O staré, zkušené pracovníky nemají zájem. A na začínající není čas, říká Ivan Rössler aneb O Gottovi, práci pro Semafor i TV Nova

Foto: Se svolením Ivana Rösslera

Popisek: Karel Gott, Ivan Rössler, Dolly Buster a Tereza Pergnerová... dávno tomu již

ROZHOVORY NA OKRAJI Rád vzpomínám na začátky Novy, kdy Marek Eben moderoval Ruskou ruletu, ve které Kaiser s Lábusem improvizovali scénky na téma, které si krátce předtím vylosovali, říká Ivan Rössler, textař, rozhlasový redaktor, spisovatel, bývalý šéfredaktor redakce zábavy na TV NOVA.

Od roku 1965 spolupracoval externě s Čs. rozhlasem, od roku 1970 se stanicí Hvězda a od roku 1976 se Studiem mladých. V roce 1977 nastoupil do Československého rozhlasu, kde pracoval jako redaktor Studia mladých a Mikrofóra, později byl vedoucím redaktorem redakce zábavy, pak šéfredaktorem stanice Praha. Po odchodu z Českého rozhlasu přešel jako šéfredaktor redakce zábavy do televize Nova, kde byl až do roku 2006. V důchodu se věnuje vlastním aktivitám, dál také píše jak scénáře, články, tak i písňové texty.

Z nejvýznamnějších autorských počinů vedle písňových textů je to především knížka vzpomínek Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami, dále sedmdesátidílný cyklus koláží zvukových dokumentů z rozhlasového archivu – 70 let Československa (ve spolupráci s historikem V. Nálevkou).

Nejdříve něco o historii. Vy jste, pane Rösslere, působil desetiletí v Československém rozhlasu. Zažil jste přelomové okamžiky našich dějin. Jak na svoji práci pro rozhlas vzpomínáte?

Tak v rozhlase jsem působil od roku 1964 prakticky dodnes, takže to bude v příštím roce šedesát let. Jako externista jsem začínal v redakci AZ a psal jsem pro pořady Kolotoč, Piš a slyš většinou fejetony. S Jiřím Šperkem jsme udělali dramatizaci Král zápalek o švédském podnikateli Ivaru Kreugerovi. V roce 1965 jsem byl u zrodu Mikrofóra a učil jsem se natáčet rozhovory a pozvolna jsem se dostával k rozhlasové práci. Rok 1968 jsem prožil už jako voják základní služby. Z vojny jsem se vrátil o dva roky později, a protože jsem v té době dodělával vysokou školu, přijal jsem práci hudebního dramaturga na Hvězdě. Ke konci studií mě přijali do redakce mládeže, a dokonce mi dali stipendium, abych mohl školu dodělat. Obloukem jsem se tak vrátil do Mikrofóra. V roce 1989 jsem se stal vedoucím redaktorem redakce zábavy a o něco později pak šéfredaktorem stanice Praha a krátce jsem souběžně řídil Plzeňský rozhlas. A jak na to vzpomínám? Bylo to navzdory době báječné.

Veřejné sdělovací prostředky jako televize či rozhlas musely být v sedmdesátých a osmdesátých let pod kontrolou cenzury a bezpečnostních složek. Jak se vám v takovém ovzduší pracovalo? Asi to nebylo jednoduché.

V sedmdesátých letech jsem dokončoval vysokou školu, takže jsem jako hudební redaktor pouštěl písničky na Hvězdě. Studoval jsem filozofii a historii a měl jsem dobré učitele. Osmdesátá léta (promoval jsem v roce 1981) už byla svobodnější. V roce 1983 jsme na neslavně proslulý článek Nová vlna se starým obsahem v Mikrofóru odpověděli sérií rockových maratonů. A vystoupili na něm i zpěváci jako Jiří Suchý a Vladimír Mišík. A v rádiu jsme to odvysílali. V roce 1985 jsem jako redaktor Pantonu vydal LP Panton na Portě. Jeden den jsme písničky natočili, druhý den se LP prodávalo. Dramaturgie se dělala na místě bez jakékoliv schvalování. V roce 1986 jsem byl jako šéfdramaturg u vzniku Rockfestu, ze kterého rozhlas také vysílal. Tím, že jsem pracoval v Mikrofóru, měli jsme trochu volnější režim. A bohatě jsme toho využívali. A jen tak mimochodem: vysílalo se převážně živě. A měl jsem přenosy z kosmu, z letící lodi apod. Bylo to náročné na organizaci, ale bavilo nás to.

Interprety vašich textů zná téměř každý. Karel Gott, Hana Zagorová a mnoho dalších. Textaře zná ovšem málokdo. Nezamrzelo vás to někdy?

Nemrzelo. Psát texty mě bavilo. Vděčím za to Jiřímu Maláskovi, který mi dával otextovat písně, které přivážel ze zahraničních festivalů. Takhle vznikla třeba píseň Utíkej (Helena Vondráčková) nebo Máme máj (Věra Špinarová). Byl jsem dvorním textařem skupiny Beatings a jednou jsem seděl na zkoušce Besídky v rašeliništi a přišel za mnou Jirka Grossmann, jestli bych neudělal jeden text, že už to nestíhá, a tak jsem pronikl i na jeviště Semaforu. Písnička se jmenuje Někdo se k nám dívá a zpívali ji Naďa Urbánková s Miluškou Voborníkovou. Dostal jsem se i na Gottovu vánoční desku s písní Zítra stromek zazáří a podobně. Mám na kontě asi stovku písní a některé se dodnes hrají.

Máte nějaký recept, jak napsat chytlavý a úspěšný text k písničce? Takový textař musí vlastně být výborný psycholog a sociolog v jednom. A vlastně ještě básník.

Recept nemám. Všechno je otázka nápadu. A štěstí!

Pro koho jste nejraději psal svoje úspěšné texty? A když jsme již u písniček. Jaký hudební styl máte rád? Předpokládám, že heavy metal či punk to nebude.

Na to už jsem vlastně odpověděl. Pokud jde o hudbu, nevadí mi žádný styl. Musí to ale být dobré.

Podobně tomu je vlastně i v televizi či filmu. Lidé si pamatují názvy, hlavní představitele, tu a tam ještě režiséra, ale členy tvůrčího a realizačního týmu již málokdo. Vy s tím jistě máte svoje zkušenosti. Pracoval jste jako šéfredaktor redakce zábavy již od začátku vysílání televize Nova. Na které pořady a spolupracovníky rád vzpomínáte?

To by bylo dlouhé povídání. Rád vzpomínám na začátky Novy, kdy Marek Eben moderoval Ruskou ruletu, ve které Kaiser s Lábusem improvizovali scénky na téma, které si krátce předtím vylosovali. Skvělé byly pořady Ivana Mládka (Čundrcountryšou a Country estráda), vystupoval u nás i Milan Markovič, později jsme získali Šimka s Bubílkovou, jsem pyšný na Eso s Terezou Pergnerovou. A měl jsem dobré dramaturgy. Dneska v médiích pracuje prakticky jen jedna střední generace. Ale já měl rád více generační týmy. Učil jsem se od zkušených redaktorů (v rozhlase Karel Mastný a Jaroslav Navrátil) a v Mikrofóru jsme měli elévy. Začínali u nás Světla Magni, Roman Šmucler, Martin Ondráček. A na Nově? Když se Česká televize zbavila takových legend jako byl Václav Čapek nebo Gustav Oplustil, okamžitě jsem je na Nově zaměstnal. Dnes o staré a zkušené pracovníky nikdo nemá zájem. A na začínající nemají čas.

TV Nova je pro mnohé přímým ztělesněním všeho zla spojovaným s masovou zábavou. Copak to vlastně je ta masová zábava? Co vlastně lidi rádi sledují? Ono připravit dobrou zábavu přece není jen tak. Jak vidíte úroveň té současné masové zábavy? Je to horší, či lepší než dříve?

Slovo masový nemám rád. Jednou jsme s Karlem Gottem vymýšleli průvodní text k pořadu, který jsme dělali pro rozhlas a vznikla tato věta: „Už dlouho jsem nesehnal pořádnou svíčkovou. Asi budu muset nazpívat nějaké masové písně." Televizní divák není masový, sedí sám anebo s rodinou v obýváku a kouká na televizi. Každá televize usiluje o to, aby měla úspěch u velkého počtu diváků. Na tom není nic špatného. Zábava je taková, jaký je na jedné straně televizní tvůrce a na straně druhé divák. Když je horší televizní tvůrce, divák ho odmítne, a když je horší divák, tvůrce se mu přizpůsobí. I dnes jsou v televizi pořady, na které se rád podívám. Třeba Partička se Suchošem a Geňou.

Vy pane Rösslere máte rád pohádky a Pata a Mata. Tedy pokud se nemýlím.

Narážíte na to, že jsem němé příběhy přepsal a vyšly jako knížka a jako audiokniha. Kupte si to, je to hezky napsané. Na CD to načetl skvěle Čmaňa, tedy Pavel Zedníček. 

Vložil: Jiří Kačur