Kafka to na Žižkově přímo nenáviděl. Slavných Žižkováků je ale na telefonní seznam, říká autorka monumentálního díla o této barvité čtvrti

Foto: Se svolením nakladatelství Triton (stejně jako snímek obálky v článku)

Popisek: Žižkov, snímek z knihy. Nebývá zvykem, že bychom místo fotografie zpovídaného dali jinou fotku, doktorka Rohlíková se ale fotit nechce; respektujme tedy její přání.

ROZHOVORY NA OKRAJI S autorkou naprosto ojedinělého díla paní PhDr. Slavěnou Rohlíkovou se v našem rozhovoru projdeme po Žižkově, abychom se podívali tam, kde bývávalo městské popraviště, anebo tam, kam jezdíval celkem nerad Franz Kafka… Žižkov - Příběhy domů a jejich obyvatel. Takovou knihu si Žižkov opravdu zasloužil. Paní doktorka Rohlíková vytvořila na základě mnohaletého studia v archivech mnoha institucí mapujících historii Žižkova téměř dům od domu, a to ještě mnoho podkladů vlastně zůstalo nevyužito…. PhDr. Slavěna Rohlíková (*1949) je knihovnice a bibliografka.

Jaký je, prosím, váš osobní vztah k Žižkovu?

Musím přiznat, že po větší část svého života jsem k Žižkovu žádný vztah neměla, byl pro mne terra incognita. Radikálně se to změnilo, když jsem se „na stará kolena“ provdala a přestěhovala se sem za manželem. 

Proč jste si pro svoji knihu vybrala pravě tuto čtvrť?

Krátce poté, co se ze mě stala obyvatelka Žižkova, jsem ovdověla. Skončily zahraniční dovolené, výlety, chatu jsem prodala. Jako důchodkyně jsem pracovala jen na poloviční úvazek, dcera se se svou rodinou přestěhovala mimo Prahu, a tak jsem náhle měla spoustu volného času. V tu dobu mi jedna z mých přítelkyň navrhla, abych ji provedla po zajímavých místech Žižkova, a já si uvědomila, že toho o této čtvrti moc nevím. Vycházku jsem jakžtakž připravila a současně mě téma Žižkova zaujalo a už nepustilo. 

Jedná se o rozsáhlé, přímo monumentální dílo. Jak dlouho jste knihu připravovala? Měla jste také nějaké spolupracovníky? Kdo připravil fotografickou část knihy?

Podklady jsem shromažďovala déle než deset let. Musím ovšem zdůraznit, že jsem přitom vůbec nepomýšlela na knižní vydání, dělala jsem to sama a jen pro vlastní potěšení. Až se z toho stala takřka posedlost a odešla jsem ze zaměstnání, abych měla více času na už „můj Žižkov“. Zpočátku jsem se zajímala hlavně o stavební vývoj čtvrti, historii a architekturu jednotlivých domů, poznatky získávala ve vlastní knihovně i v knihovnách svých přátel, spoustu času trávila po antikvariátech, ve studovně Uměleckoprůmyslového muzea, v oddělení pragensií Městské knihovny a jinde. Zklamáním pro mne byla návštěva badatelny Památkového ústavu, kde jsem, asi naivně, očekávala bohatou dokumentaci k domům prohlášených kulturními památkami, ale výsledek byl nula.

Časem jsem začala do textu přidávat údaje o majitelích domů, živnostnících, obchodech, zajímavých lidech, a přitom objevovala další známé osobnosti i již zapomenuté rodáky a obyvatele. Bydliště a další data jsem ověřovala v policejních přihláškách z fondu Policejního ředitelství v Národním archivu a v matrikách. K řadě informací jsem se díky rychle pokračující digitalizaci dostávala i online.

Při procházkách jsem si pořizovala fotografie domů a v dobových časopisech hledala portréty a obrázky ilustrující život na Žižkově. Ale ve vydávané publikaci z nich mohl být s ohledem na autorská práva použit jen zlomek a fotografie domů jsou dílem profesionálního fotografa, kterého zajistilo nakladatelství Triton.

Žižkov. Osobitá kopcovitá čtvrť, která k Praze náleží více než sto let. Čtvrť činžovních domů od věhlasných architektů; bývalých usedlostí, jejichž jména jsou stále součástí zdejšího místopisu; starých hospod, fabrik, firem, biografů; strmých ulic s kočičími hlavami, na jejichž nárožích pohvizdovali žižkovští pepíci. Rodiště či bydliště řady bohémů, intelektuálů, vědců, umělců, odbojářů, hrdinů válečných vřav i všedních dní, desítek židovských rodin, které beze stopy a data úmrtí zmizely v koncentračních táborech. Údaje do této ojedinělé publikace čerpala autorka více než deset let z ověřených zdrojů, kromě běžně dostupné literatury o Praze a Žižkově tedy z databází, matrik, katastrů, policejních přihlášek, adresářů, almanachů, soudobých průvodců. Spolu s ní se vracíme na Žižkov 19. a 20. století a procházíme ulicemi, domy a byty, které žily životy svých obyvatel a dodnes zůstávají němými svědky jejich štěstí, bolestí i vrtkavosti osudu… Kniha Žižkov - Příběhy domů a jejich obyvatel vyjde ve druhé polovině listopadu 2023 v nakladatelství Triton. Předobjednávky zasílejte na email  nebo volejte na tel. 226 220 025. Cena 1299,- Kč včetně poštovného platí pouze pro objednávky doručené do 13. 11. 2023.

Jak je kniha vlastně koncipovaná? Provázíte čtenáře ulicí po ulici? Které z nich jsou podle vás ty nejzajímavější?

Postupně jsem shromáždila několik stovek stran textu uspořádaného abecedně podle ulic a v jejich rámci podle uličních čísel domů. Jinak bych se už sama v informacích o Žižkově nevyznala. Narážela jsem přitom na řadu problémů, především v číslování domů. Že se měnila orientační čísla je normální, protože byly dostavovány nové domy, ale setkala jsem se i se změnami v číslech popisných a také jsem se musela zorientovat v původních olšanských a nových žižkovských číslech.

Pro knižní vydání, ke kterému mě přemluvila má přítelkyně, stojící shodou okolností i za probuzením mého zájmu o Žižkov, jsem musela text radikálně redukovat. Vypustila jsem většinu údajů o živnostech, obchodech i o řadových – to nemyslím pejorativně – obyvatelích, ale koncepce zůstala stejná. Časově se, až na několik výjimek, zabývá obdobím od poloviny 19. do poloviny 20. století. 

Říci, které ulice jsou nejzajímavější je velmi obtížné, záleží na úhlu pohledu. Některé ulice nejstarší části Žižkova zkrásněly, jiné naopak ztratily svou dřívější živost, doslova strašným zásahem byla výstavba panelových domů. Mně osobně se nejvíc líbí žižkovská náměstí (Havlíčkovo, Kostnické a Škroupovo), i když ve srovnání s jinými částmi Prahy se jedná spíš o náměstíčka. A když mluvím o náměstích, musím zmínit Komenského náměstí. Dříve pěkné, dnes obklopené paneláky bude, jak kdosi trefně řekl, už jen nešťastné. Již mnohem dříve stejně nešťastně dopadlo i Sladkovského náměstí. I když se může pyšnit kostelem sv. Prokopa a krásnou školní budovou, pro obě stavby tu prostě není dost místa. 

Já osobně jsem na Žižkově prožil několik let. Provozoval jsem malý antikvariát. Knihy jsme také prodávali na farmářských trzích na Jiřáku. Takže jsem po několika letech poznal mnoho Žižkováků. Po Žižkově jsem pátral po stopách jeho slavných obyvatel. Hodně mi s tím pomáhal pan Pavel Vrána, autor pohádek Strašidla Žižkovem povinná. Seznam těch jmen je dlouhý. Jaroslav Hašek, Milena Jesenská, Jaroslav Seifert, Vladimír Neff… Na která slavná jména byste upozornila naše čtenáře vy?

Těch by bylo opravdu hodně, ze všech oborů lidské činnosti. Napadá mne spisovatel, národní buditel a vlastenec Jakub Malý, spisovatel Adolf Branald, malíř Felix Jenewein, umělecky založená rodina Vejrychových, do které se přiženil Max Švabinský, herečka Zdenka Sulanová, nakladatel František Borový, sochař Ladislav Šaloun. V dětství zde krátce bydlel akademický sochař, sklář a malíř Viktor Dobrovolný, jehož zajímavá tvorba byla ale později ovlivněna politickou objednávkou, mimo jiné byl autorem sochy Klementa Gottwalda, která stávala na vltavském nábřeží poblíž tehdejšího sídla komunistické strany. Žilo zde několik členů pěvecké a herecké rodiny Sodomových a rodiny divadelníků Zöllnerových. Zajímavými osobnostmi byli Ludvík Šnajdr, amatérský, ale erudovaný archeolog, Karel Procházka, farář u sv. Prokopa, sběratel českých lidových betlémů, jeho kolekce se stala základem sbírky betlémů Národního muzea v Praze. Dále třeba evangelický kazatel František Urbánek, osobní přítel T. G. Masaryka a členů jeho rodiny, hudební vědec Josef Hutter, historik Josef Pelikán, husitolog František Bartoš, legionář Rudolf Medek. Působili zde Artur Häusler a Jakub Husník, zakladatelé grafické firmy evropského významu. S výrobou likérů zde začínal Emil Dynybyl, později zakladatel jedné z našich největších likérek v Říčanech. Narodil se zde letec RAF Josef Vopálecký, dětství a mládí na Žižkově prožil generál Josef Churavý. Řada vynikajících osobností působila i na žižkovské reálce, na gymnáziu v Kubelíkově ulici a na Státní odborné škole pro zpracování dřeva, dnešní Střední uměleckoprůmyslové škole. Vzpomněla bych si na další jména, ale už by to bylo jako telefonní seznam. 

Četl jsem si, že na Žižkov zajížděl také Franz Kafka, pokud si dobře vzpomínám ve spojitosti s nějakou továrničkou na úpravu azbestu, kterou vlastnil jeho otec Hermann. Ale nemohu si nyní vzpomenout, kam přesně to světoznámý spisovatel jezdíval. Každopádně podle jeho vlastních slov, tam nejezdil rád?

Dílny Prager Asbestwerke Hermann & Co sídlily ve dvoře činžovního domu čp. 918 v Bořivojově 27.

Spolu s domem je kolem roku 1899 nechala postavit firma Sláma & spol., továrna na kovové zboží, která v roce 1911 výrobu převedla do Polné, a je zajímavé, že dosud existuje, dnes pod názvem TKZ Polná, spol. s r. o. Poté se majitelem uvolněné továrny stal Karl Hermann, manžel Kafkovy sestry Elli. Jistou finanční částku do podniku vložil i Franzův otec Hermann Kafka a ten rozhodl, že se Franz musí alespoň částečně podílet na jeho chodu. Taková práce ale neodpovídala jeho naturelu a továrnu prý přímo nenáviděl. 

Žižkov, hospody a pajzly patřily neodmyslitelně k sobě. Ne, že by tam ty hospody dnes již nebyly, ale už je to prostě jiné. Nemohla byste se zmínit o některých vyhlášených lokálech, kam chodila nejenom ta spodina, ale také ta bohéma?

Žižkovské hospody, to je téma na samostatnou knihu. Že zmizely různé špinavé špeluňky škoda není, ale je mi líto, že ubývá i klasických pivních hospod. Když se řekne „bohéma“, napadne mne Jaroslav Hašek a Franta Sauer a jejich kuriózní aktivity jako Strana mírného pokroku v mezích zákona nebo spolek Černá ruka. Oba byli častými hosty dnes již neexistujícího hostince naproti bývalému obchodnímu domu Baťa v Husitské ulici. Lokál několikrát změnil název, v jejich době, tj. začátkem 20. let, se mu říkalo U Kamenáče. Dalším jejich oblíbeným místem byla hospoda Na Závisti ve Vlkově, rovněž zaniklá. Ale mě hostince zajímaly hlavně jako místa spolkového života. 

Inu, Žižkov není jenom o tajemstvích žižkovského podsvětí, ale také o architektuře, i když byl z větší časti stavěn jako levná ubytovna pro proletáře. Nechtěla byste nás upozornit na nějaký opravdový skvost?

Starý Žižkov skutečně postrádal jakoukoli noblesu a velkorysost a stísněné bloky domů, úzké, různě lomené ulice a malá náměstí mají kouzlo až pro dnešní obyvatele a návštěvníky. V počátcích stavebního rozmachu vznikaly domy s velkým počtem malých bytů s minimálním sociálním vybavením, ale o to zdobenější uliční fasádou. Dekorace byly většinou prefabrikované, tu a tam se objevovaly originální plastiky nebo niky se sochami. Vždy záleželo na vkusu a financích stavebníka. Důležité také bylo, zda majitel v domě bydlel, nebo mu sloužil jen jako zdroj příjmů. Časem se kvalita domů přirozeně zlepšovala a nutno říci, že od počátku byla značná pozornost a péče věnována například školním budovám. Z urbanistického i architektonického hlediska jsou velké rozdíly mezi nejstarší částí čtvrti, oblastí přiléhající k Vinohradům a lokalitě východním směrem od Domažlické ulice. Najít jeden skvost na tomto různorodém území je obtížné. Pro někoho by to mohl být pozůstatek usedlosti Hrabovka, nejstarší dochovaný žižkovský dům čp. 1 z 30. let 19. století, pro jiného interiéry Betlémské kaple či kostela sv. Anny nebo secesní domy v Řehořově ulici. Pro mě je to budova bývalého Všeobecného pensijního ústavu postavená začátkem 30. let minulého století podle projektu Josefa Havlíčka a Karla Honzíka. Jen mám dnes obavu o budoucnost této stavby, která svým exteriérem i interiérem v mnohém předstihla dobu. 

Někdo mi říkal, že někde tam, kde se rozkládá dnešní Žižkov, bývalo městské popraviště?

Popraviště se nacházelo za městskými hradbami na návrší zvaném Šibeniční hora. Opodál stála kaple sv. Dismase, patrona odsouzených na smrt. Na některých starých mapách Prahy a jejího okolí lze nalézt vrch Galgenberg i Arme Seelen Kapelle, ovšem vlivem zástavby a železniční tratě se prostředí hodně změnilo. Popraviště se dá lokalizovat dnešními ulicemi Husitská, Orebitská, Řehořova a Příběnická. 

Jak vlastně vypadala ta krajina, to území před hradbami třeba ve 14. či 15. století?

Tak daleko do minulosti jsem podrobně nepátrala, jen vím, že tu byly vinice, osamocené usedlosti a ves Olšany již existovala. 

Vy se ale, paní Rohlíková, neprocházíte pouze po Bořivojově či Jeseniově ulici. Nechystáte se na procházku po další pražské čtvrti? Třeba po Vinohradech?

Na procházku ano, ale už nehodlám nic sepisovat. 

Na závěr bych vám rád poděkoval za tu neuvěřitelně náročnou práci, kterou jste věnovala vzniku této knihy.

Vložil: Jiří Kačur