poezie, anebo tíhneš k přesahům?

Poezie šla vždy ruku v ruce s hudbou. Hudba dokáže poezii povýšit. Zvláštním útvarem, kdy se hudba prolíná se slovem, je melodram. Poezie je součástí dalších žánrů – písně lze vnímat jako zhudebněné texty; zhudebňují se i básně; objevily se i nové formy a způsoby interpretace – zpívaná recitace, rapování, slam poetry – které mohou oslovit zejména mladší generace a lidi, kteří by se jinak o poezii nezajímali. Vzhledem k tomu, že je člověk dnešní doby tolik zaměřen na vizuální složku, došlo k rozvoji „picture poetry“, kdy jsou verše umístěny do foto-obrázku.

Věnovala ses dlouhé roky i hodnocení poezie. Shodnete se v porotách, která poezie je „ta lepší“?

Báseň nelze zvážit, změřit, nestojí na racionálním základě, ale lidské kreativitě, fantazii. Je to právě vnitřní subjektivita, která přináší spoustu rozmanitých pohledů. Je dílem vnitřního světa autora, který se snaží přenést do hmatatelné podoby, aby nám ho mohl sdělit. Člověk je variabilní proměnná skutečnost se svými zkušenostmi, preferencemi, vnímáním a prožíváním. A pak - každý čtenář-příjemce je v různém rozpoložení a životní situaci, má různou čtenářskou zkušenost, je různé povahy, různého vzdělání a především – má různý vkus, různé jazykové a estetické cítění. V rámci literární kritiky existují kritéria pro to, co se dá prohlásit za kvalitní poezii. Ovšem ne vždy panuje shoda a verdikt literárního kritika či recenzenta nemusí být projevem zaručené objektivnosti. Naším cílem bylo vždy autora podpořit, propojit ho s ostatními píšícími lidmi a pěstovat tvořivou obec.

Když pomineme poučky a formality, můžeš vysvětlit, co je podle tebe poezie, báseň?

Poezie oslovuje člověka zvláštním způsobem řeči – poezie je umění, avšak toto umění si může osvojit takřka každý, neboť je to disciplína také intuitivní. Co je to poezie, lze vyjádřit věrně poezií samotnou. Dostáváme se tím k „poezii o poezii“, protože poezie se tak nejlépe představuje ve své rozmanitosti. Řekla bych, že je to téma autorské licence, osobního pojetí. Uvedu dva příklady:

 

ČEMU SE BÁSEŇ ŘÍKÁ – JIŘÍ ORTEN

Čemu se báseň říká

chtěl bys to udělat?

V ústraní do hrsti vzlykat

a hodně míti rád

 

Slyšíš? To ona tiká

Tak zoufale si hrát

Čemu se báseň říká

chtěl bys to udělat?

 

Snad víš že kolikrát

jsou slova strašně lichá

Bůh ústa uzamyká

nemůže víc dát

 

Čemu se báseň říká

Chtěl bys to udělat?

 

K POEZII – RADANA ŠATÁNKOVÁ

jdeme jako raci k řece

- čistému prameni -

tak neohrabaní

klepety chytáme plynoucí

tok myšlenek a slov

 

Žádný okamžik neplatí už:

teď je minulost

teď se stalo kdysi

 

Báseň je prosba

o milost

jak modlitba

ke čtenáři jest

 

Tyto odpovědi jsou v pravém slova smyslu tautologií. Avšak rozdílným vyjádřením jedné skutečnosti se stalo osobní hledisko a zkušenost tvůrce. Zatímco Jiří Orten neustále formuluje otázku a rozvíjí ji vyprávěním o bolestném procesu vzniku básně a době, kdy nemůže psát, když „Bůh ústa uzamyká“, má ukázka vyjadřuje hledání slov a pomíjivost zachyceného okamžiku – jako proud řeky, který už nechytíme – částečky vody, které omyly, už se nevrátí. Proto nelze dvakrát vstoupit do úplně stejné řeky. Vedle této zkušenosti poukazuji na vztah mezi čtenářem a básní, který ve svém tvůrčím procesu může být adresnou modlitbou, dokonce i prosebnou modlitbou o inspiraci. Báseň je ve výsledku „realita nová“, způsob bytí básníka – jeho otisk a zpráva: Byl jsem tady. A dokud žijí básníkovy verše, žije i básník...

Ty ale, Radano, nepíšeš pouze básně, vyšla ti i próza. Jsi editorkou různých knih, máš za sebou dlouholetou publikační činnost v různých médiích. Pořádáš různá kulturní setkání, neustále něco studuješ. Jak to všechno dohromady zvládáš?

Být kulturní aktivistkou je z velké části i o životním stylu. Kdo chce veřejně působit, má podle mě povinnost se neustále rozvíjet a vzdělávat – ať už formálně či individuálně. Řídím se podle toho, jak jsem si požadavky na sebe určila a nastavila. Velmi k míře mé angažovanosti přispěla skutečnost, že jsem ze zdravotních důvodů zůstala bezdětná. Takový druh profese stejně není pro normální rodinný život to pravé ořechové – o večerech vystoupení, posunutý režim. Kulturní produkce se vždy odehrávají v čase, kdy lidé mají volno a chodí se bavit, víkendy nevyjímaje. Pomalu jsem začala po několika kolapsech ustupovat a protože tenhle druh okrajového žánru nelze v dnešní společnosti monetizovat, šetřím síly na dokončení mých vlastních autorských projektů, kde mě netlačí čas a stres.

 

Autory sbírky jsou spisovatelé žijící v Praze 3 - Radana Šatánková a Eda Veselý; ilustrace jsou dílem italsko-francouzského karikaturisty, který se přezdívá Luis Tichá Tužka. "Jak napovídá samotný název knihy, jde o básně veselé, dále z restauračního prostředí, ale pozor, nenechte se mýlit... Objevíte díky duši básníků také krásná a romantická zákoutí, portréty Žižkovanů, příběhy, které se v Praze 3 udály. Autoři své scény věrně zasazují do žižkovských reálií. A je vidět, že místa důvěrně znají a přirostli k nim i svým srdcem."

Vydalo nakladatelství Kampe (obálka s jeho svolením).

 

Můžeš se ohlédnout za cestou, kterou ses vydala?

Je to už dlouhých 28 let, co se různými způsoby věnuji činnosti na poli kultury, umění a dobrovolnictví. Snažím se s životním časem nakládat tak, abych neměla pocit zmaru (například nemám televizi). Táhne mě brzké rozpoznání osobního povolání, ale také kritické vědomí, že beze mne se svět bude točit dál… Za ty dlouhé roky jsme my, autoři, ušli kus cesty. Dnes se psaní opět dostalo do povědomí širší společnosti a s tím narůstá i sebevědomí píšících komunit a jednotlivců. A to je obstojný výsledek působení, k němuž si troufám tvrdit, že jsem přispěla i já.

Radano, určitě ses v životě setkala díky psaní se zajímavými i slavnými lidmi. Obohatili tě nějak?

Poznala jsem, že zajímavé osobnosti se řídily pravidlem: zachovat zdravou rovnováhu mezi pokorou a sebevědomím. V dnešní době VIP a celebrit je ale těžké vymezit, kdo je „zajímavý“ a „slavný“. Z recepcí a tiskovek, když jsem byla novinářkou, si nepamatuji, že by mě někdo hluboce oslovil.

Neformálně jsem poznala hodně pamětníků, protože si ráda povídám s lidmi dříve narozenými… Mezi slavné umělce podle mého gusta patřili: Rudolf Pellar (šansoniér a překladatel) a Ivan Vyskočil (DAMU). Oba dva už nežijí, ale tahle generace, lidově řečeno „stará škola“, měla za své to, co je mi blízké. Vždy přemýšleli, jak obohatí život druhým lidem, co nabídnout. Dneska se myslí tak, co z toho budu mít. Pragmatický přístup však umožňuje přežít, což já jako idealista a snílek neumím.

Zmínil jsem v našem rozhovoru genderovou vyváženost. Mám úctu k menšinám, odlišnostem, ale zdá se mi, že nám tematika „gender“ nějak přerůstá přes hlavu. Nemáš náhodou podobný pocit?

Každá doba má nějaké téma, které se otevře a pak je tudíž společensky komunikováno. Obávám se, že někdy nešťastným způsobem. V tom je ta potíž.

Jinak já sama se v tomto považuji za tolerantní bytost, nedělá mi problém se přátelit s těmi lidmi, kteří jsou genderově v menšině (a oni nemají problémy se mnou). Chápu jejich boj. Ale mnozí z těchto mých inteligentních přátel jsou v rozpacích, když vidí, jakým způsobem se „ti jejich“ angažují. Tyto hlasy jsou slyšet nejvíce. Proto já u nikoho genderovou otázku neřeším, je mi úplně jedno, kdo za koho je – hlavně, když je mu v tom fajn! Co řeším, je spolehlivost, charakter, smysl pro humor a hlavně smysl pro přátelství.

 

Vložil: Jiří Kačur