RECENZE Josef Doucha, Zlatý klíč k peklu. Peníze jako průvodce po očistci

Foto: Se svolením Nakladatelství Epocha (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Výsek z obálky knihy Zlatý klíč k peklu

Potkali jste někdy s milenkou nebo milencem na romantické večeři manželku nebo manžela? Teď co rychle? Utopit milenku či milence v polévce a předstírat před svým životním partnerem, že jste součástí spiknutí mezinárodních tajných služeb a ten utopený v polévce ohrožoval jadernou bezpečnost planety? Třeba na to skočí. No, manželka nebo manžel možná ano. Mordparta už ne tak jednoduše.

Petr Prokop, hlavní „hrdina“ knihy Zlatý klíč k peklu, je přesně ten kus primitiva, který si myslí, že rychlé a jednoduše získané peníze jsou zkratkou k životu v přepychu. A tak se neustále snaží dostat pod sukně jednotvárností znaveným manželkám zbohatlíků a vyzobat trochu jejich cinkavého štěstí. Až narazí na terno. Znavená manželka toho nejbohatšího. Jejich manželství je navíc před rozvodem. A tak nebohý pitoma Petr získá spojence pro svůj ubohý plán. Sprovodit miliardáře ze světa a převzít s výstavní manželkou i jeho bohatství. Plán má dokonalý. Manžela kuchnou, Petr pak mrtvolu odveze do krematoria, kde jej spřátelený kriminální živel zpopelní. Jenže všechno se pokazí a Petr mrtvolu v nouzi nejvyšší hodí do místní rokle. S tím, že tam, tam nikdo už roky nevkročil. A roky nevkročí. A pak se rozjede na naši dobu překvapivě rychlý kolotoč spravedlnosti.

Josef Doucha, bývalý dlouholetý člen mordparty, při své kariéře čelil orlickým vrahům, ale už za minulého režimu také takzvanému spartakiádnímu vrahovi, kterého se děsila celá Praha. Na stará kolena a už mimo službu se pustil do literatury. Ukázat práci policie, vyšetřování, výslechy, mysl kriminálníka i jeho lovce z řad kriminalistů, který musí sledování stop a šikovně vedeným výslechem z vraha dostat první poslední. Ne, palečnice už jsou zakázané, teď už musí policista na sprostého podezřelého s důkazy sám.

Kniha měla pár nešvarů. Josef Doucha ukázal perfektně práci kriminalistů, ale tak trochu zapomněl, že ke kriminální literatuře patří hlavně napětí, patří do ní autorova hra s čtenářovou myslí, kdy čtenář sám plave v tom, kdo je vrah, a autor v závěru knihy vyrukuje s překvapivým, ale dokonale logickým odhalením, které umí vyrazit dech. Josef Doucha naopak na prvních stranách popsal zvěrstva z rukou Petra Prokopa, takže čtenáře ochudil o hru pravé detektivky na hledání pachatele. Zároveň přidělil vrahovi pramalou představivost a vynalézavost, takže následné vyšetřování policie bylo jako předkrájené a skoro až předžvýkané na tácu. Policisté tak v románu mohli jen zkonstatovat fakta a zajet si pro vraha. To zase vzalo čtenáři možnost uchváceně žasnout nad genialitou kriminalisty. Vražda (dvojnásobná, za oběť Petrovi nakonec padne i manželka miliardáře, s kterou vše zosnoval) tak vyzní obyčejně… z literárního hlediska.

A je to škoda. Psaní Josefa Douchy je totiž vlastně velmi ojedinělé. Strohé, jde rovnou k věci, jako kdyby si čtenář četl policejní spis. Což ovšem neznamená, že je takové psaní nudné. Och, ani náhodou. Má své kouzlo neustále pádícího děje, z kterého má čtenář pocit, že by neměl přestávat, aby mu něco neuteklo. A to je v kriminální literatuře jedině dobře. To ovšem Doucha zabil tím, že do své knihy nedal žádné nejasnosti, které by mohl čtenář sám „vyšetřovat“ a dohadovat se výsledku. To přece dělá kriminalistickou literaturu tím, čím je. Kdyby příště, v další knize, Josef Doucha vepsal do řádků a stránek víc napětí, nejednoznačnosti, nejistoty, určitě sepíše výbornou knihu. Takhle zabrousil do průměru. Což je škoda.

Hodnotím 88 procent.

Vložil: Kamil Fára