|
Rio de Janeiro, 14. července 2022
Pavlína nacpala Fábia do taxíku, který zastavil před agenturou. „Avenida Atlantica 55,“ sdělila řidiči adresu jejich rezidence. Fábio si vedle ní rezignovaně sedl a třásly se mu ruce.
„Tak řekneš mi konečně, o co jde?“ zeptala se naléhavě Pavlína, jakmile vyjeli.
„Amigos,“ řekl tiše Fábio.
„Jaký amigos, proboha,“ vybuchla Pavlína.
„Amigos dos amigos, přátelé přátel, chceš-li, nebo drogový gang, kartel nebo co já vím co ještě.“
Zdálo se, že taxikář při vyslovení jména gangu lehce znervózněl. „A co ty s nima máš?“ pokračovala v neúprosném výslechu Pavlína, která chtěla každý problém vždycky co nejdříve vyřešit.
„Pamatuješ na Marca?“
„Ten grafik, co s náma dělal minulou kampaň?“
„Jo, našel jsem mu crack, asi v tom jel už dlouho.“
„A co je s ním? Už jsem ho pár dní neviděla.“
„To jsem právě chtěl zjistit, není nikde a mobil nebere. Hledal jsem ho přes pár známejch a někdo mi řek, že ho zlákali Amigos, aby to svinstvo prodával, že to bude mít od nich grátis.“
„A ty ti dali tuhle nakládačku? “ lekla se Pavlína a ukázala na jeho nateklý monokl.
„Asi. Já vůbec nevím, kdo to byl, vlezli ke mně do auta, vyhodili mě z něj za městem a odjeli s ním.“
„My už nemáme náš Volkswagen?“
„Ten máme, jel jsem jiným autem.“
„Hm, a co ti vůbec řekli?“
„Sežeň prachy nebo… a pak už jsem letěl na asfalt,“ zašeptal Fábio.
„Fábio, jakým jsi jel autem a co je to za prachy, co máš sehnat?“
„Já ti to všechno doma vysvětlím.“
Taxi už jelo po Avenida Atlantica, která se táhne kolem známých pláží. Oba ale ten pohled dnes netěšil a tiše seděli, zahleděni každý do svých myšlenek. Proto ani nezpozorovali, že se jich po celou dobu drží hned několik vozů.
„Jsme na místě, seňoro,“ ozval se taxikář. „37 reálů, prosím,“ dodal. Pavlína mu podala dvě bankovky a mávla rukou na znamení, že je to OK.
Když chtěli vystoupit z taxíku, zjistili, že je zepředu i zezadu blokují nějaká auta. U boku zase zastavila dodávka, ze které vyskákalo policejní komando. A než se zorientovali, mířilo na ně hned několik pušek. Policisté křičeli: „Oba vystupte, lehněte si na zem a dejte ruce za záda.“
Když to udělali, dva z nich přiběhli k Fábiovi, nasadili mu pouta a vlekli ho k prvnímu autu. Pavlína nestačila ani zaprotestovat, když ji prohledávali. Pak ji dva chytli v podpaží a postavili. Před ní stál muž v civilu, ukázal svůj služební průkaz a strčil jí pod nos povolení k domovní prohlídce. Pavlína pomalu kývla, sáhla pro klíče od agenturního apartmánu a odemkla domovní dveře. To už jí ale stálo za zády několik dalších policistů. Stačila ještě zahlédnout v odjíždějícím autě mezi dvěma policisty Fábiovu rozcuchanou hlavu. Všimla si, že před domem stále stojí taxi, se kterým přijeli, a jeho řidič mluví do mobilu a druhou rukou živě gestikuluje.
Jakmile Pavlína vstoupila se svým doprovodem dovnitř, všichni se rozeběhli po prostorném apartmánu do jednotlivých místností. Natočila si plnou sklenici ledové vody a sedla si zdrceně v kuchyni na židli. Po půlhodině apartmán začínal vypadal hrozně. Všude byly rozházené věci, vysypané šuplíky a zotvírané skříně. V kuchyni byly na zemi hrnce a talíře a jeden muž se snažil odšroubovat i sifon pod dřezem. Velící důstojník seděl s Pavlínou v kuchyni a upřeně ji pozoroval. Na dotaz, co hledají, se jen ironicky ušklíbnul.
„Seňore komandante," ozvalo se z místnosti, která sloužila Fábiovi jako pracovna. Do kuchyně pak vstoupil další detektiv a položil na stůl menší balíček.
Velící důstojník rozpáral sáček a pokýval hlavou: "Okamžitě zdokumentovat."
Pak se obrátil na Pavlínu: "Jak nám to vysvětlíte?"
Pavlína se celá roztřásla. Věděla, co znamená v téhle zemi, když u někoho najdou drogy. Přesto se snažila podívat důstojníkovi zpříma do očí a pevně odpovědět. „Nemám sebemenší ponětí, co to je a kde se tu vzalo.“
„Ne?“ řekl ironicky. „Tak, pokud byste opravdu nevěděla, tak tohle je crack, a jen za jeho přechovávání jsou u nás vysoké tresty.“
„Nemám o tom tušení. Jsem občanka České republiky a chci právního zástupce,“ snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí třásl.
„Toho samozřejmě dostanete a uvědomíme i vaši ambasádu. Budou mít jistě radost. Tak a teď pojďte prosím se mnou, ten druhý vůz už na vás čeká, seňora, budete nám to muset vysvětlit,“ opět se ironicky ušklíbl a pokynul jí směrem ke dveřím.
„Potřebuji ale ještě na toaletu,“ zaprosila honem Pavlína. Komandante pokynul dalšímu muži, aby ji doprovodil. Ten prohlédl prostornou koupelnu, otevřel jí dveře a postavil se před ně. Pavlína si sedla na bidet a zabořila hlavu do dlaní. Co teď? Komu se má ozvat? Koho požádat o pomoc? Řediteli agentury? Nějakému právníkovi? Znala jen toho, co jim připravoval smlouvy s klienty. Ozvalo se naléhavé zaklepání.
„Moment, už jdu,“ zavolala Pavlína a spustila kohoutek u umývadla. Rozhlédla se v panice kolem. Na poličce ležel Fábiův tablet, na kterém někdy sledoval z vany fotbal. Otevřela na něm WhatsApp, našla Henryho číslo a naťukala: TATI PRŮSER, PŘIJEĎ!!! PAVLÍNA. A odeslala.
O pár minut později už nastupovala do připraveného vozu. Když vyjeli, ještě chvíli viděla lidi na pláži, a pak už jen dlouhou silnici. Asi po půlhodině jízdy auto zastavilo před těžkými vraty. Uvědomila si, že je to státní věznice, kterou párkrát míjela cestou z Ria a neslyšela o ní nic dobrého.
|