Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Do Paříže! A zase zpátky, protože stesk byl převeliký… František Gel, Louis Pasteur - Přemožitel neviditelných dravců, díl III. Čtení na pokračování

18.11.2023
Do Paříže! A zase zpátky, protože stesk byl převeliký… František Gel, Louis Pasteur - Přemožitel neviditelných dravců, díl III. Čtení na pokračování

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Výřez z obálky knihy Louis Pasteur - Přemožitel neviditelných dravců

Tento víkend, po oba dny, se podruhé vrátíme ke slavné knize z let padesátých, kterou jako svou iniciační uvádí řada známých vědců a lékařů. Jde o příběh života výjimečného člověka, francouzského biologa a chemika, jednoho z nejvýznačnějších vědců 19. století Louise Pasteura. Triton totiž vydal znovu velmi podrobný Gelův životopis z padesátých let, o němž mnozí dnešní přední lékaři a vědci tvrdí, že je jako děti hodně ovlivnil a přivedl ke svému oboru. Kromě pečlivého životopisu a detailního popisu Pasteurových výzkumů, metod práce i sisyfovských bojů se zaslepenými odpůrci nabízí kniha vzrušující pohled do klasického období mikrobiologie (golden age) ve druhé polovině 19. století, do bohatýrské doby průkopníků tápajících v moři neznalostí a objevujících základní zákonitosti s nasazením, a někdy dokonce obětováním vlastního života.

Do Arbois jezdíval na prázdniny kapitán pařížské městské policie Barbier. Patřil k nevelkému počtu lidí, které bývalý seržant Napoleonovy armády, koželuh Pasteur zval do svého skrovného bytu. Kapitán Barbier přijel také o prázdninách roku 1838 a ovšemže přišla řeč i na budoucnost Louise, nyní už šestnáctiletého. Kapitán Barbier nebyl z těch, kdo chlapce Louise považovali za netečného, průměrného. Kapitán Barbier byl přesvědčen, že chlapcova domnělá netečnost je spíš projevem houževnatosti: učí-li se z knížky, nic jiného pro něho neexistuje. Je netečný a lhostejný ke všemu jinému, ke všemu, co se kolem něho děje. Na druhou stranu ovšem kreslí-li něco, je soustředěn na kreslení a nestane se, aby od stojánku odskočil podívat se třeba na velkou násobilku nebo na kočár, který jede po silnici.

Zkrátka kapitán Barbier byl nejen pro to, aby Louis šel studovat a stal se učitelem. Ohnivě se přimlouval, aby Louis šel studovat rovnou do Paříže a stal se profesorem.

S učitelským povoláním koželuh Pasteur souhlasil – ba lichotilo mu, že by se jeho syn mohl stát i profesorem. Ale za tím účelem přece nemusí jezdit až do Paříže. Nedaleko Arbois, coby kamenem dohodil (a zbytek doběhl) je přece město Besançon a tam mají celé osmitřídní gymnázium, nejenom sedm tříd jako v Arbois. Udělá-li Louis v Besançonu osmý ročník a maturitu, může jít na tamní učitelský ústav a pak může složit další zkoušky a vrátí se do Arbois – jako profesor na sedmitřídní gymnázium. Vrátí se jako profesor tam, kam chodil jako žák.

Byla to lákavá vyhlídka, ale kapitán Barbier se nedal. Proč by nadaný chlapec jako Louis nestudoval v Paříži a rovnou na univerzitního profesora? Že to bude stát moc peněz? Inu, zadarmo by to nebylo ani v Besançonu. I tam by musel platit byt a stravu. Že v Paříži je všechno dražší? To je pravda – ale v Paříži žije kapitánův krajan, jistý pan Barbet, který má internát pro studující a poskytne takovou slevu, že to nepřijde dráž než v Besançonu.

Málomluvný koželuh Jan Josef Pasteur podumal, probral se svou Janou Štěpánkou rodinný rozpočet a nakonec řekl ano. A požádal kapitána, aby ohlásil Louise v internátu svého přítele Barbeta v daleké Paříži.

Kapitán Barbier, splniv bezděky historické, světodějné poslání, mizí z našeho obrazu a nic víc o něm nevíme. 

MALÝ PASTEUR VE VELKÉ PAŘÍŽI

Francouzské školství oněch let bylo velmi složité – pokud vůbec bylo. Povinnou školní docházku zavedla teprve Velká revoluce „zákonem o bezplatných školách pro děti všech občanů“ – a právě tento nádherný zákon byl mezi prvními, které zrušili vrátivší se bourbonští králové, sobečtí, tupí zpátečníci. Panovníci ani šlechta nechtěli mít vzdělané, ba ani gramotné poddané. Upřímně to odůvodnil francouzský šlechtic, velkostatkář, který varoval své kolegy: „Bude-li ten za pluhem vzdělanější než to před pluhem, je s naší slávou konec.“

Do školy tedy mohly chodit jen děti, jejichž rodiče byli zámožní nebo – jako Pasteurovi – se uskrovňovali, ba nuzovali, aby mohli dítě i nadále živit a nadto platit školné. (Většina dětí z chudých rodin musela tehdy začít chodit do práce již ve věku šesti až deseti let!)

Protože stát o školství nepečoval, nebylo ani jednotné vzdělávací soustavy a školy se od sebe kvalitou výuky značně lišily. V Arbois byla obecná škola a částečná, neúplná střední. Rodiče, kteří chtěli, aby jejich synek mohl jednou jít na vyšší učiliště, museli ho poslat do Besançonu, kde byla úplná střední škola.

Kdo udělal v Besançonu maturitu, mohl jít na tamní učitelský ústav a potom se stát učitelem na obecné nebo střední škole. Ale byla tu ještě jiná možnost a tu měl na mysli kapitán Barbier. Studentík mohl ve věku šestnácti let dokončit střední školu také v Paříži a potom mohl v té Paříži jít na zvláštní, tehdy velmi slavné učiliště, které vychovávalo vědecké pracovníky a mladé lidi, kteří se později chtěli stát univerzitními docenty a profesory. Tento pařížský ústav, kterému my bychom říkali Vysoké vědecké učiliště, měl podivné jméno. Nazýval se école normale, což doslova znamená „normální škola“. Nebo „vzorná škola“. Její absolventi, elita tehdejšího vědeckého světa Francie, si říkali normalienes, normalisté.

A kapitán Barbier radil Pasteurům, aby chlapci umožnili stát se takovým „normalistou“. Byla to závratná kariéra pro koželuhova synka, ale koželuh Pasteur nepovažoval závratné kariéry za něco nevídaného, neboť přece sloužil v armádě Napoleona I., jejíž maršál vévoda Ney byl synem bednáře. A což geniální vojevůdce generál Hoche – nebyl snad původně v králově stáji poklízečem, jehož otce vůbec nikdo neznal? A konečně Napoleon I. sám – syn chudého advokáta na ostrově Korsika, což nebyl v 35 letech císařem?

Nemohl věru tušit koželuh Pasteur, že nadejde doba, kdy lidé na slova Napoleon nebo císař odpoví: Který? Neboť jich bylo vícero. Ale uslyší-li kdo: Pasteur, bude vědět, kdo to byl. Neboť byl jen jeden, slavnější než všichni císařové dohromady.

Toť se ví, koželuhu Pasteurovi bylo jasné, že vojenská kariéra je zdarma a může stát jenom život. Kdežto škola stojí peníze. Ale už jednou řekl ano – a nějak to půjde. Koželužství je těžká dřina, ale když je práce, dají se vydělat peníze. A je-li koželuh nekuřák, nechodí-li do hostince a má-li hospodárnou, pilnou ženu – což by nemohl jedinému synu poskytnout vzdělání? To bychom se na to podívali!

Léto roku 1838 přešlo v podzim a už se blížil listopad, když jednoho dne, skoro ještě za tmy, rodiče doprovodili šestnáctiletého synka Louise nikoli na nádraží, neboť železnic bylo ve Francii teprve maličko, ale k poštovnímu úřadu, odkud vyjížděl těžký, nemotorný dostavník na trati Arbois – Dôle – Dijon – Paříž.

Byla už zima v tom kraji blízko Alp a mrholilo, když čeledíni zapřahali pět statných poštovských koní – dva prý byli bílí a ostatní tři byly hnědky. Škoda, že ve skutečnosti neexistují nějaké věčné pastviny, kam bychom jim mohli vzkázat, koho tenkrát vezli...

Sedadla uvnitř neforemného kočáru, ba i lacinější krytá místa v „kufru“ vzadu byla vyprodána či obsazena, a Louisi Pasteurovi tak nezbylo než se vtěsnat do výklenku pod kozlíkem a plachtou kočího. Jako bychom slyšeli mravoučné průpovídky cestujících z první třídy: „Jen ať se kluk uskrovní!“ Uskrovnil se – a nemůžeme se ani přít, že to nebyl „kluk“, byť i to slovo nebylo zdvořilé. Ale byl to Louis Pasteur a cesta v té nepohodě trvala osmačtyřicet hodin a vůbec raději nechceme myslet na to, jak snadno žák Pasteur Louis mohl dostat zápal plic a umřít... Nechceme myslet na ty miliony lidí, které by potom předčasně zemřely i v našich zemích, kdyby onoho roku 1838 ve Francii umřel mladík jménem Pasteur.

Loučení s rodiči bylo těžké – i Pasteurovi se navzájem milovali jako Roquiovi. A cesta do Paříže – jistě sen každého Pasteurova vrstevníka – byla pro chlapce Louise začátkem velkého trápení.

Pravda, v internátě krajana Barbeta ho pěkně přijali a Louis Pasteur také pilně a svědomitě docházel do školy – ale skoro nejedl a vůbec se neusmál a chřadl tak očividně, až se pan Barbet začal bát, aby hoch neonemocněl. Louis Pasteur byl pravdomluvný chlapec, a když se ho Barbet ptal, co mu chybí, odpovídal: „Naši a Arbois.“ Spolubydlícím si toužebně stýskal: „Kdybych aspoň na chvíli mohl ucítit vůni našeho dvora a tatínkovy dílny, hned by mi bylo dobře...“

Chlapec trpěl steskem po domově.

Znepokojený pan Barbet napsal panu Pasteurovi a jednoho dne – dva týdny poté, co Louis Pasteur přijel do Paříže – řekli chlapci, že ho někdo čeká v hostinci za rohem. Louis Pasteur tam šel a – nikoho nenašel. Bylo ráno a hostinec byl zdánlivě prázdný. Potom viděl, že načisto vzadu sedí muž s hlavou zabořenou do dlaní, pohroužený do myšlenek.

Muž zvedl hlavu. Byl to Jan Josef Pasteur.

„Přijel jsem pro tebe,“ řekl málomluvný otec synovi. Nic víc.

Otec a syn se vrátili do Arbois, otec do koželužny, syn do sedmé třídy místního gymnázia.

Vychodil je se slušným prospěchem a pak ho otec poslal do Besançonu, jak původně chtěl. Tentokrát loučení nebylo tak těžké, částečně proto, že Besançon není tak hrozně daleko od Arbois, zčásti i proto, že každého čtvrt roku jezdil otec Pasteur do Besançonu na velký pondělní trh prodávat kůže. A slíbil, že bude do Besançonu přijíždět vždycky už v neděli. To byly dva důvody pro snadnější odjezd. Ale bylo tu ještě cosi třetího. Ztroskotání pařížského studia na mladého chlapce hluboce zapůsobilo. Zdá se, že jím zalomcovalo, že ho probudilo z dětské zasněnosti. Je zajisté svatým právem malých dětí přijímat od rodičů bezmyšlenkovitě všechno, co dávají. Ale nadejde den, kdy malé dítě už není malým dítětem – kdy začíná rozpoznávat, zda jeho rodiče jsou obětaví či lakotní, laskaví či bezohlední, zda jsou tak bohatí, že nepocítí ani velké výdaje, nebo naopak: zda to, co svému dítěti poskytují, je vykoupeno těžkou prací, strádáním a nezištnými oběťmi. Chvíle takového poznání určují další vztah dětí k rodičům. Dětinská, nemyslící láska hodného dítěte k hodným rodičům se změní v pevné pouto dospělé, vědomé lásky, vroucího spojenectví, úcty, jež přetrvá i po smrti rodičů. Tak tomu bylo i u Louise Pasteura.

Z Arbois do Paříže odjelo malé dítě – i když mu bylo už šestnáct let. Z Paříže do Arbois se vrátil muž – i když mu bylo teprve šestnáct. Víme od Louise Pasteura samotného, jak otřesně na něho působilo, že otec neřekl víc než ta čtyři slova: „Přijel jsem pro tebe.“ Ani jediné slovo výčitky nepadlo, a tu si Louis Pasteur – víme to od něho samého – uvědomil šlechetnost svého otce, těžce pracujícího člověka: těch peněz, co stála už jedna jízda do Paříže – a teď to byly čtyři cesty. Těch nadějí – a teď to zklamání. A přece ani jediná výčitka!

Chlapec jakoby vyměněný přijel studovat do Besançonu. Zdánlivou netečnost vystřídala vědychtivost a zvídavost. Pasteurovým třídním byl „normalista“, mladý docent Daunas, jehož ctižádostí bylo probouzet v žácích nadšení pro studium. Proto ochotně odpovídal na otázky žáků a brzo si oblíbil jednoho z nejzvídavějších, Louise Pasteura.

Septimán a pak oktaván Pasteur byl také nejpilnější. Ze skrovného kapesného platil internátnímu školníkovi, aby ho ráno budil o hodinu dřív než ostatní studenty – a to heslem, které si Pasteur vymyslel. Znělo: „Zažeňte ďábla lenosti a vstaňte!“

Být sudičkou Louise Pasteura musela být namáhavá funkce, činnost plná dramatických, ba hrozných okamžiků. Neboť sudička věděla, že musí toho chlapce přivést k jedinečným objevům v oblasti chemie a jiných přírodních věd – a nejenom že ho v dětství mohl pokousat vzteklý pes, pobíhající po Arbois; nejenom že si cestou do Paříže mohl uhnat smrtelný zápal plic; nejenom že – nebýt otcovy moudré trpělivosti – málem přestal vůbec studovat. Ještě navíc čert tomu chtěl, že v Besançonu měl za profesora přírodních věd nerudného, starého pána, který mu veškeré přírodní vědy o chlup nadobro a nadosmrti zprotivil. Oktaván Pasteur, pilný pisatel dopisů, ho rodičům popsal těmito slovy: „Pan profesor Darlay toužebně vzpomíná starých dobrých časů, kdy žáci nebyli tak zvědavi, jako jsou dnes.“ Dovedeme si představit, kdo byl ten nejzvědavější žák...

V Besançonu Louis Pasteur také začal číst – houževnatě, jak nyní dělal všechno. Z dopisů, které tenkrát psal rodičům, víme, že nejsilněji na něho zapůsobila kniha s názvem Mé žaláře. Autorem byl Silvio Pellico, italský vlastenec, kterého rakouští císaři po deset let věznili napřed v Miláně, pak v Benátkách a posléze osm let v děsném, temném žaláři v Brně na Špilberku. Pellicova italsky psaná kniha, líčící hrůzné poměry v rakouských žalářích a v rakouské politické justici, byla přeložena do francouzštiny a do tuctu dalších řečí a vyšla ve stovkách vydání. Světovým ohlasem ji předčila až za sto let Fučíkova Reportáž psaná na oprátce.

Hrozný osud Silvia Pellica mladého Pasteura hluboce dojal. „Čtěte tu knihu,“ napsal svým sestrám – z čehož vidíme, že Pasteurovic dívky uměly číst. Byla to opravdu mimořádná rodina!

V srpnu roku 1840, tedy ve věku necelých osmnácti let, Louis Pasteur maturoval. Při ústních zkouškách dostal dobrou z řečtiny, latiny a gramatiky, dostatečnou z dějepisu a zeměpisu a – první vlaštovka! – velmi dobrou z přírodních věd. Uměl asi víc, než by se podle známek zdálo, neboť ředitel školy mu hned po maturitě nabídl místo výpomocného učitele. Abiturient Pasteur nabídku chutě přijal. Učitelské místo znamenalo, že bude mít ve škole zdarma byt a stravu a kromě toho ještě bude dostávat 300 franků ročně v hotovosti. Zdarma byt a stravu – to rodičům ubude starost. A ty peníze?

Pokračování v neděli 19. listopadu

 

 

Vložil: Anička Vančová