Mladí vidí jen svá práva, často na absurdní věci, ale už nevidí povinnosti. Latinář o životě mrtvého jazyka i školství

Foto: Se svolením Bořivoje Marka

Popisek: Vážná / nevážná podobenka Bořivoje Marka

ROZHOVORY NA OKRAJI Tato Karkulka totiž v divadelní hře sepsané výborným latiníkem a řečtinářem panem Bořivojem Markem hovoří společně s vlkem a babičkou latinsky. Takových her napsal dr. Marek více a celé to poukazuje, že pan Marek působící jako vědecký pracovník v Ústavu latinských a řeckých studií a pedagog na Akademickém gymnáziu je skutečně originální učitel.

Pan Bořivoj Marek absolvoval dvouobor latina – řečtina na FF UK. V roce 2021 završil tamtéž postgraduální studium klasické filologie. Od roku 2017 působí jako didaktik latiny na Ústavu latinských a řeckých studií při Karlově univerzitě.

Spolu s dr. Martinou Vaníkovou a doc. Tomášem Petráněm vytvořil několik didaktických latinských filmů na DVD. K filmu Rosaciola vydal spolu s Martinou Vaníkovou také didaktickou příručku pro učitele a pracovní sešit pro studenty. Teorii s praxí spojuje od roku 2011 též při výuce latiny a řečtiny na pražském Akademickém gymnáziu. 

Ústav řeckých a latinských studií vyvstává v mé mysli jako vznešený triumfální oblouk, jako posvátný okrsek Artemidina chrámu, kam je zapovězen vstup obyčejným smrtelníkům. Jako Akadémův háj a ve vzduchu se třepetá, že tam je zapovězen vstup negeometrickým jedincům.

Kdepak, zdání klame. A tohle zdání, že vše antické je a musí být vznešené a nejvznešenější, patetické (ne v tom smyslu, jak to užívá angličtina) a téměř posvátné, se možná podílelo i na tom, že latina a starořečtina, klasická filologie, postupně mizely z našich škol. Jistě, částečně na tom něco je, filozofické spisy, náboženství, epická poezie, řecká tragédie a další literatura směřují do těchto výšin, ale zdaleka to není literatura celá a antika nabízí i mnoho „přízemnějších“ věcí, humoru, každodennosti, vulgarity, nadsázky, parodie, červené knihovny apod. Proto se tak výrazně protíná s dneškem. A je jen na učitelích latiny, aby to dokázali ukázat.

Jak tedy mám proniknout do těchto svatyň moudrosti? Jako Pýthagorova věta, či v podobě sádrové kopie sochy Julia Caesara? Můžete mi pane Marcusi, Marku, poradit? Vy tam přece působíte.

Myslím, že už jste tam pronikl, tím, že mluvíte o Pýthagorově větě, Platónově škole a Caesarovi, že jste se opravil z Marcuse na Marka (to je evergreen všech prvních ročníků latiny na gymnáziu). To vše ukazuje, že jste načerpal mnoho z antického odkazu, že je tento odkaz v naší kultuře a společnosti stále aspoň trochu živý, a že se tu tedy opravdu máme o čem bavit. Na ÚŘLS působím již několik let, hlavně jako didaktik latiny, a snažím se tedy připravovat budoucí učitele tohoto jazyka. A dělám to zatím rád.

Máte rád geometrii? Četl jste Eukleidovy základy? Co říkáte pátému axiómu?

Geometrii tolik ne, ta mi stále uniká a asi vždy bude. Ale mám docela rád matematiku obecně a fyziku, respektive je s úctou pozoruji a kochám se. Dál to nikdy nepůjde. Nedávno jsem ale dělal takovou rešerši o Keplerovu vzdělání pro pana profesora Nešetřila z matfyzu. To byla báječná zkušenost. Také jsem navštívil latinský kroužek, který založila skupina vyučujících na Katedře geofyziky MFF. Byla radost pozorovat jejich nadšení i schopnosti. Mám rád tyhle mezioborové přesahy. To je možná nejcennější, co člověk dnes potká. Eukleida jsem ale nečetl, to už je zase na mě moc. Ale s matematikou a fyzikou na katedře koketujeme hojně, naše vedoucí je dcera profesora matematiky, jedna bývalá a jedna současná kolegyně studovaly před klasickou filologií fyziku, jiná zase matematiku, ještě jiná ekonomii.

Možná jsem se s těmi Základy netrefil, ale Aristotela jistě znáte?

Znám, dá-li se to nazývat znalostí. Zabývám se trochu i rétorikou, takže pracuji především s touto částí jeho díla. Nemohu také zapomenout na povinnou četbu v originále, Etiku Níkomachovu. Nebyl to lehký zápočet a nepomohlo nám ani nakukování do překladu. Ten je bohužel takový, že se snad snáze čte řecký originál.

Konec srandiček, neb na obzoru vidím ostrov Fajáků. Snad si tedy ještě stihneme říci, co vás přivedlo ke studiu klasických jazyků.

Jako asi mnoho kolegů – učitel/ka na střední škole. Učila nás nesmírně vzdělaná, sečtělá a charismatická starší dáma, která kromě latiny vyučovala i češtinu a španělštinu. Její erudice byla, vlastně stále je, neuvěřitelná a její charakter pevný – přes mnohé ústrky si nezadala s komunisty a myslím, že v životě neřekla jediné vulgární slovo. Naučili jsme se od ní nejen základy latiny, ale i mluvit česky a pěstovat cit pro jazyk (ten jsem tedy zase postupně ztratil), a získali lásku ke vzdělání a literatuře. A abych nebyl tak patetický – zkrátka mě to bavilo, protože jsem byl podivín a chtěl si najít svou vlastní cestu, po které nás moc kráčet nebude. Řečtina to pak jen podtrhla.

Zaslechl jsem od vašich bývalých studentů z Akademického gymnázia ve Štěpánské samou chválu. Doslechl jsem se, že dokonce hrajete divadlo, ale pouze v latině.

Na gymnáziu občas se studenty secvičíme nějakou kratší scénku podle učebnice, kterou používáme. Teď tam dokonce máme jednu skupinku, která si scénky vymýšlí a tvoří sama, úplně bez mé pomoci (až na pár drobných jazykových rad) a sami s tím i začali. To mě těší ještě víc.

Před lety jsme hrávali se spolužáky z katedry takové autorské latinské předělávky klasických pohádek. Původně to bylo jen pro obveselení na vánočním večírku. Potom jsme se do toho ponořili více a přešli z formy divadelní na filmovou. Vznikly tak čtyři zcela latinské filmy (v některých je i trocha řečtiny). S většinou z nich nám pomáhal někdejší proděkan FAMU Tomáš Petráň. Šíříme je do světa (dokonce jsme jednou promítali i v New Yorku), hlavně na střední školy, kde trochu oživují výuku latiny a poskytují jí částečně to, co nabízí výuka živých jazyků zcela přirozeně.

Hrajete pouze klasický repertoár, anebo si některé hry také píšete tak říkajíc na tělo?

Jsou to obvykle remaky dobře známých pohádek (Červená Karkulka, Perníková chaloupka, Šípková Růženka) zasazené do antiky. To má své didaktické důvody, protože divák znalý originálu obvykle tuší, o co se jedná, a pokud třeba nerozumí mnohdy složitějšímu textu, ledacos si doplní z této znalosti. Jeden film je potom takové pásmo z římské mythistorie (založení Říma, Únos Sabinek atd.). Vše je autorské, pomineme-li základní kostru pohádek a mýtů. Na tělo píšu text některým kamarádům a kolegům – jsou to těžce zkostnatělé figury, které by dnes v „probuzeném“ filmu určitě neobstály. Však mě za ty genderové a charakterové stereotypy vždy průběžně plísní. Ale odolal jsem. Dobře, že mýtická postava Parva Rubra Cuculla (původně Červená Karkulka, ovšem značně posunutá do jiných rovin), která se vyskytuje ve všech našich výtvorech, je ve svých rysech natolik neuchopitelná, že jako jediná toto vše vyvažuje.

Pohybujete se jako pedagog mezi mladými. Jaká je ta současná generace? Zaslechl jsem, že jsou nanicovatí, že pouze zírají do mobilů či monitorů počítačů. No snad tak hrozné to nebude.

Nevím, určitou změnu u nich za ta léta působení na gymnáziu pozoruji. Sám jsem příšerně konzervativní, přestože do mobilu zírám také, a bráním se interaktivním tabulím, tabletům a podobným věcem. Podle mě to není potřeba. Děsí mě, když na úplně malých dětech vidím, jak je mobil vždy ta nejatraktivnější a preferovaná hračka. Ale to je prostě mimésis. Člověk to má sám zahodit, pak si může stěžovat.

Zpět k mladým – globálně je to asi čím dál horší, co se týká „nastavení“ z rodin a výchovy. Někteří z nich vidí jen svá práva, často na naprosto absurdní věci (ale budiž, ať je mají), ale už nevidí povinnosti. Jedno bez druhého nemůže dle mě fungovat. Jinak se to tu celé sesype.

Ale! – co se nemění, je výskyt skvělých, zajímavých a nadšených osobností mezi žáky. Těch se stále v téměř každé třídě, dis gratias, vždy několik najde. A nemusí jen milovat latinu. Stačí, když člověk vidí, že mají zájem o něco pořádného (a nebudu se už pouštět do rozkladu toho, co je „pořádné“).

Jen tak na okraj se zeptám. Pořádáte kurzy starořečtiny či latiny pro běžné zájemce? To by mne opravdu zajímalo.

Dříve jsem učil i soukromé studenty (nebo v rámci jazykovky), paradoxně více starořečtinu než latinu, a byli to velmi zajímaví a úspěšní lidé věnující se oborům, kde by člověk zájem o klasické jazyky nečekal. Dnes na to bohužel při výuce na gymnáziu a na fakultě už čas nemám. Pořád ale existují jazykové školy, kde je možno se do latiny i řečtiny pustit.

Nemám upřímně řečeno, pane Marku, žádnou představu o vaší publikační činnosti. Říkal jsem si, že bude lepší se na to zeptat přímo vás, než si chaoticky vyhledávat na netu nějaké kusé informace.

Jak jsem říkal, věnuji se hlavně způsobům a metodám vyučování latiny a latinské (římské) literatury. Takže více či méně odborně publikuji na témata z tohoto okruhu. Latina jako jazyk se tu a tam přece jen pořád učí. Horší je to s antickou literaturou. V hodinách češtiny na ni není moc času, a tak se snažím bádat nad tím, jak ji učit a předávat i jinak (jak v originále, tak spíše v překladech). Myslím, že je veliká škoda nepoznat sílu některých římských autorů (a samozřejmě i řeckých, ale to nechávám jiným), geniální Petroniovu vtipnost, Tacitovu brilantně hodnotící úsečnost, Ciceronovu stylistickou dokonalost, a tak bych mohl pokračovat.

Taky trochu překládám. Občas i do latiny. Nedávno jsem překládal do latiny dokonce Čapka, pro jedno divadelní představení. To mě bavilo velmi.

Ale pojďme se trochu přiučit. Je ta řečtina těžký jazyk ke studiu? O latině se to říká také. Vy jste živoucím důkazem, že to jde, ale snadné to patrně nebude.

Řečtina je těžká. Je nesmírně morfologicky bohatá, a ještě má několik dialektů. Jiná řečtina je Homér, jiná Sofoklés, jiná Platón. Latina má zase jiná úskalí, například velmi složitou syntax vedlejších vět. Studium to bylo náročné, zejména přečíst v originále vše, co jsme měli předepsáno, nebo zvládnout historickou gramatiku, tj. vývoj obou jazyků. Ale jen originál je cesta k pravému a úplnému poznání děl (budu-li se tvářit, že je vůbec možné), o kterých jsme tu mluvili a velmi mnoha dalších. A ta díla opravdu mají co říci i dnes. Byla to fuška, ale rozhodně nelituji. Proto mě vždy zamrzí, když se studium všech humanitních oborů hází do jednoho pytle a označuje jako lehké, v podstatě zbytečné a neužitečné. Já u těch našich užitek vidím velmi jasně. Ale jiní by ho asi neviděli, to je pravda. (úsměv)

Vložil: Jiří Kačur