RECENZE Dominik Dán, Reminiscence. Slovenský autor právě přišel o dav čtenářů

Foto: Zdeněk Svoboda, Krajské listy

Popisek: Dánova letitá tvorba

A to o komunisty... Dlouhé roky mám rád zejména tři autory. Ladislava Fukse, Vladimíra Párala a Bohumila Hrabala. Přečetl jsem jejich kompletní tvorbu. Jsou zajímaví, nápadití, sví. A krom toho mají ještě jedno společné.

Závěrečná část jejich prózy byla vnímána rozporuplně. U Fukse zmíním především Křišťálový pantoflíček a Pasáčka z doliny, u Párala Zemi žen a Romeo & Julie 2300 a u Bohumila Hrabala snad celá devadesátá léta s výjimkou Jarmilky.

Ale proč to píšu? Dominik Dán samozřejmě není ledoborec literatury a nelze ho srovnávat s uvedenými velikány. Nikdy o to navíc neusiloval. Jenomže jemu se povedlo něco, čeho bych se nenadál. Aktuální román Reminiscence je totiž jeho nejlepším. Ano, alespoň pro mě.

Doposud jsem do čela jeho letité práce stavěl Rudého kapitána, nyní štafetu přebrala recenzovaná kniha.

Hned úvodem doporučím: nevynechejte jedinou větu a vyloženě se soustřeďte na výslechy / rozhovory. Jejich vytříbenost a konstrukce je fantastická. Dán se jako obvykle vyhnul krvi, násilí a rozmáchlým gestům, aby i přesto dokázal vykreslit tak dokonalý obraz padesátých let, že mi z toho místy mrazilo po těle.

Román jsem přečetl za den, řadí se k útlejším (272 stran), ale dal jsem si dalších čtyřiadvacet hodin oddych. Nechtěl jsem být ovlivněn aktuálními pocity. Ty ovšem nepřešly. Na špičkovém hodnocení trvám.

Obálka. Se svolením Slovartu

Píše se rok 2008 a detektivové z mordparty mají na stole nejstarší případ, s jakým se kdy setkali. Základním pravidlem jejich práce je, že čím dříve se k případu dostanou, tím větší je šance na dopadení pachatele. Tentokrát se však jedná o případ, který se stal před šestapadesáti lety. Mají prověřit možnost obvinit tehdejší pohraničníky z vražd v případech střelby na obyvatele pokoušející se emigrovat do Rakouska. Případů je nakonec mnohem víc, než si detektivové původně mysleli. Vybrali si jeden z nich. Smrt pěti lidí (včetně dvou dětí) na ostnatém drátu u Petržalky v roce 1952 tehdy sice ve společnosti nerezonovala, protože se o ní nesmělo psát, ale poměry se naštěstí změnily. Všichni se musí ponořit do směsi špionážních her s detektivním podtextem, esence utrpení s pachutí krve, nenávisti a fanatismu.

Kombinace ostrovtipu Dominika Dána s jeho vycizelovaným stylem a postřehem připraví čtenářům nejedno překvapení. Nejsilněji hodnotím přístup bývalých zpravodajců, jelikož takto jejich svět opravdu funguje.

Navíc opět chválím bravurní překlad Jana Hanzlíka a obecnou češtinu, v níž se pohybujeme. Vydal Slovart, dávám výjimečných 90 procent.

Vložil: Zdeněk Svoboda