Vlků se nebojí, stejně jako její hrdinka. Rozhovor nejen o ženské literatuře, ezoterice a „červené knihovně“

Foto: Se svolením Renaty Šindelářové

Popisek: Renata Šindelářová

ROZHOVORY NA OKRAJI Renata Šindelářová (*1973) žije v okrese Chomutov. Od roku 1999, kdy jí vyšel její první román Vůně květů lásky, se plně věnuje literatuře a publicistice, ale najde si také čas na výuku tvůrčího psaní nebo jógy. Vedle beletrie pro dospělé píše také důvtipné a poučné gamebooky pro mládež, jako např. Ztraceni v rudolfinské Praze.

Prosím vás, paní Šindelářová, nevnímejte mne vůbec špatně, ale u těch románů pro ženy se cítím trochu v nedbalkách a trochu na tenkém ledě. Někde jsem četl citát kohosi z Hollywoodu. Dejte lidem jejich sny a neskutečně zbohatnete.

Ženy sní, muži sní a dokonce se sny zdají i kočkám. Říkal jsem si kdysi. Hele, chlapče, v příštím životě bych se chtěl narodit jako úspěšná autorka románů pro ženy. Třeba jako inkarnace Jackie Collinsové či Danielly Steel. Realita ale asi bude od mých představ dost daleko.

V první řadě musím říct, že moje současná tvorba není typickými romány pro ženy. Řadí se tam spíš proto, že většinou je hlavní hrdinkou žena. Jinak jsou to ale spíš příběhy psychologické a řešící i společenská témata, ne pouze osobní vztahy, jak bývá typické právě u ženského románu. Co se týká úspěšnosti, tady bychom mohli polemizovat ještě více. Záleží na měřítku. Pokud úspěch je, když autor sežene nakladatele, který mu knihu vydá, pak se prodá určitý počet výtisků a nakonec příběh získá poměrně slušné čtenářské hodnocení, potom úspěšná jsem. Pokud ovšem úspěch znamená být slavná jako vámi zmiňované autorky, potom se nic takového nestalo, a to dokonce ani ve snu. Tím mým bylo hlavně dělat práci, která mě naplňuje - a to se mi teď konečně plní. Píšu, beseduji a učím tvůrčí psaní takříkajíc na plný úvazek.

Stále mne nepřestává udivovat, proč se ty romány prodávají. Jak to děláte?

Až do roku 2009, kdy jsem začala dálkově studovat vysokou školu, jsem spolupracovala s nakladatelstvím Petra, které vydalo všechny mé tehdejší knihy. Poté jsem vydala jeden hodně zvláštní román, psaný dvěma osobami, u nakladatelství Akcent, a po dlouhé literární pauze jsem si v roce 2017 založila své vlastní nakladatelství. Nyní si vydávám knihy sama. Výhodou je, že mi nikdo nemluví do obálky, nevýhodou, že se tituly musí probojovat ke čtenáři víceméně na základě osobních doporučení. Zoufale mi chybí propagace. Přesto se občas stane zázrak a nějaký z mých titulů se statečně probojuje až do regálu knihkupce. Na internetu se ale dá většina mých knih sehnat běžně, a to jak v papírové, tak i v elektronické podobě.

Kolik románů jste již napsala?

Vezmu to doslova. Ptáte se na romány, ne na knihy - vyjímám tedy ty povídkové a gamebooky. A zároveň se ptáte na jejich napsání, nikoliv vydání, takže to bude další zapeklité počítání. Pokud budu brát jen dokončená díla, potom to máme čtrnáct románů, z toho jedenáct vydaných, jeden právě připravovaný k tisku a další dva šuplíkové. Další zajímavá statistika by vznikla, kdybychom zvážili i rozepsaná díla. Je to takový můj nešvar posledních let, psát víc děl najednou, dříve se mi to nestávalo. Poprvé jsem si to zkusila, když jsem psala zároveň jednu knihu pro děti a druhou pro dospělé, zjistila jsem, že není problém psát dvě knihy najednou - a od té doby v tom jedu. Existuje tolik úžasných námětů!

Ale ono se není čemu divit. Témata jsou vlastně stále stejná. V různých žánrech. V detektivkách, sci-fi, tragédiích, básních. Důležité zde bude pojetí a přístup. Konec konců něco podobného vidíme i v historii. Lidé jsou prostě nepoučitelní. Čtete romány pro ženy, anebo máte raději spíše horory?

V podstatě čtu úplně všechno kromě hororů a fantasy. Zvládnu detektivní žánr, thriller, sci-fi, válečné drama, satiru, historii, biografii, někdy zabloudím i k poezii a samozřejmě motivačním knihám. Klasické ženské romány postavené na romantických zápletkách už ve skutečnosti nečtu, ačkoliv jako mladší jsem jich zhltla spoustu. Dnes už mě to moc nebaví, potřebuji víc. A snažím se totéž dávat i čtenářům.

Další kapitolou jsou gamebooky. Hrací knihy?

V podstatě. Jedná se o knihy s úkoly, každá z nich je zároveň jeden veliký knižní rébus. Stránky jsou totiž v knize přeházené. Postupuje se tak, že vždy na konci strany vyřešíte úkol, jehož výsledkem je číslo. To vás dovede na další část příběhu. Ačkoliv jsou mé gamebooky určené pro děti od 9 do 13 let, pobaví leckdy i dospělého. Jejich výhodou je, že propojí čtení s jinou aktivitou. Tři gamebooky jsem vydala ve spolupráci s nakladatelstvím Portál a všechny tři mají společné hrdiny, Vojtu s Klárkou, kteří cestují v čase. Čtvrtou knihu v podobném stylu jsem si vydala ve svém nakladatelství Literární strom a jejím hlavním tématem je příroda, o kterou se snaží parta dětí. To ostatně vyplývá i z názvu knihy, který zní Kdo zachrání planetu?

Jsem skutečně potěšen, že si spolu můžeme povídat otevřeně a bez předsudků. Především bych ještě rád podotkl, že opravdu nejsem nějaký mužský šovinista, ačkoliv se přiznávám, že si občas musím občas rýpnout či tu a tam utrousit vtip. Každopádně jste vzbudila moji zvídavost svojí poznámkou o zvláštním románu, který vám vydalo nakladatelství Akcent. O co tady vlastně kráčí?

Společenský román Protiklady. Byl to takový pokus, jak dát dohromady dva úhly pohledu a dva tvůrčí styly. Jeden příběh odehrávající se na pozadí historických událostí vyprávějí na střídačku dva hrdinové, Pepa a Maruška. Každou z postav psal přitom jiný autor, já Marušku, a můj spisovatelský kolega Milan Prokš vše vylíčil z pohledu osobitého Pepy. Záležitost přinejmenším neobvyklá - netvrdím, že unikátní. Oba jsme si vyzkoušeli, že není jednoduché skloubit naše rozlišné představy nejen o postavách, ale třeba také o vhodnosti erotických scén a obecně o přístupu k tvoření.

Psát souběžně několik románů bych asi nedokázal. Takže se vám nestává, že by vám přeskakovaly postavy z románu do románu?

Ne, to určitě ne. Každá postava má svůj charakter, svou osobitou historii i příběh. To by bylo stejné, jako si v osobním životě plést své přátele. Ve skutečnosti čím častěji psaní střídám, tím spíš udržím všechno v hlavě. Horší to je, když si dám od nějakého příběhu delší pauzu, to si pak musím přečíst vše od začátku. Chvilku trvá, než se do toho znovu vžiju. Ve srovnání s přáteli je to podobné, jako když někoho dvacet let nevidíte, vzpomínáte si sice na společné zážitky, ale jinak už vám po té době připadá trochu jiný, jako by cizí.

A když už jsem zmínil ty romány. Na jakém novém zrovna pracujete?

Mám vyjmenovat všechny rozpracované? To abychom vytáhli kalkulačku... Vypíchnu ten, který mám už v podstatě hotový a jen ho ladím. Jmenuje se Vlků se nebojím, vyjde 20. listopadu a jeho hlavní hrdinka Berenika je abnormálně citlivá ochránkyně přírody. Žije v hájence v Krušných horách a jen těžko se smiřuje s tím, že se všichni kolem ní neradují z návratu vlků tak jako ona. Sama vyrůstala v dětském domově, což ji dost poznamenalo. Ve skutečnosti má mnohem blíže ke zvířatům než k lidem, i proto se stala veterinární asistentkou.

Myslíte si, že byste mohla doporučit některé svoje knihy třeba také mužům? Myslím těm s otevřenou hlavou. Myslím si, že jim určitě nemůže uškodit nahlédnout na život očima svých partnerek a také ženské autorky.

Třeba právě zmiňované Protiklady nebo můj poslední román Bolest neutopíš. Hrdinou poslední zmiňované knihy je výjimečně muž, navíc reálný muž, můj spolužák, podle jehož života jsem příběh napsala. Muže jako vypravěče najdete také v povídkových příbězích Dnes je i zítra a Včera bylo brzy. Obě tyto knihy vydalo město Klášterec nad Ohří, ve kterém se děj odehrává, a proto se dají sehnat spíše na infocentru než v knihkupectví. Vyloženě otevřenou mysl, a to bez rozdílu pohlaví, je ovšem nejvíce třeba k ezotericky laděné sérii Jen jeden svět a Můj svět v tobě.

Mimo jiné, já vlastně nemám nic proti romantickým příběhům. A přiznám se, že se třeba občas rád podívám na pěkný romantický film. Ale přiznám se také, že třeba Barbie jsem zatím neviděl a dokonce ani prozatím nemám v úmyslu ji vidět. Ty ceny lístků do kina jsou opravdu nehorázné. Vy jste ji viděla?

Barbie jsem neviděla a ani se nechystám. Naposledy v kině jsem byla na Oppenheimerovi, ale nejčastěji chodíme na sci-fi, protože máme tento žánr s manželem rádi a na velkém plátně si ho mnohem více užijeme. V kině mi nevadí cena vstupného, ale hloupý americký zvyk chroupat v průběhu filmu popcorn, protože to opravdu velmi ruší a kazí celkový dojem. Pěkný romantický film je fajn, ale primárně je nevyhledávám a určitě na ně nepotřebuju plátno, stačí televize. Moje nejčastější televizní žánry jsou ale sitcomy a kriminální seriály - škoda, že většina z nich jen běží dokola. Na druhou stranu aspoň nesedím po večerech u televize, ale čtu nebo píšu.

Vložil: Jiří Kačur